Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 10. kapitola

29.04.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2358×

Když jsem se od něj po nekonečně dlouhé době odtáhla, spokojeně se na mě usmál a políbil mě na čelo.

„Odpusť mi to, srdíčko,“ zašeptal a já se zasmála.

„Už se stalo,“ řekla jsem a ucítila, jak si mě znovu přitáhl do náruče. Bylo to to nejkrásnější objetí, které mi kdo daroval. Bylo plné radosti, štěstí a odpuštění.

Objímali jsme se několik minut, ale nakonec jsem se odtáhla a chtěla po něm, aby mi vyprávěl. Toužila jsem pochopit jeho pocity, když se dozvěděl, že jsem jeho dcera. Procházeli jsme se v lese a já se nestačila divit tomu, co mi vyprávěl. Z jeho slov jsem cítila, že byl stejně zoufalý jako já. Neměl pro co žít a jen trpěl. Sice měl rodinu, milující ženu, ale nic nedokázalo zaplnit to prázdné místo, které jsem po sobě zanechala. Během našeho rozhovoru jsem poznala jeho pravé já. Byl milý, šarmantní, okouzlující a upřímný. Nedivila jsem se mamince, že se kvůli němu vzdala všeho. Na jejím místě bych to udělala to samé.

„Jsem tak šťastný, že jsi zpátky,“ prozradil mi, když jsme se vraceli k domu. Otočila jsem se na něj a usmála se.

„Já taky. Konečně jsem teď celá,“ řekla jsem a zasmála se. Když jsem se podívala zpátky k domu, uviděla jsem maminku, jak na nás hledí. Tatínek mě vzal za ruku a pomalu se mnou kráčel k domu. Maminka nás pozorovala, rukou si držela pusu a vzlykala. Když jsme byli skoro u ní, rozběhla se k nám a já pustila tatínkovu dlaň. Ten pevně chytil svou vyvolenou a zatočil se s ní. Zahradou se nesl jejich spokojený smích a já se usmála.

„Konečně ses mi vrátil,“ zašeptala mu do ucha a já se zasmála. Nechala jsem je samotné a vešla do domu. Emmett na mě mrkl a já mu věnovala zářivý úsměv. Přešla jsem do kuchyně, vyndala z ledničky marmeládu a vzala do ruky rohlík, který ležel v pytlíku na lince. Namazala jsem rohlík a ukousla si. Chtěla jsem nůž položit na linku a u toho pozorovala své rodiče. Nůž padal k zemi a já se na něj podívala. Byl skoro na podlaze, když ho sevřela tmavá velká dlaň. Pohlédla jsem do Jacobovi tváře a usmála se.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a znovu si ukousla rohlíku.

„Příště dávej pozor,“ mrkl na mě a já se začervenala.

Po zbytek dne jsme si povídali a celá rodina vítala svého Edwarda zpět. Už nebyl chladný, odměřený a naštvaný. Usmíval se, bavil všechny ostatní a kolem ramen objímal maminku. Ta jen zářila, a co chvíli své manžela políbila. Pohled na ně byl krásný. Dvě spokojené bytosti, které k sobě patřily.

Když se venku setmělo, opustila jsem svou rodinu a vlezla si do pokoje. Vzala jsem si své věci, přešla do koupelny a umyla se. Nikdy dřív jsem to nedělala, ale přistihla jsem se, jak zpívám. Píseň to byla zvláštní, ale líbila se mi. Svíjela jsem se pod vodou do rytmu a smála se, když jsem zády shodila sprchový gel. Když jsem byla umytá, vylezla jsem z koupelny, cestou si rozčesala vlasy a vešla do pokoje. Na posteli seděla maminka a usmívala se. Přešla jsem k ní, položila vedle ní mokrý ručník a přešla k zrcadlu.

„Děkuju ti, Nessie,“ řekla a já se na ni nechápavě otočila. Maminka se usmála, přešla ke mně a stoupla si za má záda.

„Děkuju ti, že jsi ho vrátila zpátky do života. Konečně je zpátky,“ zašeptala a já se na ni otočila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozevřela jsem náruč a objala ji. Na chvíli zkameněla, ale když jsem na svých zádech ucítila její ruce, po tváři mi stekla slza. Přesně po tomhle jsem toužila celou tu dobu ve Volteře. Po objetí plném mateřské lásky. Cítila jsem, jak se kolem mě rozprostírá ta láska, kterou ke mně cítila. Několik let odloučení nic nezměnilo. Pořád to byla ona a její bezpečná náruč, která mě ochránila před vším zlem světa.

Když odešla, lehla jsem si do postele a zavřela oči. Podle ticha v domě mi bylo jasné, že jsou ostatní na lovu. Zavřela jsem oči, víc se zachumlala a s úsměvem na tváři se snažila usnout. Už jsem skoro zabrala, když mě probrala rána. Vylekaně jsem se posadila a zaposlouchala se do domu. Ve vedlejší místnosti se ozvalo křupnutí následované stenem a zavrčením. S rudými tvářemi jsem poslouchala, co se děje v ložnici rodičů a musela se zasmát. Vzala jsem ze země župan, oblékla si ho a potichu opustila pokoj. Kolem jejich ložnice jsem prošla s přikrytýma ušima a raději si zpívala. Když jsem seběhla schody, vyšla jsem na verandu a nadechla se nočního vzduchu. Opřela jsem se o zábradlí a pohlédla na hvězdy, které zdobily tmavé nebe.

„Taky tě vzbudili?“ ozvalo se za mnou a já se rychle otočila. Za mnou stál Jacob, v ruce držel kožený sáček a usmíval se.

„Ano,“ odpověděla jsem a podívala se zpátky na nebe. Jacob si stoupl vedle mě, podíval se mi do očí a zhluboka se nadechl.

„Je dobře, že se konečně vzpamatoval,“ prozradil mi.

„Ano, to je,“ vydechla jsem a pohlédla na něj. Vzpomněla jsem si na fotku, kterou mi daroval, a na slova, která mi doteď zněla v hlavě. Sáhla jsem do kapsy svého županu, fotku vyndala a položila ji na zábradlí. Jacob se na ni podíval, zasmál se a povytáhl obočí.

„Co se na té fotce děje? Nepamatuji si na to,“ řekla jsem a s nadějí v očích na něj pohlédla. Vzal obrázek do své tmavé ruky a protočil oči.

„Slavila si čtvrté narozeniny. Byli jsme spolu na procházce a cestou jsi ztratila svého oblíbeného plyšáčka. Byl to nějaký pejsek, kterého ti koupila Rosalie. Plakala si, vyváděla a křičela na celý les. Tehdy jsem si stoupl na čtyři, hodil si tě na záda a snažil se to ho nějak vynahradit. Byl bych se přeměnil ve vlka, ale neměla si to ráda,“ vysvětlil mi a já se začala smát. Najednou mi hlavou bleskl obraz. Já a Jacob. Já mu sedím na zádech a z větviček jsem mu udělala obojek.

„Udělala jsem ti obojek,“ řekla jsem a podívala se na něj. Spokojeně mě pozoroval a usmíval se.

„Ano. Ještě dva dny potom jsem měl jehličí na zádech,“ řekl a já se znovu zasmála. Jacob stál, se zájmem poslouchal můj smích a vypadal spokojeně.

„Chtěla bych tě znovu vidět jako vlka,“ přiznala jsem tiše a sklopila hlavu. Vzduch vedle mě se pohnul a než jsem se nadála, stál Jacob uprostřed zahrady a smál se na mě. Rozběhl se, skočil a během toho dlouhého skoku se proměnil ve vlka. Bylo to úžasné. Přeměnil se tak elegantně, až se mi zatajil dech. Když dopadl na zem, podíval se na mě a pomalu se ke mně vydal. Prošla jsem kolem zábradlí, udělala pár kroků k němu a ucítila jeho vůni. Pamatovala jsem si ji. Les. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Vlk se ke mně přiblížil a zvedl svou velkou hlavu.

„Páni,“ vydechla jsem a udělala k němu poslední krok. Stáli jsme naproti sobě, on mě pozoroval temnýma očima plnýma lásky a já rozšířenýma očima plnýma vzrušení a zvědavosti. Vlk zakňučel, sklopil hlavu k zemi a sklopil uši. Žádal mě. Žádal mě o dotek. Natáhla jsem k němu svou roztřesenou dlaň a pomalu se blížila k jeho kůži. Prsty jsem se dotkla jemné srsti nahoře na krku a pousmála se. Jeho kožich byl hebký a nadýchaný.

Vjela jsem dlaní do jeho srsti a sevřela ji v pěsti. Vlk spokojeně zamručel a já se zasmála. Posadila jsem se na trávu, podívala se do jeho tmavých velkých očí a povzdychla si.

„Proč si na tebe nepamatuji?“ zeptala jsem se ho tiše a hypnotizovala ho pohledem. Naklonil svou velkou hlavu na stranu a zakňučel. Lehl si na zem, vložil svůj čumák do mých dlaní a já se zhluboka nadechla.

„Voníš jako les. Cítím stromy, klínu a trávu,“ prozradila jsem mu šeptem a usmála se. Znělo to zvláštně. Seděla jsem na zemi, v rukou svírala vlčí hlavu a povídala si s němým zvířetem.

„Pořád mám noční můry,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu. Vlk se zvedl, zavrčel a odběhl do lesa. Povzdychla jsem si, zvedla se a pozorovala tmu, která se nesla krajinou. Po několika málo okamžicích se mezi stromy objevila Jacobova tvář a já se pousmála. Jeho snědé tělo se ke mně přiblížilo a já se zhluboka nadechla.

„Nessie,“ řekl a podíval se na mě. Pomalu zvedl ruku a natáhl ji směrem ke mně. S nadějí v očích na mě pohlédl a pousmál se. Vzpomněla jsem si na to teplo, které vychází z jeho těla, a na to, jak mě objal. Prsty jsem se dotkla jeho dlaně a ucukla. Byl horký. Přímo vařící. V jeho očích hrály jiskřičky a na tváři se objevil spokojený úsměv.

„Děkuji,“ vydechl a sevřel moji dlaň v té své. Usmála jsem se na něj a za mými zády se ozval smích. Otočila jsem se a pohlédla do matčiny spokojené tváře. Pustila jsem Jacobovu dlaň a přešla k ní. Usmála se, více se zabalila do županu a prohrábla si vlasy. K zemi se sneslo pár peříček peří a já se zasmála.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 10. kapitola :