Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Údery srdce

Svetlo zapadajúceho slnka


Edward je upír, Bella člověk. Jednoho dne se potkají a pro Edwarda tak začne ,,nový život". Jsou pořád spolu a povídají si, dokud se jednoho dne něco nepokazí...

Údery srdce

 

Seděl jsem v koruně stromu a mlčky pozoroval západ sotva viditelného slunce. Vše bylo podivně klidné a tiché. Jako by celý svět spal.

Kousek ode mě byl slyšet něčí pláč. Tak přeci někdo nespí, pomyslel jsem si a opatrně, abych nenadělal zbytečný hluk, jsem slezl ze stromu. Ještě chvíli a bude ze mě veverka.

Tam - schovaná mezi kořeny a opřená zády o kmen stromu - plakala dívka. Vzlyky vzal vítr na cestu po lese. Oči měla zavřené a zpod víček ji tekly slzy a razily si cestičky po jejích tváří. Aniž bych si uvědomil, co dělám, klekl jsem si vedle ní a zvědavě ji pozoroval.

Chtěl jsem ji pohladit po tváři a zeptat se, co ji trápí, ale v tom okamžiku otevřela oči. Překvapeně se mi podívala na mě a pak na moji ruku, která zůstala viset ve vzduchu kousek od jejího obličeje.

Rozpačitě jsem ji stáhl a zaposlouchal se do jejího srdce, jestli jsem ji moc nevyděsil.

Bilo rychle - až nepřirozeně rychle. Naklonila hlavu na stranu a cestičky, které zůstaly po slzách, neotřela.

,,Kdo jsi a co tu děláš?" zeptala se. V jejím hlase nebyla ani špetka strachu. Že by se nebála? To je zvláštní.

,,Jsem Edward, Edward Cullen," odpověděl jsem a dál ji pozoroval. Jen přikývla, aniž by cokoli řekla. Nechtěl jsem ji vlézt do hlavy, abych zjistil, nad čím přemýšlí. Přestože jsem to uměl, nedělal jsem to rád. Přišlo mi to jako bourat cizí hradby, za které by nikdo neměl lézt. Bylo to cizí soukromí.

,,Jak se jmenuješ ty?"

,,Bella," zamumlala a  skousla si ret. Proč to dělá? Je snad nervozní? Sklopila pohled a zaujatě pozorovala svoje ruce. Když oči vytřeštila, následoval jsem její pohled. Myslel jsem si, že vidí něco neobvyklého na mě, ale ona pozorovala svoje paže.

Na žílách z vnější strany levé ruky se jasně rýsovaly červené jizvy. Některé nebyly ještě ani pořádně zahojené a na některých byla dokonce zaschlá krev.

Na sucho jsem polkl a snažil se potlačit oheň v krku. Musím utéct. A tak, než se vzpamatovala, byl jsem pryč.

Utíkal jsem lesem, co nejdál to jen bylo možné, a snažil se vypudit ten obrázek z mysli. Ta dívka mě učarovala. Nejen, že byla záhadná ona, ale její krev ve mě probouzela dávno mrtvou šelmu. Jako bych to všechno už dávno neměl za sebou, povzdechl jsem si.

Po chvíli jsem zpomalil a jen si užíval vítr, který vál kolem mě. Bylo tak snadné zapomenout na vše, co vás nějak trápí, co vás omezuje.

Domů jsem se vrátil pozdě v noci, všichni už naštěstí byli zalezlí ve svých pokojích. Nepozorovaně jsem se dostal až do svého pokoje a zamkl. Nebylo to sice moc platné, ale alespoň pro ten pocit.

Ráno jsem vyběhl z domu, aniž bych něco někomu řekl. Takhle to bylo už pár týdnů. Nebo to snad byly už měsíce? Nevím. Čas pro mě ztratil stejný význam, jako měl kdysi. Potřeboval jsem být sám a necítit se jako páté kolo u vozu a tohle byla jedinečná příležitost.

Celé dny vypadaly stejně. Ranní lov, potloukání se po lese, pozorování západu slunce a návrat domů. Byl to stereotyp, ale aspoň mě nic nepřekvapilo. To jen včera se stalo něco, co vše změnilo. Co pokazilo můj řád.


Dnes přišla opět. Sedla si na stejné místo, ale tentokrát neplakala. Jen seděla, bradu položenou na kolenou a pozorovala okolí. Hledá tady snad něco?

Schoval jsem se za strom a zvažoval, jestli je dobrý nápad za ní jít. Nakonec moje zvědavost vyhrála a já se pomalým krokem k ní vydal.

Jakmile mě spatřila, zvedla hlavu a její oči mě pozorovaly s jistou obezřetností a opatrností. Pozorovala mě celou dobu, než jsem došel až k ní a posadil se naproti.

Jen jsme tiše seděli - ani jeden z nás nemluvil. Dnes na sobě neměla nic s krátkým rukávem, co by odhalovalo ty jizvy. Podíval jsem se ji do očí, abych v nich v zápětí uviděl zvědavost. Pousmál jsem se nad tím.

,,Omlouvám se, že jsem včera tak narychlo odešel," omluvil jsem se. Přišlo mi to jako dobrý začátek konverzace.

,,Utekl jsi - je myslím výstižnější," řekla a koutky rtů ji zacukaly. Jak asi vypadá, když se usměje?

,,Dobře, utekl jsem," rezignoval jsem a pokrčil rameny. Všimla si včera snad něčeho?

,,Takže Edwarde," začala, ,,bydlíš tady někde v okolí?" zeptala se a její oči přitom braly nový nádech.

,,Kousek odtud. S rodinou máme dům v lese u toho jezera. Víš, které myslím?" Přikývla.

,,Ty bydlíš ve městě?" zeptal jsem se. Odvrátila ode mě pohled a přes obličej ji přelétl stín.

,,Promiň, nechtěl jsem... Jestli nechceš, neodpovídej." Přikývla a podívala se zpátky na mě. Její obličej vypadal stejně, jako když jsme se dnes viděli poprvé.

,,Nepřipadá ti podzim nádherný?" zeptala se zničeho nic.

,,Přijde mi tak nějak kouzelný. Jako by," na chvíli jsem se zamyslel a hledal správná slova, ,,jako by všechno usínalo - umíralo a přitom je tady něco jako naděje na nový život. Nevím, jak přesně to popsat," zamumlal jsem a připadal si tak hloupě.

,,Rozumím tomu, co chceš říct."

Povídali jsme si takhle ještě dlouhou chvíli, dokud se neomluvila, že musí jít. Pořád mi nechtěla říct, kde bydlí, ale já to z ní raději nepáčil. Bylo mi v její přítomnosti dobře a to nestálo za to, abych to zničil.

V podivné náladě jsem se vydal domů.


Další večer to bylo stejné - přišla k tomu stromu a sedla si tam. Já za ní přišel, až když bylo slunce bezpečně schované. Seděli jsem tam a povídali si o všem možném. Jako bychom se znali léta a ne jen pár dní.

Takhle to vypadalo skoro měsíc. Vždy to probíhalo stejně. A z nás se stali opravdoví přátelé. Věděla o mě všechno, co jsem ji jen mohl říct. Znala moji rodinu z historek, které jsem jí vyprávěl. Jen o té svojí nikdy nemluvila. Celý její život byl pro mě záhadou.

Jednoho večera nepřišla na naše místo. Čekal jsem na ni přes hodinu, ale pak už to bylo divné. Nikdy se takhle nezpozdila. Nemohlo se ji něco stát? vrtalo mi hlavou, když jsem šel po ceště, kterou vždy odcházela. Žádné zvuky lesa mě nedoprovázely, jako by vše umřelo.


Sny blednou, to se stává. Co s tím?
Už jen jednou říkáš: ,,Líbat tě smím."
Už město vstává, piju sám
Je s ránem pryč tvůj stín
Jen blázen nočním můrám světlo daruje - vím



Strach o ni způsobil, že jsem skoro utíkal. Je v pořádku, jen ji do toho něco vlezlo a ona nemohla přijít, přesvědčoval jsem se. Něco mi ale říkalo, že jsem naivní. Že se mýlím.

A tam - na kraji lesa - ležela v trávě. Její srdce bilo pomaleji než obvykle. Většinou to byl zvuk kolibříka, ale dnes to bylo jiné. Jako by to srdce patřilo obyčejnému člověku. Vůně, která byla cítit kolem, mi ale napověděla, že to je ona.


Dál doufám, že pod svícnem je tma
Místo známé snad jen ptákům se zdá
Teď už zbývá jen pár slov, už zbývá jen pár slov
Ve vzpomínkách obraz prázdný volí přítomnost



Došel jsem až k ní a když jsem zjistil, že nemá povrchová zranění, vzal jsem ji do náruče a rozběhl se k nemocnici. Naštěstí měl Carlisle službu a tak si ji vzal na starost a hned ji prohlédl.

Nedovolil mi, abych byl přitom a tak jsem seděl na chodbě a čekal. Čekal, co mi řekne. Ta chvíle, než se otevřely dveře, mi připadala nekonečně dlouhá. Myslel jsem si, že zešílím.

Carlisle vyšel z pokoje Belly a vypadal zničeně. Ne, jen to ne! pomyslel jsem si. Pokynul mi rukou, abych ho následoval a já bez většího zaváhání ho šel za ním.


Vešel jsem k němu do kanceláře a snažil se připravit na nejhorší, ale copak to šlo? Copak se jde připravit na smrt?

Carlisle si sedl za stůl a zasmušile se podíval do papírů, které měl položené před sebou. Mohl jsem si přečíst jeho myšlenky, ale já nechtěl. Chtěl jsem to slyšet od něj a vědět tak, že to vše není pravda, že je to jen hloupý sen, ze kterého se probudím. My všichni se probudíme.

Pokynul mi rukou, abych se posadil, ale já jen zakroutil hlavou. Nechci sedět.

,,Je moc pozdě na to, aby se vyléčila, Edwarde. Není zapsaná ani na listině, kvůli vhodnému dárci. Vsadím se, že ani nechodila na vyšetření. Prostě umírá a ty s tím nic nezmůžeš," zamumlal a sklopil pohled.

,,Jak- ? Jak není zapsaná?" zeptal jsem se trochu vykolejeně.

,,Má nemocné srdce a ani se nesnažila jít se léčit. Měla rychlý tep a ten se teď zpomaluje. Nakonec utichne úplně. Není jiná možnost - teď už ne," dodal, když viděl, jak se snažím protestovat.

,,NE! Ona se uzdraví, bude v pořádku," mumlal jsem jako naučenou básničku a pomalu odstupovat od něj ke dveřím. Musím odtud pryč, musím odejít, říkal jsem si v duchu a co nejpomalejším krokem vyšel z jeho kanceláře - z celé nemocnice a rozběhl se k lesu.

Tohle nemůže být konec! Prostě nesmí!

Pěstí jsem udeřil do prvního stromu, který mi přišel pod ruku. Jak někdo jako ona může tak moc trpět? Copak si toho neprožila už dost? Nebyl právě teď čas jí dávat a ne zase brát?

Po tom, co jsem se dostatečně vyřádil v lese, jsem se podivně klidný vrátil za ní. Kdo ví, kolik nám zbývá posledních společných okamžiků a já je takhle nesmyslně promarnil v lese. Budu s ní, rozhodl jsem se. Budu s ní, dokud její srdce bude bít. Pak odejdu pryč...


Posadil jsem se na plastovou židli u její postele a poslouchal tichý tlukot srdce. Bilo pomaleji než obvykle. Už dávno jsem se naladil na ten zvuk a on najednou nebyl stejný. Už nikdy nebude stejný. Dokázal mě ale uklidnit a umožnil plně myslet. Nic ji o jejím stavu neřeknu. Ne já. Na to ji mám až moc rád.

,,Edwarde?" ozval se její hlas. Zněl jako šum listí, které padá ze stromů - stejně sotva slyšitelný.

,,Proč se tváříš tak smutně?" zeptala se a pokusila se zvednout ruku a dotknout se mé tváře.

,,Ne, nedělej to. Jen klidně lež," zastavil jsem ji, lehce uchopil její ruku a položil ji zpátky na postel.

,,Já umírám?" zeptala se přímo.


Když ti blízkej v dálce mizí
Slzy z očí chcou se drát
Sám sobě zítra bude líp
Zkoušíš si lhát, co bude dál



,,Ne, co tě to jen napadá. Jsi tady jen na pozorování. Za pár dní tě pustí domů," lhal jsem ji, ale můj hlas se chvěl. Raději jsem tedy ztichl, aby to nepoznala.

Usmála se. Udělala na tváři takový ten shovívavý úsměv, jaký dělají rodiče, když se snaží něco rozmluvit dítěti.

,,Já vím, Edwarde, že umírám. Vím to už dávno," zamumlala. Dýchala zhluboka a její srdce bilo ještě pomaleji než předtím.

,,Psst, nevysiluj se. Řekneš mi to, až se uzdravíš." Položil jsem prst přes její rty, aby už dál nemluvila. Zakroutila umanutě hlavou a setřásla ho.


Zkoušíš se smát, jen smát
Sám sobě zkoušíš lhát
Že je to snad - jen loučení pouhé




,,Proto jsem tehdy plakala. Vzpomínáš? Když jsem se poprvé potkali. Nevím, co jsi tam dělal, ale byl jsi pro mě jako slunce, které prozáří můj svět," zamumlala a zavřela oči. Párkrát se trhaně nadechla a zase pokračovala.

,,Mám tě ráda, Edwarde. Díky za všechno." Znovu se ji na tváři objevil ten úsvěm. Naklonil jsem se k ní a pohladil ji po tváři.

,,Taky tě mám rád, Bells."


Zvláštní pocit od té doby stále mám,
že když ti blízkej v dálce mizí
Dál ho voláš srdcem zpět
Dál si zkládáš ve vzpomínkách zvláštní ale svůj vysněný svět

Zkoušíš se smát, jen smát
Sám sobě zkoušíš lhát
Že je to snad - jen loučení pouhé




Spokojeně zavřela oči a po chvíli se její dech ustálil. Usnula. Vzal jsem masku, která ji měla usnadnit dýchání a nasadil jí ji před ústa. Než jsem se odtáhl, políbil jsem ji na čelo. Poté opatrně vzal její ruku a vložil ji mezi své dlaně.

Ta bezmoc, která se ve mě hromadila jen proto, že jsem ji nemohl nijak pomoci. Jen jsem mohl sledovat, jak klidně spí. Jak klidně vychází vstříct smrti.



Její srdce udeřilo párkrát nepravidelně a mě tak vyrušilo z myšlenek. Netrvalo dlouho a Bella otevřela oči. Vystrašeně se dívala kolem sebe, ale když uviděla můj obličej kousek od svého, uklidnila se.

,,Dobrou noc," zašeptal jsem. Odpovědí mi byl jen její úsměv. Poté zvedla volnou ruku a stáhla si z obličeje masku.

,,Cítím se nějak zvláštně," zamumlala a sykla. Okamžitě jsem vytočil Carlislovo číslo a nechal to párkrát zazvonit. Snad ho to napadne.

,,Neznáš číslo domů? Měli by vědět, že jsi v nemocnici," řekl jsem. Protočila oči.

,,Nechci, aby to věděli. Stejně by s tím nic neudělali," dodala, když viděla, jak se mračím. Na to jsem nemohl nic namítat, i když jsem tak strašně chtěl. Neměla by tady být sama.

,,Nejsem sama, mám tady tebe," odpověděla mi, když jsem svoji poslední myšlenku řekl nahlas, a zamračila se. Rezignovaně jsem si povzdechl a nechal to být.

Znovu zavřela oči, ale její srdce se neuklidnilo, takže neusnula. Mlčky jsem ji pozoroval a snažil se do mysli vložit každou částečku jejího obličeje. Byla tak nádherná. Něco ale bylo špatně. Kde je ten Carlisle?

Odlepila od sebe víčka a podívala se na mě zvláštním zastřeným pohledem.

,,Je mi zima, Edwarde," zašeptala, ,,Tak strašná zima. Kolem mě je samá šedá barva. Ta nepatří k podzimu, že ne?" zeptala se a její hlas zněl vyděšeně. Ne, teď mi nemůžeš odejít.


Cesty vedou tak, že musí sbohem ti dát,
ten pro koho nejvíc chceš žít
Voláš, křičíš, pak proklínáš, zatínáš pěst
Právě skončilo zase pár snů



,,Klid, srdíčko, jsem tu s tebou," zamumlal jsem a stiskl její ruku. Pomalu vydechla, jako by se uklidnila.

,,Edwarde?" oslovila mě. Její hlas slábl společně s jejím srdcem.

,,Ano?"

,,Měj se krásně," zamumlala a vydechla naposledy. Její srdce ještě párkrát udeřilo, jako by se nechtělo vzdát, ale nakonec taky utichlo. Kolem mě teď bylo jen ticho, nic víc. Ani já jsem nedýchal.


Zkoušíš se smát, jen smát
Jen smát, jen smát, jen smát
Že je to snad - jen loučení pouhé...



V tu chvíli se za mnou otevřely dveře a v nich stál Carlisle.

 

 

Shrnutí povídek

 

Pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Údery srdce:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!