Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - čtvrtá kapitola

29.07.2011 (10:15) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3109×

Strejda vlkodlak - Labutěnka

Když jsem ucítila, jak na mě útočí to vlezlé denní světlo, modlila jsem se, aby to už přestalo. Obrátila jsem se na bok a zavrtala hlavu do polštáře. Pak jsem si vzpomněla, co je za den, a s bolestivým skučením se pokusila vyškrábat do sedu. Na komodě naproti posteli se válely sluneční brýle, a tak jsem si je nasadila a vrávoravě se vydala do kuchyně.

Jacob stál opřený o linku a měřil si mě s pobaveným úšklebkem. Byl oblečený jen v boxerkách a vyloženě si pohled na mě zničenou užíval.

„No ne? Není to naše miss alkoholik? Jak ses vyspinkala do tohoto nádherného rána?“ zeptal se tak hlasitě, jako by stál na jevišti a chtěl, aby ho slyšel i ten poslední z dvoutisícové fronty. Vyšlo ze mě temné zavrčení a mezi tím, co jsem do sebe lila hektolitry vody, se mi podařilo zavrávorat a dopadnout na jedinou barovou židličku, která stála pod vysokým pultíkem.

„Vypadni, jsi moc hlučný,“ šeptla jsem.

„Pamatuješ si ze včerejška něco?“ protáhl líně. A hlasitě.  Zavrtěla jsem hlavou, on vzal sklenici vody a s třísknutím ji postavil přímo vedle mě.

„Hajzle.“

„V noci jsi mi tak neříkala.“

„Cože?“ zamrkala jsem a následně pevně semkla víčka, když se mi zamotala hlava.

„Mezitím, co jsi mě osahávala a žádala o ruku, jsi mi minimálně tvrdila, že jsem hezký.“

„Lžeš,“ odsekla jsem a znovu se napila. Oh, jak byla ta voda příjemně chladivá a blahodárná.

„Vážně jsi mě požádala o ruku,“ nenechal se odbýt a vítězně se usmál. Devadesát procent mé osobnosti jasně říkalo, že si ten arogantní blbec vymýšlí, ale byl tak zatraceně přesvědčivý…

„Jo? A souhlasil jsi?“

„Říkal jsem si, že tě nechám, aby ses mě zeptala za trochu lepších podmínek. Víš, jsem romantik, chci, aby bylo všechno perfektní.“ Sarkasticky jsem se ušklíbla, zatímco jsem v kabelce pověšené na židli hledala tu známou plastovou krabičku s brufeny. Tak trochu jsem přemýšlela, co by mě mohlo vést – za předpokladu, že ten pes říká pravdu – k takovým otázkám, ale přemýšlet bolelo.

„Ne!“ vyhrkla jsem po chvíli, když se mi všechno vybavilo.

„Ne? Smůla, tak třeba jindy,“ reagoval.

„Buď zticha, ty debilní psisko, a raději vypadni!“ zavrčela jsem a cítila, jak se mi začínají třást kolena a v krku se tvoří knedlík. A než jsem se nadála, seděla jsem sesunutá na zemi u linky a utírala si slzy hysterie. Renesmé… Úřady se rozhodly, že nemám dostatek prostředků na její vyžití a chtějí mi ji vzít. Prý za lepší a spolehlivější rodinou. Ach ne.

„Měsíc,“ kníkla jsem a rozbrečela se.

„Hele, jsi v pořádku?“ odkašlal si Jacob asi tak po minutě ticha, kdy nervózně přešlapoval u mikrovlnky a pohledem popoháněl její číslice, až dojdou na nulu. Dlouze jsem popotáhla a zavrtěla hlavou. Nezajímalo mě, jak se asi cítí, zajímalo mě, že mi zbývá zatracený měsíc na to, abych buď našla dvojnásobně placenou práci – což byla pěkná hovadina, za předpokladu, že s tím bývalým místem v sekretariátu to byla spíš protekce –, nebo si našla lásku a vdala se, aby měla Renesmé dostatečný příjem peněz. Blbost. Vždyť jsem ji zvládala uživit! Sakra, vždyť… Nemusela jsem platit nájem, zatraceně vždyť skoro celý výdělek šel jen na naše osobní potřeby!

„Ehm, já budu muset jít. Čau,“ ozval se Jacob, když mikrovlnka cinkla, on si z ní cosi vytáhl a nahrnul se do svojí ložnice. Chvíli jsem ho pozorovala, než mě zase přemohl pláč.

***

„Zlatíčko, ahoj!“ usmála jsem se na svoji tříletou dcerku a pevně ji zmáčkla v objetí. Renesmé ke mně šla pomalými krůčky a se svěšenou hlavou, což se jí vůbec nepodobalo. Hodila jsem tázavý výraz na Charlieho, který stál rozpačitě u vchodových dveří do domu, a když zaregistroval můj pohled, začal zamykat své policejní auto.

„Co se ti stalo?“ vyptávala jsem se starostlivě a hladila ji po vláskách, když mi zabořila hlavu pod krk a dlouze natáhla.

„Co se stalo?“ opakovala jsem otázku, tentokrát pro Charlieho.

„No… nedovolil jsem jí zapnout sirénu,“ usmál se nevinně a pokrčil rameny. Já se usmála a darovala svojí holčičce na každou tvář pusu.

„A proto brečíš?“

„Já nebrečím,“ zapřela rázně a otočila hlavu od Charlieho, jako by byla uražená. A já poznala, že opravdu uražená je. „Velké holky jako já nebrečí, sama jsi to říkala,“ mínila chytře a na Charlieho se ani nepodívala. „Ale říkala jsi, že když holka něco chce, musí si o to umět říct. A když ti minule strejda Mike nechtěl půjčit auto, taky jsi dělala uraženou a nakonec ti to auto půjčil,“ lamentovala tiše, aby to Charlie nemohl slyšet, a já se upřímně rozesmála.

„No jasně že jo, zlato. Ale tohle platí jenom mezi dospělýma, víš?“ poučila jsem ji a vyhoupla si ji do náruče tak, aby mi seděla na boku.

„Všechno proběhlo v pořádku?“ ujišťovala jsem se. „Jak jste se měli?“ A to byla chyba. Jakmile se totiž někdo zeptal na tuhle nebo jakoukoli podobnou otázku v přítomnosti Renesmé, znamenalo to, že se ocitne pod takovou palbou naprosto neuvěřitelných historek, že mu z toho bude třeštit hlava. Nechápala jsem, po kom je to dítě tak ukecané. Zároveň jsem děkovala člověku, který vymyslel brufen, protože kdybych měla stále ještě kocovinu, asi bych byla nucená tomu dítěti zalepit pusu izolepou.

„… a děda mi dal toho žlutého slona, co vypadá jako z té pohádky. Ale já mu nedala jméno Tom jako v té pohádce, ale ten můj se jmenuje Donny, protože jméno Donny se mi moc líbí. Pak mi děda řekl, že je Donny ženské jméno, ale já si myslím, že Donny může mít jméno, jaké chce, a že to možná holka je, protože to nepoznám. Mamí? Myslíš si, že je Donny holka nebo kluk?“ A mlela dál a dál a dál…

„Půjdeš se podívat?“ mrkla jsem na tátu a vedla ho dlouhou, čistě vybílenou chodbou k výtahu. Jakmile jsem odemkla, seskočila mi Ness z náruče a ohromeně zírala na veliký byt, rozprostírající se před ní.

„Páni, to je ale veliký. A kde máme pokoj, maminko?“ chtěla okamžitě vědět.

„Vidíš támhle ty dveře? Tak tam. Co kdybys tam šla odložit Donny?“ nabádala jsem ji a ona okamžitě odešla. Nevím, jestli to pochopila tak, že má nás nechat o samotě, ale v každém případě nic neřekla a dlouhými sebejistými kroky překonala těch pár metrů a vešla do ložnice. Slyšela jsem ještě hlasité „Páni!“ a radostný výkřik, než jsem se začala soustředit na Charlieho.

Nechtěla jsem se mu zmiňovat o tom, že mi Renesmé možná seberou. Byla jsem si totiž stoprocentně jistá, že to vyřeším. Navíc by to znamenalo, že bych mu musela prozradit fakt, že jsem přišla o práci, a to se mi taky zrovna nechtělo.

Přesně v tu samou chvíli, kdy se Charlie nadechoval ke slovu, se otevřely dveře v chodbě a vyšel z nich polonahý Jacob. Měřil si mě nic neříkajícím namyšleným pohledem. Místo pozdravu na mě i na Charlieho jenom kývl.

„Ahoj, Jaku,“ pozdravil ho táta a zamračil se nad jeho zevnějškem.

„To ještě pořád nenosí trička?“ zeptal se mě tiše. Věděla jsem, že nás i tak slyší, a to mi dělalo dobře. Charlieho velký oblíbenec Jacob se stal psancem…. Oh, jak sladký pocit zadostiučiní. Jacob okolo nás prošel svojí namyšlenou chůzí, dobře si vědom toho, že je pozorován. Všimla jsem si, že táta zamumlal nějakou narážku, a ušklíbla se.

„No, je to hezký byt, co říkáš? Daleko lepší než ten, cos měla v centru. A větší…“ mínil polohlasně, aby dal dost jasně najevo, že mluví se mnou.

„Jo, hádám, že právě jedině Bella může mít takové štěstí, aby přišla o místo a usadila se v lepším bytě,“ zabručel ten zpropadenej zablešenej pablb a zamířil si to zpátky do svého pokoje.

„Tebe vyhodili?“ vyjekl Charlie ustaraně a probodl mě pohledem. Cítila jsem, jak rudnu. Studem, ale hlavně vztekem.

Jacob zprudka zabrzdil a na tváři se mu usadil vítězný úšklebek, že má něco, co může použít proti mně. V ten moment jsem dostala chuť ho zavraždit. Hlasitě jsem zaklela a střelila pohledem po dveřích do mé ložnice, protože jsem si všimla, že se trochu pootevřely. Renesmé si všimla mého pohledu a zase je rychle zavřela. Ach jo, budu se jí potom muset omluvit.

„Proč odsud nevypadneš? Zalez do svýho pokoje a já jen budu doufat, že tě tvůj polštář během spánku udusí!“ procedila jsem skrz zuby.

„Jak myslíš, labutěnko. A koukej tatínkovi všechno hezky povyprávět, jako malá poslušná holčička,“ vysmíval se mi a hlasitě za sebou zabouchl. Labutěnko?

„Ten kluk má štěstí, že už je dospělej. Jinak bych ho přetrhl vejpůl,“ zavrčel Charlie a pak svůj pohled zaměřil na mě. „Ptám se znovu, tebe vyhodili?“ Povzdechla jsem si a sklopila pohled.

„Promiň, že jsem ti to neřekla. Nechtěla jsem ti přidělávat starosti a hlavně se mi od tebe nechtělo dostávat žádné milodary, cítila bych se špatně. Dáš si něco k pití?“

„Ach, dítě nešťastný…“ zamručel a následoval mě do kuchyně. Automaticky jsem mu nalila obyčejnou minerálku, což byla jediná věc, kterou pil, když musel řídit nebo byl ve službě.

„Díky, Bells. Ale co teď budeš dělat? Jak je možný, že tě vyhodili? To bych se na to podíval.“ Povzdechla jsem si. Jako bych to neříkala.

„Vlastně mě jen sesadili na místo s nižším platem. Oprávněně, nemusíš se v tom hrabat…“ A tak jsem mu všechno povyprávěla, samozřejmě až na drobnost s Renesmé.  Asi po půl hodině se Charlie omluvil s tím, že už bude muset jet. Chtěla jsem ho vyprovodit až k autu, a tak jsem musela Ness poslat zpátky do pokoje. Ne že by jí to dělalo nějaký problém. Náš nový byt si naprosto zamilovala, třebaže ještě neviděla tu polovinu, do které se muselo jít kolem jistého pokoje. Bylo jasné, že se setkání těch dvou nevyhnu ještě dnes, ale byla jsem si jistá, že se to zvládne. Jacob určitě není takový vůl, aby si něco dovolil před malým dítětem. Nebo vůči malému dítěti.

Když jsem se vrátila, Jacob už byl vylezlý ze své díry a s pobaveným úsměvem mě pozoroval.

„Tak, kde máš to pijavičí mládě? Rád bych věděl, před kým se budu v noci zamykat…“

„To, že se chceš schovávat před malým dítětem, svědčí o tvé slabosti,“ informovala jsem ho pohotově. Pokrčil rameny a ublížený obličej schoval za další úšklebek.

„Každopádně jsem na to zvědavej. Víš, jestli má třeba tesáky nebo tak něco.“

„Mohl bys přestat urážet moje dítě? Stále jsem ještě její právoplatná matka a nemysli si, že se mé tělo nepřizpůsobilo jejím upířím potřebám,“ zaprskala jsem ve snaze na něj udělat dojem a zastrašit ho. Zjevně to nezafungovalo tím správným způsobem, ale aspoň souhlasil.

„Byla bych ráda, kdybys ji nazýval minimálně ona, protože není žádná věc ani nestvůra. A pijavice taky ne.“

„Dobře, nebudu se o ní vůbec zmiňovat, stačí?“ Rádoby mile jsem se usmála a přitáhla si k sobě sklenici mléka.

„Renesmé? Pojď se ukázat!“ Dveře se otevřely a do místnosti vešla sebevědomá dívka s dlouhými bronzovými lokýnkami, pronikavýma zelenýma očima a krásou, která zatím každému učarovala. Věnovala Jacobovi sebejistý úsměv a vyškrábala se mi do náruče.

Jacob… zíral.

„No,“ pronesl po chvíli zaraženě, „je… velká,“ přiznal nechápavě a nedůvěřivě si dívku v mé náruči prohlížel.

„Copak, čekal jsi snad něco jiného?“ dobírala jsem si ho a zavalila mě vlna pýchy. Protože Renesmé byla moje. A Renesmé dokázala zbavit slov toho nehorázného blbce přede mnou. Děkovně jsem ji políbila do vlasů, i když ona pravý důvod nevěděla a byl to pro ni polibek jako každý jiný.

„Co bych měl čekat, labutěnko?“ odsekl jízlivě a dál si Ness nenápadně prohlížel.

„Proč mi říkáš labutěnko?“ zajímala jsem se.

„Je to odvozené z tvého příjmení.“ Celý se nadmul pýchou, že něco takového vymyslel.

„Aha,“ odvětila jsem suše. „Budu ti říkat pse. To je podobně lichotivé, řekla bych.“

„Žádná lichotivá přezdívka z mého příjmení?“ nadzvedl obočí celý rád z toho, že se mu podařilo změnit téma. Oh, drahá Renesmé! Tisíckrát díky ti za tvé úžasné já. Miluju tě a nevzdám se tě za každou cenu!

„Hm…“ protáhla jsem líně a opřela se bradou o ruce. Ness si mezitím hrála s přívěskem na mém krku. „Mohla bych ti říkat ďábel, to se hodí k černé… ale mohlo by to vyznít příliš ambivalentně,“ usoudila jsem a věnovala mu tak přeslazený úsměv, až mi z toho bylo skoro blbě. On si odfrkl a věnoval mi zvláštní pohled, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Co je to ab-i-valen-tě, mamí?“ chtěla okamžitě vědět Renesmé. Zkroušeně jsem si povzdechla.

„Když má něco dvojí význam, znamená to ambivalentní,“ vysvětlila jsem jí okamžitě a byla si jistá, že takhle už to pochopí.

„Aha. A jaké významy může mít slovo ďábel?“ chtěla vědět dál. Všimla jsem si, jak ji Jacob fascinovaně pozoruje, ale netroufla jsem si nic říct. Byl zázrak, že jednou držel hubu.

„Povím ti to, až dáš pusu prvnímu klukovi, jo?“ štípla jsem ji to tváře a ona se znechuceně zašklebila.

„Fuj! Ale kluci jsou hnusní, těm já pusu nedám!“ lamentovala přesvědčeně a vrtěla hlavou, jako co mě to napadlo.

„Tak ti to povím, až budeš velká.“

„A kdy budu velká?“

Ach. To ty otázky nikdy neskončí?

Takže, kdo mi nechá komentář, toho odměním plastovou vidličkou od Luis Vuitton. ;)

Jo... sice vás možná připravím o část napětí, ale prostě se nemůžu koukat na vaše obavy. Ne, Jacob se do Renesmé neotiskne. ;) Teda nejspíš...

předchozí • shrnutí • další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - čtvrtá kapitola: