Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 13. Kapitola

22.05.2015 (07:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1131×

Srdcová královna

XIII. kapitola - Pravda

„To je soukromá věc!“ Vztekle jsem se zvedla, chtěla jsem odejít. Bohužel jsem nevěděla kam, tak jsem jen tak stála a zuřivě jsem se na něj dívala. Stála jsem v obranném postoji. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit. V rukou mi pulzovala energie, stejně jako ve Volteře. Edward vytřeštil oči, když viděl mou vzpomínku. Pulzujicí energie neustále sílila.

Ne, tady ne. Tady ne. Tady ne! Pozdě.

Vznesla jsem se nad zem v kuželu světla. V bílých šatech bosky jsem se dotkla jednou nohou země, tentokrát naštěstí okna zůstala v celku. Zato podlaha se začala rozpadat, drolila se, stejně tak jako strop.

Přitiskla jsem k sobě víčka.

„Dost!“ zařvala jsem hystericky a obraně jsem zvedla ruce nad hlavu. Otřesy ustaly. Cítila jsem, že jsem opět v normálním oblečení. Pomalu jsem otevřela oči. Dům se zdál v pořádku. Naštěstí jsem nikde neviděla ani praskliny, ani nic jiného. Pomalu jsem od země zvedla hlavu a střetla jsem se s pohledy deseti vyděšených lidí.

Nebyla jsem v ten moment schopna slova. Vezmou si mě k sobě. Lžu jim. Nepřiznám se ke svým schopnostem a ještě jim málem zničím dům.

„O-omlouvám se,“ vykoktala jsem ze sebe potichu. V jejich pohledech se střídal děs a údiv. „Já, chtěla jsem vám o tom všem říct, ale nevěděla jsem jak, teda nevím vlastně, jak to dělám, nevím, kdy to přijde a mám problém to ovládat a…“ hlas mi klesnul.

Objala jsem se pažemi. Mé tělo začalo samovolně vydávat vzlyky. Třásla jsem se. Jsem tady první den a už jsem je málem zabila. „Já, měla bych jít. Omlouvám se a sbohem,“ řekla jsem po několika sekundách. Z pohovky jsem vzala bundu. Když jsem se shýbala pro tašku ležící na zemi, zmizela.

„Nikam nepůjdeš,“ řekl konejšivý hlas. Nanovo jsem se rozvzlykala a spadla jsem do něčího objetí. „Zůstaneš, pomůžeme ti.“ Kdybych byla člověkem, plakala bych. Nyní jsem jen tiše vzlykala. „Musíš nám ale říct pravdu.“ Zvedla jsem oči, byla to Rosalie. Objímala mě a konejšivě mě hladila po vlasech.

„Řeknu všechno.“ Přikývla a pomalu mě pustila. Vzala mě za ruku a dovedla mě k pohovce, na kterou jsme se posadili. Ostatní se posadili kolem nás.

„Začni úplně od začátku,“ řekl Edward. Rosalie mi stiskla ruku a mile se na mě usmála.

„Lidských let mi je sedmnáct,“ řekla jsem úvodem. Všichni napjatě poslouchali, sledovali mě jako ostříž. Měla jsem pocit, že se mě báli. „Moje maminka zmizela, když jsem byla malá. Otec mě potom odvezl z Las Vegas do Idaha, kde jsem strávila další léta, než jsem se po mých sedmnáctých narozeninách rozhodla utéci.“ Nemohla jsem se na ně dívat, oči jsem přišpendlila k podlaze.

„Můj otec měl rád pití, pil všechno levné, co si mohl dovolit. Potom, když neměl moc dobrou náladu a byl posilněn pitím, jsem tam byla já, abych mu od všeho jeho vzteku pomohla,“ řekla jsem tiše. „Potom toho bylo tak moc, že jsem prostě jednoduše zmizela a koupila první lístek na autobus kamkoli pryč. Má cesta vedla do Port Angeles, kde mě našel Riley. Byl milý a pověděl mi, že mi pomůže, že se o mě postará. Dovedl mě k ní, k té, co chtěla zabít tvoji ženu,“ řekla jsem a střelila pohledem k Edwardovi a Belle.

„A když jste mě poté na té louce ušetřili, svitla ve mně naděje, že byste mě možná přijali a pomohli mi,“ přiznala jsem polohlasně. Potom jsem se podívala na Carlislea. „Zachránili jste mi tam život a dali mi druhou šanci na nový, děkuji.“ Natáhnul ke mně ruku, kterou jsem stiskla. „Když mě Jane vzala s sebou do Volterry, málem za to zaplatila vlastním životem, tehdy se projevil můj první dar, jak jsem později zjistila. Ovlivňování mysli jiného člověka, upíra nebo vlkodlaka.“ Emmett se ke mně naklonil blíže.

„Takže jsi takový chodící Damon, jo?“ Tomu jsem se musela usmát. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela.

„V podstatě,“ řekla jsem nakonec, čímž jsem si zasloužila jeho uznalý pohled.

„Dokážeš lidi ovládnout úplně?“ Zamračila jsem se.

„Jak úplně to myslíš, Alice?“ Usmála se a opřela se o Jaspera.

„Aby to trvalo navždy.“ Polkla jsem, věděla jsem, že by se na to mohl někdo zeptat, ale proč ona? Musela to vědět.

„Nemusíš nám to říkat.“ Vložil se do toho Edward.

„Musím, dlužím vám to,“ odpověděla jsem odhodlaně. „Jen to bolí.“ Lítostivě se na mě usmál. „Nelituj mě, je to moje vlastní vina.“ Otočila jsem se na zjevně zmatené přítomné v místnosti. „Než jsem odcházela z Voltery, tak jsem nechala zapomenout Aleca, navždy.“ Rosalie se na mě upřeně zadívala.

„Proč?“ Otočila jsem stříbrným prstýnkem s vypálenou růží, který mi Alec věnoval.

„Protože mě o to poprosil,“ řekla jsem nakonec. „Jenže předtím jsem měla ve Volteře jiné problémy. Když Aro zjistil, jakým darem disponuji, chtěl mě získat do gardy, což jsem rezolutně odmítla. Mohla jsem jej ovlivnit, aby mě nenutil. Ale nemusela jsem, protože mi dal pokoj.“ Ironicky jsem se sama pro sebe usmála.

„Nechal mě, abych si myslela, že po mně nic nechce. A v tom jsem se dostala do kola upírů. Caius o mě projevil jistý zájem, který jsem pohřbila. Nebylo mi to nic naplat, protože Aro na sebe nedal dlouho čekat.“ Podívala jsem se na Edwarda, který už tušil, co budu vyprávět. „Řekl mi, že mi splní vše, co budu chtít, když si vezmu Caia. Věděla jsem, že o možnosti mé budoucnosti s Alecem nikdy neuvažoval. Když jsem mu řekla, že nechci nic, odpověděl mi na to, že mám na výběr jen smrt, nebo Caia,“ hlesla jsem. Opřela jsem se a promnula jsem si oči.

„Utekla jsi?“ Hlásek jemný a znějící jako zvonkohra projasnil místnost jako slunce. Malá Renesmé ke mně přistoupila a sedla si mi na klín. Zprvu mě to vyděsilo, bála jsem se. Slyšela jsem její srdce. Zkameněle jsem se na ni dívala a nedýchala jsem, nedovolila jsem si to.

„Klid, jen dýchej,“ pobídnul mě Edward. Zakývala jsem hlavou na nesouhlas. „Nebude ti vonět.“ Párkrát jsem zamrkala, přeci by neriskoval život vlastní dcery. Nadechla jsem se. Měl pravdu, nevoněla mi. Zářivě jsem se na něj usmála.

„Neutekla jsem,“ odpověděla jsem malé na otázku. „Rozhodla jsem se pro smrt.“ V místnosti se rozprostřelo hrobové ticho. Všichni na mě nehybně zírali.

„Vybrala sis smrt?“ Emmettův hlas rozbil ticho jako křišťálovou kouli.

„Ano.“ Zeširoka jsem se na něj usmála. „Aro s tím nepočítal, myslel si, že přistoupím na jeho výmysl. Neskutečně se rozčílil, z tváře mu zmizel úsměv. Když ale viděl, že si to nerozmyslím, tak přikázal Alecovi, aby mě zabil,“ řekla jsem a mezi větou jsem se nadechla. „Odmítal, ale přiměla jsem ho, aby vykonal, oč jej Aro žádal. Nevěděla jsem, jak jsem to jen mohla tušit, ale mé podvědomí mi napovídalo, že se nemám bát. Když mi Alec chytil hlavu, tak se stalo to, co před chvílí tady. Rozbila jsem všechna okna a byla jsem v bílém bosky. Potom jsem došla k Arovi a řekla jsem mu, že zabít mě může jen on. Věděla jsem, že mě chce jako trofej, že to neudělá. Proto mi řekl, že můžu jít, nebo klidně setrvat s Alecem, ale jen pokud se stanu členkou gardy.“

„Proto jsi mohla odejít?“ Přikývla jsem.

„Víš, co mě ale vskutku zajímá,“ řekl Carlisle. „Jak by sis mohla vzít Caia, je ženatý.“ Skousla jsem si spodní ret.

„Rozvedl se,“ špitla jsem potichounku. Emmett se začal smát, že se stropy otřásaly. Když si všimnul mého pohledu, zarazil se a dvakrát si mě přeměřil.

„Tos myslela vážně?“ Pomalu jsem mu přikývla. „Jako smrtelně vážně?“

„Jako smrtelně vážně, Emmette. Dal mi do ruky rozvodové papíry, protože jsem mu řekla, že dokud je ženatý, že s ním nic nebudu mít.“

„Tos mu jako vážně řekla?“ Zamračila jsem se, neměla jsem v plánu mu odpvídat, ale nebyl jediný, koho odpověď zajímala.

„V podstatě ano, dvakrát,“ přiznala jsem s úsměvem.

„Ty jsi teda číslo, Bree!“ Naklonil se ke mně blíže a praštil mě do ramena. Zareagovala jsem automaticky. Vyletěl ke stropu jako pingpongový míček. „Lítám!“ Zařval na celý barák.

„Sakra!“ Chytla jsem se za hlavu a několikrát jsem se nadechla. „Ehm, dolů.“ Žuchnul sebou na pohovku jako pytel brambor. „Já, omlouvám se Emmette, tohle jsem jaksi zapomněla zmínit.“ Emmett se zubil. Od ucha k uchu.

„Tohle si ještě zopakujeme!“ Nastavil ruku, tentokrát nechal mě, abych mu dala high five.

„Shrneme-li to tedy nakonec, máš tři dary, o kterých víme. Ovládáš mysl. Dokážeš ze sebe vydat energii v podobě světla a necháš předměty levitovat,“ zkonstatoval suše Carlisle.

„No, nejen levitovat. Stalo se mi to poprvé asi před třemi měsíci, Aleca jsem nechala zapomenout, ale cvičila jsem to. Když se snažím tak s předměty pohnu, jak se mi zlíbí. Když se to ale stane impulzivně, nevím přesně, jak účinek nechat – lidově řečeno – zmizet. Nějak to musím říct, nestačí si to jen myslet.“ Podrbal se na bradě jako stoletý děda, který přemýšlí, kam schoval brýle. Edward se uchechtnul.

„Takže se tvé dary vynořují jeden po druhém, když jsi ve stresové situaci. Nevíme tedy, máš-li ještě nějaký.“ Přikývla jsem mu. V hloubi duše jsem doufala, že bych ještě mohla mít dar se zneviditelnit, když mi ale došlo, že jistá osoba v této místnosti si čte mé myšlenky, přehodnotila jsem svou touhu na potřebu propadnutí se do země a nevylézt tak sto, sto padesát let.

„Bravo!“ rozsoudila celou situaci Esme. „Máme tedy jen jedno řešení, drahý.“ Otočila se na Carlislea a usmála se.

„Já vím, ale nechceme po něm už přespříliš?“ otázal se jí nazpět.

„Jednou je to rodina a rodina je tady od toho, aby si pomáhala. Belle pomohl její dar rozvinout stejně jako nám slíbil pomoci s tím Renesmé,“ řekla jistě. „Zavolej mu.“ Na kuchyňské lince jsem viděla položený telefon. Pomalu jsem se na něj zaměřila. Všimli si toho.

Chvíli jsem na něj jen upřeně civěla, po několika minutách se začal třást. Vznesl se nad linku a pomalu se začal pohupovat směrem ke mně. Nastavila jsem před sebe ruku a zamrkala. Telefon jsem zachytila a podala jsem jej Carlisleovi.

„Je pravda, že potenciál se musí rozvíjet.“ Zeširoka se na mě usmál a vytočil číslo.

Mí milí čtenáři,

dostáváme se do bodu, kdy se nám povídka přesouvá ke Cullenovým. Teď je však načase rozhodnout, kterým směrem se má příbeh dále odvíjet. 

Toto je poslední kapitola, kterou mám předem napsanou, tudíž budu ráda za jakékoli nápady. Já osobně přemýšlím nad několika pokračováními.

1) Bree se bude zdokonalovat pomocí ... a potom odejde pryč od Cullenů.

2) Bree se stane dalším členem rodiny, bude adoptována a začne chodit do školy.

3) Bree se vráti do Volterry. --> S čímž souvisí otázka, chtěli byste, aby byla Bree s Demetrim nebo s Caiem?

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 13. Kapitola: