Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 11. kapitola

twilight-ukázka


Srdcová královna - 11. kapitolaKapitola jedenáctá.
Přeji příjemné počtení, Kimberly. ♥

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

 

Srdcová královna

XI. Kapitola - Rozum a cit

 


„Jestli dnes zemřu, ať zemřu rukou toho, který bude nejvíce litovat.“ Udělala jsem krok ke schodišti. „Ať zemřu rukou toho, který vládne a poctí mě smrtí, která je vznešená.“ Vystoupila jsem o pár schodů výše a otočila jsem se na ostatní v sále. Konsternovaně na mě hleděli. „Ať zemřu jako symbol toho, že svoboda je nedílnou součástí tohoto druhého života.“


Arův pohled byl k nezaplacení. Seděl na trůnu jako přiražený a díval se na mě, jako kdybych byla bohyně, která sestoupila na zem. Pod touhle představou jsem se sama musela usmát.

„Jaké je tvé rozhodnutí?“ Zamrkal a posunul se kousek nahoru.

„Nezabiju tě. Můžeš odejít, pokud nechceš setrvat a stát se členem gardy, či Caiovou manželkou. Je mi však líto, Aleca s tebou nepustím.“  Přikývla jsem.

Světlo kolem pohaslo. Stála jsem opět v džínech, saku a na jehlách. Vše to krásné okolo mne pominulo. Okna se vrátila do původního stavu. Stála jsem naproti všem a každý z přítomných dychtivě očekával, co řeknu. Otočila jsem se k Arovi zády a podívala jsem se na Aleca, který stál pod schody a se zármutkem v očích si mě prohlížel.

„Přijímáš?“ otázal se Aro, zarazilo mě to. Ptal se? Nebyl to příkaz?

„Kdybych se stala členem gardy, co by to pro mě znamenalo?“ Usmál se. Právě jsem mu dala to, co si přál.

„Byla bys mi oddána tělem. V bitvách po mém boku. Vždy na mé straně. Oddána Volturiovým do smrti.“ Podívala jsem se na Aleca, který mi klečel u nohou a srdceryvně mě objímal. „Navíc bys dostala to, co bys chtěla.“ Naklonil hlavu na stranu. „Rozmysli se,“ řekl záludně. Věděl však už nyní, jaká bude moje odpověď. Věděl, že neopustím místo, které pro mě znamená mnohem více, než jen vztah s Alecem. Místo, které pro mě poprvé v životě znamená domov. Rezignovaně jsem odešla. Nechala jsem všechny za sebou a běžela jsem pryč a daleko. Bylo mi jedno kam, prostě a jednoduše jinam, než kde jsem byla.

 

Bílé piano bylo nádhernou kulisou. Tenhle bar, vypadal nehorázně dobře. Líbila se mi ponurá atmosféra. Seděla jsem na baru před sebou skleničku whisky a sledovala jsem lidi okolo sebe. Voněli po alkoholu, byli omámeni vším, co zde viděli. Tanečnice na malém podiu, které předváděly nejrůznější kreace, taktéž velmi spoře oděné číšnice.

„Ahoj.“ Otočila jsem se. Přede mnou stál vysoký modrooký muž, typovala bych mu nejvíce tak pětadvacet.

„Ahoj,“ řekla jsem sladce. Potřebovala jsem to vědět, potřebovala jsem to zkusit. Jediný večer, kdy bych nebyla pod vlivem Volturiových. Bylo jedno, jestli Ara, nebo jen Aleca. Důležité bylo, že jsem byla sama. Sama mezi lidmi.

Trochu opuštěná, ale svobodná. Bez závazků. Mohla jsem si dělat, co jsem si umanula. Co jsem zrovna chtěla. Co jsem si usmyslela. Sama pro sebe jsem se usmála.

„Jsem Derek.“ Natáhnul před sebe ruku, kterou jsem natěšeně přijala.

„Brigita,“ řekla jsem, ukazujíc na židli vedle mě. „Jsi zdejší?“ Sedaje si objednal taky whisky a potom se na mě obrátil.

„Z Valencie. Ty jsi odsud?“ otázal se s úsměvem.

„Vlastně teď už ano.“ Napila jsem se hořkého nápoje, který mi za boha nechutnal.

„Teď?“ Přisunul si stoličku blíže ke mně. „To mi budeš muset vysvětlit.“ Naklonila jsem hlavu na stranu, což jej nejspíše zaujalo. Sledoval můj obličej a nezůstal jen u něj. Očima přejížděl obrysy mé tváře, potom krku a vrátil se pohledem k mým očím.

„Hádej,“ řekla jsem, naklánějíc se k němu blíže.

„Řím?“ Zasmála jsem se.

„Jsem původně z Idaha ve Státech.“ Párkrát zamrkal.

„Za velkou louží?“ Přikývla jsem. „No, to bych teda neřekl ani omylem!“Zasmála jsem se.

„Pročpak?“ Přimhouřil oči a opět mě sjel pohledem.

„Nevypadáš americky.“ Začal ukazovat na prstech. „Jsi opálená a neopálená.“ Zvednul třetí prst. „Mluvíš neskutečně, jako rodilá jižanka.“ Pohladil mě po tváři. „vypadáš jako Italka, jako jižanská kráska.“ Usmál se zářivým úsměvem.

„A přece nejsem ze země za velkou louží.“ Napodobila jsem styl, jakým to řekl.

„Zatančíme si?“ Rozhlédla jsem se po místnosti.

„Nikdo netančí.“ Vzal mě za ruku a ukázal do prostoru.

„Všichni tančí.“ Poté mě vyvedl na parket, kde jsme se roztančili v rytmech nějaké samby, nebo něčeho podobného.

 

Byla jsem opřená o zeď, tisknul se na mě tělem a líbal mě na krku. Necítila jsem se nepříjemně, spíše jen provinile. Musela jsem myslet na Aleca. Pomaličku jsem jej od sebe odstrčila. Skoro uraženě se na mě podíval.

„Musím jít.“ Vzal mě za ruku a opět se na mě přitisknul. Tentokrát se však jen díval zhluboka do mých očí.

„Nelíbí se ti to?“ Zvedla jsem obočí.

„O to nejde, jen už musím jít,“ řekla jsem to o něco důrazněji než poprvé. Poodstoupil a nechal mě, abych se narovnala. Potom mě opět vzal a ruku.

„Uvidím tě ještě?“ Pohladila jsem jej po tváři.

„Ne,“ řekla jsem mu upřímně. Potom jsem se mu vysmýkla a šla pryč.

„Proč?“ zavolal na mě. Naposledy jsem se na něj otočila a usmála jsem se na něj.

„Protože bys potom musel umřít.“ Rychlostí světla jsem mu zmizela z dohledu. Došla jsem před hrad a smutně jsem si jej prohlížela.

Ten první den mě hrad ohromil. Byl obrovský. První týden jsem se v něm cítila neskonale šťastně, potom ještě šťastněji, až jsem se cítila povzneseně. Během posledních dvanácti hodin jsem zase hezky spadla na zem a tentokrát, když jsem ten hrad sledovala, mi to vše přinášelo jen utrpení.

Vešla jsem. Na recepci seděla Heidi. Postavila se a zeširoka se na mě usmála.

„Bree.“ Úsměv jsem jí opětovala. „Mám pro tebe vzkaz.“ Podala mi složený lístek. Zajisté si jej četla, vypadal totiž pomuchlaně.

„Děkuji.“ Otočila jsem se a šla jsem k sobě do pokoje.

 

Ležela jsem ve vaně a přemýšlela jsem, co si se svým dalším životem počnu. Přede mnou ležely jen dvě možnosti. Setrvat – kvůli Alecovi a Jane. Podvolit se Arovi, nechat ho vyhrát, získat, co chce, co si žádá, co si přeje. Odejít – zahodit vše, co pro mě toto místo znamenalo, co jsem tady vybudovala a žít svobodně, jako dneska večer. Jako bych byla jen já a nikdo jiný.

 

Z okraje vany jsem vzala dosud neotevřený lístek a podívala jsem se na něj.

 

Místo prvního polibku.

A.

 

Věděla jsem přesně, co bude následovat.  Buď mu dám svůj slib věčnosti, nebo mu zlomím srdce tím, že odejdu. Ani jedna možnost se mi nelíbila, musela jsem však učinit rozhodnutí. Dát na rozum, nebo na cit.

 

Seděla jsem jako snad už posté na parapetu s nohama svěšenýma do černočerného prostoru ničeho pode mnou. Hodila jsem dolů boty a poté jsem se odrazila a vyskočila. Tentokrát se mi pád, který si vždy nesmírně užívám nějaký moc krátký a takový nijaký. Dole jsem si obula boty a vydala jsem se k habrům, kde stál altánek a kde jsme se s Alecem poprvé políbili.

 Seděl až na konci mola a sledoval vlny. Dnes s sebou neměl žádný piknik, svíčky nebo lahve s krví. Jen tam tak ve tmě seděl a čekal, až mu přijdu zlomit srdce, nebo se mu navždy odevzdám.

„Ahoj.“ Opřela jsem se o jeden ze sloupů altánku a sledovala jsem hvězdy na obloze. Periferním viděním jsem viděla, že se na mě podíval.

„Bál jsem se.“  Založila jsem si ruce na prsou.

„O mě?“ Příkře se na mě podíval, zvedajíce se.

„Ne, asi o sebe.“ Přistoupil o pár kroků, i tak mezi námi stále bylo dost místa pro třetího. Nedíval se na mě. Sledoval zem. „Bál jsem se, že jsi odešla,“ hlesnul nakonec. Opatrně se na mě podíval a čekal. Opět čekal.

„Nemohla jsem odejít. Ne bez něčeho, čím bych ti to vysvětlila.“ Pomalu se otočil a díval se do dálky.

„Takže odcházíš.“ Nemohla jsem se na něj dívat. Nemohla jsem sledovat, jak mu rozbíjím srdce na tisíce kousků. Jak jej ničím.

„Nevím.“ V ten moment mě mačkal v náručí. Objímal mě tak pevně, jako nikdo jiný v mém životě. Držel mě tak těsně, až to bolelo. Mé tělo však tu bolest vítalo. Mohla jsem v ní vše utopit.

 

Mé rty našly ty jeho a spojili je do vášnivého polibku, ve kterém se odráželo zoufalství z celé této situace. Bolest a hlavně strach. Strach ze ztráty tohoto všeho a pádu do hlubin.

Alecovy ruce pátraly po mém těle, jako mé po tom jeho. Rukama mi vjel pod triko, nebránila jsem se té touze, která pulzovala mou kůží. Nechala jsem jej, aby mě pomalu vysvlékal. Když si uvědomil, že jej nehodlám zastavit, mé triko leželo roztrhnuté na zemi.

Odstrčila jsem jej. Zuřivě se na mě díval. Potom jsem se na něj přisála jako klíště. Svými rty jsem nás spojila v dalším polibku. Ještě živějším a vášnivějším, než byl ten předchozí. Pomalu mě položil na zem a začal si hrát se zapínáním na riflích. Odepnul se, ale sundat nestačil. Povalila jsem jej na záda a pomalu jsem si na něj sedla.

Začala jsem mu rozepínat knoflíčky. Jeden po druhém, hezky pomalu. Od jeho rtů jsem se pomalu přesouvala níže. Líbal jsem jej na krk, potom na hruď, až jsem se dostala k pásu od kalhot. Pomalu jsem mu je odepnula. Potom jsem se vrátila k jeho rtům.

Posadil se. Seděla jsem na něm obkročmo. Rukama jsem mu z ramen sundala košili. Zapažil. Košile ležela na zemi. Rukama jsem mu vjela do vlasů. Jeho pátravé ruce mě hladily po zádech, až nahmataly zapínání podprsenky. Odepnul ji, potom mi pomalu zaklonil hlavu a jazykem začal trýznit mé bradavky.

Cítila jsem, že je nedočkavý, že nevydrží. Já jsem měla taky namále. Položil mě a lehnul si na mě. Tentokrát se s nějakým zapínáním neštval a kalhoty ze mě strhnul. Po nich následovaly kalhotky. Jediné, co nás ještě dělilo od sebe, byly jeho kalhoty. Které jsme společně taky hravě sundali. Leželi jsme spolu zcela nazí, s vědomím toho, že utopit se ve slasti je ta jediná útěcha, kterou máme.

 

Pomalu se vrátil k mému obličeji a líbal mě po něm. Čelo, tváře. Bradu. Nos. Líbal mě na oční víčka. Potom si jeho rty našly ty mé. Lehce mě políbil. Jemně, jakoby mi říkal, že mi neublíží. Že mi nechce ublížit.

Odtrhnul se ode mě a prohlížel si můj obličej. Pohladil mě, pod jeho doteky jsem se třásla.

„Miluju tě.“ Usmála jsem se na něj a prsty jsem mu zapletla do vlasu. Jeho ruka putovala po mém těle stále níže, až našla, co hledala.

„Taky tě miluju,“ odpověděla jsem mu. Potom velmi jemně nechal naše těla splynout v jedno.

 

Svítalo. Na nebi se tvořili první červánky. Leželi jsme v objetí. Oba nazí a ani jednomu z nás to v tento moment nevadilo. Pro mě byla uplynulá noc tou nejkrásnější v životě. Cítila jsem se po nekonečném milování jako úplně někdo jiný. Všechny problémy se mi zdály tak vzdálené a nedůležité, dokud byly přikryté baldachýnem noci.

Posadila jsem se a sledovala jezero, jeho klidné vlny, a nebe zabarvené do červena. Alec mě zezadu objal a políbil mě do vlasu. Dal si hlav na mé rameno a tiše se mnou pozoroval tu krásu kolem nás.

„Nemůžeš zůstat, že?“ otázka, které jsem se bála ze všeho nejvíce, byla tady. Vložena do ticha, které narušila.

„Teď ne.“ Pevněji mě k sobě přitisknul. Otočila jsem se k němu a pomalu jsem jej políbila. Opřela jsem se o něj čelem. Mým tělem začaly procházet vzlyky.

„Neplakej,“ řekl mi konejšivě a pohladil mě po zádech. „Chápu to.“ Udiveně jsem se na něj zadívala.

„Co chápeš?“ Podíval se bokem. „Co?“ Do očí se mi nepodíval.

„Jane mi všechno pověděla.“ Nechápavě jsem mu zvedla hlavu.

„Co všechno?“ Pohladil mě po tváři.

„Proč musíš odejít a proč potřebuješ svobodu.“ Objala jsem ho.

„Řekla ti o otci.“ Cítila jsem, jak s hlavou na mém rameni přikyvuje. „Řekla ti o všem.“ Opět jen přikývnul. Potom se ode mě odtáhnul.

„Mám na tebe jen jednu jedinou prosbu,“ řekl s očima sklopenýma.

„Cokoli,“ odpověděla jsem mu pohotově. Bez myšlenky bych pro něj udělala cokoli na světě.

„Chci od tebe to samé – svobodu.“ Párkrát jsem zamrkala.

„Chceš na vše zapomenout?“ Ta představa mě děsila, že by na všechno zapomněl, že by si nic nepamatoval. Že by si nepamatoval minulou noc.

„Ne, jen tě nechci milovat,“ zašeptal. Jeho hlas se třásl. „Bree, moc to bolí. Milovat tě moc bolí.“ Objala jsem jej.

„Samozřejmě, dám ti svobodu.“ Párkrát jsem se nadechla, potom jsem se na něj upřímně podívala.

„Alecu, posloucháš mě?“ zeptala jsem se něžně.

„Samozřejmě, že ano.“ Usmál se.

„Alecu, moc jsme se milovali, já tě moc milovala, pamatuješ si to?“ Přikývnul. „A ty miluješ mě, že?“ Polkla jsem, měla jsem problémy to dále vyslovit.

„Z celého srdce.“ Pohladila jsem jej po tváři.

„Tak mě dobře poslouchej,“ řekla jsem důrazněji. „Až se políbíme, nebudeš už mě milovat. Budeš si pamatovat, že jsme se milovali. Ale ty už mě milovat nebudeš, protože ani já už tě nebudu milovat.“ Políbila jsem ho, naposledy. Trvalo to dlouho, když jsem se od něj odtrhla a otevřela jsem oči, Alec mě pozoroval.

Potichu jsem se zvedla a oblékla jsem si, co Alec v noci neroztrhal. Potom jsem jen s tichým ahoj odešla.


Je nějaké místo, kam byste rádi cestovali, nebo koho byste rádi v příběhu potkali?

Kimberly ♥


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 11. kapitola:

 1
2. kika70
24.03.2015 [19:08]

Normálně jsem se u toho rozbrečela, tvůj styl psaní je dokonalý Emoticon Emoticon

1. bella123
22.03.2015 [12:23]

ahoj zase krásna kapitola :) rada by som do ďalšej kapitoly dala napr. Paríž :) a taktiež súhlasím s dominikou že som za pár Bree+Demetri Emoticon ale je to samozrejme na tebe Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!