Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 7. kapitola

Odpovědět už nestačím, jelikož se do třídy vřítí profesor s nachystanou písemkou, takže není čas na další povídání, přesto mi ale v hlavě momentálně probíhají mnohem jiné myšlenky, než správné znění buněčné teorie, které na mě jako zadání vykoukne z testu. Myslím, že nejsem jediná, kdo má do konce hodiny o čem přemýšlet, protože s Edwardem už neprohodíme jediné slovo…

06.10.2011 (17:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1692×

Zákon schválnosti dnes očividně funguje, jelikož jsem se včera na učení ani nepodívala, jsem zkoušená, není to hlavně z žádného jiného předmětu, než z literatury, kde mi ústní zkoušení hrozilo už tolikrát, že jsem několik posledních dní, skoro týdnů, usínala na hromádce učení, přepsaných papírů a poznámek.

„Pohovořte o renesanci v Anglii,“ pobídne mě k vyprávění profesor, ale mně se hlavou honí myšlenky zcela odlišné od spisovatele Williema Shakespeara a jiných autorů té doby.

„Ehm,“ odkašlu si, abych trochu natáhla čas. „Datuje se od šestnáctého do poloviny sedmnáctého století, inspirovala se renesančním uměním v Itálii,“ lovím v paměti, po prvotním šoku ze zkoušení, totálního výpadku učiva i nervozity, se přeci jen nakonec oklepu a horko těžko známku vytáhnu na výsledné B, za které jsem z celého srdce ráda.

„Isabello, co s vámi? Jste inteligentní studentka, písemné práce zvládáte na výbornou, ale jakmile se dostanete k ústnímu zkoušení, ach,“ povzdechne si, mávnutím ruky mě pošle do lavice, kam s úlevou zapadnu, další starost mi ubyla, raduji se, jakmile můžu s klidem říct, že je to za mnou.

„Zvládlas to dobře,“ uzná Angela, jakmile se vypotácíme ze třídy, na chodbě je mnohem lepší vzduch, především je to díky tomu, že jsou otevřená okna a dveře. Pousměji se, ale nemám potřebu jí vysvětlovat, že to až tak dobré nebylo, byla jsem ráda, že jsem si na konci zkoušení vzpomněla na to, jak se vlastně jmenuji!

Jestli jsem si však dosud myslela, že hádka s Lauren a zkoušení z literatury bylo to nejhorší, co mě dnes mohlo potkat, jakmile vylezu před budovu školy, zjistím, jak hrozně jsem se spletla. Když  se totiž v chumlu studentů dostanu ven ze školy, v tu ránu zkamením, když zahlédnu Phila a Renée, jak stojí u mého náklaďáčku.

Jelikož jsou zabraní v konverzaci, nevšimnou si mé maličkosti, tudíž mám dostatek času, abych vylétla dál od vchodu a schovala se za první auto, co stojí naproti mně, k mé smůle si však pozdě všimnu, že se jedná o stříbrné Volvo, jehož majitel se dostaví vzápětí.

„Čekáš tu na mě?“ podiví se Edward, chci mu nějak chytře odpovědět, ale mé tělo zareaguje dřív a stáhne ho na bobek za rukáv. „Jdeš na to zhurta,“ zašklebí se tím svým dokonalým úsměvem, ale teď nemám čas uvažovat nad čímkoli jiným, hodím po něm jeden vážný pohled, možná i trochu vystrašený, protože se prostě teď nemůžu jen tak přikrást ke svému autu, abych odjela, aniž bych se s nimi setkala tváří v tvář!

„Děje se něco? Potřebuješ pomoc?“ zajímá se hned, jakmile vidí, že tohle je vážná situace. Neujde mi, jak se po nás ostatní dívají, aby taky ne, oba div neklečíme na zemi, jak se krčíme před kapotou auta, díky Bohu, že je Edwardovo Volvo poměrně vysoké auto, takže nám nevykukuje hlava, ale stejně tu nemůžu zůstat celý den. Skousnu si ret, na okamžik zaváhám. Jak mám teď zareagovat?

Vrhnu pohled na druhý konec parkoviště a uvidím mamku, jak mě s úsměvem na tváři vyhlíží, ač nerada, zakroutím hlavou na  znamení, že nepotřebuji nic, přičemž mě Edward nejspíš musí mít za totálního blázna, zvednu se ze země, špitnu tichou omluvu, a vypochoduji ke svému náklaďáčku.

„Bello!“ zajásá mamka, jakmile mě spatří v zorném úhlu svého pohledu. Vidím ji ráda, takže opětuji její úsměv a nechám se uvěznit v jejím objetí, dokud mi není lehce trapně, že mě takhle vítá na parkovišti před všemi spolužáky.

„Mami, pusť mě, ztrapňuješ mě,“ zamumlám a ona se bleskurychle stáhne, ačkoli jí vidím ve tváři, že by mi chtěla začít něco vyčítat, nepromluví. Jelikož dorazili ke škole pěšky, nabídnu mamce odvoz, Phila přehlídnu bez jediného slova na přivítanou, s idioty se nebavím.

„Snad se taky přivítáš s Philem, ne?“ nechápe mamka, když kolem jejího přítele projdu bez povšimnutí. Protočím oči, ale přesto na svého druhého otce vrhnu jeden pohled.

„Čau,“ procedím skrz zaťaté zuby a počkám, až si nastoupí.

„Nech mě řídit, tahle rachotina stejně nemůže daleko dojet,“ usmyslí si Phil, ale to hodně narazil. Zaprvé si utahuje z mého autíčka, ale především bych ho nikdy nenechala držet v rukou něčí život, natož pak můj a mamky, nikdy bych s ním nemohla jet.

„Moje auto, takže řídím já, jestli se ti to nelíbí, klidně jdi pěšky,“ ušklíbnu se na něj, čímž umlčím jeho protesty, dobře vidím, jak se Renée starostlivě podívá na svou lásku, aby se ujistila, že se třeba nějak nerozčílil nad mou poznámkou, nepřátelství z mého postoje přímo čiší!

Vztek ze mě nevyprchá ani ve chvíli, kdy dojedeme domů, přičemž zjistím, že taťka si vzal odpoledne volno, takže poctí naši návštěvu svou přítomností, večeru v rodinném kruhu se už nemám šanci vyhnout, to, že jsem si vymyslela dokonalou výmluvu na akci s přáteli, která se sice vůbec nekoná, ale stejně, nejspíš nikoho vůbec nezajímá!

8. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 7. kapitola:

O teda, tá zápletka s Philom sa mi náramne páčila!

Vážím si komentářů, které jste sem napsaly, holky. Moc za ně děkuji, protože každá pochvala potěší. Stejně jsem na tom i ohledně kritiky, té si vážím samozřejmě také, protože sama zastávám názor, že je dobré autorovi napsat vlastní pocity, aby on sám věděl, v čem by se měl zlepšit, na jaké konkrétní slabině jeho díla by měl zapracovat. Uznávám, že tato kapitola byla poměrně o ničem, ale tak to občas někdy je, sama s tím nic nenadělám, ale budu se snažit být více tajemná, zapracovat na nedostatcích. Je pravda, že po Please, let me live je těžké přijít s nějakou další povídkou, protože jsem jednu velmi oblíbenou nedokončila, ale není pravda, že bych na ní přestala pracovat, i když se již tak dlouho neobjevila kapitola... Snažím se, jen poslední dobou není právě na tuto povídku múza, The Fear je jakýsi únik od reality, je to hodně nové jak pro čtenáře tu, tak i pro mě samotnou. Zvolila jsem si zcela jiný styl psaní, uvažování osob, pozměnila jsem spoustu věcí, ale především svůj postoj k psaní. Možná je to k horšímu, ale ráda bych s tímhle příběhem ještě nějakou dobu pokračovala, tak se za ten interval trvání povídky možná zlepším. Každopádně ještě jednou děkuji.

Další příjemná a hezká kapitola. Jen škoda, že není delší, abychom se dozvěděli víc. Takže se samozřejmě těším na příští.

Vážně nádherná kapitola! Možná jsem byla jen trošku zklamaná z toho, že nechala Edwarda jen tak. Že ho třeba nepoprosila, aby ji někam odvezl nebo tak... Ale to je čistě můj osobní názor. Ale nejspíš je dobře, že se problému jménem Phil postavila čelem, i když to pro ni nemůže být jednoduché...
Moc se ti to povedlo! Vážně mám tuhle povídku ráda! Tvůj styl psaní, originalita, prostě všechno! Jen tak dál!

já myslela že kývne ano a Edward ji někam odveze a strávi spolu pěkný čas škoda
no, jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál - sblíže se aspon s Edwardem aby unikla před Philem, nebo se to něco konečně provalí.

Napínáš mě jako kšandy!!!Já chci,prosím,rychle další.

krasne vazne moc

Mě se moc líbí styl tvého psaní, ač je psaný přítomným časem, který vyloženě nerada čtu, protože je nepřehledný. Ovšem ty s ním umíš manipulovat a v textu se ti nevyskytuje přítomný i minulý najednou, čímž by psaní vypadalo váhavě. Prostě ses rozhodla pro přítomný a je to tvůj záměr, ale díky tomu jak už podotkla pisatelka pode mnou v komentářích, by měl být text delší, aby se tam trochu něco dělo. Doufám, že přijmeš radu. Myslím, že vím v čem vězí tvůj problém. Když v povídce, nebo jakémkoliv textu používáš sebemenší zápletky, ať už je to jen cesta do kuchyně, nebo hlavní pointa příběhu – vždy to MUSÍ být s nějakým záměrem! To je prostě psané pravidlo. Každá scéna, která není přínosem děje a bez níž by se povídka mohla obejít je prostě špatná a to se ti povedlo u toho auta. Kdyby se Bella skrčila za Edwardovo Volvo a našla díky tomu obtisk dlaně na kapotě, nebo krev na blatníku, nebo když s Edwardem mluvila/nemluvila, by se nějak prořekl atakdále. Tak by to byla scéna nepostradatelná a posunula by děj kupředu. Takhle to bylo nemastné neslané a dalo se to všechno shrnout jednou větou, kdy se Belle k autu nechtělo, chvíli uvažovala, že se prostě vypaří a nechá je tam stát, ale pohled na matčino očekávání v ní něco zlomil a ona se po dlouhém váhání odebrala ke svému autu čelit Philovi. To je jeden způsobů, kterým by se dal shrnout naprosto nepotřebný odstavec s Edwardem. Nemluvě o tom, že ho tam prostě po „divném“ okamžiku nechala a bez vysvětlení odešla. To bylo zřejmě to, co dělalo text nijakým. Věřím, že kdyby byl dvakrát tak dlouhej a něco se v něm dělo, tahle chyba by se v tom ztratila, ale proč takové chyby vůbec dělat. Takže příště, až si půjde Bella do kuchyně uvařit jídlo a bude tam stát dlouhý postup vaření, měla by u toho alespoň vyřešit nějakou záhadu. Protože kolegyně pode mnou má pravdu. Dobře napsané se správnou měrou fantazie, ale kapitola byla o tom, že se tam nic nestalo a končila tak nezajímavě, že bych neměla potřebu číst další díl.

Dosť krátka kapitola , takže ani potom neviem o čom vlastne je keď sa v nej nič nestihne stať .
Stále čakám, že sa poviedka nejak rozbehne, ale čakám .... a nič.
Nehnevaj sa, bola som veľmi navnadená tvojou ďalšou úžasnou poviedkou Please, let me live (v ktorej si už viac ako mesiac nič nepridala ), ale tu neviem o čom to vlastne je, aj keď je už 7. kapitola

Přidat komentář:

Nick:

Text: