Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 2. kapitola


Tabula rasa - 2. kapitolaKdyž mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene? 2. kapitola - Zázrak

Hledám a nacházím jen prázdná slova,

hledám, zkouším to zas a znova,

a bílé stránky dalších dní jsou jako sníh,

jsou prázdné a číst se nedá osud z nich.

 

Po roce jsem napsala první verše. Po roce jsem se probudila v klidu a bez křiku. Po roce jsem myslela na něco jiného, než na prokleté Volvo v zatáčce. Myslela jsem na eben. Přistihla jsem se, jak ho chci znovu vidět. Jenže proč. Nikdy jsem neměla vztah a nechtěla jsem jej mít. I když jsem odmítala volnou lásku, bála jsem se vztahů. Slunečnice říkávala, že mám fobii z mužů, ale jediný můj strach byl z uzavřených věcí. Místností především. Nikdy jsem nekradla, protože skončit v zamčené cele byl dost velký vykřičník. Možná, že jsem brala i vztah s muži jako vykřičník, nebo celu. Bylo to tak moc definitivní. Mít kluka znamenalo vzdát se těch ostatních. Vzdát se sebe pro něj. To jsem neuměla a nehodlala se to učit. Byla jsem stydlivá a přesto komunikativní. Dokázala jsem mluvit snad s každým. Jenže to platilo do chvíle, než jsem se včera seznámila s Culleny a tím záhadným klukem z chodby. Eben. Jenže Eben byl podle jedné dívky z matematiky pěkné kvítko. Klidně by se mohl přidat ke komuně hippies a nic by nezkazil. Podle té holky, jejíž jméno začínalo na C nebo S, byl pěkně volno – láska – typ. Každý týden jiná. Varovala mě před ním. Takže jsem vypustila z hlavy veškeré své zámky o sladké budoucnosti po jeho boku, samozřejmě bez vztahu. Tím pádem se mé verše hodily. Opět jen prázdno. Stejně, jako jsem byla já prázdná, čekala mě i bílá budoucnost. Tedy doufala jsem v bílou, protože černá by byla moc ebenová… Chci eben! Skučela jsem v duchu.

Ve škole jsem zamířila rovnou ke své skříňce. Našla jsem ji rychleji, jenže i tak mi to zabralo deset minut. Všechny byly stejné. Pomohlo mi jen, že u té mé stála Rory.

„Dobré ráno,“ smála se.

„Ahoj,“ mručela jsem. Bylo deprimující se tu pohybovat bez kompasu.

„Špatná noc?“

„Ne, ráno.“

„To mě mrzí. Jen tu čekám, abych tě pozvala ke společnému obědu. Včera jsi zmizela někam pryč, tak jsem to nestihla. Doufám, že jsme tě moc nevyděsili,“ brebentila.

„No, já na obědy nechodím, promiň,“ špitla jsem.

„Proč ne?“

„Prostě nechodím,“ odsekla jsem až moc důrazně. Jak jsem jí měla říct, že na ně nemám? Už tak jsem si připadala, jako exot, když se po nás každý otáčel s pusou dokořán.

„Dobře, omlouvám se. No, nemusíš jíst, ale přijď, když se ti bude chtít.“ Jen jsem souhlasně kývla, ale už předem jsem věděla, že nepřijdu. Jen bych dostala hlad a k jídlu mi musí stačit ten rohlík v tašce. Rory také přikývla a odešla s tichým „ahoj“.

Rozhlédla jsem se po chodbě a náhle už jsem nebyla středem pozornosti. Bez Rory jsem byla nic. Jak jinak. Měla bych být ráda, že to tak je, tak co mi vadí? Možná bych přeci jen měla na ten oběd jít. Seznámit se s nimi, abych z nich už neměla takovou panickou hrůzu. Vždyť já se jich bát nemusím. Jsou milí a snaží se mi pomoct v aklimatizaci. Je neslušné odmítnout pozvání. Bylo mi fajn, když jsem si to uvědomila a změnila názor, jenže ihned se mi přitížilo, jakmile jsem vešla do třídy. Seděl tam eben a rozmlouval s jednou čistou blondýnou. Ta se jen chichotala, jak když jí lechtá pírkem na břiše. Potlačila jsem protočení očí a sedla si před ně. Jinde místo nebylo.

„Dobré ráno, ty jsi ta nová?“ vyzvídala blondýnka jedovatým hláskem.

„Jo,“ vydechla jsem.

„Jo?“ divila se blondýna nechápavě.

„Odpovídá normálně jedním slovem. Klid,“ tišil ji eben.

„Ty už jsi s ní mluvil?“

„Včera. Srazila mě na chodbě,“ šeptal tak hlasitě, že se to nedalo přeslechnout. Zatnula jsem nehty do dlaní.

„Srazila?“ Tahle blondýna potvrzovala to, co se o nich říká.

„No, vyrazil jsem jí až knížky z ruky. Hele, nemáš nový parfém Tiff?“ změnil téma.

„Všiml sis? To je milé. Je hrozné, že jsem jedna z mála, co ví, jak vypadat k světu,“ stěžovala si.

„Jsi přírodní a jednoduchá krása,“ souhlasil eben.

„Spíš jednoduchá,“ neodpustila jsem si poznámku pro sebe. Eben se k mému šoku začal smát.

„Co?“ vyzvídala blondýna. Nejspíš nic neslyšela. Teď mě práskne a bude ječet, skučela jsem.

„Jen jsem si vzpomněl na jeden vtip, princezno. Někdy ti ho povím, slibuju,“ dodal a ve stejnou chvíli přišel vyučující. Když kolem mě procházel, mrkl na mě a uvelebil se přes uličku vedle.

 

Prší,

tak smutno je mi, že i nebe pláče,

prší,

a v keři ukrývá se zmoklé ptáče,

a jako ten kos

tiše tu v dešti moknu,

studený nos

tisknu k cizímu oknu.

Jak je tam teplo, v krbu oheň zpívá,

a do očí se chlapec dívce dívá,

a láska hoří, jen pro ty dva plane,

to jenom já mám srdce uplakané.

Prší,

já čechrám své mokré peří,

prší,

zas odcházím od cizích dveří,

na srdci šrám

nevím, zda kdosi, kdesi

snad taky sám

na můj sen vzpomene si.

Za oknem proletěl blesk a ozvala se ohlušující rána.

„Sakra, už zase!“ sykla jsem. Zase jsem spustila liják? Vážně? Měla bych přestat psát o počasí. Očividně to je to jediné, co mi vychází.

„Nemáš ráda déšť?“ vyzvídal eben.

„Nerada ho volám,“ zašeptala jsem a odvrátila od něj tvář.

„Voláš?“

„Nech to být.“

„No počkej. Dnes odpoledne jsem měl program s rodinou a ty si přivoláš déšť? Odvolej ho,“ vrčel.

„Neumím ho odvolat.“

„Dělej!“ naléhal.

„Trhni si, protivo,“ vyplázla jsem jazyk. Co si o sobě myslí?

„Nerušíme vás?“ zahřměl hlas profesora.

„Ne,“ odštěkli jsme oba a vysloužili si cestu do ředitelny.

„Prosím, zruš ten déšť,“ skučel.

„Já to ale neumím, chápeš to? Vždyť já ani nevím, jak se mi to daří, tohleto,“ objasňovala jsem a mávala rukama před oknem, jako kdybych nevěděla, jak jej chytit.

„Věříš na magii?“ vyhrkl.

„Mám ji ráda. Než naši umřeli, často jsem si s ní hrála.“

„Tvoji rodiče jsou mrtví? To mě mrzí, omlouvám se.“

„Byla to nehoda v Port Angeles. Nemáš se za co omlouvat. Je to rok zpět, a pokud nemáš stříbrné Volvo, nepůjdu po tobě,“ pokoušela jsem se odlehčit situaci.

„Port… loni… Volvo…“ blekotal.

„Pojďte,“ vybídla nás sekretářka a přerušila tak mou otázku.

„No, pěkně začínáte, slečno Lure Moonová. Jeden den a hned malér. No, to samé se však nedá říct o vás, pane Blacku. Vy jste tu už jako doma, co, Joshuo?“ mrkl na něj potutelně ředitel a eben, Joshua Black, se zakřenil. Divné. Já měla vztek. Nesnášela jsem své příjmení, které kdosi vymyslel, když zjistil, že nemám své. Dali mi jej po tátovi, a jelikož si říkal Měsíc, přišlo těm lidem velice vtipné, že mezitím, co jsem byla v nemocnici v umělém spánku kvůli zlomeninám, vytvořili mi nové jméno.

„Ty jsi Black?“ vyhrkla jsem, když mi došla ta spojitost.

„No a?“

„Neznáš Jacoba?“

„To je můj ot… ravný brácha, proč?“ Přimhouřila jsem oči. Přísahala bych, že chtěl říct něco jiného.

„Jen tak,“ uzavřela jsem to a ředitel si odkašlal.

„Rekonstrukce, pane řediteli. Takhle jsme si povídali a pan Brauner nás vyrušil uprostřed diskuze o planetách za Plutem,“ stěžoval si Josh. Ředitel k mému šoku vytřeštil oči a vstal. Z hrdla mi uniklo vyděšené kvíknutí. Josh mě vzal za ruku a jemně ji stiskl.

„Joshuo!“

„Jo, já vím. Nechám si to na odpoledne.“

„Odchod, oba.“ Vyběhli jsme jak trefení brokem.

„To bylo rychlé,“ vzdychla jsem na konci chodby.

„Normální. Jindy to však zabírá. Teď si hrál na ředitele jen před tebou, blbec,“ vydýchával se.

„Co?“

„No jindy si o vesmíru popovídáme víc. Doma mu říkám Orbit.“

„Jsi divný,“ konstatovala jsem.

„Ty přivoláváš básničkou déšť a já jsem divný?“

„Trhni si, Blacku.“

„Jdi se bodnout, Zázraku,“ smál se.

„Jak jsi mi to řekl?“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. Cítila jsem, že brzy vytrysknou, ale zeptat jsem se musela.

„Lure je zázrak. Vypadáš spíš jako přízrak, ale zázrak je to samé. V podstatě,“ dodal.

„V podstatě,“ zopakovala jsem a po tváři se mi skutálela první slza.

 

Předchozí Mé shrnutí Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 2. kapitola:

 1
02.08.2013 [22:05]

BellaSetTakže Joshua neboli eben je syn Jacoba a Nessie? Jakože brácha Aurory? Jo ták! Emoticon Emoticon Dobrá, a evidentně to byl taky on, kdo řídil vloni na cestě do Port Angeles stříbrné Volvo, co? Emoticon Ach jo, až se to dozví Lure, to asi nebude zrovna nejlepší. Emoticon
Parádní kapitola, jdu na další. Mimochodem, Lure má zajímavý dar. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!