Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The vampires princess - 11. kapitola

13.11.2010 (21:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3362×

11. kapitola

Edward:

Byla tak roztomilá. Celou dobu se ke mně tiskla a být já člověk, udusila by mě. Ale já ji s potěšením objímal a nehodlal pustit. Nikdy jsem toto nezažil. Pokaždé jsem se s holkou akorát vyspal a pak odešel. Ještě jsem nezažil, že bych ležel s dívkou v posteli a jen tak se s ní mazlil. Ano, jsme jen přátelé, ale stejně je to to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Ona se tiskla ke mně a já ji k sobě. Sex je oproti tomu minimum, i když, kdyby to byl sex s Bellou… Přestaň! Přikázal jsem si v duchu. Na co to kruci myslím.

Od té doby, co mě Bella v klubu políbila, nad tím pořád přemýšlím. Bylo to tak úžasné a chtěl bych, aby mě políbila znovu. Byl to zlomový okamžik, kdy jsem si přestal nalhávat, že to není láska. Pořád jsem se tomu bránil, ale od toho polibku ne. Bylo to potvrzení, že jsem se do Belly navždy zamiloval. Stalo se mi to, co mému otci a sourozencům. Zasáhla mě upíří láska a ta je navěky. Pevná a nezlomná. Už se tomu nebráním a je mi jedno, že je Bella upíří princezna. Chci být už navždy s ní. Neexistuje pro mě nic jiného, než ona. Udělal bych pro ni cokoliv. Vím, že jsem se jí vyhýbal právě proto, že je princezna, ale když jsem lépe poznal Ara a Renée, myslím, že by to nemusel být problém, kdybychom byli spolu.

A proto mě ještě více štve, že jsem nezabránil tomu, co jí Mike chtěl udělat. Kdybych byl lépe pozorný, nestalo by se to. Slíbil jsem jí, že ji ochráním, a nedodržel jsem to. Kdybychom prve přišli pozdě, Bella by ho zabila a to by mělo ty nejhorší následky. Museli bychom se odstěhovat, jak moje rodina, tak Bellina, a ještě by musela Bella navždy žít s tím, že zabila člověka. Radši jsem černé myšlenky hodil za hlavu a představoval si, jak jsme s Bellou spolu.

Najednou se mi Bella začala vrtět v náručí a její tep se zrychloval. Probouzela se.

„Hmm,“ zabrblala a otevřela oči. Bylo vidět, jak je zaskočená kde leží a hlavně s kým. Zmateně se na mě dívala, ale neodtáhla se. Ale pak se její výraz změnil. Nemusel jsem jí ani číst myšlenky, abych poznal, že si na vše vzpomněla. V jejích očích byl děs a strach. Nahrnuly se jí slzy do očí a po chvíli přetekly.

„Co jsem to udělala,“ poprvé promluvila, ale její hlas nezněl jako jindy, tak krásně, jako by zvonily zvonečky. Její hlas byl tichý a chraplavý. Přitáhl jsem si ji zpátky do náruče, protože se ode mě trochu odtáhla a začal výskat ve vlasech. V silném tisku si držela v pěstičkách moji košili a hlavu měla na mém rameni.

„Ššš, vše je v pořádku. Nic se nestalo,“ tišil jsem ji.

„Zabila jsem člověka!“ vykřikla na mě. Usmál jsem se na ni.

„Nezabila. Říkal jsem, že je vše v pořádku.“

„Nezabila? Mike je živý?“

„Ano, bohužel to ten hajzl přežil. Akorát bude na delší dobu invalida.“

„Takže to moje řádění přežil?“ pousmála se.

„Ano, přežil. Jen jsi mu dala pořádně za vyučenou, což si udělala dobře, protože kdybys to neudělala ty, udělal bych to já. Zasloužil si to a podle mě by si zasloužil mnohem víc,“ řekl jsem zamračeně. Bella se na mě konečně pořádně usmála a zadívala se mi do očí. Budu muset vzít Bellu na lov, aby její rodiče nezjistili, že pila lidskou krev. Má totiž v těch jejích krásně čokoládově hnědých očích, rudě červené žilky.

„Děkuji, děkuji ti za všechno,“ poděkovala mi. Sklonila se a dala lehký polibek na tvář. V tu chvíli se její srdce rozeběhlo plnou rychlostí a když se odtáhla, její tvářičky měli krásně růžový odstín. Zářivě jsem se na ni usmál a dál se jí díval do očí. Je to moje princezna a už se jí nikdy nevzdám.

„Budeš muset na lov, aby tvoji rodiče nezjistili, co se stalo. Je mi jasné, že nebudeš chtít, aby se o tom dozvěděli, že jo?"

„Ano, nechci, aby se to dozvěděli. Bylo to totiž poprvé, co jsem ochutnala lidskou krev a já chci, aby si mysleli, že jsem ji ještě pořád neochutnala,“ přiznala se mi a sklonila hlavu. Dal jsem jí ukazováček pod bradu a hlavu nadzvedl, aby mi viděla do očí.

„Omlouvám se. Slíbil jsem ti, že tě ochráním a nedodržel jsem to,“ teď jsem zase naopak hlavu sklonil já.

„Edwarde, ty za to nemůžeš pro boha! Nemohl jsi vědět, co chystá.“

„Mohl! Kdybych byl pozornější, z myšlenek bych mu to vyčetl.“

„Nejsi vševědoucí. Edwarde, slib mi, že už si to nikdy nebudeš dávat za vinu, slib mi to,“ pořád jsem měl hlavu skloněnou a mlčel. Ona mi ale dala ruku pod bradu a upíří silou přinutila hlavu zase zvednout.

„Slib mi to,“ hypnotizovala mě očima a já jako omámený přikývl. Na to se zářivě usmála a pak zčervenala. Proč já jí nemohu číst myšlenky, zakňučel jsem v duchu. Také jsem se na ni usmál a přitáhl do pevného objetí. Tak moc rád bych jí teď řekl, že ji miluji, ale není na to ta pravá chvíle. Výskal jsem ji ve vlasech a Bella mě jako by nic hladila po hrudníku. Měla při tom přivřené oči a blaženě se usmívala. Byla to krásná chvilka, kdyby nás Alice nevyrušila..

„Vstávat, vy dvě hrdličky. Musíte jít na lov,“ vyháněla nás z postele. Bella celá zčervenala a já na Alice zavrčel.

„Nech toho,“ zašklebila se na mě Alice a na Bellu mrkla.

Bella:

Bylo mi tak trapně. Ležela jsem nalepená na Edwardovi a objímala ho, jako by to byl můj kluk. Ach, kéž by. A v tom sem vlítne Alice a načape nás. Když nám navíc ještě řekla hrdličky… Radši na to nebudu myslet. V rychlosti jsem se zvedla a čekala, až si stoupne i Edward. Mezi tím jsem si prohlížela jeho pokoj, jak mi došlo, a musela jsem se usmát, protože jsme ho měli skoro stejný. Na poličkách s CD jsem našla své oblíbené skupiny a v knihovně našla spousta knížek, které miluji. Dokonce i zařízení pokoje jsme měli podobné. Neuvěřitelné.

Edward už s Alice stáli u dveří a čekali na mě. Alice jen koulela očima, Edward se zářivě usmíval a já zčervenala jako rak. Celá červená jsem došla k nim a společně jsme sešli dolů do přízemí. Ještě nikdy jsem u Cullenů nebyla a musím uznat, že to tu mají nádherné. Edward mě chytl za ruku a někam mě vedl. Do kuchyně, došlo mi, když jsme tam přišli.

„Ahoj, Bello. Uvařila jsem ti něco k jídlu. Sice už jsem století nevařila, ale doufám, že ti to bude chutnat,“ usmála se na mě Esme.

„Děkuji. A máte moc krásný dům“.

„Ou, děkuji, jsem ráda, že se ti líbí.“

„Pojď už se najíst,“ popohnal mě Edward. Sedla jsem si tedy ke stolu a začala jíst. Bylo to nějaké italské jídlo a musím uznat, že to bylo vynikající. Když jsem to dojedla, akorát přišel Carlisle. Okamžitě jsem se zvedla a šla za ním.

„Jak je na tom Mike?“ vyhrkla jsem na něj.

„Bude v pořádku bez následku do života,“ oznámil mi s úsměvem. „A jak jste to nahráli? Každý musel poznat, že to nebylo normální zranění,“ vyděsila jsem se. Edward ke mně přišel a objal. Jen jsem ho automaticky také objala a pozorně poslouchala, co mi Carlisle odpoví.

„Řekli jsme, že když odcházel z tvého domu, zakopl a spadl ze schodů. Tak si zlomil obě nohy. A když se z nich zkutálel, nabodl se na zábradlí, co tam máte a udělal si tu tržnou ránu na krku."

„Ale co Mike? Bude si to pamatovat?“

„Neboj, řekneme mu, že to byl jen sen a doopravdy se stalo to, co jsme si vymysleli. A když tomu nebude věřit a bude roztrubovat pravdu, nikdo mu neuvěří, protože se také pořádně bouchnul do hlavy a měl otřes mozku. Takže jsme v suchu,“ pokračoval. Já si oddychla a opřela se o Edwarda.

„Musíme na ten lov,“ promluvil po chvíli Edward. Přikývla jsem a vyrazili jsme. Sice jsem krev vůbec nepotřebovala a ani na ni neměla chuť, ale musela jsem.

Ulovila jsem si jednu pumu a jelena. Byla jsem tak plná, až mě bolelo břicho. Ještě štěstí, že jsem poloupír a oči se mi zbarví okamžitě. Kdybych byla upír, musela bych čekat nejméně tři měsíce, než by se mi plně zbarvily do původní barvy. V tom případě do zlatova. Mně se zbarvily do hněda, jako je má pravá barva.

Edward si také něco ulovil a pak jsme se oba vrátili k němu domů. Se všemi jsem se rozloučila a pak s Edwardem nasedla do jeho Volva a vyjeli ke mně domů. Rodiče si celou dobu mysleli, že jsem jela ke Cullenovým a strávila u nich odpoledne. A to si také budou myslet. I když má táta dar přečíst všechny myšlenky pouhým dotekem, funguje to jen když chce. Proto, když by se Edwarda dotkl, nic se nedozví, protože nemá důvod na něj svou moc použít.

Když jsme dojeli před můj dům, něco nebylo v pořádku. Automaticky jsem dala okolo rodičů štít, což vyvolalo zamračení u Edwarda, jelikož jim nemohl číst myšlenky.

„Počkej tady, zjistím, co se děje a pak ti dám vědět,“ řekla jsem Edwardovi. Chtěl začít protestovat, ale hodila jsem na něj pohled ani slovo a vystoupila. Slyšela jsem, jak si Edward v autě jen povzdechl a zůstal v něm. Vítězně jsem se usmála a došla ke dveřím domu. Otevřela jsem a naskytl se mi strašný pohled. Mamka s taťkou běhali upíří rychlostí a vše dávali do beden. Půlka věcí už byla zabalená a zbytek dobalovali.

„Co se to tu děje? Proč všechno balíte?“

„Bello, musíme se vrátit do Volterry. Není čas na vysvětlování. Jdi si sbalit věci,“ přikázala mi mamka a vrazila mi do rukou několik krabic. To nemyslí vážně, já se nikam nestěhuju.

„Já nikam nejedu.“

„Bello, o tomhle s tebou nebudeme diskutovat. Byla to hezká dovolená, ale máme své povinnosti, které musíme plnit.“

„Ne.“

„Bello, kdyby to nebylo důležité, zůstali bychom, ale máme potíže. Volterra má potíže a my to musíme začít řešit,“ zapojil se i táta.

„Mně je to jedno, ale já zůstávám.“

„Bello, odpoledne mi volal Marcus. Musíme přijet všichni, navíc samotnou tě tu stejně nenecháme,“ dodal ještě.

„Za tři hodiny nám do Seattlu přiletí soukromé letadlo. Takže nemáme moc času. Bello, vše ti vysvětlíme v letadle, ale teď si jdi sbalit,“ přikázala mi mamka.

„Já říkám, že nikam nejedu.“

„Bello, prostě odjíždíme, tak se s tím smiř. My bychom tu také rádi zůstali, ale nejde to, takže si jdi sbalit,“ přikázal mi tentokrát táta. Začaly se mi hrnout slzy do očí.

„Prostě ne!“

„Isabello, jdi si okamžitě sbalit!“ přikázala mi máma ostře. Isabello mi říká, jen když se naštve.

„Ne! Vy si klidně odleťte, ale já tu zůstávám.“

„Nebudeme se s tebou o tom dohadovat. Prostě to udělej a bez diskuse. Sama tu nezůstaneš,“ hádala se se mnou mamka.

„Já tu prostě zůstávám a tečka.“

„Isabello!“ začal i táta.

„Ne, zůstávám!“

„Sama tu nebudeš!“ vykřikla na mě mamka.

„A proč ne?“ ptala jsem se už v breku.

„Je to tu pro tebe samotnou moc nebezpečné.“

„Není.“

„Prostě odlétáš s námi a konec diskuse!“ nevydržel to táta a vykřikl na mě. Já už to také nevydržela a naplno se rozbrečela.

„Neletím! Zůstávám tady, ať se vám to líbí, nebo ne!“ křičela jsem, co mi hlasivky stačily a pak vyběhla pryč zadním vchodem, který vede na zahradu a poté do lesa.

„Isabello!“ zaslechla jsem ještě za sebou naštvaný výkřik rodičů, ale nevnímala jsem to. Běžela jsem, co mi síly stačily a nezastavovala se. Takhle rychle jsem snad ještě nikdy v životě neběžela.

Utíkala jsem asi hodinu, když jsem doběhla na útes, kde jsem se usmířila s Edwardem. Páni, já za hodinu doběhla až do Kanady. Musela jsem běžet asi doopravdy rychle. Stoupla jsem si na samý kraj útesu a rozhlédla se. Byl tu nádherný výhled.

Pořád jsem brečela a přitom se dívala na tu krásu. Byly vidět hory, lesy, louky a všechny krásy přírody. Jelikož je ten útes na samém vrchu hor, pode mnou bylo několik set metrů. Proto kdybych spadla, nepřežila bych to i když jsem poloupír. Bylo to tak vysoko, že jsem ani neviděla, co je dole, protože to zakrývaly mraky.

Pořád jsem se rozhlížela a u toho brečela, když za mnou něco zašustělo. Snažila jsem se nemyslet na to, co mě čeká doma a zaměřila se na postavu přibližující se ke mně. Edward, došlo mi po chvíli.

„Bello,“ povzdechl si Edward a smutně se na mě usmál. Jasně, ten rozhovor u nás musel slyšet. Ještě více jsem se rozbrečela a pohledem prosila, aby ke mně přišel. Naštěstí Edward se za tu chvíli co se známe, naučil číst v mých očích a tak se ke mně vydal. Vzlykla jsem a přešlápla z nohy na nohu, když v tom pode mnou něco křuplo.

„Áááá!“ vykřikla jsem vyděšeně, když se pode mnou zem prolomila a já se řítila dolů z útesu.

„Bello!“ zaslechla jsem srdcervoucí výkřik Edwarda. Vyděšeně jsem se koukala na rychle se mihotající prostor a začala vidět zem, kterou jsem ze shora neviděla. Zavřela jsem oči a začala si promítat celý svůj život a se všemi se v duchu loučit.

„Miluji tě, Edwarde!“ vykřikla jsem to poslední, na co jsem myslela a pak už jen čekala na smrtelný dopad.

------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co na to říkáte? Těšíte se na pokráčko? Jako minule mám už další kapču napsanou, takže až tu budu mít nejméně 30 komentíků, které mě strašně moc potěší, vložím ji. Vaše simi1918. XD

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The vampires princess - 11. kapitola: