Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Souboj titánů 3. kapitola

30.07.2018 (10:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 938×

Seděla jsem v autě, vlastně jely asi tři naprosto identická auta. Já upřeně hleděla ven z okna, pozorovala jsem mírné kopečky, travnaté louky i vinice mé milované Francie. Pomyšlení, že je možná už nikdy neuvidím, mi způsobovalo neskutečnou bolest. Tady jsem poznala Evelin a pak i Michaela, mé dva nejbližší přátele. Tady jsem sledovala, jak se jejich vztah z přátelství mění v lásku a přála jsem jim to. Vždy jsem snila o tom, že najdu někoho, kdo pro mě bude ochoten zemřít, snila jsem o tom, že najdu někoho, kdo bude se mnou velet mému klanu, vlastně jsem těm dvěma záviděla.

„Jste nervózní, má paní?” zeptala se jemně Evelin, sedící vedle mě.

„Jestli jsem nervózní? Samozřejmě, že jsem! Je možné, že teď vidím svou milovanou vlast naposled… A co ty? Ty nervózní nejsi? Možná tě vedu na smrt.” I ta představa, že by kvůli mě měl zemřít, třeba jen jeden z mých věrných, byla naprosto nesnesitelná.

„Já půjdu tam, kam půjdete vy a to bez ohledu na nebezpečí, kdybych musela, zemřela bych pro vás.” Někdy mě její věrnost, dojímala až k slzám.

„A co Michael? Co když ho kvůli mě už nikdy neuvidíš?”

V jejích očích jsem zachytila náznak pochybností. „Michael… by pro vás udělal to samé,” vysoukala ze sebe po chvíli.

„Neodpovědělas mi!” řekla jsem klidně.

„Kdybych ho už nikdy neměla vidět, určitě by to nebylo kvůli vám! Byla by to má vlastní volba! Jak jsem řekla: zemřela bych pro vás.” Podívala se na mě.

„Tvá věrnost vůči mě je obdivuhodná! Ale co tvá věrnost vůči němu? To pro tebe nic neznamená?” Trochu se zarazila.

„Věrnost pro mě znamená vše! Jemu budu věrná vždy, i když on mě ne, já na něj nezapomenu, ale vám jsem přísahala dříve než jemu… A to musím respektovat.” Věděla jsem jistě, že kdyby musela volit mezi mnou a Michaelem, volila by jeho, od svých věrných vyžaduji naprostou a bezvýhradnou věrnost a důvěru, ale to že je zamilovaná jí nemohu a nechci vyčítat.

Celou cestu pak nikdo ani nepromluvil. Nevím, jak tomu bylo ve zbylých dvou autech a nezajímalo mě to. Zastavili jsme až těsně před branami Volterry. Počkala jsem, až mi řidič mého auta sám otevře a teprve pak jsem vystoupila. Skontrovala jsem si šaty i kabát a urovnala si malou brož, kterou nosili jako poznávací znamení, všichni členové mého klanu. Ta má, měla uprostřed rubín na rozdíl od ostatních, jinak všechny byly stejné. Všichni mí upíři se mezi sebou znali, a když ne, tak jsem pověřila Evelin, ať toho dotyčného se všemi seznámí, to jen proto, aby měl přehled, co si ke komu může dovolit a cizí upíři k nám příliš často nezavítají. Nasadila jsem si i velice tmavé sluneční brýle, byla sice tma, ale nechtěla jsem riskovat. I přes skla jsem viděla perfektně.

Rozhlédla jsem se po tom jejich pověstném městě. Nebylo větší než Paříž, ale musím uznat, že má něco do sebe. Typické, italské úzké uličky, kamenné zdi… 

Dala jsem si záležet, aby můj krok byl rázný a sebejistý, navzdory nervozitě ani jedno zaváhání, oni to vycítí a využijí toho. Musím s nimi hrát tu jejich hru, musím se naučit pravidla a po čase ji začít i řídit.

Zastavila jsem se před branami hradu, chystala jsem se uchopit klepadlo, když se brána sama otevřela.

„Očekávali jsme váš příjezd již včera,” oznámil mi ten upír v šedém plášti nevrle.

„Ale já přijela dnes, tomu se říká ironie osudu!” odsekla jsem. Ten upír se narovnal a díval se na mě dost nepříjemným pohledem, já se mu však stále dívala do očí a ani na vteřinu jsem neuhnula. Udělala jsem jeden krok jeho směrem. „Ustoupíš mi z cesty?” Povytáhla jsem na něj obočí. Pod tím nátlakem sklopil zrak a skutečně ustoupil. Udržovat si respekt nepřátel už od úplného začátku, to je ono.

Sundala jsem si brýle a svlékla kabát, obojí jsem mu hodila a bylo mi naprosto jedno, co s tím bude dělat. Hned na konci chodby stál jiný upír a prohlížel si mě jakoby čekal jen a jen na mě. Ukázalo se, že na mě skutečně čekal. Řekl, že mě dovede za svými pány do sálu.

„Je tvůj klan opravdu tak silný jak se říká?” zeptal se velice zvědavě. Bylo na něj vidět, že je to velice mladý upír, mladý a nezkušený. Musela jsem se pousmát, asi ho trošku postraším.

„Dál mi tykej a poznáš to sám!” prohlásila jsem autoritativním hlasem, který zabral i na toho u brány a ten byl určitě mnohem starší. Všimla jsem si drobného zachvění z jeho strany. Doufám, že si tento respekt dokážu vydobýt i u ostatních a že mě ty Arovy ovečky nebudou brát jako slabou holku se silnými prostředky.

„Ohlásím, vás,” oznámil mi a někam odešel. Zjevně mají do sálu vícero vchodů. 

Po chvilce se přede mnou brána otevřela. Ani na chviličku jsem nezaváhala a vykročila. Můj krok byl rychlý a sebejistý, žádné koukání do země, vzpřímený pohled. Už od úplného začátku jsem se dívala Arovi do očí.

„Má drahá, drahá Celeste, jsem neskonale rád, že vás zde vidím!” Vstal ze svého trůnu a přátelsky rozpřáhl ruce.

´Nechte si, prosím, falešná zdvořilostní gesta! Nejsem naivní holka, která vám na falešnou zdvořilost skočí!´

Ano, to se mi chtělo říct, ale neudělala jsem to… hrát jejich hru… hrát jejich hru… „Děkuji za milé přijetí.” Znělo to o trošku falešněji, než jsem chtěla. Nejsem v předstírání přátelství tak dobrá jako oni.

„Jaká byla cesta?” pronesl se zářivým úsměvem a můj falešný tón přehlédl.

„Jaká asi může být cesta, když opouštíte svou vlast s vědomím, že se možná už nikdy nevrátíte?!” Tohle mi uklouzlo, no alespoň něčeho jsem tak docílila, zmizel mu ten jeho úsměv.

„Je mi velice, velice líto, že to tak cítíte!” nasadil Aro soucitný výraz. Neříkám, že není dobrý lhář. Jsem na světě už pěkně dlouho, možná ne tak dlouho jako on, ale lež jsem se naučila rozpoznávat. On je prostě zvyklý, že mu na ty lichotky všichni skočí, ale zjevně si mě s někým plete.

„Mrzet vás to skutečně nemusí! Ale byla bych vám skutečně vděčná, kdybyste sestoupili ze svých trůnů a mluvili se mnou jako s rovnocennou… ne jako s nějakým odsouzencem!” Znělo to dost autoritativně, ale asi jsem pozapomněla, že nemluvím s obyčejným upírem, ale tento autoritativní hlas zná a nejspíš ho i často používá, tudíž ví, jak se proti němu bránit.

„Nehodláme s tebou mluvit jako s rovnocennou, protože nám nejsi rovnocenná!” zasyčel na mě Caius.

„Jen klid, Caie! Pochopitelně sestoupíme ze svých trůnů… Nechceme se přece znepřátelit hned ne začátku,” napomenul ho Aro, podíval se mi do očí, a aniž by uhnul pohledem, sešel schody, které vedly k trůnům. Jeho bratři ho následovali.

„Děkuji.” Kývla jsem směrem k nim hlavou, bylo to pokorné gesto, které mi bylo lehce proti srsti. I za sebou jsem, ze strany svých upírů, cítila napětí. Asi se jim nelíbilo, že se jejich paní takto podřizuje Arovi.

Napětí trochu pominulo, když mi stejné zdvořilostní gesto zopakovali i ti tři. 

„Jste jistě po cestě unavená, Jane vás zavede do vašich pokojů,” řekl, klidně. Tak jednak, jak bych asi mohla být unavená, když jsem upír a… Jaké pokoje? Čekala jsem, že to vyřešíme rychle a já budu brzo zase doma, ale tohle se mi nelíbilo.

„Jaké pokoje?” 

„Bylo by přece nezdvořilé, nechat vás jet takovou dálku a hned vás posílat zase zpátky. Proto jsem vám i vašim upírům nechal připravit pokoje, které-.”

Nenechala jsem ho domluvit, jeho zdvořilostní přednášky mě vždy unavovaly, a kdyby to tak šlo dál, nejspíš bych tu usnula.

„Aro, jak dlouho přesně čekáte, že zde zůstanu?” zeptala jsem se naprosto klidně.

„Myslím si, že na vyjednání míru jsou optimální tři měsíce.” Ne, tak dlouho mimo svůj milovaný domov nezůstanu!

„Dva měsíce!” řekla jsem důrazně a Caius zavrčel.

„Dva a třičtvrtě!” řekl Aro stejným tónem a postoupil a krok ke mě. Asi si neuvědomuje, že tento způsob nátlaku na mě nefunguje…

„Dva a čtvrt!” Nepřerušila jsem oční kontakt a taky jsem postoupila jeho směrem, prostor mezi námi teď tvořil ani ne metr.

„Dva a půl měsíce!” zdůraznil ještě víc. V jeho očích jsem zachytila touhu začít na mě křičet, ale ovládl. Bylo na něm velice vidět, jak nenávidí, když mu kdokoliv odporuje.

„Dobře… s vámi je radost vyjednávat!” neodpustila jsem si menší provokaci, byla jsem zvědavá, co všechno jeho sebeovládání vydrží. Jeho hruď se začala vlnit pod slabým zavrčení. Z jeho napjatého těla a zatnutých pěstí se dalo usoudit, že by po mě nejradši skočil. Caius se asi výborně bavil, soudě podle jeho idiotského úsměvu.

„Heidi, vás zavede do vašich pokojů,” promluvil Marcus zcela klidně. Z jeho tváře se nedalo vyčíst nic, co by mělo něco společného s touto situací.

Ta takzvaná Heidi vystoupila z řady.

„Následujte mě, prosím,” požádala mě Heidi. S potěšeným úsměvem jsem se lehce uklonila Arovi i jeho bratrům a následovala ji.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Souboj titánů 3. kapitola: