Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 22. kapitola

21.12.2012 (20:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2643×

Esmé

Už všem z nás ta situace leze na mozek. Já sama šílím z toho, když vidím Carlislea s Renátou, ale nemůžu skládat zbraně. Na to ho až moc miluji. Chápu bolest mých holčiček, ale jak na to koukám, budeme muset na to jít z jiného konce, než jsme šly.

Ale teď se nesmím zalamovat našimi problémy. Tento případ bude ve skutečnosti můj první, kde se doopravdy něco bude dít, a jestli tam bude krev, musím odolat. A doufám, že to zvládnu.

Vždycky když u mě byl Carlisle, tak jsem měla pocit, že s ním po boku zvládnu cokoliv. Ale teď jej po boku nemám a necítím se ve své kůži. Až nyní si uvědomuji, že jsem celý svůj upírský život byla závislá na Carlisleovi a nikdy jsme neuvažovali, že bychom se rozešli. Ale jak na to poslední dobou koukám, musí ho ovlivňovat a já se už dál nemůžu dívat na to, co se děje. Musí se něco stát a já jsem odhodlaná dát Carlisleovi na vědomí, že jej stále miluji i přes jeho nevěru. I když si myslím, že moc dobrovolná nebyla.

Nastartovala jsem auto a hned, co jsem vyjela z vrat, jsem dupla na plyn a vyrazila na severozápad. Mířila jsem na obchvat města. Byla to nejbližší cesta k nemocnici. Až nyní jsem si všimla, že jsem na ulici u domu předjela Carlislea, který asi jede stejným směrem, jako já. Nyní mě dohonil a pokoušel se mě předjet.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, jednoduše jsem dupla na plyn a z hrdla se mi vydral veselý smích. Když jsem se podívala na Carlislea, který se mě opět snažil předjet tentokrát zleva, tak se taky křenil a pro změnu on předjel mě.

Ještě že jsme byli na obchvatu, protože já jsem byla v tak veselé agónii, že jsem prudce dupla na plyn a rychlou smyčkou jsem vzala Carlislea zprava. Tohle jsem si doopravdy užívala. Nikdy jsem neprováděla žádné závody s auty, natož s Carlislem, ale dnes jsem si to doopravdy užívala a rychlá a hlavně nebezpečná jízda se mi začínala hodně líbit. Dupla jsem ještě víc na plyn a z mého hrdla se vydalo veselé zasmání. Když jsem se podívala na Carlislea, který se vesel smál ve svém autě, málem jsem to napasovala do jedné z dodávek přede mnou, ale díky svým instinktům se mi nikdy nic nemohlo stát.

Potom jsem nějak ztratila Carlislea v tvořící se zácpě. Škoda, ale i tak jsem nemohla přestat usmívat. Bylo lehké jej i přese všechno milovat.

Odbočila jsem na vedlejší silnici, která vedla k blízké nemocnici. Bylo doslova umění tu najít volné místo k zaparkování. Co se proboha stalo? Celá znepokojená jsem hleděla na přijíždějící sanitky. Jedna za druhou vozila zraněné lidi a děti.

„Paní doktorko, honem! Musíte na sál!“ volala na mě sestra, která rychle vyběhla z nemocnice pro další zraněné.

Rychle jsem vystoupila z auta, vzala si tašku a běžela k vchodu. Jen koutkem oka jsem zahlédla Carlislea, který taky v tu chvíli dorazil a už taky pro něj běžela sestra. Dav mě táhl hlouběji do nemocnice. Všechen vzduch byl nasycen vůní čerstvé krve.

„Olgo, co se stalo?!“ vykřikla jsem na nejbližší sestru, protože přes ten hluk by mě lidským sluchem neslyšela.

„Srazily se autobusy s dětmi a lidmi, kteří jeli do práce. Je to hotová katastrofa. Už je dvanáct mrtvých a těch zraněných!“ říkala mi zoufalá a hlavně uštvaná sestra.

„Kam mám jít, Olgo?“ vykřikla jsem ještě naposled u svých dveří.

„Na sál 3!“ vykřikla taky a zmizela za rohem s dalším zraněným.

Rychle jsem vklouzla do své pracovny a jak jsem zavřela dveře, začala jsem se pohybovat upírskou rychlostí. Rychle jsem se oblékla, stáhla si vlasy gumičkou a vyběhla z pracovny.

„Paní doktorko! Tady je nový pacient. Má tři zlomená žebra a je velké podezření na vnitřní krvácení. Je stále při vědomí,“ křikl na mě muž od sanitky, kterého jsem do dnešní chvíle neviděla, ale když se můj pohled upřel do hošíkovy andělské tváře, pomyslela jsem si, že se celý svět otřásl. Hleděla jsem do očí přesně takových, jaké měl můj chlapeček. Už je to tak dávno. Rozeběhla jsem se lidským během vedle nosítek a pokusila jsem se s ním komunikovat.

„Zlatíčko, co tě bolí?“ promlouvala jsem k němu a bála jsem se, aby mě nepřestával vnímat. Hošíkovo srdce stále silně bilo, tak aspoň jeden světlý bod.

„Anděl,“ zašeptal a v tu chvíli padl do bezvědomí.

„Rychleji!“ zakřičela jsem na lapiduchy a společně jsme vběhli do sálu. Tam bylo taky hotové Boží dopuštění, ale já jen vnímala, jak jeho srdce začíná pomaleji bít.

„Masáž srdce!“ zakřičela jsem na doktora Stewa, který se mnou měl jednou službu. Sestra mi přinesla plášť, čepku a roušku, ale mé ruce začínaly pomalu tuhnout. Stew dělal urputně masáž srdce. Vytrhla jsem překvapené sestře z ruky plášť, rychle se do něj navlékla a běžela k chlapci.

„Uhněte,“ zavrčela jsem rozčíleně na Stewa, který na mě vyjukaně hleděl a přímo odskočil od stolu. Já jemně položila ruce hruď chlapce, tam, kde tichounce bilo jeho srdíčko, ale už čím dál více vynechávalo.

„Ne, neumírej, prosím, neumírej!“ šeptala jsem rozechvěně, když masáž ne a ne zabrat.

Potom jeho srdce udělalo jen buch, buch a poté bylo jenom hrobové ticho. Nic jsem nevnímala, ani to, jak mě sestry odváděly od jeho chladnoucího tělíčka, ani hluk všude kolem. Bože, já to vlastně zabila!

„Paní doktorko, uvařte si kávu, my to tu nějak bez vás zvládneme,“ promlouvala ke mně sestra, která mě vedla do mé pracovny.

„Já ho nechala umřít,“ zašeptala jsem neslyšně.

„Ne, paní doktorko, ne! Ten hošík měl namále. A všichni na sále vám dosvědčíme, že jste prováděla masáž srdce ještě sedm minut po smrti. Takový je život. Neměla byste si dneska vzít volno?“

„Ne, děkuji, Olgo. Já to musím zvládnout,“ řekla jsem tiše a vešla jsem do své pracovny. Nezamykala jsem, nic, jenom jsem si sedla do křesla a složila jsem hlavu do dlaní.

Z hrdla se mi vydral zoufalý suchý vzlyk. Bože, co jsem to provedla! Nikdy jsem neměla nastoupit do nemocnice. Ten chlapeček mi tak moc připomínal mého drahého syna. Stejně jako on mi zemřel pod rukama. Ten chlapec mohl normálně žít, musela jsem něco zkazit!

Lehla jsem na křeslo a vydechla zbývající vzduch v mém těle. V tuto chvíli jsem se tak moc nenáviděla!

Lehké zaklepání na dveře mě vytrhlo z úvah. Rychle jsem se posadila a upravila culík.

„Dále!“ promluvila jsem trochu vyšším hlasem.

Moji temnou kancelář ozářila menší skulinka ve dveřích. Díky jeho perfektní vůni jsem poznala Carlislea.

„Paní Haleová? Mohu dál?“ Jeho hlas byl jako vždy neodolatelný.

„Pojď dál, Carl…, pane Cullene, chtěla jsem říct.“ Byla jsem celá popletená.

Carlisle vešel a tiše za sebou zavřel a zůstal stát u dvěří.

„Nechcete si sednout?“ nabídla jsem mu místo vedle sebe.

„Rád,“ řekl jen a posadil se vedle mě.

„No, proč jste přišel?“ řekla jsem po chvíli trapného ticha.

„Slyšel jsem, co se stalo,“ řekl jen a soucitně se na mě díval.

„Tak jste se přišel podívat, co to se mnou udělalo?“ Nechtěně jsem na něj vyjela.

„Ne, samozřejmě, že ne! jen jsem měl vnitřní pocit, že bych tu měl být,“ řekl Carlisle a vzal mě za ruku a jemně stiskl. Nepouštěl ji, jen ji držel.

„Carlisle,“ zašeptala jsem, neschopna slova.

„Esmé, nevím, co říct, protože něco ve mně mě k tobě táhne. Nevím co, ale vím, že když jsem u tebe, je to správně,“ promlouval ke mně tichým hlasem Carlisle.

Já nevěděla jak jinak na ty slova reagovat. Přitiskla jsem své rty na ty jeho a byla jsem nadšena, když on neprotestoval. Rychlým pohybem jsem se na něj vyhoupla a proto jsem nyní seděla rozkročmo na něm a zaplétala mu prsty do vlasů. Potřebovala jsem ho. Nic víc, než Carlislea. On byl takový můj pilíř v celém světě.

„Esmé,“ zamručel a vytáhl mi gumičku z vlasů a jemně do nich zaplétal vlasy. Ještě víc jsem se k němu přitiskla. Znenadání jsem nemyslela ani na hošíka, který mi zůstal ležet v náručí mrtev, ani na zoufalou Alice a Bellu, které ztratily své životní lásky. Byla jsem šťastná.

„Můj bože!“

A ten výkřik nás vyvedl ze společné agónie.

 ______________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Budu ráda za jakoukoliv vaši odezvu. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 22. kapitola: