Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach milovat - 6. kapitola

23.05.2012 (17:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1875×

6. kapitola

O co tady jde?

Uprostřed našeho obývacího pokoje postávala ta blondýna, se kterou jsem se srazila dole v hale. Počáteční strach vystřídal vztek. Tohle bylo podruhé za jeden den, co jsem tu našla cizí ženskou, měla jsem toho dost. Vyšla jsem zpoza rohu a ocitla se přímo naproti ní.

„Kdo jste a co tu chcete?“ 

S rukama nepřístupně založenýma na prsou jsem se krok po kroku přibližovala k té neznámé. Nedůvěřivým pohledem jsem ji sjížděla od hlavy k patě a zase zpátky. Snažila jsem se z jejího postoje a oblečení vyčíst něco, co by mi prozradilo nebo přiblížilo, kdo to je. Už na první zdání muselo být jasné, že o žádnou další hospodyni, která by sem Edwardovi chodila zalévat kytky, nešlo. Podle jejích dlouhých pěstěných nehtů jsem usoudila, že ona pravděpodobně ani neví, co práce je. Oblečení podle poslední módy zase napovídalo, že o peníze nouzi mít nebude. Co mě ale děsilo nejvíc, byl její bezchybný obličej, kterému vévodily oči, jejichž barva se nevyrovnala ani tomu nejčistšímu zlatu.

Několikrát jsem zamrkala a na kratičký okamžik uhnula zrakem do strany, abych se dostatečně vzpamatovala. Zahlédla jsem se v odrazu prosklené skříně. Neubránila jsem se zklamanému povzdechu, když jsem srovnala svůj vzhled s jejím. Oproti ní jsem vypadala jako strašák do zelí. A to mě rozlítilo ještě víc.

„Tak kdo jste?“ štěkla jsem podrážděně. Nelíbilo se mi, že tu byla a už vůbec se mi nelíbila má domněnka, že přišla za Edwardem. Náhle jsem si připadala ohrožená. Bolestivě mě píchlo u srdce, ale před ní jsem si držela tvrdou masku. Neměla jsem v plánu dát znát slabost.

Blondýna mě obdařila zdlouhavým povrchním pohledem, upravila si své vlasy, které se do této chvíle ani nepohnuly, a posadila se na pohovku. Bez mého svolení! Spolkla jsem kousavou poznámku a pouze jen zafuněla jako býk. Když si bloncka ladně přehodila nohu přes nohu, líně ke mně konečně zvedla oči a dala najevo, že mě registruje.

„Edward tu není?“ mlaskla a rozhlédla se po celém bytě, jako bych ho tu snad před ní někde schovávala. 

„Vidíte ho tu snad někde?“ zaútočila jsem na ni, ačkoliv jsem se přemlouvala ke klidu. Už jen její přítomnost způsobila, že se mi vařila krev v žílách. Měla jsem sto chutí odpochodovat do ložnice, zamknout se tam a nechat ji tu sedět. Lepší by bylo, kdyby se mi ji povedlo vyprovodit z bytu, ale už jen při pouhém pohledu na ni bylo jasné, že dokud nedostane, co chce, tak neodejde.

„Tak mi ho koukejte zavolat,“ přikázala mi a doplnila to pokynutím rukou, jako bych byla nějaká její služka. Bylo načase jí ukázat, kdo je tady paní domu.

„A proč bych to jako měla dělat?“ pokrčila jsem lhostejně rameny a na tváři vykouzlila falešný úsměv.

„Na služku jste nějaká moc drzá, nemyslíte?“ Blondýna vyskočila na nohy a ve vteřině se tyčila před mnou. Hrklo ve mně, když do mě zabodla ztmavlé oči, ve kterých se jí bezpečně zablesklo. Srdce se mi strachem rozbušilo a všechny chloupky na těle se postavily do pozoru. Tolik chladu, co z ní doslova sálal, jsem ještě u nikoho nezaznamenala. Tahle ženská nebyla normální. Kromě nadpozemské krásy z ní vyzařovalo cosi, co už na dálku říkalo, aby si na ni dávali všichni pozor.

„Bello!“ Nevěděla jsem, jak to dělal, že byl vždy ve správný čas na správném místě, ale v tuhle chvíli jsem byla vděčná, že tomu tak je. S neskrývavým pocitem štěstí jsem se ohlédla přes rameno a setkala se s jeho pohledem plným úlevy. Viditelně si oddychl.

Edward se posunul ze dveří směrem ke mně. Já se ještě podívala po té fúrii, která už nestála vedle mě, nýbrž o značný kus dál. Čekala jsem, že třeba něco řekne, když po jeho přítomnosti tak toužila, ale nic. Edward si mě přitáhl do náruče a stiskem rozhodně nešetřil. Skoro mi to připadalo, jako bychom se neviděli roky. Když jsem překonala počáteční překvapení, objetí jsem mu opětovala.

„V pořádku?“ zeptal se a pro jistotu mě sjel kontrolně zrakem. Než jsem stačila cokoliv říct, znovu mě drtil v náručí. Zabořila jsem mu nos do jamky krku a užívala si to. Edward nebyl ten typ chlapa, který by často dával své city najevo a už jen proto jsem byla rozhodnutá z toho vytěžit co nejvíce. Bohužel jsme tu ale nebyli sami, jak mi záhy došlo. 

„Máme návštěvu,“ zašeptala jsem mu do ucha a nenápadně kývla hlavou k té blondýně. Edward se zhluboka nadechl a pak se celé jeho tělo napjalo. Nakoukl mi přes rameno a pevně zaťal čelist.

„Rosalie,“ odvětil chladně a zároveň si mě k sobě automaticky přitisknul. Bylo to takové ochranářské gesto, které jsem v tuto chvíli nepochopila. Každopádně jsem si nestěžovala.

Zaslechla jsem klapání podpatků, jak přistoupila blíž. Nedokázala jsem se zrakem odtrhnout od Edwardovy tváře. Zajímalo mě, jak na ni bude reagovat. Předem jsem se přemlouvala ke klidu, kdyby došlo k tomu, že by se na ni usmál nebo při nejhorším, že by ji objal tak jako mě před okamžikem. Nic takového se ale nedělo. Naopak se mi zdálo, že její přítomnost nebyla z jeho strany vítanou.

„Měla pravdu, vážně jsi tady,“ ulevil si Edward naštvaně, „to není možný.“ Jeho prsty se mi zarývaly hlouběji do boku. Sykla jsem a cukla sebou. Edward se na mě vyděšeně podíval a s omluvným úsměvem mě po bolavém místě pohladil. Bylo mu odpuštěno.  

„Varovala tě?“ Zatvářila se překvapeně a nevěřícně zavrtěla hlavou. Edward prudce vydechl. Cítila jsem, jak se jeho srdce rozběhlo dvakrát rychleji. Byla jsem zmatená. Neměla jsem ani tušení, o čem a o kom se ti dva bavili a jak bylo vidět, nikdo neměl v plánu mě zasvětit. Tak mi nezbývalo nic jiného, než poslouchat dál.     

„Divíš se? Po tom všem, co se stalo?“ vyčetl jí. Edwardův hlas nabíral na síle a oči propalovaly tu ženskou před námi. Všimla jsem si, že zášť, kterou ona ke mně vysílala do Edwardova příchodu, teď věnoval on jí. Ať se ti dva znali odkudkoliv, přátelství ani nic podobného mezi nimi nevládlo.

„Myslíš, že bych to udělala znovu?“ Svou blonďatou hřívou pohodila mým směrem. Ztuhla jsem. Pokud jsem to totiž dobře pochopila, tak se zrovna bavili o mně. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Edwarda v domnění, že dostanu nějaké vysvětlení. Ten ale jen krátce zavrtěl hlavou a zase se znovu věnoval blondýně. „Edwarde, já –“

„Mlč, prosím tě!“ křiknul na ni. „Hlavně mi už zase neříkej, že je ti to líto. Ušetři mě toho.“ Ani jsem nedýchala. Původně jsem si myslela, že po té ráně, co dal Blackovi, už mě u něj nemohlo nic překvapit, ale tohle jeho běsnění mě vyvedlo z omylu. Přikrčila jsem se a pokoušela se splynout s okolím. Když jsem se koukla na Rosalii, měla ve tváři smutek. „Hádám, že proto jsi ale nepřišla, takže co chceš?“

„Ty víš moc dobře, co tu dělám, Edwarde,“ pronesla důrazně a nestále očima těkala mým směrem. Už jen proto jsem raději pozorovala Edwardovu ruku kolem mého pasu. Edward sebou při jejích slovech výrazně škubnul. „Měli bychom si promluvit,“ dodala naléhavě, když viděla, že se Edward k ničemu nemá.

„Fajn,“ souhlasil Edward vlažně se zrakem upřeným na mě, „tak mluv.“ Neobtěžoval se na ni pohlédnout, stále sledoval jen mě. Hřbetem ruky mě pohladil po tváři a usmál se. Nejspíš mě chtěl trochu uklidnit.

„O samotě.“

Jinak řečeno to byl pokyn pro mě, abych vypadla, což se mi zamlouvalo. Pokud se zase chtěli dohadovat, nemusela jsem jim u toho asistovat. Měla jsem v plánu odejít do ložnice a okamžitě se vrhnout po telefonu. Potřebovala jsem mluvit s Nathalií a zeptat se jí, co ví o nějaké Rosalii. Byla jsem prostě zvědavá, a jelikož jsem tušila, že od Edwarda se toho moc nedozvím, musela jsem se spolehnout sama na sebe… Jenže Edward za mě rozhodl jinak. Když jsem se od něj kousek odlepila, abych je tedy nechala o samotě, znovu si mě majetnicky přitáhl k sobě.     

„Ne, Bella je moje přítelkyně, můžeš mluvit klidně před ní,“ oznámil se škodolibým úšklebkem, který jsem neuměla zařadit. Co asi znamenal? A aby toho nebylo málo, tak mě před ní políbil. Nebyla to žádná odbytá pusa, ale pekelně dlouhý a vášnivý polibek.

„Přítelkyně?“ vyjekla a ocitla se pouhého půl metru před námi, přičemž mě vraždila pohledem. Vypadalo to, že nemůže pochopit, že Edward a já patříme k sobě. To jsem jí nepřipadala pro něj dost dobrá nebo za tím bylo něco jiného? „To nemyslíš vážně?!“ zavrčela jako pes nakažený vzteklinou. „Ty ses musel dočista zbláznit!“

„Rosalie, přestaň!“ okřiknul ji Edward, až jsem málem ohluchla. „Tobě může být jedno, s kým chodím nebo bydlím.“ 

„Cože?“ Zase se strašně divila. „Ona s tebou i bydlí?“ Bavili se o mně, jako bych tam ani nebyla. Rozčilovalo mě to. Stále jsem nechápala, co té odbarvené náně bylo do Edwardových vztahů. Na ty její se jí taky nikdo neptal a už vůbec jí nikdo nic nevyčítal. „Tohle se Carlisleovi nebude líbit,“ utrousila a odešla ke gauči, kam se s povzdechem posadila.

Nevěděla jsem, kdo je Carlisle, ale bylo jasné, že je to někdo, kdo nebude schvalovat můj vztah s Edwardem. Zděsila jsem se. Žila jsem v domnění, že veškeré zákazy máme za sebou. Zkroutil se mi žaludek, když mi došlo, že je víc než pravděpodobné, že se s Edwardem budeme muset prát, abychom byli spolu.

„Co je mi do Carlislea? Co je vůbec Carlisleovi do mě a mého života?!“ rozčiloval se Edward. Už mě nedržel. Teď jsem stála sama uprostřed obývacího pokoje a sledovala, jak můj chlap přechází sem a tam a div si nerve vlasy. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout a znovu se od něj nechat obejmou, ale mé nohy neposlouchaly. Celkově jsem se nemohla hnout z místa, čekala jsem, jak to všechno bude pokračovat.

„Zkus to konečně pochopit,“ rozhodila rukama a následně s nimi praštila do polštářů. „On se tě snaží jen ochránit.“ Chránit? Edwarda někdo chrání? Pomalu jsem došla k baru a jako myška se vyhoupla na židli, na které jsem se natočila tak, abych měla dobrý výhled rovnou na oba dva. Zaměřila jsem se na Edwarda a sjela ho všetečným pohledem od hlavy až k patě. Lámala jsem si hlavu, proč by chlap jako on potřeboval ochranu.

„Nechci.“ Tak se mi to líbí, zlato! Usmála jsem se a nadšeně si poposedla. Neměla jsem páru, o co jde, ale vyloženě jsem si užívala výraz bloncky. Edwardovo rozhodnutí mělo na svědomí to, že teď zarývala nehty hluboko do gauče a oddechovala jako parní lokomotiva. „Vyřiď Carlisleovi, že nestojím, aby mi jakkoliv pomáhal.“

„Nejsem žádná sova,“ ohradila se uraženě. „A mimo to… Budeš mít možnost si o tom s ním popovídat sám,“ ušklíbla se a začala si prohlížet své nehty. Edward si zajel prsty do vlasů a na nějakou dobu zavřel oči. Jeho pomalu zarůstající obličej vypadal najednou tak ustaraně. Připadala jsem si tak zoufalá, chtěla jsem mu nějak pomoct, rozveselit, ale nevěděla jsem jak. Když Edward znovu víčka rozlepil, spočinul jeho zelený zrak na mně. Jako by si náhle vzpomněl, že jsem stále tady. Narovnal se a pokusil se usmát. Tentokrát to na mě ale nefungovalo. Raději jsem se zadívala na své ruce v klíně.

Přála jsem si být někde pryč. A vůbec… Chtěla jsem na tenhle celý rozhovor zapomenout. Nejlepší by bylo, kdybych se nezúčastnila. Alespoň bych teď nemusela být celá zmatená a nemusela bych o tom neustále přemýšlet. Nic z toho, co tu bylo vyřčeno, mi nedávalo smysl.

„Oni přijdou. Dřív nebo později,“ přerušila ticho Rosalie. Natočila se tělem k Edwardovi, který stál u opačného konce gauče a právě se potýkal s kravatou. Rychlým pohybem si ji rozvázal a společně se sakem ji přehodil přes opěradlo. Nevěnoval jí ani kousek pozornosti. Se staženým obočím si rozepínal manžety na košili a to samé zopakoval i s knoflíčky u krku. „Edwarde!“

„A co když ne?“ vyletěl Edward. Oběma rukama se opřel o gauč a naklonil se víc směrem k blondýně. Chvilku se měřili naštvanými pohledy. Pak Edward zavrtěl hlavou, kterou následně sklopil mezi ramena. „Co když se to nestane?“ zeptal se Edward. Podíval se nejdřív na mě a až pak na ni. Byla to jen krátká doba, kdy se naše oči setkaly, ale i tak jsem si všimla té naděje.

„Stane, proto by bylo lepší být připravený.“

Edward se přesunul k oknu a zadíval se do dálky.

„Neříkej mi, co má dělat.“ Jeho hlas zněl překvapivě klidně. „Stejně je to všechno tvoje vina a teď odejdi.“

„Ale Edwarde, je jen otázka času, kdy –“

„Řekl jsem, abys odešla!“ zvedl hlas a otočil se k ní čelem. S pažemi v kapsách ji propaloval nenávistným pohledem, který doslova vybízel k odchodu. Pochopila. Ještě nešťastně zakroutila hlavou, pak si posbírala své věci a postavila se na nohy. Místo ale ke dveřím vyrazila k Edwardovi, který se netvářil nijak nadšeně. Zastavila se před ním a zalovila v kabelce. Mezi ukazováčkem držela malou kartičku, jejíž obsah mi zůstával utajený. 

„Tady,“ strčila to Edwardovi pod nos, „kdyby sis to přece jen rozmyslel.“ Edward si to po pár vteřinách váhání přece jen neochotně přebral. Rosalii po tváři přeběhl vítězný úsměv, který měl ovšem krátkého trvání. Edward prošel obývákem do kuchyně, kde nad odpadkovým košem ten malý papírek roztrhal na několik kousků, které pak nechal spadnout dovnitř. Aniž by dal znát nějaké emoce, došel ke dveřím bytu a otevřel je.

Rosalie poraženě zavzdychala. „Hodně štěstí,“ zašeptala. Zrakem vyhledala mou tvář. „Vám oběma.“ Pak její noha v lodičce od Diora překročila práh našeho bytu, a když se za ní zaklaply i dveře od výtahu, Edward za ní prudce zabouchl. Dost dlouhou dobu pak ještě bez hnutí stál na místě a bez mrkání koukal na podlahu pod svýma nohama.

„Edwarde,“ promluvila jsem opatrně, ale vyšlo z toho jen divně zachraptění. Seskočila jsem ze židle a chystala se jít k němu, ale to už mě on míjel a mířil si to k sobě do pracovny.

„Budu u sebe,“ zabručel, aniž by mi věnoval jediný pohled. Sklesle jsem sledovala, jak mizí ve svém pokoji a následující ohlušující rána mi dala jasně najevo, že dneska už si nepromluvíme.

Shrnutí

Omlouvám se, že jste na další kapitolu museli tak dlouho čekat, ale autorka byla líná ji sem dát.

Co se týká dnešní kapitoly, tak jste asi trochu zmatení, což byl samozřejmě účel. Jedno je ale jisté, něco zlého se blíží a to hodně rychle.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach milovat - 6. kapitola: