Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nikdy nemusíš být sama - 3. kapitola

02.09.2012 (11:00) • Sophie0Cullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1652×

3. kapitola

Edward

Několikrát jsem se zmateně ohlédl, abych zjistil, kde je, a nakonec našel jsem ji přikrčenou za pohovkou. V očích se jí zase zrcadlil ten vyděšený výraz a z hrudi se jí ozývalo tlumené vrčení.

„Bello? Co tam děláš?“ ptal jsem se nechápavě.

„Jde sem hodně upírů, cítím je… A mám strach,“ kníkala vyděšeně zpoza sedačky a zase začala vrčet.

„Bello, nemusíš se bát, to je jen…,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale než jsem to stihl doříct, tak se rozrazily dveře od domu a dovnitř vpadl Emmett v bujaré náladě. Za ním se postupně vlekli i ostatní členové rodiny. Když ho Bella viděla, tak strnula, a rozvrčela se ještě víc. Na druhou stranu, to jí nemůžu mít za zlé, kdo by se toho hromotluka nelekl.

„To jsou věci… Dva dny nejsme doma a Edward si najde holku,“ zahalekal ten blbec na celý dům, když zrentgenoval situaci a nezapomněl se tomu vesele pošklebovat. Chvíli jsem bojoval s představou urvat mu aspoň jednu končetinu.

„Emmette, jsi vážně idiot, víš to?“ utrhl jsem se na něj vztekle a klekl si k Belle, aby se trochu uklidnila. Celá se třásla a já měl nutkavý pocit ji ochránit i před vlastní rodinou, i když oni byli ti poslední, kteří by někdy někomu dokázali ublížit.

„Co se tu děje?“ zajímal se Carlisle. Myšlenky se mu rozutekly všemi směry, když mě viděl na zemi u Belly a Esmé se okamžitě rozněžnila. Tak tohle bude ještě na dlouho.

„Promiň, bráško, ale viděla jsem to pozdě a nestihla jsem je varovat…,“ poslala mi v myšlenkách Alice a omluvně se zatvářila. Stejně to bylo jedno, jak totiž znám Emmetta, tak ten by se nechoval slušněji, i kdyby něco věděl rok dopředu. Vždycky měl a vždycky bude mít ze všeho legraci. Ostatní si mě a Bellu se zaujetím prohlíželi jako exponáty v muzeu, zatímco jí pořád hrůzou vibroval hrudník. Křečovitě mi svírala zápěstí a vyděšeně sledovala šest párů zlatých očí.

„Edwarde, kdo je to?“ Esmé už to nevydržela a zeptala se. Podle toho, co se jí honilo hlavou, ji zajímalo, jestli je to moje přítelkyně, a jak dlouho jsem ji před nimi tajil. Připadala si podvedená, že mám děvče a ona o něm vůbec nic neví. To vážně vypadáme, jako bychom k sobě patřili? Vždyť ji vůbec neznám. 

„Esmé, ne… Takhle to není,“ reagoval jsem na její úvahy. „Jak to říct, prostě nás cítila a byla zvědavá. Podle toho, co mi říkala, žila doteď v　lese.“ Snažil jsem se jim to v rychlosti aspoň trochu vysvětlit.

„A proč na nás vrčí?“ vložila se do toho Rosalie. Nebyla nadšená z toho, že je na ni někdo protivný. Navíc se jí nelíbilo, že jsem k nám do domu pustil cizí upírku. Myslela si, že by mohla být nebezpečná a někomu z nás ublížit. Pousmál jsem se představě, že bezbranná, vyděšená Bella, co se tu hrůzou krčila u země, by se pokoušela někomu z nás odervat hlavu. Byla očividně nebezpečná stejně jako krabice plná štěňat.

„Protože má strach a tvůj natvrdlý manžel ji vyděsil ještě víc…,“ řekl jsem a hodil po něm vražedný pohled a dál se snažil Bellu utišit. Postavila se sice zpátky na nohy, ale pořád se schovávala za mnou. 

„Já jsem to neudělal naschvál,“ bránil se ještě Emmett.

„Strach?“ divil se Carlisle mým slovům a udělal pár kroků směrem k nám. Bella okamžitě výhružně vycenila zuby. Můj otec zase couvnul o krok zpět.

„Sám to nechápu, chvíli trvalo, než si zvykla jenom na mě. Teď se vás tu nahrnulo šest, tak jí asi bude trvat trochu déle, než to vstřebá.“ Otočil jsem se zpátky k ní. „Bello, nemusíš se bát, vyprávěl jsem ti o své rodině. Jsou stejní jako já, neublížili by ti…,“ snažil jsem se k ní promlouvat uklidňujícím hlasem. Docházely ke mně myšlenky Esmé, která z nás právě udělala dokonalý pár. Super. Bella začala vykukovat zpoza mého ramene a já pomalu ustoupil, aby měla na ostatní lepší výhled.

„Představím vás, ano?“ Zkoušel jsem to pomalu, aby se zase nelekla. „Tohle je Carlisle a jeho manželka Esmé, moji rodiče…,“ ukázal jsem pyšně směrem k nim a oni jí zamávali na pozdrav. „A to jsou moji sourozenci… Alice s Jasperem a tady je Rosalie s Emmettem. A jen tak mezi námi… Emmett vůbec není tak hrozivý, jak vypadá. Spíš naopak, uvidíš, je jako přerostlé dítě.“ Bella se tomu nedůvěřivě pousmála a Emmett se zatvářil ublíženě. Vypadalo to, že Belle se trochu ulevilo, ale pořád byla úplně strnulá. Bylo jasné, že jim odmítala důvěřovat tak lehce jako mně. 

„Carlisle? Mohl bych stebou mluvit?“ otočil jsem se na něj. Potřeboval jsem s ním v soukromí probrat, co bude s Bellou dál. Podíval jsem se prosebně po své rodině, aby na ni na chvíli dohlédli, a šel za Carlislem.

Odběhli jsme dozadu za dům, aby nás nikdo neposlouchal, a já doufal, že ji zbytek rodiny moc nevystraší.

„Takže, co sní bude?“ začal jsem přímo. Chtěl jsem vědět, jestli je tu ta možnost, že by s námi mohla aspoň na nějaký čas zůstat. Podle jejího vyprávění se cítila opuštěná a já jsem si nebyl jistý, jestli bych jí dokázal říct, aby se zase sebrala a šla dál.

„To mi řekni ty…,“ usmíval se Carlisle. Hlavou mu lítaly myšlenky o tom, jak jsem se k ní skláněl a uklidňoval ji. Trochu mě to znervózňovalo.

„Já nevím…,“ podotkl jsem.

„Čeho se tak bojí? Ublížil jí někdo?“ zjišťoval, proč je tak plachá. Upíři mají sílu a všechno tohle, tak proč by byli vyděšení, když patří mezi jedny z　největších predátorů na světě.

„To si nemyslím, nic takového neříkala. Podle těch pár informací, co jsem z ní dostal, ji evidentně ten, kdo ji stvořil, vyděsil natolik, že se radši celé roky ukrývala v lese. Krev si sháněla, jen když musela. Je to zvláštní, svým způsobem se dokáže ovládnout, protože ví, že nesmí mezi spoustu lidí a podobně. Její stvořitel jí pohrozil Volturiovými a utekl. Zřejmě se chtěl nějak pojistit, že nebude vyvádět něco, za co by pak přišla na špalek i jeho hlava,“ procedil jsem skrz zuby svou úvahu.

„A chtěl bys, aby s námi zůstala?“ ptal se opatrně. Bylo jasné, kam tím míří.

„Nevím, nezáleží to jen na mně. Je svým způsobem hrozně zajímavá, na to jak je mladá, se chová, jako by jí bylo o sto let víc,“ shrnul jsem to, co jsem se o ní za tu krátkou chvíli dozvěděl.

„Jestli je to, co říkáš pravda, tak si myslím, že s ní nebudou žádné velké problémy,“ připustil a mé mrtvé srdce škobrtlo radostí nad tím, že ji nebudu muset od nás vyhnat a nechat ji napospas osudu.

„Další věci bychom ji mohli naučit. Říkal jsem jí o tom, že se živíme zvířecí krví a o našem sebeovládání. Zdálo se, že ji to celkem zaujalo,“ vysvětloval jsem mu nadšeně.

„Dobře, já v tom nevidím nijak závažný problém. Budeš ji mít na starost,“ oznámil mi a zase se pousmál.

„Cože? Já?“ Trochu jsem se lekl, nikdy jsem nikoho nedohlížel.

„Já si myslím, že aspoň prozatím to bude potřeba, protože očividně podle toho, jak na nás reagovala, věří jen tobě,“ mrkl na mě a poplácal mě po rameni.

„A ještě je tu něco. Je to divné, ale nedokážu přečíst jedinou její myšlenku. Ještě se mi to nestalo. Nevíš, čím to může být?“ zkoušel jsem, jestli náhodou něco nenapadne jeho.

„To bohužel nevím, možná je to taky nějaký druh daru. Zkusím nad tím pouvažovat,“ slíbil a hlavou mu proběhla zvláštní myšlenka o tom, že Bella by pro mě byla jako stvořená právě proto, že po jejím boku bych se dočkal toho zaslouženého ticha.

„Měli bychom se už vrátit…,“ upozornil mě, zatímco já, konsternován jeho myšlenkou, hleděl do prázdna.

Bella

Když všichni ti upíři vpadli do domu, myslela jsem, že to bude moje smrt. Teda ta opravdová smrt. Obrovský, svalnatý upír hulákal na celé kolo a já jsem začala nekontrolovatelně vrčet. Jen jsem skrčená na podlaze čekala, kdy se na mě vrhnou a začnou mě z legrace trhat na kousky, ale nic takového se nedělo. Chvíli se mezi sebou bavili a já matně vnímala, že se mě Edward snaží zklidnit.

Bože, Bello, na co jsi to zase kývla? Měla jsi utéct, dokud byl čas, nadávala jsem sama sobě. Po dalších pár minutách jsem se přinutila vnímat Edwardova uklidňující slova, dokonce jsem se i postavila, a on mi v rychlosti představil svou rodinu. Ale pak zničehonic řekl tomu blonďatému upírovi, Carlisleovi, že s ním potřebuje mluvit a najednou byl pryč. Já se vyděšeně přikrčila do nejbližšího rohu místnosti a ostatní si posedali kolem mě na pohovku. Až teď jsem si uvědomila, jakou jsem udělala blbost, protože kdyby se na mě všichni vrhli, tak nemám kam utéct, leda, že bych probourala zeď.  

Uběhlo několik minut a já tam pořád, neschopná slova, stála a všechny obezřetně pozorovala, jakoby na mě měli každou chvíli zaútočit. Hlavně ten blonďák, Jasper, z něj a jeho jizev, které měl úplně všude, šla hrůza. Esmé se na mě přívětivě usmívala. Bylo to opravdu milé gesto, začínala jsem pomalu doufat, že mi přece jen neublíží, ale já byla tak zdřevěnělá, že jsem jí ani ten úsměv nedokázala oplatit. Pak jsem si všimla, jak ta nádherná blondýnka chytila Emmetta za ruku, své dlouhé, pěstěné prsty propletla s jeho a přitulila se k němu. Edward mi říkal, že všichni tvoří páry. Nikdy mě nenapadlo, že může nějaký upír někoho mít rád, nebo dokonce snad milovat. Znám upíry jen jako bezcitné, krvelačné potvory, co jsou špinaví od hlíny, chlemtají lidskou krev a já… A já jsem jednou znich, řekla jsem si v duchu tu krutou pravdu. Vtom mi to všechno došlo. Co tu, proboha, vůbec dělám? Začínala jsem se vzpamatovávat z toho oparu, že jsem potkala další upíry. Vždyť tady mezi ně vůbec nepatřím… Oni jsou upravení, civilizovaní a mají se nějakým zvláštním způsobem rádi… A já jsem ta ušmudlaná z lesa, co má mizerné sebeovládání. Nikdy bych tu nezapadla. Až se Edward vrátí, tak mu poděkuju a zase půjdu dál. Sklopila jsem oči od jejich propletených rukou a čekala, až dorazí zpět. Po pár minutách jsem vzhlédla, když se otevřely dveře. Zvedla jsem se a šla k němu. Nechtěla jsem to zbytečně protahovat. Už se mnou ztratil dost času.

„Edwarde, já bych ti chtěla za všechno poděkovat, bylo to od tebe moc milé, ale už bych měla jít.“ Mají jeden druhého a já nechci rušit.

„Co? Co to plácáš? Přišel jsem ti zrovna říct, že tady s námi můžeš zůstat,“ vychrlil ze sebe spěšně. Na krátkou chvíli jsem vykulila oči, ale zase se rychle oklepala.

„Ne, to nejde, byla bych jen na obtíž,“ stála jsem si za svým a popošla ke dveřím.

„Bello, proč bys někomu byla na obtíž? Sama si přece říkala, že toužíš po přátelích, že už nechceš být sama, tak proč chceš teď utíkat? Můžeš se taky naučit sebeovládání jako my, za několik let bys mohla žít skoro takový život, jaký jsi žila, když jsi byla člověk. Nemusíš se vrátit do toho lesa,“ sliboval mi zářnou budoucnost, ale já jsem věděla, že bych to nikdy nedokázala. Nejsem jako oni, nikdy bych se nenaučila takovému sebeovládání, abych tak dokonale odolala lidské krvi.  Byla bych pro ně po čase jen zbytečná přítěž.

Edward

Vracel jsem zpátky do domu, naprosto nadšený tím, že můžu Belle oznámit tu skvělou zprávu, že už se nebude muset trmácet sama po světě. Ovšem šok pro mě byl, že když jsem sotva přišel do domu, tak ona mi oznámila, že odchází. Rychle jsem se vzpamatoval a snažil se ji přesvědčit, že to není nutné. Nevím, proč jsem o to tak usiloval. Byl jsem totálně zmatený, ale nechtěl jsem, aby tak brzo odešla. Cítil jsem v zádech pohledy celé mé rodiny. Oni zase tak zmatení nebyli, mysleli si, že jsem se totálně zamiloval. Taková blbost. Ne, že by Bella nebyla přitažlivá, právě naopak, ale o tom bych asi sám věděl nejlíp, kdyby to bylo vážnější, než jen to, že chci někomu pomoct. Nebo ne?

„Já nevím… Co tvoje rodina?“ řekla váhavě. Byla na pochybách, což bylo dobré znamení. Otočil jsem se s úsměvem směrem k nim.

„Bude někomu z vás vadit nový člen rodiny?“ Jak jsem čekal, tak nezklamali. Všichni se na Bellu nadšeně usmívali. Jen Rosalie si v myšlenkách brblala něco o tom, jestli není ztráta času někomu pomáhat, ale ona měla problém se vším, takže se její hlas bral s rezervou. Za to Emmett dokonce od radosti předvedl salto a do toho nadšeně vykřikoval, že aspoň tu bude nějaká zábava. Trochu jsem nakrčil čelo, protože jeho zábavu si dokážu živě představit. Bella se ho samozřejmě lekla a přikrčila se za mnou. Tohle se bude muset taky trénovat, musí si uvědomit, že nikdo z nás nemá v úmyslu jí jakkoliv ublížit. I když mému egu to dělalo až moc dobře, že výjimečně jsem já ten důležitý a jediný, komu se tady věří.

„Vidíš, nikomu vadit nebudeš,“ obrátil jsem se zpátky, abych Bellu povzbudil, a ona nejistě přikyvovala hlavou.

„Stejně si myslím, že to není dobrý nápad…“ Skoro zašeptala. Vypadalo to, že pořád váhá.

„Zůstaň, prosím…,“ šeptl jsem taky směrem k ní a ona rezignovaně vydechla.

„Tak… Tak asi ano.“

Bella

Všichni se tvářili tak mile, byl nesmysl, abych zrovna já měla tolik štěstí a narazila na někoho, jako jsou oni. Edward mě pohladil po rameni a já měla pocit, že se štěstím rozpláču. Poposunula jsem se o pár kroků blíž k jeho rodině. Tak napůl jsem pořád čekala, že někdo zakřičí apríl, ale nic takového se nestalo.

„Já bych se chtěla omluvit za své chování, nejsem zvyklá na společnost a vás je moc a já jsem si myslela, že…,“ plácala jsem páté přes deváté. Ale přišlo mi vhodné říct aspoň něco, když mě právě přijali mezi sebe

„Už se neomlouvej… Je to vpořádku,“ odpověděla mi Esmé. Nemohla jsem si pomoct, ale opravdu z ní vyzařovalo něco mateřského. Vypadala, že by snad mohla milovat všechny lidi světa. Tentokrát jsem se na ni rozpačitě usmála.

„Výborně, takže teď když tady oficiálně zůstáváš, tak ti musíme najít něco hezkého na sebe,“ vyskočila ta mála střapatá Alice a kriticky si prohlížela mé oblečení, které mi předtím Edward vytáhl ze skříně. Přiskočila ke mně a chtěla mě vzít za ruku. To mě zaskočilo a couvla jsem tři kroky zpátky. V　tu ránu mě to zamrzelo, protože Alice se smutně zatvářila.

„Alice, hlavně pomalu,“ upozornil ji Edward a já se nadechla nepotřebného vzduchu, abych si uvědomila, že mi nikdo ublížit nechce.

„Bello, neboj, jen jsem chtěla, abys šla se mnou. U mě v pokoji najdeme oblečení, které ti padne daleko líp,“ culila se a já přikývla a šla opatrně za ní. Nervózně jsem se ještě ohlédla za Edwardem, abych se ujistila, že mi opravdu nic nehrozí, a když jen souhlasně přikývl, tak jsem mu věřila a rozběhla se s Alice do jejího pokoje.

Žasla jsem, když jsem vešla dovnitř. Matně si pamatuju, že jako člověk jsem taky měla hodně oblečení, ráda jsem nakupovala, ale tohle bylo jako v obrovském obchoďáku. Pokoj Alice, jakoby se skládal jen za samého oblečení a šatnu měla větší, než samotnou ložnici. Byť mi Jasper naháněl strach, tak jsem ho teď i trochu obdivovala, tohle by totiž asi jen tak nějaký chlap neunesl.

„Tak pojď, Bello,“ zavolala Alice nadšeně někde z prostředku hluboké šatny, až po vrch plné oblečení, bot, kabelek a dalších doplňků. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Roky jsem vypadala jako šmudla a teď vidím tohle.

Třeba se mi to jen zdá, pomyslela jsem si. Na chvíli jsem se zastavila, abych párkrát mrkla s tím, že se z toho neuvěřitelného, za to krásného snu probudím, ale když jsem otevřela oči, tak obrovská šatna i se zbytkem vily tam pořád byla. Procpala jsem se k Alice, když na mě podruhé zavolala a ona mi hned podávala nádherné letní šaty. Už jenom, když jsem tu jemnou látku sevřela v rukou, bylo jasné, že tohle oblečení bych v jen tak obyčejném obchodě nenašla.

„Alice, to ne. To nejde. To oblečení musí být drahé a já odmítám riskovat, že ti ty šaty ušpiním, nebo zničím. Radši zůstanu v tom, co mám na sobě,“ řekla jsem rozhodně a podávala jí je zpět.

„Bello, to je blbost. Obleč si je a hotovo.“ Musím uznat, že její hlas zněl ještě rozhodněji. Nechala mě o samotě a já jsem se převlékla a otočila se k　velkému zrcadlu na zdi. Páni, já vypadám jako člověk… Radovala jsem se sama pro sebe. Připadalo mi to, jako bych se vrátila do svých lidských let.

„Vidíš, jak ti sluší,“ ozvala se Alice a já nadskočila. Proboha, Bello, klid. Nikdo tě netrhá na kusy. Dýchej.

„Děkuju, Alice.“ Na víc jsem se momentálně nezmohla.

„Není zač. Jsem ráda, že aspoň někomu můžu vybrat oblečení. Ostatní už jsou ze mě kvůli tomu na nervy,“ zabrblala. Z dolního patra domu se ozval hlasitý smích.

„Pamatuju si, že jako člověk, jsem taky ráda nakupovala. Když jsem si koupila svoji první značkovou kabelku, tak jsem skákala radostí. Měsíc jsem umývala nádobí na brigádě, abych si ji mohla dovolit,“ usmívala jsem se pro sebe a zase se rychle pokoušela zahnat myšlenky na lidský život, dřív, než mě rozesmutní.

„Tak to si budete s Alice rozumět.“ Edward se objevil u ní v pokoji. „Alice je doslova nakupovací maniak, viď skřítku?“ zakřenil se na ni a rozcuchal jí ještě víc, její už tak rozčepýřené vlasy.

„To není pravda…,“ ohradila se na něj.

„Ale je…,“ ozvalo se sborem zase zezdola. Tihle upíři byli úžasní. Chovali se tak přirozeně. Vypadali opravdu jako lidská rodina.

„Mimochodem, ty šaty ti moc sluší, vtom má Alice pravdu,“ pochválil mi můj vzhled i Edward.

„Až pojedu na nákupy, tak můžeš jít klidně se mnou,“ trylkovala Alice kolem mě. Okamžitě jsem svěsila ramena. Obchody znamenaly hromady lidí.

„Alice, to nepůjde, nemůžu mezi lidi,“ vysvětlila jsem jí smutně a posadila se na kraj postele.

„Promiň, já zapomněla. Ale neboj. Můžeš trénovat a časem ti to třeba půjde,“ povzbuzovala mě, ale marně.

„Já vím, že nepůjde. Párkrát jsem to zkoušela, nevydržím mezi nimi bez toho, aniž bych začala bláznit,“ mumlala jsem zoufale.

„Ale půjde… Máš na to celou věčnost, není kam spěchat,“ zakončil tuhle diskusi Edward. Je možné, že bych opravdu potkala přátele, o kterých jsem tolik snila?

Tak, nakonec bych chtěla říct, že mně samotné ta kapitola přijde nějaká zmatená, takže si nejsem jistá, jestli se Vám bude líbit. Uvidíme. :-) Taky bych Vám chtěla moc poděkovat za komentáře k předchozí kapitole. Já vím, zní to ohraně, ale přece jen... Každé jedno písmenko i smajlík mi pokaždé udělá velkou radost, takže... Děkuji. ;-) Určitě budu vděčná za kritiku i k téhlé kapitolce. :-)

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy nemusíš být sama - 3. kapitola: