Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spoludědic - 2. kapitola

18.12.2013 (10:15) • AlwaysHappy • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1378×

Rodina, která mě přišla zničit

Prohlížela jsem si to. Zafixovávala do paměti. Zapamatovala jsem si tu vůni, abych pak mohla s každým dalším příchodem říkat: „Ách, to je vůně domova.“

Na malou chvíli mi ani trochu nevadilo, že mám jen půlku tohohle království. Stačila by mi čtvrtina. Bohatě.

Dělníci odvedli skvělou práci. Za tři dny byla vila zmodernizovaná až hrůza. Přejela jsem prsty po bílých křišťálových schodech. Luxusní.

A náhle jsem si uvědomila, že ta pochmurná část mého života je pryč. Teď stačilo hodit posledních devatenáct let svého života za hlavu a začít skutečně žít! Koneckonců, co je devatenáct let v životě, který může trvat sto let? Co to říkám? Sto?

Rozhodla jsem se, že budu žít věčně. A umřu jenom, kdyby mi to nevyšlo…

Bosa jsem prošla přes karamelové koberce na chodbě až do svého pokoje. Byl to spíš sál než pokoj. Nedalo se to srovnávat s tou spíží, co jsem měla doma. A ta šatna! Teď jsem opravdu rozmazlená. Rozmazlená, rozhazovačná, rozverná devatenáctka zdědila majlant!

Už nemusím nikomu závidět, protože toho teď mám tolik, že jsem si to ani ve snu nezasloužila. Neměla jsem v plánu se nad někým vyvyšovat, to ani v nejmenším. Budu si to ale užívat, jak to jen půjde. A upřímně… pokud budu takhle pokračovat, za chvilku budu stejně zas na mizině, tak co.

Natáhla jsem na sebe bílé kalhoty a sytě žluté tričko s výstřihem a podívala se z okna. Věděla jsem, že ti druzí Cullenovi už jsou tady. Dorazili včera v noci. Ale neviděla jsem je – jen doktora Cullena. Spolu s mužem, který vypadal jako stěhovák, do mého domu přinesl něco obrovského, zabaleného v hedvábí. Byla jsem tak zvědavá, až bych se tam snad-

Celým mým úchvatným domovem proletělo melodické „ding dong“. Krve by se ve mně nedořezal. Prosím, ať to nejsou oni. Prosím, ať to nejsou oni!

Rychle jsem se zkontrolovala v zrcadle a litovala výstřihu. Moc pozdě něco s tím udělat, protože „ding dong“ se ozvalo znovu. Cupitala jsem po křišťálových schodech rovnou ke dveřím. Na chvilku jsem zatoužila mít rentgenové oči. Sáhla jsem po klice a co nejelegantněji jsem otevřela dveře. Půl vteřiny jsem uvažovala nad halucinacemi.

A pak mi došlo, že přede mnou stojí Carlisleova rodina. Celá. Do puntíku. Ani trochu škaredá. Do puntíku mu podobná. Měla jsem pocit, že omdlím.

„Dobrý den,“ pozdravil hedvábně Carlisle.

„Dobrý… den,“ vydechla jsem a projížděla jeho rodinu očima. Tenhle den nebyl dobrý ani omylem.

Tmavovláska, co stála po doktorově boku, byla určitě jeho žena. Vedle nich stála dvojice svalovce s hnědými krátkými vlasy a blondýny, které vydáváte v časopisech. Už víte? Takové ty fotomodelky, co mají každý pór těla vyretušovaný a tvář dokonale vyhlazenou.

Tak něco takového tu právě teď stálo přede mnou. Ovšem bez toho retuše.

Pak jsem se zaměřila na upraveného blondýna ve vestě, který působil ostražitě. Byl vysoký a objímala ho líbezná černovláska, která měla sotva metr od země. A hned vedle nich…

No, ano. Bůh. Nemohl být nic jiného, protože byl ztělesněním dokonalosti, bezchybnosti a ryzí nádhernosti. Jeho ležérně rozcuchané vlasy byly z bronzu, jeho tvář byla dokonalou předlohou pro jakéhokoliv sochaře.

A pak mě něco vytrhlo z fantazírování a neomaleného zírání na to úchvatné stvoření. Přelétla jsem všechny pohledem a došlo mi, co mi předtím uniklo. Všichni do jednoho měli zlaté oči.

„Přišli jsme se jenom představit,“ usmál se na mě doktor Cullen a vytrhl mě z přemýšlení.

Pousmála jsem se. Tohle je rodina, co se se mnou bude soudit o dům? Vemte si ho! Berte!

Už už jsem jim ho chtěla velkoryse a rozechvěle nabídnout, ale zarazila jsem se. Možná je tohle přesně to, co chtějí.

Třeba je to všechno vtip. Třeba jsem ve skryté kameře. Třeba shromáždili nejkrásnější lidi na planetě, kteří mě chtějí obrat o dědictví, jen aby si ze mě vystřelili. Nějaká nová střelená reality show. Prosím, ať zpoza toho stromu vyskočí reportér a vykřikne: Dostali jsme tě! Nebo něco podobného...

Na chvilku jsem tomu opravdu věřila. Probralo mě až uchechtnutí toho ryšavého kluka.

„Samozřejmě,“ odvětila jsem. Už jsem nečekala na reportéra. Tohle je totiž realita.

Seber se, Isabello Cullenová.

„Mě už znáš,“ usmál se na mě Carlisle něžně. „Tohle je Esmé, Emmett, Rosalie, Jasper, Alice a Edward,“ ukazoval na jednotlivé členy své rodiny. Znovu jsem si je prohlídla.

Tohle není možné… Tohle je sen. Téhle hoolywoodské hvězdě rozhodně není třicet dva! Vždyť vypadá na dvacet! A tohle nemůžou být jeho adoptované děti! Vždyť mají úplně stejné oči!

Krásné, jiskřivé, hluboké… medové oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě Carlisle.

Rychle jsem potřásla hlavou, ve snaze zachovat si poslední špetku důstojnosti. Stejně si o mně pravděpodobně myslí, že jsem mentálně retardovaná, tak už to asi bylo jedno, ale stejně.

„Promiňte,“ omlouvala jsem se rychle a položila si ruku na čelo. „V noci jsem špatně spala, samozřejmě mě těší…“ Unaveně jsem se usmála.

Ty si lhářka! Fuj! Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe! A navíc vůbec neumíš lhát…

Zacukaly právě Edwardovi božskému Cullenovi koutky? Proč mám takový dojem, že nějak moc prožívá moje vnitřní šílenství? Že by se mi smál? Smál?! Přímo do obličeje?!

„Neomlouvej se, to nic,“ usmála se na mě Esmé, Carlislova žena. „Nebudeme tě rušit, jistě máš se stěhováním spoustu práce.“

Všichni se unisono rozloučili a otočili se ke mně zády.

Tohle je konec. Panikařila jsem. Jestli to takhle půjde dál, tak jim to panství dám dobrovolně sama! Zavrtěla jsem hlavou. Ne, ani nápad! Tohle je můj zámek! I kdyby se mi do cesty postavili bohové… No, to nebylo zrovna nejšťastnější přirovnání. Ach bože, řekni, jak se může někdo narodit tak krásný? Dobře, nic neříkej… Kdyby jen Carlisle… ale oni všichni! A je jich sedm!!! Být jich o jich o jednoho víc – jdu si to rovnou hodit.

Měla jsem dojem, že se Edward zachichotal. Jeho sametový hlas mi hladil uši, ale taky to znělo hodně samolibě. Jen počkej, chlapečku, já si tě ještě podám! Slíbila jsem si a konečně zavřela dveře. Uháněla jsem přímo do jedné z úžasných koupelen. Potřebovala jsem ledovou sprchu.

Tak co říkáte? Zvládnete i další kapitolu? :D

Vaše komentáře mě opravdu nadchly, takovou odezvu jsem nečekala. ;D

Chápu, že je to výzva. Tento příběh je spíš takový úsměvný a oddechový, než aby to byl tvrdě propracovaný, zápletkami nabitý román.

Každopádně mi napište, jestli máte zájem o pokračování. 

Budu čekat. :)

AlwaysHappy

Autor: AlwaysHappy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spoludědic - 2. kapitola: