Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý II: Ta pravá 1

09.05.2017 (15:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2359×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jasper

Rozloučit se s bratrem a jeho ženou bylo lehčí, než jsem očekával. Na jednu stranu jsem na život s nimi byl zvyklý, nic jiného jsem neznal, na stranu druhou jsem se však nemohl dočkat, až uniknu každodennímu pohledu na jejich lásku. Samozřejmě jsem jim přál jen to nejlepší, ale také mě to pomalu ubíjelo. Edward měl Bellu, Carlisle byl ženatý se svou prací, já neměl nic a už jsem ani nedoufal. Přesto změna, která přišla, byla velmi vítaná.

Poté, co byl Isabellin lidský život ukončen, jsme se všichni plně stáhli z lidské společnosti a dlouhou dobu jsme žili v ústraní. Jakmile však dosáhla dostatečného sebeovládání, rozhodli jsme se do nám známého světa vrátit. Dohodli jsme se, že nejlépe ji začleníme zpět v takové pozici, na kterou byla alespoň trochu zvyklá již předtím. Proto se Carlisle znovu stal vévodou a všichni jsme spolu žili na jednom panství. Brzy se však projevila otcova touha pomáhat lidem, a tak oficiálně část statků předal Edwardovi jakožto staršímu synovi, a vydal se ve stopách léčitelů. Lidé na něj samozřejmě zprvu hleděli skrz prsty, když ovšem přišli na jeho um, přestali se divit.

Třebaže jsme se nijak nesnažili zapsat do historie, právě naopak bylo naším úkolem zůstat neviditelnými, Carlisleovi se podařilo propracovat velmi vysoko. Přeci jen se svými smysly byl lepším doktorem než kdejaký člověk. Náhoda tomu dala, že zemřel královský lékař, a tak si panovník nechal povolat právě mého otce.

To mu zajisté bylo málo, přál si pomáhat spoustě lidem, nikoliv pracovat u dvora. Jak jsem si ale domyslel, uviděl v tom příležitost.

Zatímco on a můj bratr přetékali štěstím, já stále víc a víc propadal depresím. Bylo mi nanic z mé vlastní existence, z vlastního bytí. Věčně jsem trávil dny zavřený ve svém pokoji, odcházel jsem akorát krátce na lov a poté jsem se vracel zpět.

Bohužel mne po celou tu dobu provázelo prokletí – můj dar. Se svými myšlenkami a city jsem ještě mohl nějak žít, cítit však neustále negativní emoce mých blízkých bylo nesnesitelné. Nemohl jsem se smířit s tím, že jsem jim kazil tu jejich idylku a činil je nešťastnými.

To byl důvod, proč jsem na otcovu nabídku přikývl. Udělalo mu to radost a doufal, že u dvora naleznu nějaké rozptýlení, nejlépe práci. Sám jsem tomu nevěřil, chtěl jsem však jeho a bratra potěšit, alespoň tímto způsobem.

Objal jsem Isabellu a poplácal Edwarda po rameni.

„Ať dům ještě stojí, až se vrátíme,“ pokusil jsem se o chabý žert.

„Pokud půjde všechno tak, jak má, nebudeme se vracet sem, nýbrž na nové místo,“ poznamenal Carlisle a též se s nimi rozloučil.

„Pro tuto chvíli tedy sbohem.“

„Sbohem, pokud budete něco potřebovat, napište!“ usmál se Edward tím svým pokřiveným úsměvem.

„Napište tak jako tak! Informujte nás, jak se vám daří,“ dodala Bella.

Kočí mezitím naložil naše zavazadla a my se tak mohli vydat na cestu. Kočár byl pohodlný, zato stezka nikoliv, našim kamenným tělům to ovšem nevadilo.  

Většinu cesty jsme se bavili naší přirozenou rychlostí, a tak nás kočí nemohl nezaslechnout.

„Král se usadil ve Windsoru, jenž je velmi rozlehlý, což je ostatně jeden z důvodu, proč nás ubytuje přímo tam. Ty samozřejmě budeš obývat jinou část než já, neboť jsi zatím nahlášen jako pouhý host, doufejme tedy, že si u dvora brzy najdeš nějaké uplatnění. Když králi předvedeš své vědomosti a vojenské schopnosti, bude to jenom dobře – takových vlastností si cení.“

„Zajisté,“ neodporoval jsem mu.

„Až přijedeme, bude již příliš pozdě na jakékoliv schůze, proto se s ním setkám až zítra dopoledne, ty ovšem až večer. Její výsost královna je velmi mladá žena, nedávno byla ještě dítětem, řekl bych, proto je velmi temperamentní a ráda se chopí každé příležitosti pro večírek, jeden pořádá dokonce i na mou počest, takže tě představím až tam.“

„Velmi mladá? Já myslel, že je to králova první manželka a že jemu je okolo třiceti let, ne snad?“ podivil jsem se.

„Nu, řekněme, že našeho pána donedávna zajištění dědice příliš nezajímalo. Víš, Jaspere, on myslí spíš na rozkvět země než svého rodu. Jak jsem slyšel, tak se oženil až na naléhání svých rádců a to navíc ze strategických důvodů. Tímto sňatkem totiž spojil Anglii se Skotskem,“ vysvětlil mi.

„Ach, ano, vzpomínám si, že jsem o něčem takovém kdysi slyšel.“

Na místo jsme vskutku dorazili v pozdních hodinách, stejně však okamžitě přiběhli sloužící a jali se nám pomoct se zavazadly a zavedli nás do našich komnat.

Chodby byly osvíceny svíčkami na mnoha svícnech, ale i bez nich jsem svým dokonalým zrakem viděl stěny zdobené krásnými obrazy, z nichž mnoho zachycovalo historii naší země.

Pokoj pro hosty, který jsem měl obývat, byl taktéž krásně vyzdoben, a ačkoliv tam byly jen ty nejpotřebnější kousky nábytku, byl jsem si jist, že si žádný host nikdy nemohl stěžovat na nepohodlí.

Sluha položil má zavazadla na zem, zapálil svíce, uklonil se a s přáním dobré noci odešel. Když se za ním zavřely dveře, vyprostil jsem se z kabátce a vesty, rozepnul jsem si košili a skopl boty. Pořádně jsem se nadechl. V hradu bušilo spoustu srdcí a všude voněla krev, já však byl k jejímu volání již dávno odolný. Nerušeně jsem si tedy vybalil tolik věcí, abych vypadal dostatečně lidsky, sfoukl jsem svíce, jichž svit jsem nepotřeboval, a ačkoliv jsem nebyl schopen spánku, ulehl jsem do postele.

Ráno přišlo rychleji, než jsem očekával, ale stejně jsem neopustil zdi svého pokoje. Nepokládal jsem za vhodné toulat se hradem, když jsem ještě nebyl řádně představen. Zato jsem slyšel Carlislea, jak se oblékl a vyrazil na schůzku s králem.

Nastal večer a já se na Carlisleův příkaz začal chystat na ples. Oblékl jsem si bílé punčochy, krátké kalhoty, košili, zdobenou vestu a modrý kabátec, který se hodil do takovéto společnosti, zároveň však působil mírně vojensky. A ačkoliv velmi nerad, nasadil jsem si na hlavu i paruku, přestože nekorespondovala s barvou mých pravých vlasů, tu bylo těžké zachytit.

Na chodbě jsem se setkal s otcem, který byl oděn do barvy smaragdu, a společně jsme se vydali do sálu. Byla to obrovská místnost s vysokým stropem, ze které viselo několik velkolepých lustrů. Všude bylo mnoho pánů ověšených zlatem a dam v překrásných šatech, my jsme ale kráčeli přímo ke stolu, u něhož seděla jeho výsost s manželkou. Ani jsem si je nestihl prohlédnout, nejdříve jsem se jim hluboce uklonil.

„Vaše výsosti, je mi potěšením představit vám svého syna – lord Jasper Cullen.“ Představil mě titulem, který mi sice po právu náležel, neznamenal ovšem nic jiného, než že jsem byl synem vévody. Přišlo mi proto zbytečné ho používat, ale nedal jsem na sobě nic znát.

„Veličenstvo.“ Král mi přikývnutím oplatil pozdrav.

I když seděl, už od pohledu jsem poznal, že to byl muž průměrného vzrůstu s průměrnou postavou, jasně to nebyl válečník, nýbrž myslitel. Měl tmavě hnědé vlasy, bradku, výrazný nos, úzké rty a moudré oči, na hlavě mu seděla koruna.

„Jsem rád, že vás poznávám, pane Cullene. Ačkoliv jsem s vaším otcem hovořil zatím jen párkrát, vždy když mohl, na vás pěl samou chválu. Prý jste velmi vzdělaný.“

„Dalo by se říci.“

„Hovoříte cizími jazyky?“

„Německy, francouzsky a španělsky, vaše výsosti.“

„Výborně… Nu a co boj? Prý jste také skvělý bojovník.“

„Tvrdí můj otec.“ Samozřejmě, že jsem byl dobrým bojovníkem, oproti lidem určitě, ale nechtěl jsem znít příliš nadutě. Mým úkolem přeci bylo se královi zalíbit.

„Zajisté,“ zasmál se, „pro každého otce je jeho syn ten nejlepší z nejlepších. Stejně… Jestli jste tak výjimečný jako váš otec, rád bych se o vašich schopnostech přesvědčil.“

 „Jistě, veličenstvo, věřím, že vám pan Cullen rád ukáže, čeho je schopen, ne však teď a ne tady. Tohle je ples, nikoli bojiště,“ ozvala se královna a tím také upoutala mou pozornost, předtím jsem na ni téměř nepohlédl.

Carlisle se nepletl, vedle muže, který překročil třicítku, seděla dívka, jíž dle mého názoru nebylo ani osmnáct let. Husté havraní vlasy měla zapletené do složitého účesu ozdobeného vzácným perem. Hleděla na mne překrásnýma oříškovýma očima a na tváři jemných rysů jí pohrával tajemný úsměv - jako kdyby věděla něco, co nikdo z nás netušil. Bylo těžké z ní spustit oči.

Jakmile proběhly všechny nezbytné zdvořilosti, Carlisle se posadil na své místo u stolu a já se postavil k nižším šlechticům, kterým se poštěstilo dostat se na tuto událost. Král pronesl nějaký proslov na počest mého otce, já ho však absolutně nevnímal, hleděl jsem na královnu, která stejně jako ostatní pozvedla pohár a na všechny se přívětivě dívala, několik pohledů dokonce patřilo mně! A rty měla stále roztažené tím zvláštním způsobem. Nikdy jako v tu chvíli jsem si vedle sebe nepřál mít svého bratra, aby mi prozradil, co se jí honilo hlavou. Chtěl jsem vědět, co ten úsměv znamenal.

Hrála hudba a otec mě pohledem pobídl, abych vyzval nějakou z urozených dam k tanci. Klidně jsem si mohl vybírat, spousta jich na mne upírala své toužebné pohledy, no já vyzval tu, která ke mně stála nejblíže. Byla to žena o trochu starší než já, silně navoněná a napudrovaná, která jako by nebyla sto chvíli mlčet. Nechal jsem ji plkat, sem tam jsem jí i zdvořile odpověděl.

Jak tance plynuly, dámy se střídaly a přecházely z náruče do náruče. Se všemi jsem mluvil a všem se plně věnoval přesně tak, jak si otec přál. Stále jsem však zahlížel ke stolu a pokukoval po královně a pak najednou zmizela a já ji mezi tolika tlukoucími srdci nemohl najít.

A pak mi zničehonic přistála v náruči. Takto zblízka byla snad ještě sličnější. A také velmi maličká, ani podpatky jí příliš nepomáhaly. Na sobě měla zdobené šaty zlaté barvy s úzkým živůtkem, odvážnějším výstřihem a nařasenými rukávy, krinolína pod širokou sukní jí rozšiřovala boky. Pohybovat se v takovýchto šatech nebylo zrovna jednoduché, natož tančit, ale ona to zvládala s ladností laně.

Neřekli jsme jediné slovo, jen jsme tančili, ona se stále usmívala a pak se začala točit a točit, až se mi z toho zamotala hlava.  

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý II: Ta pravá 1: