Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach milovat - 5. kapitola

06.05.2012 (16:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1615×

5. kapitola

Komplikace?

„Bells, já už vážně nemám čas,“ stěžoval si Edward, když jsem s kartáčkem v puse a pouze ve spodním prádle přilítla z koupelny do ložnice. Edward postával u okna a nervózně minutu co minutu kontroloval hodinky na svém zápěstí.

„Já vím, ale dej mi ještě pět minut,“ zahuhlala jsem s plnou pusou zubní pasty, nevinně se usmála a rychle pokračovala do šatny. Z Edwardovy strany se ozvalo zoufalé povzdechnutí. Neměla jsem ponětí, jak je možné, že vždycky nestíhám. Mohla jsem klidně vstát o hodinu dříve a stejně jsem pak nebyla připravená k odchodu. Jako například teď. Včera jsme se s Nathalií domluvily, že mě v deset dopoledne vyzvedne před vchodem a zajedeme si na nákupy. Hodiny ukazovaly za pět minut deset a já si teprve vybírala, co si na sebe obleču. Nejhůř na tom byl Edward, který se chystal odejít do práce, ale já ho přemluvila, aby na mě počkal a byt opustili společně.

Spěšně jsem otevřela skříň a zadívala se na jednotlivá ramínka. Přemýšlela jsem, co by bylo nejvhodnější. Už jsem se natahovala pro červené šaty, když jsem si uvědomila, kam a s kým to vůbec jdu. Nathalie byla z neznámého důvodu nákupy zcela posedlá a už ze zvyku musela projít úplně všechny obchody, které byly v dosahu dvou kilometrů. Nakonec jsem vytáhla černé džíny, červené triko a obyčejné kecky – u těch jsem si byla stoprocentně jistá, že mě pak nebudou bolet nohy.

Zavřela jsem skříň a i s oblečením běžela zpátky do koupelny. Když mě Edward spatřil ve dveřích automaticky a s nadějí vepsanou ve tváři vyskočil na nohy.

„Tři minuty,“ houkla jsem na něj a zavřela se v koupelně. Vyplivla jsem pastu, vypláchla si pusu a už na sebe natahovala hadry. Ještě jsem se naposledy zhlédla v zrcadle, a když jsem usoudila, že lepší už to nebude, vyběhla jsem za Edwardem. Ten už stál netrpělivě u dveří připravený k odchodu, v pravé ruce držel mou kabelku a bundu.

„Promiň, promiň, už jsem tady,“ omlouvala jsem se provinile a brala si své věci k sobě. „Můžeme jít.“

„Sluší ti to,“ usmál se na mě Edward a vlepil mi jemný polibek na tvář. Děkovně jsem se na něj pousmála a vydala se do obýváku. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím Nathalii a konečně si budeme moci promluvit jinak než přes telefon. Stejně tak jsem si byla jistá, že ona už zvědavostí přímo přetékala. Žive jsem si dokázala představit ty její otázky ohledně mého bydlení u Edwarda.

„Do háje,“ vyhrkl najednou Edward a zastavil se. „Něco jsem si zapomněl v pracovně. Chvilku počkej, hned jsem zpět,“ zamumlal a zmizel.

„A pak že já zdržuju,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou. Opřela jsem se o pohovku a se založenýma rukama naslouchala jeho nadávání z vedlejší místnosti, jak nemohl něco najít. Škodolibě jsem se zašklebila. Po chvilce jsem to vzdala a rozhodla jsem se na něj počkat na chodbě u výtahu. Oblékla jsem si bundu, a zatímco jsem si to mířila k vchodovkám, lovila klíče od bytu. Procházela jsem kolem kuchyně, když zničehonic bouchly dvířka od skříňky. Trhla jsem sebou, až mi klíče vyletěly z ruky. Ruku jsem si přitiskla na místo, kde splašeně bilo mé srdce a poohlížela se důvodu mého skoroinfarktu.

Našla jsem ho a znovu málem prodělala zástavu srdce. V naší kuchyni pobíhala cizí žena s nožem v ruce. Teď už mi z ruky vypadla kabelka a celý obsah se rozsypal po podlaze. Jestli jsem doufala, že si mě nevšimne a já budu moct utéct, tak ten hluk, který jsem měla na svědomí, upoutal její pozornost přímo na mě.

„Edwarde,“ vyletělo mi z úst nepřirozeně vysokým hlasem. Přemluvila jsem nohy ke spolupráci a rozeběhla se za Edwardem. Neustále jsem se ohlížela přes rameno, jestli ta žena neběží za mnou a nesnaží se mě odklidit z cesty, ale místo vražedného pohledu měla ve tváři zmatek.

„Bello?“ Vletěla jsem Edwardovi rovnou do náruče. „Stalo se snad něco?“ strachoval se Edward, když viděl, jak vyděšená jsem. Nezmohla jsem se na slovo a jen jsem rukou ukázala k té ženě. Edward se tím směrem podíval, ale žádný náznak překvapení, že máme v bytě cizího člověka, jsem u něj nenašla. On se na ni naopak zářivě usmál a zvednul ruku na pozdrav.

„Ty se bojíš Esmeraldy?“ Obrátil se ke mně s cukajícími koutky. Esmeralda? Kdo je, kruci, Esmeralda?! Odstoupila jsem několik kroků dozadu a nechápavě na něj zírala. Edwardovi se náhle v obličeji mihl náznak pochopení. Nervózně se pousmál a podrbal na bradě. „Esmeralda je naše hospodyně. Tedy chci říct… byla to má hospodyně, když jsem tu bydlel sám. Chodí sem uklízet a někdy mi uvaří.“ Zdálo se mi to nebo vážně vypadal, že se mu nelíbí, že mi tohle všechno musí říkat? „Jenže teď byla dva týdny mimo New York a já úplně zapomněl, že dneska má zase přijít.“

„Aha,“ dostala jsem ze sebe zaraženě. Stále jsem se snažila strávit ten fakt, že má Edward, teď vlastně už i já, hospodyni. To bylo to poslední, co bych u něj čekala. Odtrhla jsem zrak od Edwarda a ohlédla po Esmeraldě, která už si nás nevšímala a věnovala se něčemu v kuchyni. Oddychla jsem si, že ten nůž nebyl určený pro mě, a když jsem se na ni teď tak dívala, nepřipadala mi nijak nebezpečně. Byla to menší žena se snědou pletí a tmavými vlasy staženými to pevného uzlu. „Pro příště bych prosila, abys mi všechno říkal s předstihem. Nerada bych ze sebe zase udělala hysterku,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Slibuju,“ zasmál se Edward a vzal mě kolem ramen. „Pojď, přestavím tě.“ Polkla jsem. Raději jsem chtěla vypadnout a dělat, že se nic nestalo. Co si o mně teď musí myslet? Neochotně jsem se Edwardem nechala dotáhnout až doprostřed kuchyně.

„Esmeraldo,“ oslovil ji vyrovnaně, „tohle je moje přítelkyně Bella.“ Edward se na mě povzbudivě usmál a přistrčil mě blíž k ní. Vytvořila jsem něco jako úsměv a natáhla k ní přátelsky ruku. Nestačila jsem ani mrknout a už ji přijímala. 

„Těší mě,“ pípla jsem, „a za tamto se omlouvám. Ten nůž mě trochu vyděsil,“ zasmála jsem se nervózně, pustila ji a zase zacouvala k Edwardovi, který mě hned objal kolem pasu.

„Esmeralda se omlouvat, nechtěla slečnu vyděsit. Esmeralda nikomu neublížit. Nikdy,“ říkala mě a Edwardovi lámanou angličtinou. „Pán a slečna mít hlad? Esmeralda připravit snídani.“

„Ne!“ vyhrkli jsme s Edwardem najednou.

„Ne,“ zopakoval ještě jednou Edward mile a zakroutil hlavou. „My s Bellou už musíme jít.“ Jeho slova jsem potvrdila zřetelným přikývnutím. Chytila jsem Edwarda za ruku a začala ho táhnout pryč. Ještě před chvílí se mohl zbláznit, že jdeme pozdě a teď…

„Ale děkujeme,“ zavolala jsem na ni, ještě než jsme se ocitli na chodbě.

 S Edwardem jsme pak sjeli výtahem až do haly, kde už netrpělivě stepovala má kamarádka. Nenápadně jsem zvědavě zašilhala k Edwardovi, který mě ale přistihl a spokojeně se usmál. Dokonce si mě více přitiskl k boku. Byla jsem štěstím a zároveň i překvapením bez sebe.

„No kde jsi?“ křikla na mě Nathalie přes polovinu haly, čímž způsobila, že se po nás někteří lidé ohlédli. Zamračila jsem se na ni, neměla jsem ráda, když jsem byla středem pozornosti. Omluvně jsem se koukla na Edwarda. Ten se ale pobaveně usmíval. Docela jsem ho začínala litovat, jestliže měl jako sekretářku tuhle praštěnou holku, která si s nikým a ničím nebrala žádné servítky. Jakoby si snad až teď Nath všimla, kdo jde vedle mě. Zbledla a viditelně se přikrčila.

„Promiň, trochu jsem nestíhala,“ ospravedlňovala jsem se, ale už z pouhého výrazu její tváře mi bylo jasné, že Nathalie si udělala vlastní obrázek, proč jdeme tak pozdě. Doufala jsem, že si Edward jejího významného zamrkání nevšiml.

„Vždyť se nic nestalo,“ mávla rukou, „zdravím, šéfe,“ usmála se na Edwarda a sem tam zašilhala ke mně. Nepatrně jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, aby toho nechala a vyhrožovala jí pohledem. „Chtěla jsem vám říct, že všechny telefonáty a smlouvy jsou vyřízené.“

„Děkuju, Nathalie.“ Dotyčná potěšeně přikývla. „Tak já vás opustím, užijte si odpoledne, dámy,“ loučil se s námi Edward, ale zatím mě nepouštěl. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho zelenýma očima překypující něhou. Došlo mi, že mě chce na rozloučenou políbit. Automaticky jsem se koukla po Nathalii, která vedle mě ale už tam nestála. Nejspíš pochopila dřív než já a vyklidila pole. Byla jsem jí vděčná. Obrátila jsem se zpátky k Edwardovi.

Najednou jsem nevěděla, co dělat. Zrakem jsem byla zabodnutá do jeho knoflíčků na košili a cítila, jak se mě zmocňuje nervozita. Nikdy jsem Edwarda na veřejnosti nelíbala a zrovna teď mi přišlo, jako by se všechny pohledy ostatních lidé stočily ke mně.  Když jsem ale nahlédla Edwardovi přes rameno, nikdo nezíral. Byli jsme jim ukradení. Trochu mě to uklidnilo. Nejistě jsem se na Edwarda pousmála, vyhoupla se na špičky a na krátký okamžik přitiskla ústa na jeho. Už jsem se odtahovala, abych se s ním rozloučila a mohla jít za Nathalií, ale Edward byl jiného názoru. Oběma rukama mě chytil za boky a pořádně mě políbil. Dlouze a něžně.

„Přijdeš brzy?“ zeptala jsem se šeptem nedočkavě a držela se ho za klopy saka jako klíště. Nechtěla jsem, aby nikam chodil. Nos jsem mu zabořila do krku a zhluboka vdechovala tu úžasnou vůni, při které mi vždy okamžitě naskočila husí kůže. Měla jsem sto chutí ho odtáhnout zpátky nahoru, Esmeraldu vyhodit a zamknout nás oba v ložnici.

„Pokusím se,“ zamumlal Edward a políbil mě do vlasů. „Kupte si něco hezkého, slečno Swanová,“ pronesl mi svůdně do ucha, až jsem se zachvěla.

Pak jsme se konečně definitivně rozloučili, a zatímco já s Nathalií jsme odešly předním vchodem, Edward zmizel výtahem do podzemní garáže.

***

„Já pořád nemůžu uvěřit tomu, že chodíš s Edwardem Masenem,“ opakovala už po tisící Nathalie a pokaždé to skoro zakřičela. Pokud tu byla možnost, že to ještě někdo nevěděl, tak teď už bez pochyby musel. „S mým šéfem.“ Další věc, co už jsem několikrát z jejích úst zaslechla. Protočila jsem očima a raději se rozešla k oddělení se spodním prádlem. Nathalie mě poslušně následovala.

„Vždyť to víš už dávno,“ připomněla jsem jí a letmo se po ní podívala. „A už to, prosím, nerozebírej,“ zasmála jsem se a zatřepala pobaveně hlavou.  

„Promiň, ale já si prostě nemůžu pomoct,“ poskočila nadšeně vedle mě a objala mě jednou rukou kolem ramen. „A jasně že to vím už dávno, ale jen z tvého vyprávění a mimochodem,“ zvedla varovně ukazováček, „nikdy předtím jsi neřekla, že spolu chodíte a už jen proto mám takovou radost. Teď se možná naštveš, ale konečně sis našla normálního chlapa, Bello. To, s čím jsi chodila předtím… škoda mluvit.“ Mávla rukou a začala si prohlížet černou spodní soupravu. „Edward je báječnej chlap -“

„Já to vím,“ skočila jsem jí do řeči, pak jsem si ale povzdychla, „jenže ne všichni si myslí to samé,“ mrkla jsem na blonďatou kamarádku a doufala, že pochopí, kam tím mířím. Ramínko s fialovou košilkou, která víc ukazovala, než zakrývala, jsem vrátila zpátky na místo a opřela se o sloup.

„Charlie…“ Pochopila. „Víš, co si myslím já?“ Zakroutila jsem hlavou. „Ten chlap jen trucuje.“ Vykulila jsem na ni oči. Musela jsem se přemáhat, abych jí nesáhla na čelo, jestli nemá náhodou horečku. „Bello, myslím to vážně. Ještě donedávna jsi plnila všechny jeho rozkazy na slovo a on se teď nemůže smířit s tím, že jsi udělala něco podle sebe. Hele, dej mu ještě pár týdnů a on se vzpamatuje. Jsem si stoprocentně jistá, že vám ještě na tvojí a Edwardově svatbě zazpívá.“ Nevěděla jsem, co mě rozhodilo víc, jestli zmínka o svatbě nebo o Charlieho zpěvu. Nathalie se tvářila, že to myslí smrtelně vážně, ale ona Charlieho neznala.

„Tak to vážně nehrozí,“ utrousila jsem kousavě. „Jak Charlieho znám, tak ten doufá, že to budu já, kdo přileze po kolenou a bude prosit o odpuštění. Jsem si dokonce jistá, že se pokusí o něco, čím by mi ukázal, že postavit se mu bylo to nejhorší rozhodnutí.“ Pevně jsem semkla víčka a pokoušela se tu představu vypudit z hlavy. Moc mi to nevycházelo. „Ani bych se nedivila, kdyby mě právě teď sledoval jeden z jeho nohsledů, jako například Black.“ Odlepila jsem se od sloupu a celou prodejnu přejela pátravým pohledem.

„Jméno toho hajzla přede mnou už nikdy nevyslovuj,“ zavrčela Nathalie a zaťala ruce v pěst. „Ale mohl by se tu ukázat. Strašně ráda, bych se po jeho obličeji prošla v těchto botičkách,“ usmála se ďábelsky a asi patnácticentimetrovým podpatkem zaklepala o zem. Vyprskla jsem smíchy. „No co je?“ zakřenila se. „Možná by pak vypadal líp než teď.“

„Buď v klidu, obličej mu už upravil Edward,“ poznamenala jsem jen tak mezi řečí. Uhnula jsem pohledem a rozeběhla se k nejbližšímu regálu.

„Cože?“ Nathalie mě chytila za rameno a otočila čelem k sobě. Snažila jsem si zachovat klidnou tvář, ale ten její nevěřícný výraz byl k nezaplacení. Litovala jsem, že u sebe nemám foťák. „Edward se popral s Jacobem?“ Div se mnou nezatřásla, aby dostala rychlou odpověď. „Tak mluv, všechno chci vědět.“

„Edward mu dal pěstí,“ řekla jsem ledabyle a obrátila se zpátky ke zboží. Nathalie mě ale znovu chytila a znovu mě natočila obličejem k sobě.

„A to mi říkáš jen tak? Kdy se to stalo a proč to udělal?“ sypala ze sebe jednu otázku za druhou. „Panebože, on se dozvěděl, že ty a Jacob –“

„Ne,“ vyhrkla jsem spěšně. „Ne, tohle Edward neví. Nebo aspoň já nevím o tom, že by to on věděl.“ Srdce mi vyletělo až do krku, když jsem si představila, že by Edward zjistil, že s Blackem toho máme společného víc než jen mého otce. Ale tohle už je minulost. Minulost, kterou bych nejraději vymazala ze své paměti. Za to, že jsem si kdysi začala s Jacobem Blackem, jsem si nadávala dennodenně. A pokud by se to měl někdy dozvědět Edward, propadla bych se studem pod zem. Otřásla jsem se odporem, když jsem si vzpomněla na jeho rty, ruce a… Dost! „Doufám, že je ti jasný, že tohle musí zůstat jen mezi námi,“ zašeptala jsem a významně se na ni podívala.

„Bello, neboj, tohle nikomu vykládat nebudu. Sama dobře víš, že já jsem s tímhle vztahem,“ ve vzduchu vytvořila uvozovky, „nikdy nesouhlasila.“ Vyplázla jsem na ni jazyk, ale přesto jsem byla ráda.

„Díky,“ usmála jsem se vděčně, „a teď mi pojď pomoct vybrat něco hodně sexy.“   

Pak už jsme s Nathalií jen nakupovaly, nakupovaly a nakupovaly. V nejbližším okolí nezůstal jediný obchod, který bychom vynechaly a něco si z něj neodnesly. Neměla jsem sebemenší ponětí, kam ty věci nacpu a zda je všechny vůbec využiju, ale to byl můj nejmenší problém. Nejdůležitější bylo, že jsem si dnešní odpoledne parádně užila a k mému naprostému štěstí už jen zbývalo, aby se Edward vrátil domů.

Za ochotné pomoci Toma jsem dostala všechny papírové tašky z auta do výtahu a následně i do bytu. Jak jsem zjistila, Esmeralda už tam naštěstí nebyla, ale v lednici nám od ní zůstal pozdrav v podobně pečeného jehněčího. Nakonec jsem usoudila, že mít hospodyni přece jen nebude tak hrozné. Zvlášť když nebudu muset stát u plotny, což by stejně dobře nedopadlo.

Než jsem začala s vybalováním nakoupených věcí, oblékla jsem do něčeho pohodlnějšího. Po zbytek dne už jsem neplánovala nikam jít, tak jsem na sebe natáhla volné tepláky a vytahané triko, udělala jsem si pořádný kbelík kafe na povzbuzení a dala se do práce. Všechno jsem si poctivě rozložila na postel a pak to postupně ukládala do šatny. Při poslední tašce, ve které byla černá kabelka od Prady, mi došlo, že mi ještě něco chybí. Nezbývalo mi nic jiného, než vyrazit zpátky dolů k autu. Původně jsem se chtěla převléknout do něčeho lepšího, abych neděsila lidi dole v hale, ale na tu chvilku mi to přišlo zbytečné. Dokonce jsem se ani neobtěžovala zamykat a už si jela výtahem dolů.

Ještě než se dveře s cinknutím úplně otevřely, vyletěla jsem jako blesk a málem se srazila s nějakou blondýnou. Kabelka jí vypadla z ruky a podle jejích peprných slov to byl konec světa. Protočila jsem panenkami a podala ji úplně stejnou kabelku, jakou jsem si dnes koupila já. Pro lepší pocit jsem ji ještě oprášila a pak už jen houkla omluvu a zmizela pryč.

Po pěti minutách jsem se opět vracela zpátky i se zapomenutou nákupní taškou. Když jsem vystoupila z výtahu, všimla jsem si, že dveře od našeho bytu jsou otevřené. Matně jsem si snažila vybavit, zda jsem je zavírala. Zavírala, to bylo jisté. Opatrně jsem přicházela blíž. Srdce mi bilo nepřirozeně rychle. Možná se jen Edward vrátil dřív.

Ostražitě jsem vešla dovnitř. Našlapovala jsem, jak nejtišeji to šlo, abych případného zloději zaslechla včas. Nic se ale neozývalo, kromě mého splašeného srdce. Zvědavě jsem nakoukla do obýváků a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo.

Uprostřed našeho obývacího pokoje postávala ta blondýna, se kterou jsem se srazila dole v hale. Počáteční strach vystřídal vztek. Tohle bylo podruhé za jeden den, co jsem tu našla cizí ženskou, měla jsem toho dost. Vyšla jsem zpoza rohu a ocitla se přímo naproti ní.

„Kdo jste a co tu chcete?“ 

Shrnutí

Strašná kapitola, já vím, ale jak jste asi pochopili, šlo tam především o ten konec. Ta osoba a všechno, co se odehraje v příští kapitole, bude mít hodně velký význam pro celé pokračování povídky. :-)

Děkuju za všechny komenty, co mi pod kapitolami necháváte. ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach milovat - 5. kapitola: