Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spoludědic - 4. kapitola

17.01.2014 (18:45) • AlwaysHappy • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1256×

NIKDY NIC NEVYJDE 

Když jsem se konečně vyškrábala z postele, byl akorát čas na oběd. Jelikož jsem snídani zaspala, řekla jsem si - paráda, máš o cukry míň. Dala jsem si salát s tím, že po velký párty se má vždycky den na to jíst lehce. A co teprve po svatbě! Navlékla jsem na sebe černé tepláky, zelený vlněný svetr a odraz zrcadla mi napověděl, že jestli nechci vypadat jak můra, tak bych měla strávit alespoň hodinu venku a nadýchat se čerstvého vzduchu. Hned uprostřed dvorku jsem upustila šálek s právě dopitým čajem – nemotorná jako vždycky. Odněkud se vynořila ruka, která ho zachytila a podala mi ho, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pár vteřin jsem jen zírala na tu nazrzlou, vysokou, usmívající se postavu.

„Díky,“ vydechla jsem, protože nic jiného mě nenapadlo.

„Není zač,“ řekl jednoduše a dál se na mě pozorně díval.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se. Přeci jenom… měl by být ve škole.

„Šel jsem vynést odpadky,“ řekl okamžitě.

Bingo! Každé pondělí odvezou popelnici! Neviditelné odpadky, chlapče?

Vítězoslavně jsem se usmála: „Ach tak,“ ušklíbla jsem se a významně se prošla kolem místa, kde popelnice stávala. Hodila jsem na něj vítězoslavný pohled a málem sebou trhla, když jsem viděla, jak se tváří. Bylo to téměř naštvaně. Krve by se v něm nedořezal, jako včera v noci. Naštěstí jsem od něj musela odtrhnout oči, protože mi v kapse zavibroval mobil.

„Prosím?“

„Bells? Ach, mám pro tebe skvělou zprávu!“

„Tvé manželství přežilo noc? Gratuluju!“

„Blbko,“ zafuněla do mobilu Wendy. „A já jsem na tebe tak hodná! Potom, co jsi odešla z hostiny, ke mně přišel jeden mladík a ptal se po tobě.“

„Wendy, zadrž. Jestli míříš tam, kam si myslím, že míříš, tak v žádném případě -“

„Sjednala jsem ti schůzku.“

„Ach, bože!“

„Je naprosto úžasný, tak sexy! Prý je dobrej v posteli a -“

„Ježiši Kriste!“ pokračovala jsem ve výčtu svatých.

„Dnes v deset v Charlotte v restauraci Blue, puso!“

„Zapomeň na to, že bych tam přišla!“

„Tůtůtůt.“

„Wendy?! GRR!“ zavrčela jsem a vztekle vypnula mobil. Na náladě mi ani trochu nepřidalo, že se Edward tvářil ještě hůř než předtím. Jako vrah. Zvedla jsem obočí a radši mu šla z cesty.

Nemůžu uvěřit, že se tam opravdu chystám… Proč se tam chystám?! No, nechystám! Nepůjdu tam! V žádném případě tam nepůj – Sakra, mám zpoždění!

Pobíhala jsem sem a tam, a strojila se na rande, na které jsem byla rozhodnutá nejít. Skočila jsem do auta v na mě až moc krátkých šatech a halence. A co bůh nechtěl?

Nenastartovala jsem ho.

Málem jsem omdlela.

„O můj bože!“ zasténala jsem. Možná je to znamení… a možná taky ne.

No nic, tak já se alespoň projdu! Věděla jsem, že je to kravina, jen jsem si to nechtěla přiznat. Možná jsem teď propásla životní šanci… Možná už další nepřijde… Hodiny na mém zápěstí ukazovali jedenáct hodin. Šla jsem dál. Odhadovala jsem, že do Charlotte to bude ještě tak deset minut, takže možná stihnu své rande zmeškat jen o hodinu a deset minut.

Bolely mě nohy a na náladě mi nepřidalo to, že půjdu tam a zpátky jako nějaký blbeček. Navíc jsem měla divný pocit, že mě někdo sleduje, ale to jsem prostě já. Nemotorná slečna Bella Paranoia. Konečně jsem se dostala do města. Najednou jsem si uvědomila, že nemám ani potuchy, kde je restaurace Blue. Zbývalo tedy jen dostat se do středu města a modlit se o nějakého toho taxíka. Dostala jsem se do nějaké úplně prázdné uličky. Nelíbilo se mi to.

Otočila jsem se, že se vrátím radši zpátky, ale na začátku stálo pár temných postav. Rychle jsem se otočila a spěchala co nejdál od nich. Najednou zpoza rohu vyklouzli dva lidé.

Paranoidní, uklidňovala jsem se v duchu. Přece mi jenom tak nenadběhli. Jsou to jen obyčejní lidé, ani si mě nevšimnou…

Nebyla to pravda. Zezadu na mě doléhaly oplzlé výkřiky. Nebylo kam uhnout. Dřív než jsem se nadála, tak kolem mě stálo pět velice pochybně vypadajících chlapů a nevypadali na to, že si chtějí povídat. Ztuhla jsem. V hlavě mi v tu chvíli probíhalo několik nápadů, co bych mohla udělat, jeden šílenější než druhý. Jeden z nich byl předstírat zástavu srdce, popřípadě nějaký záchvat. Další byl kreativnější. Začít hrát, že s nimi půjdu dobrovolně a ve vhodné chvíli se pokusit zdrhnout. A ten poslední byl už úplně šílený, zahrnoval totiž poznatky ze všech ninja filmů, které jsem viděla a schopnost udělat salto. Byla jsem tak vyklepaná, že mi bylo jasné, že ať vymyslím cokoliv, nebudu schopná udělat nic racionálního.

Tak jsem čekala, dokud na mě nesáhnou. Což netrvalo dlouho. Jakmile se mě jeden z nich dotkl, dala jsem mu ránu do obličeje. Druhého jsem nakopla do přirození. A to byl konec mé velké obrany. Zkroutili mi ruce za zády a odněkud mi přilítla tvrdá facka. Cítila jsem, jak se mi v tom místě rozhořela tvář. Samým zděšením jsem ani nevnímala, kde ruce všude chmatají. Slyšela jsem zvuk trhající se látky a moje halenka byla na cáry. Znechuceně jsem se otřásla, když mi jeden z nich olízl ucho.

A pak mi hlavu zaplnil zvuk brzdících pneumatik. Najednou všech pět chlapů leželo na zemi. Ve vteřině. A já taky. Na studených kamenech tamější uličky a užasle zírala na temný stín zrzavého anděla, který se přede mnou tyčil. Edward.

Ti chlapi se probrali docela rychle a začali se sbírat ze země.

„Dávej si pozor, spratku!“ zavrčel jeden a rozmáchl se proti Edwardovi. Dostala jsem strach. Strach o něj. Bála jsem se o něj víc než o sebe. Byl tak mladý… Ozvalo se hrozivé zapraskání. Slyšela jsem výkřik, ale nepatřil Edwardovi. Patřil tomu chlápkovi. Neviděla jsem nic přes siluetu mladého Cullena. Ale pak ho pustil.

Muž od něj se sténáním klopýtal a držel se za zápěstí. Ruku měl podivně zdeformovanou, jako když v pěsti zmáčknete modelínu.

Ta ruka… Hrklo ve mně. Obyčejný člověk nemůže mačkat ruce jako papír.

Ostatní utekli s vyděšenými výkřiky. Prchali před Edwardem. Před sedmnáctiletým synem doktora Cullena. Udělal krok směrem za nimi. Ne! zděsila jsem se. Zůstaň se mnou!

Měla jsem hrůzu z toho, že by třeba oběhli blok a vrátili se zpátky… Otočil se na mě, tvář kamennou. V očích žhnoucí hněv, zlost a… lítost. Jak se na mě díval, na mě, ležící na ulici s roztrhanými šaty a rozervaným výrazem, jeho ledová maska Boha Smrti tála. Šel ke mně velmi pomalu. Hlavou mi proběhl znovu obraz ruky toho úchyla. Ale nebála jsem se ho. Proč by sem přišel, kdyby mě chtěl zabít. Samozřejmě existovalo mnoho dalších možností, ale na ty jsem nechtěla myslet. Protože mě zachránil a já nebyla schopná pochybovat o tom, že to udělal naprosto čistě.

Sklonil se ke mně a objal mě svými studenými pažemi.

„Ššš,“ tišil mě něžně, ale jeho hlas byl hrubý zlobou. Až teď jsem si uvědomila, že se chvěji. Jak zimou, tak strachem. Zvedl mě a nesl k nablýskanému Volvu, které nepřirozeně křížilo chodník a silnici.

Obratně otevřel zadní dveře a položil mě přes zadní sedadla. Ani jsem se nehnula, jen zhluboka dýchala. V autě bylo chladno. Sedl si na místo řidiče a okamžitě zapnul topení. Šílenou rychlostí jel pryč. Jak se mnou jeho prudkost řízení házela, svět se semnou točil jako na horské dráze.

A pak mi to došlo. Došlo mi, že mě nikdy nic nevyjde. Že to, že jsem si nalhávala, že už můj život bude jen kvést, byla lež. Pokud bude nějaká katastrofa v okruhu dvaceti kilometrů, vždycky mě to zasáhne. Celý život budu jen klopýtat…

Úzkost mě pohltila tak moc, že jsem si nevšimla, že Edward zastavil, než se na mě otočil. Než jsem se stihla na cokoliv zeptat, přelezl přes mezeru mezi dvěma předními sedadly ke mně. Obratně se vysvlékl ze saka, nadzvedl mě, zabalil mě do něj a pak mě znovu objal. Pocit,  který mě zalil, byl neskutečný. I když jeho ruce byly studené, hřály mě. Připadala jsem si jako dítě, když mě kolíbal. Nevím, jak dlouho jsem se mu choulila v náručí. A pak jsem si vzpomněla, že on není normální. Ta ruka, rychlost, kůže, ty oči, v noci nespí… Byla jsem si jistá.

Otázkou, ale bylo. Měla bych se bát?

„Neboj se,“ zašeptal mi sametově a lítostivě do ucha. Byla to prosba. Uvědomila jsem si, co jsem věděla už dávno. On umí číst myšlenky. Trvalo mi to dost dlouho…

„Naopak,“ zašeptal znovu. Zlomeně. Nebylo třeba mluvit. Ne, když mohl číst v mojí hlavě.

Co teď?

„Nebolí tě… něco?“ zeptal se opatrně. Nic.

„Dobře,“ vydechl a sklopil pohled. „Jsi velmi vnímavá.“ Byla to napůl pochvala, napůl to řekl zničeně.

„Těžko jsem mohla ignorovat něco tak zřejmého,“ podotkla jsem tiše.

„Potkal jsem už mnoho lidí a všichni to ignorovali… Tys pochybovala od začátku… Vím, že máš představu o tom, co jsem, takže už to zjevně nemá cenu tajit.“

„No, fajn.“ Najednou jsem se ocitla na sedadle spolujezdce – nejspíš mi chtěl dát nějaký osobní prostor, nebo tak něco.

„Nemám představu,“ řekla jsem. „Já to vím. To je ta bujná fantazie.“

„Až moc velká… fantazie,“ slabě se usmál. „Překvapilo mě, jak rychle si to prokoukla. Všechno…“

„Jak to vlastně funguje?“ zeptala jsem se znenadání. Přepadla mě zvědavost.

„Co přesně?“ nechápal. Třeba to, že mi vybíráš myšlenky z hlavy.

„Aha,“ usmál se. „Jsou to hlasy. Přestav si sál plný lidí, kde všichni mluví najednou. Není to moc přesné, když se nesoustředím na určité cíle.“

„To je… zajímavé,“ přemýšlela jsem o tom. Umí to od vás všichni?

„Ale vůbec ne,“ odpověděl okamžitě na mou zbloudilou myšlenku. „Je to takový talent, co někteří z nás vlastní...“

„Co umí ostatní?“ zajímala jsem se.

„Alice vidí do budoucnosti,“ oznámil mi jakoby nic.

Chvilku mi trvalo než jsem to vstřebala. V duchu jsem si představovala tu drobnou černovlásku, která elegantně tančila kolem mých oken. Věštkyně. Tak to potěš koště.

„Určitě… viděla, že na to přijdu,“ zamumlala jsem. Protože jsem v jejích zlatých očích viděla něco jako očekávání pokaždé, když se naše pohledy střetly.

„Aliciny vize jsou subjektivní,“ řekl ztuhle Edward. „Budoucnost se může vždycky změnit.“

Na chvilku se odmlčel. „Jasper má velmi zajímavou schopnost. Dokáže vycítit pocity ostatních a manipulovat s nimi. Třeba uklidnit místnost plnou lidí.“

„Dokáže vyvolat úplně každý pocit, který chce?“ zeptala jsme s Edwarda se zájmem.

„Ano,“ ujistil mě. A já žasla zas.

„Carlisle?“ zeptala jsem se, a už jen vyslovení toho jméno mě hřálo u srdce. Byl tak laskavý, milý, ohleduplný i na člověka.

„Carlisle nemá moc cokoli ovlivňovat, vidět nebo slyšet. Ale má velkou dávku soucitu,“ zamyslel se Edward. „Jen díky ní jsme jako rodina silní. I když odoláváme lidské krvi.“

„Odoláváte?“ Byla jsem zmatená.

Uchechtl se.

„Myslíš, že kdybychom nebyli „vegetariáni,“ zasmál se nad tím slovem, „byla bys ještě naživu?“ Blýskl po mně očima. Docvaklo mi to.

Samozřejmě, že ne. Jsem tam nejsnadnější oběť… hned na dosah.

„Přesně tak.“ Přikývl, ale úsměv mu na tváři zůstal.

Některé části jsem upravila, protože některá slova působila... opravdu neobratně.

Jinak jsem to nechala tak, jak to je, i když mi to připadá hodně mladé a zmatené. :D

Co se dá dělat. :) Komentujte, jestli chcete, abych pokračovala.

Vaše AlwaysHappy

Autor: AlwaysHappy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spoludědic - 4. kapitola: