Vaše přání je mým rozkazem... tudíž 14. kapitolka je na světě! :)) Ale čarovat opravdu neumím... :D
Myslím, že podle minulého dílu si umíte odvodit, co se bude dít v téhle. Ale kdyby náhodou ne... Čeká nás velké setkání! Víc snad nemusím dodávat... :))
Jinak vám přeju příjemné čtení téhle prapodivné kapitolky... N.
31.03.2010 (17:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3124×
14. kapitola
Nebyla jsem schopná promluvit, natož přemluvit nohy k útěku. Takže mi nezbylo nic jiného než stát a počkat, až se mé drahé končetiny vzpamatují z toho šoku. Jenže to může být bůhví kdy… Viděla jsem, že oni na tom byli obdobně. Všichni přimražení na místě, neschopni pohybu. Prostě jen stáli a nepokrytě na mě zírali s otevřenými ústy a s vykulenýma očima.
Sváděli jsme boj, kdo se vzpamatuje první. Byť jsem se o to všemožně snažila, nepovedlo se mi to. Někdo od nich byl o chloupek rychlejší…
„Bello?“ uslyšela jsem udivený hlas, jistojistě patřící té, se kterou jsem se nikdy nesnesla. Podívala jsem se na ni, ve tváři měla ostražitost, ale i záblesk něčeho, co by se dalo přirovnat k nadšení, k radosti, k uvolnění…
Odvrátila jsem od ní pohled a za účelem improvizace nahodila překvapený výraz. Doplnila jsem to nevinným hláskem při dotazu: „Prosím?“
„Totiž…“ začala mluvit ta překrásná blondýnka, ale byla přerušena svou maličkou sestrou, která ke mně přiskočila a uzavřela do klece pomocí svých paží.
„Bello! Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím!“ jásala nahlas. Až moc nahlas. Jen stěží jsem ovládla nutkání zacpat si uši. Jenže tím bych nejspíš porušila svůj pečlivě hlídaný výraz, ve kterém byla znát jen jedna emoce – nechápavost. Hraná, samozřejmě. Ostatní emoce jsem pracně dusila v sobě, nedovolila jsem jim, aby mě ovládly, držela jsem je pěkně pod pokličkou. Hluboko v sobě, tak hluboko, že ani manžel té malé osůbky, která mě svírala v náručí, nebyl sto něco poznat. Až tak dobře jsem hrála svou roli a tak perfektně jsem zakrývala své pravé emoce…
Už už jsem otvírala ústa, abych se ohradila, když v tom zasáhla Jane, moje spása. Přistoupila k nám a šetrně, přesto rychle, uvolnila sevření miniaturních paží mé bývalé nejlepší kamarádky.
„Tohle musí být nějaký omyl,“ oznámila jí a upřela na ni plnou silou své oči barvy krve. Má někdejší skoro sestra ustoupila o pár kroků dozadu a nechala se vtáhnout do bezpečné náruče svého muže.
„Promiňte. Myslím, že by se to mělo ujasnit,“ ujal se slova inteligentně vypadající blonďák a vykročil naším směrem. Postavil se před svou rodinu, jakoby ji tím mohl chránit. Ovládla jsem velmi silné nutkání se ušklíbnout, podařilo se mi to na poslední chvíli zastavit. Namísto toho jsem si chladným pohledem prohlížela tu povedenou rodinku stojící přede mnou. Jak se dalo předpokládat, nic se nezměnilo…
„Ano, to jistě,“ kývla Jane a podívala se na Ara tázavým pohledem. Ten jí pokrčením ramen dal volnou ruku.
„Neuškodilo by seznámení,“ nadhodila tedy neutrálně a čekala na nějakou reakci. Ta se dostavila takřka ihned.
„Ach, promiňte. Carlisle Cullen, jméno mé. A tohle je moje rodina,“ máchl rukou za sebe naznačujíc stále zkoprnělou skupinku upírů se zvláštní barvou očí.
„Těší mě, doktore,“ odvětila jsem ironicky a s částečným pobavením sledovala jeho překvapený výraz.
„Jak?“ dostal ze sebe pouze. Nic víc, nic míň.
„Tady se nic neutají,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen a podívala se na Jane, ať mi proboha pomůže dostat se pryč.
„Aha,“ pronesl nepříliš inteligentně. Doslova jsem viděla, jak mu to šrotuje v hlavě. Nakonec jeho mozek pracující na plné obrátky vyplodil jednu jedinou otázku.
„A vaše jméno?“
„Nemám ve zvyku se představovat,“ odpověděla jsem jen a otočila se k odchodu. V půli cesty ke dveřím jsem se obrátila a promluvila jak ke strnule vyhlížející skupince, tak k vrchnosti u trůnů: „Omluvte mne, mám ještě něco na práci,“ a s těmi slovy jsem se zase rozešla. Když se za mnou zaklaply dveře, v sále opět započala tichá konverzace.
„Omluvte ji, není zrovna společenská. Většinu času tráví na misích, je nevrlá a nedůvěřivá. Hromada upírů touží po její smrti, proto se nedivte, že se nechtěla představit,“ slyšela jsem promluvit Ara. No jo, diplomacii nezapře. To samé hlava té povedené rodinky…
„V pořádku. Je to pochopitelné. Ale přesto bych rád věděl její jméno…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena a já byla zvědavá, jestli někdo odpoví a hlavně, CO odpoví…
„Promiňte. Myslím, že se za ní půjdu podívat,“ ozval se znenadání hlas Jane, následovaný přibližujícími se kroky.
„Mimochodem,“ promluvila ve chvíli, kdy musela stát přímo u dveří. Zacouvala jsem za roh, aby mě nikdo uvnitř sálu neviděl, pokud by je otevřela.
„Jmenuje se Eleanor. Eleanor Wane. Plus, samozřejmě, přízvisko Volturi,“ oznámila bandě zlatookých, mluvíc hlavně k nejstaršímu z nich, a vyšla na chodbu. Hned jak zajistila dveře, jsem upozornila na svou přítomnost. Přišla ke mně a táhnouc mě za ruku se vydala k hlavnímu východu. Sice jsem její počínání nechápala, ale nechala jsem se vést.
„Kam jdeme?“ zeptala jsem se jí, když jsme vylezly v hradních zahradách. Povolila sevření mé ruky a podívala se mi do očí.
„Pryč. Někam daleko odsud. Nebo snad nechceš?“ Pozvedla obočí a čekala, co jí odpovím.
„No… Já nevím. Předtím jsem se musela držet, abych po nich nevyjela, abych se vůbec ovládla, ale jen co jsem vyšla z té proklaté místnosti, jakoby to všechno přestalo. Zloba, pomstychtivost, rozhodnutí jim ublížit… Zůstala jenom nenávist. Je to špatně? Měla bych chtít odplatu? Co se to se mnou děje?“ Byla jsem bezradná. V mém nitru vládl chaos, hlava jakoby se mi měla každou chvíli rozskočit. Tělo se mi začalo otřásat vzlyky, které se samy vydraly na povrch. Nesnažila jsem se je zastavit, i když jsem věděla, že jsme moc blízko, takže nás může být slyšet…
„No tak, Ell, klid. To bude dobré. Už je to pryč. Nemusíš je už nikdy vidět. Neměla si ani teď, jen… Nějak se to zvrtlo. Omlouvám se,“ promluvila a při posledních slovech pokorně sklonila hlavu. Jen díky tomu, co řekla, jsem se dokázala jakž takž uklidnit. A když se to stalo, všechno mi zapadlo do sebe a konečně mi to došlo.
„To proto… To proto jsem měla odjet! Nebylo to tak, že byste mě vyhazovali! Vy… Chtěli jste mě ušetřit setkání s nimi! Ty… to všechno ty! Jane…“ Opět jsem propukla v bezslzný pláč. Tělo se mi chvělo pod záplavou vzlyků a lomcovalo i její malou postavičkou, protože se mě snažila uklidnit svým objetím.
„Ššššš, všechno bude v pořádku, uvidíš. Hned zítra můžeme odjet zpátky do Francie, pokud budeš chtít. Nebo si uděláme táboráček, jak jen si budeš přát. Jakkoli se rozhodneš, budu s tebou. Neboj, jen se uklidni…“ Nelze ji upřít snahu. Snažila se, jak jen to šlo, ale že by to nějak moc pomáhalo, to se opravdu říct nedalo. V zahradě jsme zůstaly sedět dlouhé hodiny, noc se proměnila v den a právě v okamžiku, kdy začalo vycházet slunce, přišlo i vyrušení téhle tiché a soukromé chvíle. V podobě osoby, kterou jsem v tuhle chvíli chtěla vidět ze všeho nejméně.
Pomalými rozvážnými kroky se k nám v tichosti blížil bronzovlasý upír s jménem jako ušitým na míru. S jménem začínajícím na E… Když byl od nás asi dva metry vzdálený, po tak dlouhé době jsem uslyšela jeho sametově znějící hlas.
„Smím si s tebou promluvit?“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek V kaluži krve - 14. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!