Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Údery srdce - život zabijáka

30.03.2010 (21:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2423×

Údery srdce - život zabijáka

(předchozí: Údery srdce)

Seděla jsem v parku a pozorovala okolí. Na člověka mohlo tohle moje počínání působit zvláštně, ale mě to bylo jedno. Já pouze chtěla ukojit svoji žízeň po krvi. A ukojení se mi právě nabízelo v podobě mladíka, který šel tichý ztemnělým parkem úplně sám a hlasitě oddechoval. Ani se nedíval kolem sebe, jen zarytě sledoval písek na cestě, který mu křupal pod nohama.

Co nejišeji jsem seskočila na zem a zaklela, když moje bosé nohy zavadily o větvičku, která zakřupala. Mladíkovo srdce se rozběhlo rychleji, jeho dech se prohloublil a vyděšeně se díval na stíny kolem sebe. Než to stihl jakkoli postřehnout, stála jsem mu tváří v tvář a ukázala mu moje zuby.

,,Co to-" nestihl ani dokončit větu. Zakousla jsem se mu do krku a lačně sála tu ohromující červenou sladkou tekutinu.

Přemýšlet nad svým skutkem mě ani v nejmenším nenapadlo. Byla jsem přece predátor - zabiják, který má určité potřeby, které musí uspokojit. A ať už byl můj život jakýkoli, nevybrala jsem si ho dobrovolně. Tohle nebyla moje volba, já chtěla jen umřít. Co mám z večnosti, když se nijak nezměním? Co mám z toho, že svět se mění, ale já ne? Co je tohle, ksakru, za spravedlnost!

Vyčerpaně jsem jeho tělo upustila do trávy a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo nebyl. Usmála jsem se a s dobrým pocitem u srdce se rozběhla k mému provizornímu domu. Byla to malá dřevěná chatka ukrytá v lesích kousek za městem. Lidé do těhle míst nechodili a tak mě tu nikdo nemohl vyrušovat. Dnes v noci ale bylo něco jinak. Něco se změnilo - bylo to cítit ve vzduchu.


,,Dobrý večer, Isabello," pozdravil povědomý hlas, který mě donutil zastavit a zaujmout bojové postavení. Co tady chce? Zamračila jsem se na něj ještě víc, když udělal pár váhavých kroků ke mně. Jako by neslyšel moje varovné vrčení a přiblížil se na metr. Za jeho zády se objevil můj stvořitel.

,,Carlisle, Edwarde," pokývala jsem oběma hlavou a podívala se na ně se sdviženým obočím, aby mi vysvětlili svoji přítomnost.

,,Jak se daří?" zeptal se zdvořile Carlisle. Zamračila jsem se ještě víc.

,,K čemu ta zdvořilost?" zeptala jsem se přímo. Kašlu na milé chování, nic jim nedlužím, pomyslela jsem si. V Carlislově tváři se mihl smutek, ale hned ho zamaskoval. Do tváře Edwarda jsem se nedívala.

,,Ještě pořád se nechceš vrátit k nám?" Přestože v jeho očích svítila malinkatá naděje, z jeho postavení bylo vidět, že si nedává velkou šanci. Zřejmě věděl proč.

,,Zrovna teď se cítím nejšťastnější tady. Tohle je můj život," odpověděla jsem mu. Edward za ním se napřímil, jeho oči stále pozorovaly okolí. Co proti mě má? Jsem to snad já, kdo komu ublížil? Kdo komu zničil život?

,,Chtěl jsem to jen zkusit," zamumlal a pokrčil rameny. Pak se přiblížil úplně, až mi jeho dech vanul do tváře a podal mi nějaký papírek. Pozorně jsem si ho přečetla - byla na něm adresa jednoho hotelu.

,,Chvíli se tu zdržíme, kdyby jsi si to náhodou rozmyslela, tak ať víš, kde nás najít," vysvětlil mi. Prkeně jsem přikývla a otočila se k odchodu. Za sebou jsem ještě uslyšela Edwardův hlas, jak říká: ,,Věděl jsem to. Ona se nikdy nevzdá, nikdy mi neodpustí."


Zalezla jsem do jednoho rohu, kde nebyl žádný kus nábytku a snažila se splynout s chatou. Proč přišli? Nemohli mě nechat být? Vždy po pár měsících se u mě ukáží a ptají se mě na totéž. Jako by si snad mysleli, že změním názor.

Jak já je za to nenáviděla. Byla jsem jen zrůda, která zabíjí nevinné. Ale copak jsem o tohle prosila? Chtěla jsem snad být upírem? Ne, nechtěla. Přesto byl Edward takový sobec, že mě přeměnil. Snažili se mě zezačátku naučit lovit jen zvířata, ale když jsem poprvé uklouzla - jak tomu říkali - už jsem se nedokázala bránit své podstatě. Nedalo mi to moc práce, jen se prostě nechat řídit svými instinkty.

,,Sakra," zaklela jsem v duchu a přitom jim nadávala těmi nejsprostějšími nadávkami, jaké jsem znala. Celou dobu se mi dařilo potlačit svoje myšlenky, nemyslet na životy těch, které jsem zabila a jen se tady objeví tihle dva a ze mě se stane najednou milovník lidí. Tak to tedy ne, pomyslela jsem si a vyskočila na nohy. Ještě jim ukážu, kdo já jsem. Nezmění mě.

S tím jsem opět vyběhla z chatky směrem k městu. Stále byla tma, mohlo být kolem třetí v noci. Na ulicích byli už jen opilci, kteří se potáceli domů. Přeci jen je nikdo postrádat nebude, pokrčila jsem rameny a k jednomu z nich si to namířila. Byl tak na mol, že sotva stál, takže neviděl moje oči, neviděl, jak vypadám.

Zasyčela jsem mu do ucha. Vyděšeně se otočil a mžoural do tmy.

,,Ááá, děvenko, copak tady tak sama?" zažvatlal a silou mě k sobě přitáhl. Ani bych to bývala byla nepocítila, kdybych se o to nesnažila. Než stačil cokoli jiného říct, byla jsem k němu přisátá jako klíště a hltala plnými doušky jeho krev.

Jeho tělo ochablo v mé náruči a já ho upustila na zem. Pozdě jsem si všimla, že nevypadal jako klasický opilec. Byl slušně oblečený, sako a kalhoty z drahého materiálu, kravatu povolenou kolem krku. Zamračila jsem se. Proč jsem si toho nevšimla? Že by to bylo kvůli tomu, jak sem se snažila prostě jen zabít? Z kapsy u saka vykukovala jeho peněženka. Opatrně jsem ji vzala a otevřela. Hned na mě vykoukla fotka mladé ženy s miminkem v náruči. Věděla jsem, že kdybych mohla plakat, moje tváře by byly mokré.

Já zabila. Ne, zabila jsem otce nějaké malé holčičky, kterou ani neznám. Proč je mi to ale tak líto? Copak jsem se nad tím někdy pozastavila? Copak jsem někdy přemýšlela nad tím, koho zabijím? Ne, tak proč ta změna? Semkla jsem rty pevně k sobě a potlačila vzlyk. Vzala jsem opatrně jeho tělo a přenesla ho za roh, mezi odpatky. Nebylo to sice nejlepší, ale alespoň něco.

Odkdy se u mě rozvinulo sociální cítění? Zatracení upíři.

Nevěděla jsem, jestli se mám poddat svojí bolesti, nebo udělat něco jiného. Dlouhou chvíli jsem stála na kraji lesa a přemýšlela co dál. Vytíhla jsem z kapsy pomačkaný papírek s adresou a přečetla si ho. Zhluboka jsem se nadechla a aniž si pořádně vše promyslela, rozběhla jsem se k hotelu.

Bude to pro ně šok, pomyslela jsem si a usmála se. Tohle nečekal ani jeden z nás.

Oběšla jsem párkrát hotel a snažila se najít způsob, jak na sebe ty dva upozornit. Ale nic mě nenapadlo a tak jsem si prostě sedla do stínu na zem pod stom a čekala... a čekala... a čekala. Když se pomalu začalo rozednívat, objevilo se před hotelem auto. Lesklý černá mercedes zaparkoval na jednom z volných míst. Z místa řidiče pomalu vystoupil Edward a překvapeně na mě zůstal zírat.

Stoupla jsem si, velice pomalu a opatrně, a došla k němu. Tedy na mě ty pohyby byly pomalé, ovšem pro lidi ne. Oni se takhle pomalu pohybovali pořád. Jak jsem na tohle všechno mohla jen zapomenout?

Obezřetně si mě přohlížel a já se snažila neudělat nějakou chybu - rychlý pohyb. Nechtěla jsem, aby se po mně vrhl jen tak, protože si myslel, že ho chci napadnout.

Stoupla jsem si před něj a cítila se, jako bych šla na popravu. Podívala jsem se na své bosé nohy a pak zpátky na něj. Vyčkával.

,,Ehm, mohla bych mluvit s Carlislem?" zeptala jsem se ho. Jen přikývl a rukou mi pokynul, abych ho následovala.

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Kolem lidí projít nemůžu," vysvětlila jsem mu. Copak by si nevšimli, že nejsem jiná? Povzdechl si, ale nic na to neřekl. Prosmíkl se kolem mě a šel k zadní části budovi. Jedno z oken v druhém patře bylo otevřené. Podíval se na mě a pak na okno. Pochopila jsem jeho gesto a skočila oknem do místnosti.

Objevila jsem se v pokoji s televizí, sedačkou a konferenčním stolkem. Než jsem se stihla na cokoli reagovat, rozrazili se dveře a v nich stál Carlisle. Cenil na mě zuby a z hrdla mu vycházelo tiché vrčení. Ohromeně jsem ho pozorovala. Vypadal tak děsivě a přitom obyčejně. Byl to prostě Carlisle.

Zvedla jsem ruce a snažila se ho tak uklidnit. Fungovalo to, přestal vrčet a cenit zuby. Narovnal se, urovnal si košili a usmál se.

,,Isabello," oslovil mě, ,,rád tě opět vidím. Co tě k nám přivádí?"

,,Já... Víš...," zavřela jsem oči a přemýšela, jak nejlépe se vyjádřit.

,,Potřebuji pomoc," povzdechla jsem si nakonec.

Řekla jsem mu vše od okamžiku, kdy odešli. Nepřerušoval mě, jen poslouchal. Chvílemi se mračil, nebo jeho oči posmutněly, ale když jsem se dostala k věci, kvůli které jsem sem vlastně přišla, jeho oči znovu svitly. Když jsem zakončila svoje vyprávění a podívala se kolem, Edward stál opřený kousek od jedněch dveří a zaujatě mě pozoroval. Kdy přišel?

,,Takže jestli tomu správně rozumím, chceš zkusit být jako my," zeptal se mě Carlisle a vyžádal si tak opět moji pozornost. Přikývla jsem.

,,Proč tak najednou? Chápu, že nechceš být vrah, ale proč bychom ti měli věřit, že to myslíš vážně? Co když se hned, jakmile vyjdeš z téhle místnosti, po někom vrhneš?" Edwardův hlas byl jako bič, ale já si takové zacházaní zasloužila, tak co?

,,Prostě potřebuju změnu. Ty by jsi to měl chápat, Edwarde. Tobě jde o duši stejně jako mně. Sama tu změnu ale nezvládnu a potřebuju pomoct. Pokud mi nepomůžeš ty, tak už nikdo," řekla jsem směrem ke Carlislovi a chvíli čekala. Jeho tvář byla stále stejná, neprozrazovala žádné emoce.

,,Pomůžete mi?" zeptala jsem se šeptem. Edward zasyčel, ale Carlisle se usmál a nadšeně přikývl. Pak nečekaně vstal a objal mě. Nebránila jsem se, bylo to už strašně dlouho, kdy se někdo o něco takového pokusil a mně to vážně chybělo. Přeci jen je krásný pocit mít někoho, komu na vás záleží.



Vystoupili jsme všichni společně před obrovským domem. Carlisle se šťastně usmál ve chvíli, kdy se otevřely dveře a z domu vyběhla hnědovlasá žena, kterou jsem si matně pamatovala jako jeho ženu Esme. Vždy milá, usměvavá a ochotná paní. Měla jsem ji ráda a někdy byla mojí matkou víc, než ta opravdová.

Objala svého muže, políbila ho a pak se přivítala i s Edwardem. Já tam jen stála a pozorovala jejich štěstí, které z nich přímo sálalo. Tohle pro ně bylo slunce, ne nějaká ohnivá žlutá koule, ale rodina bylo to, co potřebovali k životu. Povzdechla jsem si a tím na sebe upoutala pozornost. Esme si mě všimla až teď a překvapeně se po mě podívala. Nejistě jsem se usmála a mávla na ni.

,,Dobrý den, Esme," pozdravila jsem ji slušně. Někde v domě byl slyšet pohyb.

Udělala krok ke mně a otevřela svoji náruč. V tom se ale zarazila s pohledem upřeným do mého obličeje. Jakmile jsem si uvědomila, co tam vidí, sklopila jsem pohled k zemi. Uslyšela jsem vzlyknutí a náhle mě objaly studené paže.

Esme mě k sobě tiskla jako nikdy nikdo jiný a já ji objetí váhavě opětovala.

Když jsme se od sebe odpojili, stáli kolem nás všichni ostatní. Vypadali úplně stejně, vůbec se nezměnili. Jak by také mohli, že? Drobná Alice se culila jako blázen, ale její oči byly tak upřímné. Vedle ní blnďatý elegán s myšlenkama jen pro ni, který byl kdysi mým starším chápajícím bratrem. Emmett s Rosalií - pořád stejná siamská dvojčata, nikdy bez sebe neudělali krok. Tak tomuhle se říká štěstí?

Ucítila jsem zvláštní pocity a střelila po Jasperovi. Neznatelně zakýval hlavou a pousmál se. Zvedla jsem obočí a podívala se na Edwarda. Stál vedle mě jako solný sloup a bedlivě mě pozoroval.

,,Copak?" zeptala jsem se. Jen zakroutil hlavou a přistoupil blíž.

,,Vítej doma, Bello," zamumlal a pohladil mě po tváři. A já mu uvěřila. Věřila jsem, že tady je můj domov, alespoň pro teď...

Shrnutí povídek

Následující »

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Údery srdce - život zabijáka: