Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastná – ale stejně mi kus schází 4

04.10.2009 (20:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1690×

Když začalo svítat, vypravila jsem se do koupelny, abych zjistila jaké škody napáchalo moje časné probuzení. Podívala jsem se do zrcadla a zhrozila se – v zrcadle jsem uviděla osobu, kterou jsem nepoznávala. Měla jsem ještě bledší pleť než normálně a tmavé kruhy pod očima tomu přidávaly na kontrastu. Rozhodla jsem se, že si dám pořádně horkou sprchu, abych alespoň trochu dobarvila svou vybledlou kůži. Sprcha splnila svůj účel alespoň na těle, které teď mělo lehce narůžovělou barvu. S obličejem už takové smilování neměla. Po pěti minutách marného snažení – zakrýt alespoň částečně tmavé kruhy, jsem to vzadla a vydala se na snídani.

Mamka se na mě nevěřícně podívala, když mě uviděla.

,,Bello, když jsem tě včera posílala brzo spát, doufala jsem, že pro jednou ponocování u knížky vynecháš.“

,,Ale já ho vynechala,“ zaprotestovala jsem.

,,Tak mi vysvětli, proč vypadáš jako zombie?“

,,No řekněme to takhle, usla jsem brzo, ale probudila se ještě dřív.“

,,A to je podle tebe v kolik?“

,,O půl páté,“ řekla jsem a pustila jsem se do snídaně, kterou přede mě mamka položila.

,,To jsi měla zas nějakou noční můru nebo se ti tu tak špatně spalo?“

,,Ani jedno asi to budou jen nervy z dnešního dne.“ Zalhala jsem.

Ačkoliv jsem z dneška měla opravdu strach, nebyl to ten hlavní důvod, proč mi teď maminka mávala rukou před očima.

,,Bello jsi v pořádku?“

,,Jo, jen jsem se zamyslela.“

,,Vypadala jsi jako v tranzu. Nad čím jsi přemýšlela?“ vyzvídala mamka.

,,Nad ničím důležitým, jenom nad dneškem.“ Je pro mě opravdu těžké jí lhát, ale přece jí nebudu vykládat, jak prahnu po setkání s neznámou osobou.

,,Dobře,“ usoudila nakonec, ,,tak půjdeme ať nepřijdeš hned první den pozdě.“

Vstaly jsme od stolu a já si došla pro batoh. Mamka na mě čekala u auta.

,,Kde je vůbec Phil?“ zeptala jsem se, když jsem nastupovala do auta.

,,Šel na autobus, aby mohl zajet do města.“

,,Myslela jsem, že trénink má až odpoledne.“

,,Ano to má. Chce se ještě předtím podívat po nějakém autě, abychom mohli vrátit tohle z půjčovny.“ Dívala se na mě spikleneckým pohledem a já vůbec nechápala, jak to zapadá do toho, co právě řekla.

,,Proč se na mě takhle díváš?“

,,Já jen tak Bells. Možná...“ na chvíli se odmlčela. ,,Možná tě čeká překvapení až odpoledne přijdeš domů,“ dopověděla.

Moc jsem nerozuměla tomu co právě řekla, ale rozhodla jsem se to neřešit. Nyní jsem se plně soustředila na cestu, neboť jsme vyrazily směr – má nová škola.

Cesta příjemně ubíhala. Jeli jsme řidším lesíkem až jsme se dostaly na rozlehlejší prostranství, kde se začínaly rýsovat další domky. Čím víc jsme se přibližovaly blíž ke škole, tím víc přibývalo domů. Má nervozita rostla s každým novým domem. Pokud vím bude to menší škola, kterou budu ode dneška navštěvovat. Nejspíš budu nová atrakce pro ostatní a z toho se mi stahoval žaludek čím dál tím víc.

Auto zastavilo a já pochopila, že už jsme tady.

,,Bells – chceš, abych šla s tebou?“ zeptala se mamka.

,,Ne, to není třeba. Stačí, když mi ukážeš směr, kterým se jde ke kanceláři.“

Mamka mi ukázala směr. Obě jsme se rozloučily a já donutila koutky svých rtů zvednout se nahoru a pokusit se tak o chabý úsměv.

Vydala jsem se směrem, který mi mamka ukázala. Po chvíli jsem zpozorovala, že každý další krok, který jsem udělala je kratší a pomalejší. Připadala jsem si jako v nějakém zpomaleném filmu, kde je záběr na hlavní postavu a kolem ní se jen míhají tmavé šmouhy připomínající ostatní lidi.

Před kancelář jsem dorazila později naž jsem měla v plánu.

,,Tak do toho.“ Šeptla jsem si pro sebe a chytla za kliku.

Uvnitř bylo docela rušno. U kancelářního stolku stály čtyři postavy. Přesněji řečeno dvě dívky a dva chlapci. O něčem se dohadovali s postarší dámou, která stála naproti nim. Měla blonďaté vlasy střižené nakrátko, takže to zvýrazňovalo její širší obličej. Abych pravdu řekla, byla celá mírně širší.

,,Paní Burnsová,“ promluvil ten nejzvonivější hlas, který jsem kdy v životě slyšela. Zněl jako tisíce zvonků a patřil menší černovlasé dívce.

,,Včera vám volala naše mamka, aby vám nahlásila, že jsme se přistěhovali do města a že ode dneška nastupujeme k vám na školu. Říkala, že je všechno vyřízeno.“ Pokračovala dívka.

,,Ale jistě,“ vzpomněla si náhle blonďatá dáma která se, jak už vím jmenuje paní Burnsová. Náhle se začala prohrabovat ve změti papírů. ,,Jistě tady to mám. Sourozenci Cullenovi, ale nemělo vás být pět?“

,,Ano to mělo a ten pátý tu je někde taky, bohužel se nám ho podařilo ztratit v menším davu na chodbě.“ Černovláska se mile usmála. ,,Stačí, když nám dáte potřebné papíry a my to bratrovi předáme.“

,,Jistě, tady to je. Tyhle papíry si nechte podepsat od každého učitele na začátku hodiny a po skončení výuky mi je přineste zpět.“ Podala je dívce. ,,Ještě jednou se moc omlouvám, že jsem na vás zapomněla. Dnes je tu trošku frmol, má přijít ještě jedna nová studentka.“ Omlouvala se paní Burnsová.

,,Nic se neděje,“ odpověděla dívka a chystala se k odchodu.

,,Prosím nikam nechoďte, za chvíli přijde jedna studentka, která vás provede po škole. Zatím se můžete posadit támhle.“ Ukázala kousek za mě a konečně si mě všimla. ,, A kdo jste vy?“ zeptala se.

,,Já jsem Isabella Swanová, ta další nová studentka.“ Odpověděla jsem a radovala se z toho, že nejsem jediná nová na škole.

,,Tady jsou papíry, které dáte podepsat. Prozatím vás poprosím o chvilku strpení. Můžete počkat támhle s ostatními.

Otočila jsem se a šla přes místnost k ostatním. Nyní jsem si je mohla lépe prohlídnout. Všichni byli nadpozemsky krásní. Vedle malé krátkovlasé dívky stála ta druhá. Byla to vysoká blondýnka – vypadala opravdu úžasně, držela se za ruku s vysokým svalnatým klukem. Nedávalo mi to vůbec smysl, vždyť to mají být sourozenci a přitom se na sebe dívají, jakoby se milovali. Poslední z nich – vysoký kluk s blonďatými vlasy stál přimáčknutý na zdi a díval se na mě pohledem, ktarý naháněl hrůzu.

Znovu jsem se podívala na malou tmavovlásku – měla nepřítomný pohled, který se během chvilky vyjasnil, zamrkala a povzbudivě se na mě usmála. Úsměv jsem jí opatrně oplatila. Došla jsem až k ní a pohlédla jí do tváře. Viděla jsem něco co mi vyrazilo dech, málem se mi podlomila kolena. Dívka měla zlaté oči. Ano byly zlaté, přesně takové, o kterých se mi zdávalo. Přesto jsem měla pocit, že to není ona koho hledám. I její sourozenci měli zlaté oči, ale i u nich u mě převládal ten samý pocit.

,,Ahoj, já jsem Alice,“ představila se tmavovláska.

,,Bella,“ odpověděla jsem. Její představení mě překvapilo – vypadalo to tak, že ví něco co já ne, alespoň podle jejího výrazu.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila brýlatá dívka se světle hnědými vlasy.

,,Ahoj, jsem Nancy a dnes vás mám provés po škole. Kdybyste ale cokoliv potřebovali i během týdne, můžete se zeptat, chodím s vámi do ročníku.“

Vyšli jsme z kanceláře. Nancy nás zahrnovala podrobnými popisy školy ukazovala nám učebny. Šli jsme docela dlouho na to, že škola nebyla tak velká. Začalo se mi chtít šíleně na záchod a tak jsem Nancy poprosila jestli by na mě nepočkali. Ukázala mi směr k záchodům, byly hned za rohem takže bych se neměla při zpáteční cestě ztratit.

Když jsem opouštěla záchody podařilo se mi do někoho narazit – bylo to jako narazit do skály. Ztratila jsem rovnováhu a upadla. Dotyčný mi podal ruku, aby mi pomohl vstát. S díky jsem ji přijala a pohlédla mu do tváře. Znovu jsem zavrávorala, když jsem si uvědomila co vidím. V tom se odněkud vynořila Alice a usmívala se jako sluníčko.

,,Jé Bello, tys našla Edwarda.“

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastná – ale stejně mi kus schází 4: