Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 12. kapitola

21.05.2015 (08:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 985×

Srdcová královna

XII. kapitola - Nový začátek

„Tak mě dobře poslouchej,“ řekla jsem důrazněji. „Až se políbíme, nebudeš už mě milovat. Budeš si pamatovat, že jsme se milovali. Ale ty už mě milovat nebudeš, protože ani já už tě nebudu milovat.“ Políbila jsem ho, naposledy. Trvalo to dlouho, a když jsem se od něj odtrhla a otevřela oči, Alec mě pozoroval lehce nepřítomným výrazem.

Potichu jsem se zvedla a oblékla jsem si, co Alec v noci neroztrhal. Potom jsem jen s tichým ahoj odešla.

Cesta letadlem trvala dvanáct hodin. Ano, Evropa byla nádherná, ale po dvou měsících, kdy jsem se jenom toulala všemi jejími kouty a bez úspěchu jsem se snažila nekrmit se lidmi, jsem se rozhodla, že začátky nikdy nejsou jednoduché, a proto budu potřebovat pomoc. Návrat za velkou louži pro mě znamenal další a poslední šanci, jak změnit své zvyky a jak se smísit s davem. Normálně mi to mé červené oči moc nedovolují.

Letadlo přistálo a po několika minutách potlesku se starší paní vedle mě zvedla a odešla. Konečně jsem se také mohla postavit. Zajímavé bylo, že jsem s sebou v podstatě nic neměla.

Z Volterry jsem odešla ve spěchu. Po noci strávené s Alecem jsem si sbalila jednu jedinou tašku, rozloučila jsem se s Jane a bez dovolení jsem si vzala Porsche, které jsem jim nechala z letiště v Oslu poslat nazpět. Ne, že by Volturiovi trpěli hmotnou nouzí, měla jsem spíše v úmyslu spálit mosty, které by mě nutily nebo mě naváděly k návratu.

Prošla jsem terminálem s úsměvem na rtech. Na pásu jsem si vzala svou tašku a přesně jak mi napovídaly moje myšlenky, volat jsem jim nemusela. Stáli tam všichni – osm upírů, jedno malé dítě a vlkodlak. Chvíli jsem jen stála a pozorovala jsem toto zajímavé uskupení. Potom jsem se zhluboka nadechla a pravou nohou jsem k nim vykročila. Bylo to jen asi pět kroků, přesto to byla vzdálenost na míle, když jsem se na jednu stranu obávala, co mi řeknou, a na tu druhou jsem je chtěla obejmout a poděkovat jim neskonale moc, že mě na té louce tehdy nezabili, i když mohli.

„Vítej, dítě, jsme rádi, že tě vidíme,“ řekla krásná upírka s karamelovými vlasy, potom mě objala.

„Děkuji. Nevím, jak bych vám mohla poděkovat za to, že jste si mě k sobě vzali,“ hlesla jsem. Objetí pokračovalo. A další a další. Věděla jsem, že jsou hodní, poznávala jsem dívku, která byla člověk a pro kterou ona bitva začala. Stala se z ní nádherná upírka, tak krásná, že mě to oslnilo. Rusovlasý se usmál.

„Bree, toto je má žena Bella a naše dcera Renesmé.“ Ukázal na malinkou holčičku. Ta mi podala ruku. V hlavě mi vyskočil obraz mě samotné, jak procházím halou. „Tím tě vítá.“ Polkla jsem.

„Dítě?“ zeptala jsem se zaskočeně, moc dobře jsem věděla, že přeměna dětí je čin, za který se trestá smrtí. Vzala za ruku rusovlasého, ten jen přikývnul, potom se opět dotkla mé ruky.

Bella byla člověk, když se Renesmé narodila. Viděla jsem, co si pamatovala ona. Taky jsem viděla Volturiovi, když se schylovalo k bitvě. Jane, Demetriho, Felixe a Aleca. Když na něj zaměřila, rukou jsem ucukla. Chvíli se na mě vyděšeně dívala, potom se schovala v objetí maminky.

„Omlouvám se, nechtěla jsem.“ Milá paní, která mě na začátku přivítala, mi vzala tašku. „To nemusíte, já to zvládnu,“ řekla jsem obraně. Vezmou mě k sobě a ještě mi budou nosit zavazadla.

„Neboj se, Emmett se o to s radostí postará.“ Podala tašku vysokému svalovci s dětskýma očima. Usmála jsem se na něj, čímž jsem asi vyvolala negativní reakci u nádherné dlouhonohé blondýny, která stála vedle něj.

„Promiň,“ řekl rusovlasý, potom pokračoval, „tohle je Carlisle a Esme. Naši rodiče. Emmett a jeho partnerka Rosalie. Jasper a Alice. Já jsem Edward, tohle je má žena a dcera,“ řekl jen tak pro doplnění, protože tohle jsem si už pamatovala. Usmál se na mě. Potom se otočil k vlkodlakovi. „Tohle je Jacob,“ řekl polohlasně a chvíli přemýšlel, jak by asi měl pokračovat. „No, je to partner naší dcery,“ řekl nakonec, načež jsem neskutečně vytřeštila oči a měřila si je. Dívenka vypadala sotva na dvanáct let, Jacob oproti ní na pětadvacet.

„Tak to není, Bree.“ Silný chraplavý hlas, který Jacob měl, mě zaskočil. „Je to vlčí věc, jednou ti to vysvětlím.“ Blondýna pohodila nelibě vlasy a přešlápla z nohy na nohu.

„No, myslím, že je čas vyrazit domů,“ zavelel Carlisle. Poděkovala jsem mu úsměvem.

Byla jsem z nich ze všech nervózní. Fungovali jako rodina, něco zcela jiného, než jsem doposud znala. Nikdy jsem neměla rodinu, jako rodinu. Ve Volteře se to rodině podobalo, ale když nejsou vztahy založeny na vztazích, kde funguje respekt, kompromis a vzájemná láska, jak bych potom na základě toho mohla nazvat Volturiovy rodinou?

„Konečně!“ Zasmál se Jacob. „Mám hlad jako vlk.“ Zazubil se a vzal na ramena malou Renesmé. Potom jsme se vydali k autu. Teda spíše k autům, nevím, kam by se nás naskládalo jedenáct. Možná tak do monster trucku.

Přitančila ke mně malá černovláska a zeširoka se na mě usmívala. Alice, blesklo mi hlavou.

„Pojedeš se mnou a mým manželem, nevadí ti to?“ Párkrát jsem na ni zamrkala.

„Ehm, ne,“ vykoktala jsem s námahou. Najednou jsem se bála něco říct. Ve Volteře to nebylo takové jako zde. Ve Volteře se mě báli, kvůli tomu, co umím – tady to nevěděli. Tedy jeden z nich to nejspíše věděl. Střelila jsem pohledem k Edwardovi, který mě bedlivě sledoval.

„Prosím, neříkej to na mě. Já to řeknu ve správný čas sama.“ Lehce kývnul hlavou, že mé tajemství neprozradí. Úlevně jsem se na něj usmála. Potom jsem nasedla do auta s Alice a Jasperem.

Jízda byla nejprve velmi tichá. Nic nenasvědčovalo hlubší konverzaci.

„Já to prostě nevydržím!“ vypískla najednou Alice, až jsem nadskočila.

„Prosím?“ Několikrát jsem zamrkala, kontaktní čočky se začaly rozpouštět. Vynadala jsem se.

„Nelekej ji, lásko.“ Jasper ji něžně pohladil na tváři. Podívala jsem se z okna, přála jsem jim to, ale ta závist, že jsem mohla mít to samé, že jsem měla to samé. „Smutek?“ Střelila jsem k němu pohledem.

„Cože?“ vystřelila jsem bezmyšlenkovitě.

„Říkám, že jsi smutná, proč?“ Založila jsem si ruce na prsou a několikrát jsem se nadechla.

„Nejsem smutná,“ řekla jsem odhodlaně.

„Víš, mě těžko v tomhle souboji na city přepereš.“ Usmál se na mě. „Mám zvláštní empatický dar, kdy emoce cítím a umím je i ovládat.“ Nasucho jsem polkla.

„Takže bys mě třeba mohl neustále udržovat v rauši, jaký je po požití drogy,“ konstatovala jsem fakt, který mě fascinoval.

„To je zajímavé přání,“ odpověděl mi zaujatě.

„Já tě zase neudržím v rauši, ale vidím budoucnost,“ ozvala se Alice. Ano, je pravda, že to byl super dar, ale udržet mě celé hodiny v agónii nebo v euforii, to se mi zamlouvalo více.

„Takže předpovídáš, co se stane?“ zeptala jsem se nakonec.

„Vlastně předvídám budoucnost na základě rozhodnutí, která člověk učiní. Není vůbec jednoduché říci, jestli se něco stane, nebo ne. Budoucnost se mění s každým novým dnem.“ Otočila se na mě a pokračovala. „Třeba ty by ses vrátila do Volterry, kdybys nenavštívila Oslo, ale Reykjavík, jak jsi původně chtěla. Taky bys byla mrtvá, kdyby Jane nedala na její instinkt, který jí Jasper zesílil.“ Párkrát jsem jen zamrkala.

„Takže vidíš vše?“ Přikývla. „Vše, co chceš vidět?“ Opět přikývla. „Mohla bych tě o něco poprosit?“ otázala jsem se nesměle.

„Jen do toho.“ Polkla jsem, opět a nanovo. Mohla mi dát odpověď. Jistou odpověď.

„Sledovala jsi mě, když jsem byla ve Volteře?“ Zamračila se a tápala, kam tím mířím.

„Ano, ale neboj, nešmírovala jsem nebo tak něco.“ Usmála jsem se na ni.

„O to mi nejde, neboj.“ Uklidnila jsem ji. „Pověz mi, kdybych se rozhodla ve Volteře zůstat, což jsem v jednu dobu chtěla, vidělas tehdy moji budoucnost?“ Otočila se dopředu a byla tiše. „Já to chci prosím vědět, moc to pro mě znamená,“ řekla jsem tiše. Neotočila se na mě, jen se dívala na Jaspera.

„Víš, neměla bys to chtít vědět,“ řekla po několika minutách ticha.

„Jsi jediná, kdo mi může odpovědět. Kdo mi může říct, že jsem to zkazila, nebo nezkazila. Neskutečně mě to trápí, chci to vědět.“ Přikývla a otočila se na mě.

„Kdybys zůstala, Aro by tě donutil vzít si Caia.“ To bylo celé. Nic víc, nic míň.

„To je vše?“ Zdálo se mi to nějak moc stručné.

„Nevím, Bree, co chceš slyšet. Ráda bych ti řekla, žes neudělala chybu, ale zlomila jsi několik srdcí a já ti mám říkat, že jsi udělala vše dobře? Bylo to tvé rozhodnutí a s následky jsi musela počítat,“ řekla rozohněně.

„Děkuji.“ Příkře se na mě otočila, tentokrát ale nic neřekla.

Dojeli jsme k nádhernému domu jako z pohádky. Sama pro sebe jsem se musela usmát. O hradu jsem si to říkala taky. Jako splněný sen.

„A potom jsem se srazila s realitou,“ zašeptala jsem si pro sebe. Přítomnosti upírů s sebou přinášela velkou nevýhodu. Perfektní sluch. Tudíž se na mě všichni dívali, jako bych se zbláznila. Rozhodla jsem se, že budu dělat, jakože nic.

„Dům má tři patra, kdy v druhém a třetím jsou ložnice. Edward s Bellou s námi nebydlí, stejně jako Jacob, takže je nás v domě momentálně jen šest, s tebou sedm.“ Pomalu jsem přikývla a šla za vysvětlujícím tatínkem. Té představě jsem se usmála.

Carlisle byl vysoký blonďák s laskavýma očima. Neodvážila jsem si hádat, jak je starý, ať v letech upířích, či lidských, říkala jsem si však, že třicítky jako člověk těžko dosáhnul. Většina z nich si šla po svém a já zůstala s Carlislem a Esme v obývacím pokoji.

„Nejprve pravidla,“ řekl Carlisle a pokynul mi, abych se posadila. Kožená bílá sedačka byla, dle očekávání, velmi pohodlná. Usalašila jsem se na ni a pozorně jsem naslouchala.

„Na lov chodíme dle potřeby, kdybys potřebovala, musíš někomu říci. Je totiž nebezpečné lovit v lesích okolo kvůli turistům. Když budeš chtít jít, někdo půjde s tebou do hor, pro nového upíra, který chce být vegetariánem, ale je naučený na lidskou krev je neskutečně těžké se ovládnout.“ Přikývla jsem. „Poté budeme muset provést legální adopci, pokud jsou tví rodiče naživu,“ řekl opatrně. Nejspíše zaznamenal můj výraz.

„Je to skutečně nutné?“ Esme sedící vedle mě chytila za ruku.

„Dítě, chceme pro tebe jen to nejlepší a to je nyní to, abys byla jako naše dcera.“ Pohladila mě po vlasech.

„Navíc,“ řekla Carlisle. „Pokud chceš chodit do školy, bez toho, abys byla naše, se neobejdeme.“ Chápala jsem jejich důvody. Oni však nechápali ty mé a v hloubi duše jsem ani nechtěla, aby je vlastně chápali.

„Když mě přeměnili, byla jsem sama. Nikoho jsem neměla,“ řekla jsem tiše. Vlastně jsem jim nelhala. Řekla jsem jim pravdu, jak to bylo z mého pohledu. Otec pro mě přestal existovat, když jsem nasedla na autobus pryč z Idaha a vydala jsem se začít nový život. Sice na ulici, ale svobodný.

„V rodině si nelžeme, měla by ses to naučit.“ Sakra, čtenář myšlenek! Otočila jsem se na něj. Stál opřený o rám dveří a měřil si mě rozzlobeným pohledem.

„Nelžu.“ Pevně jsem si stála za svým.

„Doopravdy?“ Jeho pohled byl nesnesitelný.

„V podstatě,“ přiznala jsem, pozvednul obočí. Nehodlala jsem mu to vysvětlovat, nehodlala jsem to nikomu z nich vysvětlovat.

„Otec pro mě přestal existovat, když jsem nasedla na autobus pryč z Idaha a vydala jsem se začít nový život. Sice na ulici, ale svobodný.“ Snažil se mě napodobit.

„To je soukromá věc!“ Vztekle jsem se zvedla, chtěla jsem odejít. Bohužel jsem nevěděla kam, tak jsem jen tak stála a zuřivě jsem se na něj dívala. Stála jsem v obranném postoji. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit. V rukou mi pulzovala energie, stejně jako ve Volteře. Edward vytřeštil oči, když viděl mou vzpomínku. Pulzující energie neustále sílila.

Ne, tady ne. Tady ne. Tady ne! Pozdě.

Vznesla jsem se nad zem v kuželu světla. V bílých šatech bosky jsem se dotkla jednou nohou země, tentokrát naštěstí okna zůstala v celku. Zato podlaha se začala rozpadat, drolila se, stejně tak jako strop.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 12. kapitola: