Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - třetí kapitola

28.07.2011 (07:30) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3284×

Strejda vlkodlak - Vezmeš si mě?

Seděli jsme naproti sobě u jídelního stolu a oba dva jako zařezaní čučeli do svých snídaní. Ta má obsahovala celozrnnou housku, zeleninu a plátek sýra. Jacob do sebe házel snad celé plato míchaných vajec.

Právě jsem za sebou měla první noc strávenou v novém bytě a samotnou mě překvapovalo, jak neuvěřitelně příjemně se mi tu spalo. Ta postel byl příjemná. Vzduch byl příjemný. Všechno bylo… příjemné. Až na jeden velký a ošklivý trn v oku – Jacob. A ani naše uvítací hádka nebyla zrovna příjemná. Podporované faktem, že s vykřičenými hlasivkami jsem se dostala do postele až po čtvrt na dvanáct.

„Takže, co máš dneska v plánu?“ zeptala jsem se snad po deseti minutách ticha, kdy jsme byli oba plně zaujati něčím jiným. On na mě zvědavě pohlédl a zvedl obočí, jako by nepochopil otázku.

„Nevěděl jsem, že se ti musím svěřovat se svými plány.“ No jistě. To jsem si mohla myslet. Frustrovaně jsem si oddechla a vzdala snahu jakkoliv zavést smysluplný rozhovor, když vtom mi jako vysvobození zazvonil mobil. I když, vysvobození?

„Swanová, prosím?“ ohlásila jsem se a zvědavě čekala, jaké cizí číslo mi volá.

„Slečna Isabella Swanová? Dobrý den, jsem doktor Samuel z oddělení sociálně-právní péče. Směl bych si s vámi domluvit schůzku?“

„O co jde?“

„Raději bych to probral osobně, kdybyste byla pro.“

„V pořádku, ale ráda bych věděla, co mám čekat. Jistě mne chápete.“

„Ale samozřejmě. Jde o vaši dceru, Renesmé Swanovou. Je to vaše dcera, že?“

„No… ano,“ přitakala jsem váhavě a všechno mi začínalo připadat víc a víc podivnější.

„V tom případě… Mohli bychom se sejít už dnes odpoledne? Hodilo by se vám to třeba ve dvě?“

„V sobotu?“

„Ano, my pracuje sedm dní v týdnu, blaho našich ratolestí je nejdůležitější, že?“

„No samozřejmě. A kde se můžeme sejít?“

„Mám kancelář na Long Street, budova Anthony Marseila. Třinácté patro, kancelář čtrnáct. Přejete si poslat vizitku?“

„Ne, to nebude třeba, díky.“

„Dobrá. Děkuji, slečno Swanová. Zatím na shledanou.“

Celá zmatená jsem si u ucha dál držela sluchátko ohlašující pouze přerušovaný tón a nedokázala přijít na to, o co sakra jde. Ale zmocňovalo se mě podivně zlé tušení.

***

Tentýž večer se mi na rohu sedmnácté a dvaadvacáté zalíbil nějaký podnik. Bez rozmyslu jsem tam vpadla a nakázala barmanovi, aby namíchal něco, po čem nebudu muset myslet. A nepomohlo to.

Seděla jsem za barem, nohy zkřížené, jednou rukou jsem obepínala sklenici, druhou si podepírala hlavu a příležitostně otírala slzy.

„Trčíš tu jako bolavá noha,“ upozornil mě kdosi a sedl si na volné místo hned vedle mě. Když už mě vyrušil z té zpropadené agónie, aspoň jsem se napila, ale jinak jsem se na něj ani nepodívala.

„Pardon,“ zabručela jsem a v opileckém obložení si tiše říhla. Muž se zasmál, což mě donutilo k němu zvednout oči. Byl obyčejný. Vysoký, vlasy špinavě blond. Nevýrazné oči a jednoduše tuctový vzhled. Když jsem si ho ale prohlédla detailněji, všimla jsem si dvou světlejších pruhů ve vlasech a začala jsem se tiše pochechtávat, protože mi zničehonic připomněl to zvíře. Takové to černobílé… no… jo! Skunka!

„Vypadáš docela zničeně.“

„Jsi všímavý,“ odsekla jsem a mávla na barmana. Horší schůzka mě dneska potkat nemohla. Blbá práce, blbý plat. Já jsem blbá!

„A povíš mi, co se ti stalo? Co chytrou a krásnou osobu jako ty přivedlo do téhle hnusné putyky?“ Pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Úřady jsou svině. Všichni jsou nehorázný svině, protože mi chtějí ukrást to jediný, co mám,“ škytla jsem a opět se mi po tvářích začaly koulet slzy.

„Aha,“ usmál se. „Co ti provedli? Budu hádat. Nevyhrálas u rozvodu miliony svýho ex?“ Probodla jsem ho pohledem.

„To vypadám jako zlatokopka?“

„Nic ve zlým, ale jo,“ zachechtal se a dal mi pramen vlasů za ucho. „Já jsem Michael.“

„Bella, a nejsem zlatokopka. Jsem – ne! Byla! Byla jsem až do dneška šťastná svobodná máma. Teď mi řekli, že nemám dost vysoký plat na to, abych své dítě uživila, a hodlají mi ho vzít.“

„Ou, to je o dost vážnější, než jsem předpokládal.“

„Neříkej,“ zaprskala jsem zničeně. Ach jo, přeci mi nemůžou Renesmé vzít. Co by s ní kdo dělal? Navíc, je to upírka a potřebuje zvláštní zacházení… Zatraceně co to melu? Nikdo mi ji nevezeme! Nikdy! Já to nějak vyřeším.

„A máš nějaký řešení?“ Chvíli jsem neodpovídala a jen se připitoměle usmívala do prázdna před sebou.

„Ne!“ vydechla jsem o tři oktávy výš, než je má obvyklá hladina hlasu, a rozbrečela se. „Buď můžu začít vydělávat alespoň dvojnásobek co teď, nebo se můžu vdát, aby měla má dcera dva příjmy. Jedno pravděpodobnější než druhý, vážně jo…“

„Vypadáš vážně dost špatně, neměl bych tě vzít domů?“ Jistě, typický chlap. Já s ním chci něco řešit, a on se tomu vyhne. Všimla jsem si, že mám nějak moc teplé stehno, a když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že je tam navíc jedna mužská ruka.

„Ne. Na tohle nejsem dost opilá,“ mínila jsem smutně. „Pokud si mě teda nechceš vzít? Jo, nechceš si mě vzít?“ vyhrkla jsem bláhově, s nově nabitou nadějí. On, Michael, se rozesmál a pokusil se mě postavit na nohy.

„Tak jo, vezmeme tě domů…“

„Jé, nějak se to točí…“ zasmála jsem se a padla mu do náruče.

***

Bella stála u dveří do svého nového bytu a marně hledala elektronickou kartu, kterou by mohla odemknout zámek. „Klíče byly lepší!“ postěžovala si nahlas a pokusila se zaklepat. Ruka jí ale jen bezmocně bouchla o dveře a tak jí zabránila se svést na zem. „Tak ještě jednou, jo?“ pobídla se a na chvíli zůstala nejistě stát jen na dvou nohách, ruce ve vyvažující pozici a snažila se je nacpat do malé kabelčičky, asi aby bylo hledání rychlejší. Nepovedlo se jí to a skácela se s hlasitým smíchem k zemi.

Pak se ozvalo tiché šourání nohou a stěna, o kterou se opírala, zmizela a Bella dopadla k čímsi nohám.  „Co to zatraceně vyvádíš?“ zaklel Jacob a popadl ji za podpaží, jak se ji snažil zvednout na nohy.

„Buď zticha, ty špinavý psisko!“ zanadávala Bella a začal se hlasitě plížit po bytě. Jacob stál nechápavě ve dveřích a pozoroval svou bývalou kamarádku, jak se snaží dojít ke kuchyňskému pultu, jak sem tam spadne a s hlasitým smíchem se zase zvedá.

„Ty jsi úplně na hadry,“ konstatoval pobaveně a hlasitě zabouchl dveře.

„Pšššššt! Mohli by tě slyšet!“ vyhrkla Bella a rychle se otočila, oči doširoka rozevřené leknutím.

„Jo? Kdo?“

„No skunkové!“

„Skunkové,“ opakoval pobaveně Jacob a došel až k Belle, s úmyslem ji navést do ložnice. Byl totiž zatraceně unavený.

„Jsi docela hezký,“ mínila Bella, když stál Jacob u ní a nejistě si ji prohlížel.

„Neříkej, to je od tebe milé.“

„A vysoký. Ale nejsi hezký tím správným způsobem. Spíš jako… hm… jako… Vlk!“

„Ne jako skunk?“ pozvedl obočí.

„Ty jsi viděl skunka?!?“ zakřičela Bella a náhle zaujatá tou myšlenkou se začala rozhlížet po bytě a klikatou cestou se vydala směrem do chodby. Nemohl si pomoct a při pohledu na ni vybuchnul smíchy. Pak se Bella opět sesunula na zem a začala se plazit směrem k jeho ložnici. Rychle se zmátožil a zamířil k ní dřív, než mu stihla vlézt do pokoje.

„To není tvá ložnice,“ upozornil ji.

„Ne?“ Věnoval jí stejný nechápavý pohled, jako ona jemu.

„Ne.“

„Vážně?“

„Jsem si tím naprosto jistý.“

„Nevěřím ti.“

„Jestli vlezeš do mého pokoje, uškrtím tě. Je to poslední místo neinfikované tebou a tvým pijavičátkem.“

„Co když tam jsou skunkové?“

„Poradím si s nimi, věř mi. Teď ale běž pryč.“

„Hm…“ zamumlala Bella už v polospánku a definitivně jí klesla víčka. Jacob si povzdechl, když ji uviděl bokem opřenou o jeho dveře. Přemýšlel, že ji prostě překročí a nechá ji být, ale nakonec se slitoval a vzal tu malou, alkoholem nasáklou houbu do náruče. Byla překvapivě lehká. Bella se ale znovu probrala, obmotala mu ruce kolem krku a hlavu zabořila do dolíku pod krkem. Zaskučel.

„Po tomhle si budu muset dát sprchu, když si představím, že se tě všude dotýkala ta malá pijavičí potvora.“

„Jsi na ni zlý. Ona je hodná…“ zabručela Bella a naprosto – podle Jacoba bezdůvodně - se rozplakala.

„Co tě vlastně donutilo se takhle strašně ztřískat, slečno dokonalá?“ zeptal se, když ji úspěšně položil do postele.

„Resennmé… teda Renesmé. Chtějí mi ji vzít,“ kuňkla a zabořila obličej do přikrývky. Jacoba to prohlášení trochu vykolejilo, i když nevěděl proč. Co by ho měl zajímat život jeho bývalé kamarádky a jejího parchanta? Zamyšleně se na Bellu chvíli díval a pak se rozhodl odejít zpátky do svojí ložnice.

„Dobrou, Bello,“ rozloučil se a řekl její jméno tak obyčejně a normálně, že si toho sama jeho nositelka všimla.

„Připadáš mi milý, když jsi na mě hodný.“

„Nejsem,“ odmítl.

„Vezmeš si mě?“ zeptala se a pokusila se posadit. Byl tím prohlášení trochu zaskočený, ale uvědomoval si, že je to další ze žvástů opilého člověka.

„Jistě, ale až vystřízlivíš,“ odpověděl Jacob pobaveně a tiše za sebou zaklapl dveře. Naprosto nevědomý si toho, že ta nabídka byla z Belliných úst vyslovená vážně. Ne jen díky alkoholu.

předchozí ♥ shrnutí ♥ daší

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - třetí kapitola: