Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 6. kapitola

03.10.2011 (19:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1548×

Do nosu mě uhodí štiplavý zápach a já se s mohutným kašláním přinutím k otevření očí, nejprve si připadám jako slepec, zírám do zářivky, která se skví na bílém stropu, a nemohu najít žádný záchytný bod v okolí, který by mi napověděl, kde vlastně jsem. Nemocniční pach cítím i tak, to snad ne!

„Isabello?“ volá na mě ženský hlas, který mi někoho připomíná, několikrát zamrkám a pohlédnu do tváře školní sestry, slečně, která i přesto, že jí je nejméně pětapadesát, zůstává i nadále svobodná, abych tak zjistila, že nejsem v nemocnici, jak jsem si původně myslela, nýbrž jen na ošetřovně.

„Dejte jí ten obklad na čelo, má lehkou teplotu,“ přikáže někomu a já nemám sílu na to, abych zjišťovala, kdo to vlastně je. Svět se mi motá před očima, bílé zdi i stropy mi splývají v jedinou šmouhu, vrásčitá tvář školní sestry mi zmizí z dohledu i s jejími brýlemi, přes které se na všechny žáky dívá jako na simulanty, a já se musím hodně přemáhat, abych se rozkoukala.

Nadzvednu se na lokti a protestuji tak proti tlaku, který na mě někdo vyvíjí, abych si lehla. Zarazím se, když se můj pohled opět setká se zlatohnědou barvou očí, jakou jsem v životě viděla jen u jednoho jediného člověka, u kluka s bronzovými vlasy a andělskou tváří, kterému nemůže být víc jak osmnáct let.

„To jsi ty?“ podivím se nehraně.

„Už to tak vypadá,“ opáčí s úsměvem, něco mi v tu chvíli říká, že se toho kluka jen tak nezbavím, na druhou stranu je fakt, že mi nijak nevadí…

„Jak se vlastně jmenuješ?“ otážu se, než se k nám vrátí sestra a vyžene nás do třídy s tím, že jsem již v pořádku, kdyby se mi prý udělalo špatně, mohu si zajít na ošetřovnu znovu, popřípadě mám navštívit svého lékaře. Díky mockrát, takovou péči ani nepotřebuji, tohle nebylo původem od virózy, chřipky či angíny, jak tipovala, tohle jsou obyčejné nervy, které mám prostě totálně na dranc.

„Jsem Edward Cullen,“ představí se mi a natáhne ke mně ruku, přičemž mu své celé jméno prozradím také, abychom v rámci slušnosti zachovali jistá pravidla. Bok po boku se přesuneme ke třídě biologie, která začíná za několik minut, jelikož po společném uvážení usoudíme, že nemá cenu se cpát do hodiny na pět minut před jejím koncem, než bychom si sedli, hodina by byla u konce, takže tu chvíli strávíme před učebnou, kde si tiše povídáme, aby na nás nikdo nepřišel.

„Přistěhoval ses sem?“ zajímám se, aby řeč nestála, ačkoliv je jasné, že tu musí být nový, když nastupuje do školy v průběhu školního roku, že.

„Ano,“ přitaká, „můj otec tu dostal velmi dobré místo lékaře, navíc se nám na Aljašce přestalo líbit, především mé matce. Ona se živí navrhováním domů, proto často měníme místa pobytu… Mé sourozence jsi tu už mohla vidět, nás je všude moc,“ zasměje se, vytáhne z kapsy drnčící telefon, čímž mi nevědomky dá čas na přemýšlení. Vybavím si sešlost u auta na parkovišti a je mi jasné, koho mohu zařadit mezi jeho sourozence, fíha, tak mě napadá, že jich doma musí být pěkná spousta.

Jasně si vzpomínám, že tam Edward debatoval s klukem, který to nejspíš trochu přehání se steroidy, pak s jedním, který už asi dlouho nedostal svou dávku, v pozadí jsem viděla blondýnu, která nejspíš právě slezla z módního mola, a vedle ní stála černovlasá dívčina, která mi svým vzhledem připomínala elfa, to se jejich rodiče hodně činili, uznám v duchu.

„Uhm, jasně,“ zamumlá do telefonu Edward, ačkoli se snažím neposlouchat hovor, do kterého mi zhola nic není, neubráním se tomu, abych slyšela alespoň část Edwardova hovoru, vcelku mi nic neřekne, co bych se taky chtěla dozvědět? Zakroutím hlavou sama nad sebou, a jelikož se skoro na vteřinu se zazvoněním rozlétnou i dveře od třídy, počkám, dokud všichni neodejdou, teprve potom se rozhodnu vydat se dovnitř.

Jelikož už vím, že budeme mít společný předmět s Edwardem, počítám s tím, že mě bude následovat, nikoliv však nepočítám s tím, že si sedne vedle mě, jakmile položím tašku na svou třetí lavici u okna. Chvíli nechápavě civím, ale když vidím, jak se třída naplňuje našimi spolužáky, nemuknu ani slovo, stejně tu vlastně jinde místo není…

„Kde jsi včera byla? Čekám v knihovně jako blbá, ale ty se neuráčíš dorazit?“ vyjede na mě Lauren, jakmile se objeví ve dveřích a přikráčí si to svou ladnou chůzí k naší lavici, je mi trapné hádat se před Edwardem, ale nemám v úmyslu si to nechat líbit.

„Můžu za to, že neumíš čekat jinak?“ ušklíbnu se. Zatímco ona šokovaně zalape po dechu, třída se baví.

„Ty si myslíš, že když se s tebou baví on,“ ukáže prstem na mého spolusedícího, „tak si můžeš vyskakovat?“ Jediný, kdo momentálně vyskakuje, je přitom její hlas, který je minimálně o oktávu výš, než jak normálně mluví.

„Podívej, zapomněla jsem, to se stává. Ale když už jsme u toho, najdi si na doučování někoho, kdo bude ochotný snést tvůj ječák, já to nejsem. To, že vedle mě momentálně sedí Edward, jelikož ve třídě už nikde jinde místo není, na tom nic nemění,“ odseknu nakvašeně.

Lauren se nadechne k tomu, aby mi řekla něco hodně nelichotivého, ale v poslední chvíli si to nejspíš rozmyslí, pohodí afektovaně svou dlouhou hřívou a zapadne do své lavice na druhém konci třídy, teprve potom si v klidu oddechnu.

„Promiň, že tě do toho zatáhla,“ omluvím se za ni, když ji to samotnou nenapadlo, stejně se neubráním zrůžovění, jelikož to byla moje vina, Edward k tomu přišel jako slepý k houslím!

„Mně to nevadí, měla jsi jí říct, že jsme měli rande,“ zasměje se.

„To bych ale lhala, nerada lžu,“ zamumlám s pohledem upřeným na desku stolu.

„Že bychom to napravili, abys příště nemusela lhát?“ nadhodí a já nevím, jestli mám jeho nabídku brát jako žert, na legraci se tváří docela vážně… Ale ne, Bells, nedělej si naděje, navíc ses nedávno dostala z jednoho těžkého období, nechceš spadnout do dalšího, nabádám se v duchu.

„Uvidíme,“ mrknu na něj, zachovám formu legrace a on hraně posmutní, upře na mě sílu svého pohledu, který mě přiková na židličce, a zeptá se: „Jen uvidíme?“

Odpovědět už nestačím, jelikož se do třídy vřítí profesor s nachystanou písemkou, takže není čas na další povídání, přesto mi ale v hlavě momentálně probíhají mnohem jiné myšlenky, než správné znění buněčné teorie, které na mě jako zadání vykoukne z testu. Myslím, že nejsem jediná, kdo má do konce hodiny o čem přemýšlet, protože s Edwardem už neprohodíme jediné slovo…

7. kapitola

Po téhle kapitole máte asi o čem přemýšlet, třeba o Bells a Edwardovi... Doufám, že se dílek líbil. :)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 6. kapitola: