Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Údery srdce - život zabijáka - část 2.

jandula


Bellin první lov zvěře dopadne naštěstí dobře a co se bude dít potom?

Údery srdce - život zabijáka
2. část


,,Je to snadné, skoro jako když lovíš člověka, jen možná trochu snazší," zamumlal Jasper a zamračil se. Zkoušel najít správné přirovnání? Střelila jsem pohledem na levou stranu, kde o pár větviček níž seděl Edward a povzbudivě se na mě usmíval. Nechápu, proč s sebou musím mít tak obrovskou ochranku při svém prvním lovu divoké zvěře. Jako by mi nestačil Edward.

Dobře, uznávám, že jsme spolu nevycházeli úplně nejlépe, ale co jsem asi tak měla dělat? Ještě že Esme měla tak moc rozumu a zakročila ve chvíli, kdy mě Alice soukala k Edwardovi do pokoje a mlela něco o tom, že si na něj prostě budu muset zvyknout. Esme byla tak hodná, ačkoli jsem to nechápala, a dala mi pokoj pro hosty, ve kterém jsem měla alespoň částečně klid.

Měla jsem Edwarda ráda, ale byly to stejné city, které jsem chovala k ostatním z téhle poblázněné rodinky. Alice i Jasper mi tvrdili, že jsem s Edwardem za svého lidského života trávila každou volnou chvilku, ale copak se dá věřit upírům, když se nemáte o co opřít? Žádná vzpomínka, žádný pocit, prostě nic.

Bylo to děsivé a zároveň uklidňující. Nikdo se mě na nic nemohl ptát a mě to takhle vyhovovalo. Bylo to pro mě částečně osvobozující.

,,Eh, mohla by jsi, prosím, dávat pozor? Stále se snažíme lovit," zamumlal Jasper a hlavou pokýval někam před nás. Následovala jsem jeho pohled a uviděla dvě osamocené srnky, jak se v klidu pasou. Ušklíbla jsem se nad představou, jak se jim zahryzávám do krku a saji jejich krev. Pak se mi před očima ale objevila tvář toho muže, kterého jsem zabila jako posledního a to mě donutilo rychle vystartovat po srnce.

Ani jsem nedokázala vnímat okolí. Prostě jsem tu byla jen já a srnka, která se přestával škubat v mém pevném sevření. Tohle je lepší než zabíjet lidi, opakovala jsem si jako mantu. Ne že by to pomáhalo. Co bych teď dala za smrt.

Povzdechla jsem si a i se srnkou se sesunula do vysoké trávy. Kde jsou časy, kdy jsem byla jen nelítostný zabiják bez soucitu? Kde je ta holka, co nepřemýšlela nad svým jednáním? Vážně mi chybí.

Edward ladně přistál vedle mě a srnku mi vyrval z náruče. Jasper si mezitím klekl z druhé strany a položil mi ruku na rameno. Setřepala jsem ji a odvrátila od nich hlavu.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se Jasper a utvořila se mu na čele vráska. Kdyby neměl Alici, brala bych ho všemi deseti na nohách i na rukách. Tak starostlivý chlap - to snad není ani zdravý, ne?

Místo odpovědi jsem zakývala hlavou a složila obličej do dlaní. Hnusný, hnusný emoce. Jak mi bez nich bylo líp!

Opět mě objali cizí paže, ale tentokrát mě sevřely pevněji a tak jsem neměla možnost se jim vytrhnout. Nejsem si jistá, jestli jsem o to stála. Být sama se svojí bolestí, nebo mít se o koho opřít - a to doslova.

Když jsem konečně zvedla oči a podíval se kolem, byla tma. Ne příjemná tma, která vás chrání před zlými věcmi. Tohle byla tma, které by se měl bát i někdo jako my. Někde něco číhalo a já nemohla přijít na to co.

Zvedla jsem hlavu a pořádně se nadechla. Byla cítit zvěř, ale ne tak silně jako před chvílí. Taky se schovává, došlo mi. Vyskočila jsem na nohy a všimla si udiveného pohledu Edwarda. Jasper byl stále kousek ode mě. Mlha se pozvolna snášela na okolí a mezi stromy tvořila hladkou záclonu. Byl čas se vrátit domů. Aniž bych se na své společníky otočila, rozběhla jsem se k domu.

Alespoň na chvíli jsem si přála vytěsnit z hlavy všechny myšlenky, ale stále se mi to nedařilo. Ať jsem si představovala podzimní slunce, déšť stékající po okenní tabulce nebo klidné moře. Místo abych se myšlenek zbavila, přiběhly nové, zajímavější a hlásily se o potřeby, které jsem měla nejspíše už jako člověk. Přála jsem si cítit slunce, vítr ve vlasech, nebo obyčejnou studenou vodu, jak mi stéká hrdlem. Chtěla jsem být člověkem a cítit.

Zastavila jsem těsně před dřevěnými dveřmi a nechala Edwarda, aby vešel jako první. Přece jen on tu bydlí. Nevím, co přesně se tady ode mě čekalo. Každopádně jsem si v tak velkém počtu lidí připadala zvláštně. Jak rychle si někdo dokáže zvyknout na neustálou přítomnost lidí? Doufám, že dostatečně rychle, protože tohle asi dlouho nezvydržím.

Vázat se na někoho? Asi by to nebylo špatné, ale já prostě nejsem ten typ. Nedokážu mít někoho ráda po tom všem, co mám za sebou. Moje poslední roky života mi to nedovolovaly. Proč je pro mě tak těžké někomu z těchhle úžasných lidí věřit?

Usmála jsem se na Esme, která mě starostlivě pozorovala, a proběhla domem až k sobě do pokoje. Bohužel jsem nedávala pozor a vrazila do Carlisleho. Zrovna zavíral dveře od své pracovny a stejně jako já byl zabraný do sebe.

,,Eh, copak hoří?" zeptal se mě se smíchem.

,,Promiň," omluvila jsem se mu a proklouzla kolem něj. Nechtěla jsem se s někým bavit. Doufám, že si moje emocionální zhroucení nechají ti dva pro sebe a nebudou to řešit před všemi. Za to bych jim byla snad i vděčná.

Zarazila jsem se při cestě ke koupelně. Vděk? Tak už i ten se u mě rozvíjí? Sakra.

Ve sprše jsem na sebe nechala dopadat vřelou vodu, a i když to nemělo žádný účinek, bylo mi líp. S trochu lepší náladou jsem se vrátila k sobě do pokoje a otevřela tu obrovskou šatní skříň, kterou sem nastěhovala Alice hned druhý den mého pobytu.

Vytáhla jsem čistě bílé bavlněné triko s dlouhým rukávem a zamračila se. Tohle tady předtím nebylo. Zašátrala jsem ve skříni ještě víc a vytáhla saténové pyžamo. A tohle určitě nebylo moje. Upustila jsem to na zem, jako by mě to popálilo a vyděšeně to sledovala.

,,Alice? Mohla bys na chvilku?" kuňkla jsem do ticha domu na dotyčnou osobu, o které jsem si myslela, že v tom má prsty. Vteřinu na to strčila dovnitř hlavu a nevinně se na mě usmála.

,,Potřebuješ něco, Bello?" zamrkala a vešla dovnitř. Pohledem jsem střelila na pyžamo na zemi. Uslyšela jsem to, když ji došlo, proč jsem ji zavolala. Vyjekla a rychle to zvedla.

,,Bello, copak nevidíš tu značku? A ty to necháš válet po zemi!" řekla hlasem dospělého, který kárá své dítě a nevěřícně vrtěla hlavou.

,,Je mi celkem jedno, jaká je to značka. Jen nechápu, co to dělá v mé skříni."

Protočila oči a i s pyžamem vypochodovala z pokoje. Ve dveřích se ještě otočila a vrátila se ke mně. Bála jsem se, že mi ten hadr vrazí do rukou. Místo toho přistoupila tak blízko, až jsme se dotýkaly rameny, a zašeptala:

,,Esme by udělalo radost, kdyby jsi přišla za námi dolů a neseděla tady tak sama." Tentokrát definitivně odešla a já zůstala stát u skříně a přemýšlela. Za chvíli mě z toho bude bolet hlava, ušklíbla jsem se a natáhla na sebe to tričko. K tomu jsem si vzala tepláky a pomalu se vydala za ostatními dolů.

Rosalie s Emmettem mě okázale ignorovali, tak jako obvykle. Jasper se na mě otočil a povzbudivě se usmál. Alice na mě mrkla jen mrkla, když jsem procházela kolem a víc se přitiskla k Jasperovi. Přitom nepatrně kývla hlavou ke kuchyni. Pochopila jsem to a šla tam. Esme seděla na jedné ze židlí u stolu a prohlížela si časopis.

,,Alice, víš, že marihuana se dá pěstovat i jako léčivo?" zeptala se a teprve potom střelila pohledem na mě. Nevěděla jsem, co odpovědět.

,,Oh, Bello, to jsi ty," usmála se a časopis zavřela. ,,Myslela jsem si, že je to Alice."

,,Já vím a omlouvám se, že nejsem dostatečně vděčná, ale já na to prostě-" odmlčela jsem se. Netušila jsem, co přesně chci říct. Naštěstí to pochopila a jen pokývala hlavou. Pak přešla ke mně a objala mě.

,,To bude dobré, srdíčko," zamumlala a pohladila mě po vlasech. Cítila jsem se teď jako malá holčička. Holčička se svojí milující matkou. Bodlo mě v hrudi, aniž bych věděla proč.

Domem se rozlehla melodie. Taková, která se hraje v obrovských sálech a při různých slavnostech. Potichu jsem se vydala zpátky do obýváku, tiše následována Esme. Překvapilo mě, když jsem za tím obrovským piánem viděla sedět Edwarda. Hrál se zavřenýma očima, jeho prsty plynule běhaly po klávesách. Proč jsem ho ještě neviděla hrát?

Tak, abych ho nevyrušila, jsem se přesunula za něj a založila si ruce za prsou. Podivně mě ta píseň uklidňovala. Hrál tak krásně a všechny moje starosti dokázal zahnat pryč. Zavřela jsem oči a nechala se tím unášet. Bylo mi skvěle. Ticho bylo v celém domě, nikdo ani nedutal.

Najednou přestal hrát. Otevřela jsem oči, abych zjistila příčinu, ale on se díval na mě. Nepropaloval mě pohledem, jak bych čekala. Jeho pohled byl smutný. Plný zoufalství. Povzbudivě jsem se na něj usmála.

,,Hraj, prosím," zašeptala Esme vedle mě. Edward ji poslechl a jeho prsty se znovu rozběhly. Tentokrát to ale nebylo tak veselé. Bylo mi z té melodie teskno. Otočila jsem se, a aby o mě nevěděla ani myš, jsem se vyplížila z domu ven na schody, kde jsem si sedla.

Kolena jsem si složila pod bradu a poslouchala okolí. Zvláštní večer, pomyslela jsem si. A v tom hudba v domě ustala a znovu byla slyšet televize. Jen jsem si povzdechla a zavřela oči. Vzduch kolem mě se rozvířil, jak se někdo usadil po mém boku. Nasála jsem trochu vzduchu a stuhla.

,,Edwarde?" zeptala jsem se, abych se ujistila.

,,Sem to já," zamumlal. A bylo ticho. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Smutně mě pozoroval.

Ani nevím, jestli jsem se snažila udělat radost jemu, nebo snad sobě, ale opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Jedna jeho ruka se obtočila kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Jen takhle jsem mu dokázala poděkovat - ne slovy, ale činy.

Seděli jsme takhle ještě dlouho, než se mezi stromy objevily první sluneční paprsky ohlašující další nový den. Dnes to vypadalo, že bude hezky a teplo. S povzdechem jsem se zvedla a chtěla odejít. Edward mě ale chytil za ruku a zadržel.

Podíval jsem se na něj s otázkou v očích.

,,Nechtěla by jsi něco podniknout? Jen my dva?" zeptal se nejistě a pohled sklopil k zemi. Když jsem neodpovídala, vzdychl a ruku spustil.

,,Ráda bych se podívala k moři. Procházka po pláži by byla skvělá, ale to nám asi nedovolí, že?" zašeptala jsem a stáhla obočí. Jeho obličej se místo toho rozjasnil a než jsem se nadála, byl v domě. Stejně rychle jsem ho následovala a sledovala Esme, Jaspera, Alici a Edwarda jak nad něčím horlivě diskutují.

Přiblížila jsem se k nim, abych záhy zjistila, že řeší náš možný výlet k moři.

,,Můžete jít, ale já s Alicí půjdeme s vámi," říkal zrovna Jasper. Edward hrozivě zavrčel, až jsem od něj uskočila.

,,Buď všichni, nebo nikdo, Edwarde," řekla Esme. Zamračila jsem se stejně jako on, ale co jsme měli dělat? Já tam prostě chtěla a pokud to bude se stráží, obětuji se. Přeci jen jsou se mnou na každém kroku.

Sledovala jsem upřeně Edwarda, jeho reakci na Esmenina slova. Přišla mi, že to byla ona, kdo je vždy musel krotit - stejně tak jako teď.

Podíval se na mě a svěsil ramena. Byl poražen. Skousla jsem si ret a čekala, co bude. Alice mezitím zavýskala a přiskočila ke mně. Snažila se mě uchopit za ruku, ale já se nedala. Nakonec si založila ruce na prsou a zamračila se.

,,Nech toho, Alice," okřikl ji Edward a otočil se na mě.

,,Půjdeme?" usmál se a natáhl ke mně ruku. Instinktivně jsem ho za ni chytila a společně jsme vyběhli z domu. Za sebou jsem uslyšela zapískání.

Edward běžel na opačnou stranu, než když chodíme lovit, ale na nic jsem se ho neptala. Pouze jsem si užívala tu rychlost a větřík ovívající moji tvář. Bylo sice slunečno a nějaký zatoulaný turista by nás mohl vidět, ale byly jsme jen blýskající se šmouhy. Takže v podstatě by nic nepoznal.

Svoji ruku jsem z té Edwardovi vyprostila po pár metrech, kdy jsme byly dál od domu. Jsem ráda, že na to nijak nereagoval. On si nejspíš nezasloužil tohle moje chování, ale co jsem měla dělat? Pořád jsem ho nenáviděla za to, co mi udělal. Přes všechnu tu nenávist tady byl ale i další cit. Mnohem mocnější, který jsem ale nedokázala identifikovat. A zeptat se na to našeho empatika, který mi byl v patách? Ani náhodou.

Slunce bylo už vysoko na obloze a Edward stále utíkal. Kam až to běžíme? problesklo mi hlavou. Musela jsem mu prostě věřit, že ví, kam přesně jít. Věřit někomu – další věc, kterou se budu zřejmě muset naučit. Trochu jsem zvolnila a Jasper s Alicí mě doběhli. Alice povytáhla obočí v němé otázce, co se děje. Jen jsem zavrtěla hlavou a znovu se dívala před sebe.

Edward byl nejrychlejší z nás všech upírů, které jsem zatím stačila poznat. Já se mu skoro rovnala. Jenže jsem neměla potřebu být až tak rychlá. K čemu by vám to mohlo být? Jedině si tím tak kompenzovat svoje jiný mindráky, což já nepotřebovala.

Edward zpomalil, až nakonec přešel do kroku. Napodobili jsme ho a před námi se otevřela krásná pláž.

Někdo by si možná pomyslel, že krásná není, ale mě tak připadala. Byla opuštěná - bez lidí a samotná stejně jako já. Jak dlouho to už je, co jsem byla naposledy u moře? Nevím. Najednou se slunce schovalo za šedé mraky a vypadalo, že dnes už nevyjde. Povzdechla jsem si a udělal krok k písku. Když mě nikdo nezastavil, pokračovala jsem.

Bylo tak úžasné jít po teplém jemném písku bosky. Tak příjemný pocit. Kousek ode mně byly velké kameny. Položila jsem na ně boty a na chvíli se zastavila. Schovaný kousek země před zraky nevítaných návštěvníků. Na břehu se racci procházeli ve vodě a občas potopili zobáky pod vodu. Zavřela jsem oči a nadechla se. Ach, sůl...

Aniž bych oči otevřela, pomalu jsem se přesunula k vodě. Byl odliv a tak všude byly zelené řasy a prázdné mušle. Sehnula jsem se a jednu z nich vzala do ruky. Držela jsem ji jako největší poklad a prohlížela si ji. Ani jsem si nevšimla Edwarda, který stál kousek ode mě a prohlížel si mě. Chodil jako duch.

Nad touhle myšlenkou jsem se uchechtla. V podstatě to byl duch, oživlá mrtvola. Jak stupidně to zní.

Podíval se mi do očí a jeho výraz zněžněl.

,,Líbí se ti tady?" zeptal se. Pousmála jsem se a přikývla.

,,Jak jsi to tady našel?"  

,,Je to už dávno, kdy jsem tady byl naposledy. Vypadalo to tady trochu jinak, méně zeleně a více vody," zavzpomínal. Snažila jsem si to představit, ale nešlo to. Pro mě to bylo kouzelné teď, v tuhle chvíli, v tomhle stavu. Podívala jsem se zmateně kolem, abych zjistila, proč vedle nás nestojí Alice s Jasperem. Našla jsem je, jak společně sedí v objetí pár metrů od nás a sledují moře.

Vrátila jsem svoji pozornost k Edwardovi a usmála se na něj.

,,Děkuji, že jsi mě sem dnes vzal."

,,Nemáš zač," zamumlal a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. Odtáhla jsme se od něj a posadila se na kmen spadlého stromu. Od soli byl úplně bílý, přesto pevný. Složila jsem si kolena pod bradu a podívala se na moře. Vlnky se pomalu zvedaly a narážely jedna do druhé. Vypadalo to, jako by předpovídali bouřku.

Konečně se mi to podařilo. Nemyslet na nic kolem sebe, jen vnímat okolí. A bylo to po tak dlouhé době osvobozující.

 

Shrnutí

« Předchozí - Následující »



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Údery srdce - život zabijáka - část 2.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!