Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spoludědic - 3. kapitola

29.12.2013 (17:15) • AlwaysHappy • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1223×

SVATBA

„Au! Můj bože, za co?!“

„Nemel sebou! Jsi jak malá...“

„Ale-já-nemůžu-dýchat!“

„Přestaň si pořád stěžovat!“

„Wendy – uf –, musím ti říct, že je tu pořád ještě ten spoludědic… I když mě teď udusíš, moje panství nedostaneš! AU!“

„Haha! Děsně vtipné!“ ušklíbla se Wendy a ještě mi šaty utáhla.

„Jestli tohle přežiju, už nikdy nebudu pomlouvat Piráty z Karibiku a to, jak Elisabeth omdlela v korzetu!“ horovala jsem a křečovitě se držela zábradlí.

„Přežiješ to a budeš mi děkovat, protože se na tebe na hostině všichni sesypou,“ zasmála se.

Typická blondýna! Pro krásu se prý musí trpět! To už mi tloukla do hlavy, když mi velmi bolestivě vyčesávala moje husté vlasy do prvotřídního drdolu. Mám pocit, že se vdávám já a ne ona.

„Ták,“ vydechla spokojeně a utáhla poslední šňůrku u korzetu. „Co tomu říkáš?“

Strčila mě před zrcadlo. Prohlížela jsem si rudé šaty, které mi až bolestivě obepínaly křivky.

A jako vždy, když mě připravovala na nějakou akci, jsem musela přiznat, že odvedla úchvatnou práci.

„Nejsem si jistá tou barvou,“ řekla jsem nejistě a vrhla jsem na ni zlobný pohled. Výrazně jsem ti zakázala tmavé barvy, sakra! 

„Rudá je sexy. Dnes v noci se nevrátíš domů sama.“ Mrkla na mě.

Přesně za tyhle kecy jsem ji nesnášela. Jinak bych si ji v pohodě nastěhovala domů – Wendy byla opravdu zlatíčko. Ale měla neochvějný zlozvyk dohazovat mi všechno, co mělo mezi nohama jakýkoliv náznak mužství – byť jen nepatrný.

„Ale já nikoho nechci,“ protestovala jsem chabě.

„To neříkej, dokud neuvidíš příbuzné z Georgovy strany! Jeho bratranec je úchvatný!“ vyhrkla nadšeně Wendy.

„Říká vdávající se dvacítka,“ řekla jsem kysele.

„Pche!“ odfrkla si.

„Jsi blázen! Já rozhodně nemám v plánu se v devatenácti vdávat!“ zatvářila jsem se nepřístupně.

„Do dvaceti už nebudeš Cullenová! Sázka?“

„O kolik?“

„Jen o pajzku, penězi zrovna nepřetékám, na rozdíl od NĚKOHO.“

„Dám ti dvě stě, když vyhraješ, jenže to se nestane. Ty nevyhráváš!“ vysmívala jsem se jí. Našpulila pusu a hned chtěla něco odseknout, ale přerušilo ji melodické „Ding dong“.   

„Hned jsem zpátky,“ utrousila jsem a seběhla po schodech do kuchyně. Natáhla jsem se pro balíček cukru a vystřelila ke dveřím. Ještě než jsem otevřela, přehodila jsem přes sebe černý plášť. Ani trochu mě nepřekvapila láskyplná tvář ve dveřích.

„Ach, Bello,“ pronesla láskyplně Esmé. „Můžu tě poprosit o trochu   -“    

„Cukru. Samozřejmě, Esmé, žádný problém.“ Vtiskla jsem jí ho do ledových rukou, které mě na chvilku zarazily.

„Jistě, děkuju mockrát,“ usmála se na mě a pomalu plula zpátky do své části domu.

„Kdo to proboha byl?“ zeptala se omámeně Wendy.

„Manželka mého spoludědice,“ ušklíbla jsem se.

„Ona je tak -“

„Úchvatná? Jo. A tos neviděla zbytek rodiny. To by sis to vdávání rychle rozmyslela,“ zasmála jsme se.

Zamračila se, ale pak se zamyslela.

„Jak si věděla, že jde pro cukr?“ zeptala se nechápavě.

No jak… Během uplynulého týdne sem Esmé přišla poprosit o mnoho věcí. Mouka, sůl, pepř, olivový olej, věc, o které jsem ani nevěděla, že v kuchyni mám… Jediné, pro co si ještě nepřišla, byl cukr. Způsob, jakým střídala potraviny, byl průhledný. Snažila se chovat sousedsky, mile, přirozeně. Tímhle si to jen zhoršovala. Oni byli naprosto nepřirození. Nebyli normální, to jsem věděla od první chvíle.

„Říkej tomu šestý smysl,“ ušklíbla jsem se.

„A ty tomu říkej - jdu tě napudrovat,“ oplatila mi úšklebek.

„Ach ne!“

Jela jsem ze svatby domů a sotva viděla na cestu. Věc to byla samozřejmě neuvěřitelně dojemná a novomanželé vypadali naprosto božsky. Zdálo se to jako dost špatný nápad, vdávat se tak mladá, přesto jsem ze svatby své nejlepší kamarádky chytla depresi a musela jsem ji uhasit trochou alkoholu. No, a takhle to dopadlo. Hlava se mi mírně točila a před očima se mi zatmívalo. Možná nebyl dobrý nápad řídit, ale připadalo mi, že jsem za to dobu docela vystřízlivěla... Motavě jsem vystoupila z auta, zakopla o první rozvalinu, co se mi postavila do cesty, a řítila se k zemi. Ty šaty! Ach ne! proběhlo mi hlavou. Až po chvilce jsem zjistila, že neležím v blátě. Něco studeného mě zachytilo a zvedlo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě sametový hlas. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Nemohl tam být. Byla jsem si jistá, že venku nikdo nebyl.

„Ty jsi -“ A to bylo všechno. Nic víc jsem neřekla. Kyslík mi došel – právě v tu chvíli. Podlomila se mi kolena.

„Co se děje, Edwarde?“ ozvalo se zdálky. Doktor Carlisle Cullen.

„Asi je v šoku...“ uvažoval Edward.

„Nemůžu…“ zachraptěla jsem. „Dýchat!“

Cítila jsem, že mě uchopily jiné ruce. Zlomily mě v pase. Ozval se zvuk trhající se látky. A všechny šňůry, které mi drtily hruď, zmizely. Zhluboka jsem se nadechla a sjela po kuchyňské lince dolů. Moment… Po lince?

Otočila jsem se. Nade mnou se tyčily dvě sněhobílé postavy. Carlisle, drže nůžky v ruce, se na mě starostlivě díval. V Edwardovi by se krve nedořezal.

„Jak jste se -“ Zarazila jsem se včas.

Podezíravé otázky si nechám na později. Není to příliš vhodné, když mě právě osvobodili ze smrtícího korzetu…

„Děkuju,“ vydechla jsem vděčně.

Carlisleovi se po tváři rozlil úsměv.

„Nemáš vůbec zač. Koneckonců, je to moje práce.“

„Přesto jsem vám vděčná,“ usmála jsem se a vyškrábala se na nohy.

Carlisle kývl a i s tichým a dokonalým Edwardem odešli. Dívala jsem se na otevřené dveře. Klíče byly zvenku zastrčené do zámku. Byla jsem si jistá, že jsem klíče měla v kabelce. Kabelka byla v autě. I kdyby otevřel dveře ve chvíli, kdy jsem vystupovala... Nemohl přeběhnout celou zahradu včas, aby mě za sekundu chytil. Ani jeden z nich se nemohl tak rychle dostat do auta, aniž bych si toho všimla. A i kdyby. Jak mohli vědět, kde mám klíče od domu? Zamotala se mi hlava. Právě mě málem zabily vlastní šaty. Podívala jsem se na zářivě stříbrné hodiny visící nad vchodem do další chodby. Bylo půl třetí ráno. Půl třetí ráno!!! Co dělá sakra doktor, který má určitě služby v nemocnici, a jeho na osmnáct vypadající syn vzhůru v půl třetí ráno?! Teď už to bylo víc než jasné. Něco s Cullenovými není v pořádku. Odteď jim nebudu věřit ani jeden laskavý úsměv. Odteď… se na to budu snažit přijít.

Autor: AlwaysHappy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spoludědic - 3. kapitola: