Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - Prolog

16.07.2010 (15:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7863×

Než se vaše oči začtou do nového příběhu, poděkujte se mnou Hanetce, která mi pomohla, pomáhá a doufám, že i bude pomáhat s poezií hlavní hrdinky.

Volná, chci zůstat volná jak pták,

volná, a s křídly létat do oblak,

a dálky volají mě k mrakům blíž,

však mně tu nohy váže zemská tíž…

Zaklapla jsem malý otrhaný deník s přezkou rozbitou od neustálého otvírání a zavírání. Propisku jsem si vsunula do dlouhého copu, ležícího mi na zádech, a zadívala se do prázdna. Viděla jsem lesy kolem sebe, slyšela zpěv ptáků a cítila na kůži léto. V uších mi hrála baskytara, bicí a violoncello. Přemítala jsem, jestli tam není těch kytar víc, ale jelikož jsem se musela schovávat s discmanem v lese, neměla jsem se koho zeptat. Moji rodiče byli… Jak to říct? Patřili jsme k malé komunitě potomků hippies. Od té doby, kdy v Americe byla jako odpověď na mezinárodní terorismus znovu zavedena všeobecná branná povinnost, tohle hnutí došlo nečekané obrody. Znovu bylo proti čemu protestovat. Ale k té mrňavé komuně patřili spíš oni, Měsíc a Slunečnice, jak si říkali. Mě našli na lavičce v parku a nechali si mě. K mé smůle bylo na dečce, ve které jsem byla zabalená, vyšité logo jakési společnosti – Lure. Má nová matka, v tom viděla zázrak a znamení. Otec s ní nadšeně souhlasil a ostuda na dalších šedesát let byla na světě. Já se jich tiše zřekla a jela si ve svém světě. Odmítala jsem kytky i Beatles. Volnou lásku i emancipaci.

Když pak jednoho dne má Slunečnice svolala před karavan sousedky a ve velké vatře slavnostně spálily své podprsenky, utekla jsem prvně do lesa. V kapse jsem měla jeden z letáků o lásce k zemi a ve vlasech černou tužku. Už když jsem byla malá, měla jsem nutkání vše schovávat do copu. Byl velký a tyhle malé věcičky se v něm úžasně schovaly. Tenkrát v tom lese jsem napsala první verše a bylo mi neuvěřitelně. Přišlo mi, že teď, když jsem to sepsala, spadl ze mě obrovský kámen. A co bylo divnější – měla jsem o týden později pocit, že se z mé básně stala pravda. Udivilo mě to natolik, až jsem to zkusila znovu. Psala jsem o touze mokrých luk a kapkách vody ve tváři – hloupost, ale během hodiny se z čistě modrého nebe spustil liják. Slunečnice s Měsícem – moji drazí rodiče – tančili mezi kapkami a áchali nad tím požehnáním. Byla jsem to snad já?

Když jsme o pár dní později procházeli městem, utrhla jsem se od duhového davu a zaběhla do papírnictví. Sáhla jsem po prvním bloku, zaplatila a se svým úlovkem pod tričkem tajně ukrytým se vrátila k našim, kteří už netrpělivě čekali u malé oprýskané dodávky.

„Jednou se po cestě rozsype,“ sykla jsem.

„Uděláme jí krásný pohřeb,“ usmíval se Měsíc a nastoupil do vozu. Cestou z Port Angeles si pobrukovali hity sedmdesátých let.

„Proč musíme tohle poslouchat?“ vyhrkla jsem.

„Je to úžasné,“ šeptala Slunečnice, která byla neustále z něčeho v transu. Možná za to mohl ten balíček v kapse a cigareta v ruce, páchnoucí po mokré tlející trávě.

Před nosem nám proletělo rudé světýlko z odrazky.

„Policajti,“ vyhrkl překvapeně Měsíc a Slunečnice zastrčila cigaretu pod sedačku. Několikrát na ni dupla, aby uhasila žhavé a zbylý kouř vypustila z okýnka.

„Dobrý den, silniční kontrola. Připravte si doklady od vozidla,“ recitoval muž v čepici.

„Dobrý den,“ pozdravila je Slunečnice s úsměvem. Já se pokoušela vpálit do zadních sedadel.

„Víte, proč jsme vás zastavili?“ vyzvídal policista.

„Netušíme, ale vy nám to určitě povíte,“ culila se má maminka dál.

„Nesvítí vám světlo a nemáte připnuté pásy. Počkejte si chvíli,“ dodal.

Policejní důstojník se na nás zadíval s odporem. Pak vzal řidičák a poodešel s vysílačkou stranou. Bylo mu ale dobře rozumět:

„Centrálo? Jo, to jsi ty, Frede? Mohl by ses mi podívat do databáze na jednoho... jo, zase vlasatí. To jsou ti vlasatí, co protestují proti odvodům, pálí americké vlajky, provozují sex a berou drogy, a mého Johnyho... Je to teprve 14 dní, kdy mi přišlo domů oznámení, že se mu nepovedl ten plánovaný seskok na cvičišti. Pitomý terorismus a branná povinnost. Jo, čekám.“

„Ověřuje to?“ vyhrkla Slunečnice už bez úsměvu.

„Co?“ ptala jsem se.

„Jestli na to přijdou, musíme pryč.“ Měsíc byl nervózní. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Svíral volant, a když se k nám z dálky od policejního vozu donesl hlas z vysílačky. Zase se ozval ten policajt, a jeho hlas zněl vítězně.

„Já to věděl! Robert Marry, potvrzeno, měl nastoupit na vojenskou základnu... 1. 4. letošního roku. Hledán pro dezerci.“

Měsíc dupl na plyn a vystřelil od okraje vozovky, jako šíp z luku. S policistou jsem se na nepatrný okamžik setkala pohledy. Byl v šoku a rozzuřený, když sedal do vozu a pouštěl maják.

„Stůj! Co je!“ prosila jsem o vysvětlení, když to táta střelil do zatáčky. Přeletěla jsem z jednoho konce vozu na druhý a tam jsem se vážně začala bát. Natáhla jsem se po pásu a ve chvíli, kdy jsem si jej připnula, se ozvalo skřípění kol, rána a maminky křik.

Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - Prolog: