Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spoludědic - 1. kapitola

03.12.2013 (15:45) • AlwaysHappy • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1743×

 DOKTOR

Tohle vypadalo jako dost špatný vtip. Byla jsem tak nadšená, že jsem zdědila ten obrovský zámek mojí pratety. V duchu jsem si malovala, jak to tam všechno zrenovuji a bude to neobyčejné a skvostné sídlo. Něco jako… Isabella Manor.

Všechno mi najednou padalo do klína. Místo v Severní Karolíně vypadalo na fotkách stejně kouzelně, jako jsem si ho z dětství pamatovala. Bylo to taky dost blízko od Charlotte, takže s dojížděním do práce bych neměla potíže. Jediné, co mi snad dělalo problém, byla devadesátiprocentní vlhkost.

A teď mi do cesty přišlo ještě tohle!

Existuje vůbec něco jako spoludědic? Není to náhodou kravina? Navíc to nebyl spoludědic jako spíš spoludědicové. Další rodina s příjmením Cullen byla totiž sedmičlenná. Pečlivě jsem si propočítávala šance. Komu přidělí obrovské sídlo? Početné rodině nebo devatenáctileté holce? Budu potřebovat právníka.

„Isabella Cullenová,“ ozvalo se za dveřmi.

Neměla jsem své jméno příliš ráda, ale to si člověk zkrátka nevybírá. Na škole mi říkali, že zní, jako bych byla nějaká šlechtična. K dokonalé aristokratické paničce mi chyběly už jen blonďaté vlasy. Pohodila jsem hustou kaštanovou kadeří a vstoupila do kanceláře.

Muž staršího vzhledu s brýlemi mi pokynul, abych si sedla. Nadechla jsem se a učinila tak.

Ať to bude stát cokoliv, byla jsem odhodlaná získat zámeček snů pro sebe.

„Vy jste příbuzná paní Margaret Cullenové, ano?“ ověřoval si. „Jsem George Gross.“

„Ano. Těší mě.“ Usmála jsem se na něj.

„Říká vám něco jméno Carlisle Cullen? Nebo Esmé Cullenová?“ zeptal se.

„Vůbec nic.“ Možná jsem považovala svoje jméno za starodávné, ale tyhle jsem nikdy neslyšela. Ani ve starých filmech.

„Carlisle Cullen a jeho rodina je pravděpodobně druhý dědic. Stojí to tak v závěti.“ Podal mi ji. Rychle jsem pročítala.

„On má pět dětí?“ Pozdvihla jsem obočí.

„Adoptoval je," vysvětlil mi.

„Pět?“ opakovala jsem neuvěřeně. „Kolik mu je let?“

Bez okolků vytáhl papír a podíval se do něj. „Třicet dva,“ řekl.

Nějaký lidumil, prolítlo mou hlavou.

„Měl by dorazit každou chvíli,“ řekl George a přerušil mé podrobné vykreslování pana Cullena. Obtloustlý chlapík s kulatým obličejem, který pomalu ale jistě začíná plešatět. Jak jinak by mohl vypadat s pěti dětmi?

„Má zpoždění?“ zeptala jsem se trochu moc nadšeně. Všichni nesnáší nedochvilné lidi. Bod Bella.

Pan Gross se podíval na švýcarské hodinky na své pravé ruce. Pravé ruce. Divné.

„Ještě má minutu,“ odvětil.

„Poslyšte, měla jsem s tetou Margaret dost blízký vztah. Mám po ní i prostřední jméno a –“

„Vaše prostřední jméno je Marie.“

„No… Důležité je, že se o dalších Cullenových nikdy nezmínila a já je u ní nikdy neviděla. Nemyslíte, že kdyby chtěla svůj dům svěřit tak početné rodině, že by se o tom zmínila?“

Dřív než stačil George Gross, poněkud rozpačitý z mého naléhání, odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ vydechl právník vděčně.

Dveře se otevřely a já jsem si byla jistá, že tohle nemůže být dvaatřicetiletý doktor Cullen. Tuto blonďatou osobu jsem tipovala na rovných dvacet. Jakmile jsem ho spatřila, pátrala jsem v paměti, jestli jsem ho neviděla v televizi nebo ve filmu. Protože – proboha! Tak bledý, tak štíhlý, tak dokonale krásný… nemohl být normální člověk!

„Vítejte, pane doktore Cullene.“

A rázem byl všechen obdiv pryč. Co na tom, že je nádherný – chce mě připravit o dědictví. Proboha, to nemůže být on. To. Nemůže. Být. On. Roztrhal mou původní vizi o něm na maličkaté kousíčky.

„Vám je třicet dva?“ zeptala jsem nedůvěřivě. A pak jsem zrudla, když jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas. „Promiňte, já…“ Najednou jsem nevěděla, co říct. Odvrátila jsem se od těch jeho procítěných dozlatova zbarvených očí. Sakra, tohle nebude vůbec snadné! Snažila jsem se vzpomenout, jak jsem sama sebe před zrcadlem přesvědčovala, že to bude brnkačka, že samozřejmě získám zámeček zpět. Otočila jsem se zpět k Carlisleovi Cullenovi, který se usmíval, jako by se nechumelilo.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho co nejchladněji.

„Dobrý den,“ odpověděl laskavě a posadil se vedle mě.

„Znal jste paní Margaret Cullenovou?“ zeptal se pan Gross a já jsem se na doktora Cullena zadívala.

„Ano,“ řekl beze studu. Nejen já, ale i George hledal stopy lži.

Jenomže to spíš najdete tropickou pláž na Antarktidě než nějaký náznak roztěkanosti na tom dokonale vyhlazeném obličeji.

„Tady slečna Cullenová tvrdí, že vás u ní nikdy neviděla. Že vás nezná,“ řekl Gross.

„To samé můžu říct i já o ní,“ řekl jemně doktor Cullen.

Zamračila jsem se. George mu pokládal mnoho otázek a on na ně vždy odpověděl. Po pěti minutách se otočil ke mně.

„Máte ještě nějaké příbuzné?“ zeptal se.

Cítila jsem na sobě pohled doktora Cullena.

„Ne,“ odpověděla jsem s klidem.

„Není jiné cesty,“ řekl zamyšleně a pak si odkašlal. „Zahájíme vyšetřování. Do té doby můžete v sídle bydlet společně. Až budeme mít dostatek –“

„Prosím?“ zalapala jsem po dechu.

„Nemyslím to doslova, ale celý zámek je vlastně dvojdomek. Jeden bude patřit vám, slečno, a druhý rodině doktora Cullena. Prozatím,“ řekl opatrně Gross.

„Jak dlouho?“ chtěla jsem vědět šokovaně.

„Nejspíš pár měsíců,“ odpověděl pomalu George. „Chvilku trvá, než se prověří všechny potřebné údaje…“

Vstala jsem, obešla jsem doktora Cullena a naštvaně odklapala na svých klínových botkách pryč, div jsem si v nich nevyvrkla kotník. Rychle jsem seběhla pár schodů. Už abych byla pryč.

„Slečno Cullenová?“ ozvalo se za mnou hedvábně.

Sakra, je rychlejší, než jsem myslela!

„Ano?“ Otočila jsem se na tu dokonalost, která právě ladně sbíhala poslední schody.

„Zřejmě tady došlo k nedorozumění,“ mile se usmál. „Ale i přesto nechci, aby mezi námi vládla nepřátelskost.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Byl tak přímý a velice milý. Ale já nechtěla tak snadno podlehnout nepříteli. Zarazila jsem se, když ke mně natáhl ruku.

„Jsem Carlisle,“ představil se zdvořile. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, jak se hýbe rukou. Stiskla jsem jeho ledovou dlaň a lehce jí potřásla.

„Bella.“

„Příjmení si asi říkat nemusíme,“ uchechtl se a lehce se vymanil z mého sevření.

„To asi ne,“ připustila jsem. Usmál se na mě a pak odešel. Opřela jsem se o zábradlí a hlasitě vydechla. Prosím, ať je zbytek jeho rodiny škaredý nebo jim ten dům dám dobrovolně! Vždyť se s ním ani nemůžu normálně bavit! Chvilku jsem přemítala o tom, jestli se mi to celé nezdálo. Když jsem přišla na to, že ne, tak jsem se vydala ke svému autu. Nasedla jsem do něj a vyrazila rovnou k zámečku. Věci jsem dávno měla sbalené. Hodlala jsem to tam předělat dřív, než Cullenovi dorazí.

Tak co? Líbilo? :)

Dejte mi vědět, jestli má někdo zájem o další kapitolu.

AlwaysHappy

Autor: AlwaysHappy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spoludědic - 1. kapitola: