Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 1. kapitola

19.07.2010 (10:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5616×

Zdál se mi sen, který mě přiměl vyděšeně zařvat do noci a probudit se. Z čela mi stékaly potoky potu a zrychleně jsem dýchala.

Tohle bylo poslední rok na denním pořádku. Neustále jsem viděla to stříbrné Volvo, co se vyřítilo ze zatáčky a přineslo smrt mým rodičům. Byla jsem jediná, kdo měl pás. Jak dopadla osádka toho Volva, jsem nezjistila. Já po tom spíš ani nepátrala.

Chyběli mi. Jak máma, tak táta. I když nebyli moji praví rodiče, já je tak brala. Smutně jsem usínala se vzpomínkou na chvíle po jejich boku a mámin hlas, když mě dávala spát. Říkávala mi Zázraku. Měsíc mi chodíval dávat tři polibky pro štěstí. Do snů jsem se bořila s nechutí a strachem. Jediné, co mi pomáhalo, byl medailonek na mém hrdle. Dala mi jej kdysi Slunečnice. Jenže nešel otevřít. I tak byl krásný. Maminka říkávala, že se jednou bude hodit, až nebudou peníze, ale do té doby jsem si jej mohla nechat.

Sociální pracovnice byla rychlá. V den, kdy mě pustili z nemocnice, už číhala u jejích dveří, aby mě odvedla. Šoupli mě do dětského domova, který po měsíci vyhořel. Kontaktovali matku Slunečnice, která ještě žila a světe div se – ujala se mě, jako své vlastní. Takže jsem po pár měsících putovala do Forks, kde v tu dobu začaly letní prázdniny. Můj zdravotní stav byl však tak zlý, že jsem v září nebyla schopná nastoupit a babička mě nechala doma. Zhubla jsem a změnila se. Nemluvila jsem, jako dřív. Odmítala jsem se dotknout pera, nebo tužky. Svůj deník jsem sledovala z dálky se strachem v očích.

Srabe! Vysmívala jsem se v duchu sama sobě.

V takovém rozpoložení jsem přežívala rok. Babička měla trpělivost. Nechápala jsem maminku, jak odtud mohla odejít. Babička se mi začínala líbit. Jenže než jsem si s ní stihla vypěstovat hezký vztah, umřela i ona.

Opět jsem byla sama, a co bylo horší, byla jsem už plnoletá.

Na střední škole už se mnou počítali a jednoho rána jsem se prostě probudila a bylo po všem.

Babička mi odkázala své úspory, takže jsem hravě byla schopná zvládnout první semestr. Bála jsem se, ale zároveň těšila na lidi. Dlouho jsem mezi nimi nebyla. Byl to zvláštní pocit stanout na prvním schodě budovy. Cizí tváře se za mnou otáčely a špitaly si. Šla jsem jako duch chodbou a zvažovala rychlý úprk.

V kanceláři u sekretářky ředitele jsem si vyzvedla rozvrh a ostatní papíry a vyrazila jsem do svého boje.

Ve chvílích, jako bývala tahle jsem se uzavírala do sebe a toužila po rozkvetlém poli a bzučících včelách. Po vůni léta a máminých vlasů.

Hledala jsem zoufale číslo své skříňky celých patnáct minut.

Tři sta šedesát pět, tři sta šedesát pět, opakovala jsem si v duchu a zírala po malých čísílkách na chodbě.

Málem jsem vyjekla radostí, když jsem jej uviděla. Nadšeně jsem rozrazila její dvířka.

„Au!“ vyjekl hlas vedle mě, což mě vyděsilo. Přivřela jsem svou skříňku a vyplašeně se dívala do tváře dívce s kudrnatou hřívou a zelenýma očima, jak si mne rameno.

„Ou, promiň, já se ti omlouvám. Nevšimla jsem si tě,“ hořekovala jsem.

„V pohodě. Nejsem přeci porcelánová, no ne? Měla jsem být hlučnější,“ usmívala se. Byla krásná. Měla hnědé vlasy, které házely odlesky bronzu.

„Máš pěkné vlasy,“ vydechla jsem a zrudla.

„Děkuju. Ehm… Jsem Rory, jsi tu nová?“ vyzvídala.

„Úplně,“ vzdychla jsem a Rory se zasmála.

„Jak se jmenuješ?“

„Lure, nesměj se mi,“ prosila jsem.

„Lure?“ vyhrkla překvapeně.

„Neříkej, že tu továrnu znáš,“ skučela jsem.

„Ne, ale není Lure něco jako vábnička, nebo vábení? Musím se pak zeptat dědy,“ poslední slova si spíš zašeptala, než, že by je říkala mně.

„Jo, je to něco na ten způsob,“ souhlasila jsem. Rory se opět usmála a kývla.

„Promiň, ale musím jít. Než zjistím, kde mám první hodinu, bude dávno pryč,“ pokusila jsem se uvolnit nějakým vtipem, ale spíš jsem si připadala hůř.

„Kam máš jít? Ukážu ti cestu,“ nabídla se.

Byla bych hloupá to nepřijmout. Díky Rory jsem byla ve své třídě během tří minut. Neopovažovala jsem se vyzvídat, proto mě udivil její zájem o mou osobu. Vyptávala se na mé rodiče a minulost. Vše jsem jí bez problému řekla, kromě toho konce. Na to jsem ještě měla moc slabé hrdlo. Mluvit o autonehodě se mi dnes vážně nechtělo. Rory byla sympatická. Byla neuvěřitelně krásná a inteligentní. Jestli tu jsou všichni takoví, budu muset změnit školu.

„Lure? Co jsi zač?“ vyhrkla z ničeho nic Rory.

„Co?“ nechápala jsem její otázku.

„Máš zlaté oči od přírody?“ vyptávala se.

„Jo. Slunečnice říkala, že to je nějaká rarita, nejspíš.“

„Voníš lidsky. Jsi člověk?“

Nejspíš jsem její inteligenci silně přecenila.

„Co jiného bych měla být?“ bránila jsem se.

„Jen se ptám. Jsi bledá, krásná, nemáš pihy, a přesto máš medovou barvu vlasů a zlaté oči,“ šeptala. Neustále si mě prohlížela. Zrudla jsem, jako pivoňka.

„Dojdi si na oční,“ zasmála jsem se.

„Nemusím. Vidím naprosto skvěle,“ culila se. Když se nadechovala k další větě, rozlehl se chodbou mužský hlas.

„Auroro!“ Rory se otočila směrem po hlase.

Sledovala jsem toho kluka, co tu tak ječel. Byl vysoký a mohutný. Indián? Měl rozzuřený výraz a v závěsu za ním šla menší skupinka.

„Co jsou tihle zač?“ zašeptala jsem směrem k Rory.

„Má rodinka. Nevlastní sourozenci. Ten vysoký zrzek je Edward Cullen. Vedle něj je Bella. Ta malá zrzka je Nessie a ten, co tu ječí je Jacob Black. Ten nejhezčí je Taavetti,“ dodala a zamilovaně si prohlédla kluka s delšími vlasy. Smál se. Ostatně se smáli všichni kromě toho indiána. Když přišli až k nám, tak jsem nevědomky ucouvla ke zdi. Šel z nich strach. Byli nebezpečně krásní. Nešlo od nich odtrhnout zrak.

„Kde lítáš?“ vyhrkl opět Jacob.

„Očividně ne dost daleko,“ odsekla Rory a políbila svého nevlastního bratra Taavettiho, jako milence. To bylo divné. Ten vysoký zrzek, Edward, si jen odkašlal.

„Tohle je Lure. Je tu nová,“ představila mě Rory. Všichni kromě toho vysokého vytřeštili oči, když si mě prohlédli.

„Zlaté oči?“ vyhrkla Nessie.

„Rarita, Nessie. Občas se objeví někdo s takovou barvou. Není to nic zvláštního,“ tišil ji. Přišlo mi to dost komické, protože on sám je měl do zlata. Ostatně i Bella s Taavettim. Měli doma hned tři rarity a mně se divili? Nessie měla hnědé oči, Jacob je měl tmavě hnědé.

„Zlaté?“ ujišťovala se Nessie.

„No co? Vždyť nejsem jediná v téhle skupince, kdo je má zlaté,“ vyhrkla jsem a všichni se po mně otočili. Ou, moc pozornosti, moc pozornosti, moc… Moc!

Edward se zasmál.

„My máme spíš světle hnědé, ale tyhle zářivky jsou potvory. Hází špatné světlo,“ usmívala se Bella.

„U mě ne. Já mám čočky,“ bránil se Taav.

„No jo, ty čočko,“ odfrkla si Bella s úsměvem.

„Musím jít,“ vydechla jsem a měla se k odchodu. Chtěla jsem prchnout.

„Nech ji,“ zaslechla jsem Edwardův hlas, ale neotáčela jsem se a zamířila do dveří třídy.

Z celého dne jsem neměla nic. Neustále jsem přemýšlela nad tou skupinou Cullenů. Byli vážně zvláštní.

Proč se Rory s Taavettim líbala, jak se svým klukem? Co ty jejich otázky?

„Sakra!“ zaklela jsem, když mi učení vyletělo z rukou a rozsypalo se na zem po další srážce.

„Skvělý! Vážně super,“ vrčel kluk a ohnul se, aby mi pomohl. Měl hezké ruce s dlouhými prsty. Byl světlý, jako já. Jenže v podnebí Forks byla tahle barva normální.

„Promiň, já nekoukala. Nechtěla jsem,“ bránila jsem se.

„V klidu, kočko. Hele, já se měl líp dívat. Myslel jsem na blbosti, v pohodě,“ vymlouval mi.

Když jsem měla učení opět v náruči, konečně jsem vzhlédla. On očividně ve stejném okamžiku učinil to samé.

Měl v očích eben a ve vlasech havraní čerň. Byl temný, jako noc za úplňku a bledý, jako sám měsíc. Vymykal se všemu. Vyschlo mi v krku a ochrnuly mi ruce. Možná, že právě kvůli tomu mi z nich opět vypadly knihy. Díval se na mě s otevřenou pusou.

„Zase to spadlo,“ kňukla jsem tiše.

„Koukám,“ vydechl a naklonil se ke mně blíž. Nepřestával se mi dívat do očí. Bylo to jako magnet.

„Musím to sebrat.“

„Pomůžu ti.“

„Jo.“

„Děkuju,“ zašeptal.

„Není zač,“ opáčila jsem a posbírala knížky. Dala jsem mu je do náruče a zvedla se. Až pak mi došlo, co tu blbnu.

„Vrátíš mi je?“ vyhrkla jsem a kluk konečně začal vnímat.

„Proč je mám já?“ zeptal se nechápavě.

„Dala jsem ti je,“ přiznala jsem se.

„Proč jsi mi je dala?“

„Protože jsem blbá?“ nadhodila jsem.

„Ehm… Vezmi si je ne?“ vyhrkl a vrazil mi je zpět do náruče.

Bez jediného slova se vydal pryč. Několikrát se však otočil, aby si mě opět prohlédl. Snad čekal, že mi knížky znovu vypadnou z rukou, nebo co. Kdyby si chvíli počkal, dočkal by se. Zezadu to do mě napálil další student.

„Do prdele!“ ulevila jsem si vztekle nejen kvůli knihám.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 1. kapitola: