Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 8. kapitola

Sny v Zahradách - 8. kapitolaBella zakopne a... Edward vlastně taky.

Přeji příjemné počtení AfrAC

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - Nehoda.

Edward:

Když jsme přišli do domu, už byli naštěstí všichni pryč. Samozřejmě že Jane a ostatní ucítili, že zde přebývali lidé a více než jen dva upíři.

„Rumunko?“ zeptala se Renata.

„Jmenuji se Iris Avital Arningová, aspoň něco z toho by sis mohla zapamatovat!“ zavrčela výhružně Iris a zacloumala sebou v Thomasově železném stisku.

„Iris Avital? Kde jsi přišla k takovému stupidnímu jménu?“ zeptala se nevrle Jane a na oko si prohlížela dům, i když jsem v jejích myšlenkách poznal, že se pokouší určit počet upírů a hlavně jejich identitu.

„Znamená to duha,“ vyletělo ze mě ani nevím proč.

„Duha? A jak jsi přišla k té Arningové?“ zeptal se se zaujetím Thomas, další fyzická podpora gardy.

„Byla to moje první oběť v Americe. Jennifer Martha Arningová.“

„Ty sis dala jméno podle oběti? Tak to je hodně ubohý,“ odfrkla si Jane.

„Náhodou je to úžasný, ta souhra s obětí, třeba už je dávno mrtvá a ty ji přesto pořád musíš cítit.“

„Ano, v každé zemi mám příjmení podle své první oběti. Tím si připomínám svoji minulost, budoucnost i současnost a hlavně to, kým jsem.“

„To je zvrácený,“ řekl jsem a ze schodů uslyšel Renatin smích.

„Promluvil ten, kdo po nocích chodí do lesů vysávat malé bezbranné králíčky. Ty bys mohl teprve mluvit o zvrácenosti,“ zasmála se znovu Renata.

„Není to pro tebe divné jít proti svojí přirozenosti?“ zeptal se mě Thomas. Už jsem mu chtěl odpovědět, ale v tu chvíli mi do řeči skočila Jane.

„Jasně, že je, ale co by neudělal pro ty tři lidi, co tu s ním bydlí.“

„Už víš, kdo to je?“ zeptal se šokovaně Carlos. Asi nebude zrovna nejstarší. Ani nejmoudřejší.

„Mladá dívka, něco kolem osmnácti, a pak žena a muž.“

„A co ti upíři?“ zeptal se Thomas. Jak jsem říkal, fyzická síla.

„Cullenovi,“ řekla a nasála.

„Určitě?“ ujistila se Renata.

„Nejsem sice tak dobrá jako Demetri, ale tohle vím jistě. Když nasajete pach těch upírů, ucítíte tvrdší podtón jako u Edwarda. Ale u něj to může taky způsobit ta příšerná kolínská. Když si vezmete, kolik upírů se živí stejným způsobem, tak vám zbývají jedině Cullenovi.“

„A co Denali?“ zeptal se Carlos.

„To jsou čtyři ženy a jeden muž a tady jasně cítíte tři muže a tři ženy. Plus si k tomu ještě připočtěte, že tu nejsou, to znamená, že utekli, když nás Alice Cullenová viděla v jedné z těch jejích ulítlých vizí. Chce to znát nepřítele.“

„Kde ale jsou?“ uvažovala nahlas Renata. To bych taky rád věděl. Nevím proč, ale jen tak jsem se podíval nad krb a něco mě zarazilo. Mezi jinak úhledně naskládanými poleny vedle krbu byla dubová větévka. Nejdřív jsem nechápal, co to znamená, ale pak mi to z ničeho nic docvaklo. Chata! Alice! Ta jediná to mohla udělat. Rychle jsem od větvičky odtrhl zrak a doufal jsem, že si toho nikdo nevšiml. Naštěstí jsem měl kliku, a tak všichni hledali různé stopy, po kterých by se mohli vydat, a já byl opět vděčný, buď Alicinu daru, nebo Jasperovu taktizování, že vytvořil tolik falešných stop, že to Jane s Renatou udrželo tak dlouho, aniž by procitly. Až někdy kolem čtvrté ráno si všimly větvičky zastrčené mezi polena a žhavě se vydaly po nové stopě. I když už jen z mého bolestného výrazu poznaly, že mají pravou stopu, stále nevěděly, kam se ostatní ukryli. Zhruba za hodinu a půl, když už dávno svítalo, jel po ulici poslíček s novinami. V jeho myšlenkách jsem se dozvěděl, jak hrozně nerad tuhle práci dělá a hlavně, jak nesnáší můj dům, protože kvůli němu musí zajíždět z města. Kdyby však myslel raději na cestu před sebou, než že by chtěl na párty s kamarády, kterou mu zakázal otec, tak by rozhodně zabránil neštěstí. Když jel kolem plotu, tak nezvládl rovnováhu, a jak se snažil opět najít balanc, nešikovně zatočil s řidítkami a napálil to přímo do železné tyče u plotu. Bacil se tak silně, že se mu zatočila hlava, a tak když se pokoušel postavit, spadl na ostrý kámen, který byl nějakým nedopatřením na cestě. Všichni okamžitě zpozorněli. Mlsně nasáli a oči se jim zbarvily do nejčernější noci, i Iris mlsně pokukovala, ale já jsem ji zpražil kárajícím pohledem.

„Nevím co pánové, ale já mám docela hlad,“ řekla potěšeně Renata a vydala se kočičí chůzí ke dveřím.

„Že se ptáš,“ řekl Thomas a naprázdno polkl.

„Přivedu ho sem a kdyžtak skočím ještě do města. Z tohohle bude málo pro čtyři upíry.“

„Tak přiveď předkrm,“ řekl Carlos.

Ukecal jsem Jane, abych mohl počkat ve svém pokoji. Sice se mi ze začátku smáli, že přeci jenom nemám tak silné sebevědomí, jak tvrdím, ale já se prostě nemohl dívat, jak někomu vezmou život jen ze své potřeby. A nehodlal jsem jim nic vysvětlovat, protože by mi stejně nevěřili a jen tvrdili, že se vymlouvám.

Ozval se slabý výkřik, a pak jsem už jen slyšel pokojné sání a po celém mém domě se rozhostil zápach krve a smrti. Chvíli jsem je poslouchal, i když jsem se snažil veškerý ruch kolem nich utlumit, nešlo to. Pořád jsem cítil všude kolem sebe krev. Lidskou. A ještě k tomu všemu ty jejich myšlenky. Najednou jsem se stal vězněm ve vlastním těle. Nikdy v životě mi nedělalo takový problém odolat, ale teď jsem dokonale cítil každičký sebemenší plamen v mém věčně rozžhaveném krku. Opatrně jsem přešlápnul a odvážil se vyjít ven. Nakoukl jsem za roh na schodiště a viděl už jen jedinou Jane, jak sedí v křesle a objímá mladého teď už i mrtvého chlapce. Naprázdno jsem polkl a zbytečně tak na sebe upozornil. Thomas i Carlos se na mě okamžitě otočili a hlasitě se rozesmáli.

„A pak jaké má sebeovládání,“ kývl mým směrem Thomas a znovu se rozesmál.

„Bych chtěla vidět vás, kdybyste měli poslouchat, jak někdo pije a ještě k tomu slyšeli všechny jeho myšlenky, jak si to vychutnává,“ utnula je Renata. Oba se rychle přestali smát a bojácně sklopili zrak. Renata se chvíli dívala po všech přítomných. „No, tak já asi dojdu pro další jídlo, ne?“ zeptala se a Thomas s Carlosem začali okamžitě horlivě přikyvovat.

„Jak se chceš pohybovat, vždyť venku svítí slunce a nevypadá to, že by mělo přestat?“ zeptala se Iris, která měla oči černé jako uhel, obzvláště když se musela jenom dívat, jak toho nebohého kluka zabíjejí a vysávají přímo před jejíma očima.

„Já jsem vždy připravena,“ zasmála se Renata, nasadila si rukavice a přehodila přes hlavu šátek. Zastavila se u dveří a otočila se na ostatní. „Tááákže, jaká bude objednávka, kdo co chce?“

„Já pár kolem dvacítky,“ řekla Jane.

„Mně je to jedno, hlavně něco přiveď.“

„Já taky nejsem vybíravý.“

„Přivedeš mi, prosím, taky?“ zeptala se prosebně Iris. Nikdy jsem ji neviděl tak na dně.

„Jasně, přece tě musíme dovést až do Volterry, což značí, že tě musíme i krmit. A co ty, Edwarde?“ řekla Renata a podívala se na mě svýma fialovýma očima s kontaktními čočkami.

„Ne, děkuji, nechci. Před nedávnem jsem jedl.“

„Opravdu? Nevypadá to tak,“ utrousila jedovatě Jane.

„Jane má pravdu. Tvoje oči nevypadají moc najedeně,“ přizvukovala jí Renata.

„Nechci, nepiji lidskou krev a mám vlastní.“

„Ty si tady někde chováš vlastního Bambiho!“ vyjekla Jane a začala se kolem sebe rozhlížet, tím samozřejmě rozesmála všechny okolo.

„Ne, mám krev v lahvích.“

„V lahvích? Já chci taky!“ křikl Carlos a společně s Thomasem se zase začali smát.

„Je to jenom zvířecí krev,“ upozornil jsem je.

„Aha, tak to nechci,“ zkřivil tvář Carlos a znechuceně ohrnul ret.

„Dobře, takže já dva, Jane dva, Iris Avital?“

„Dva,“ přikývla Iris.

„A, kluci, vy taky chcete po dvou, nebo…“

„Po dvou,“ řekli unisono. Kdyby se nejednalo o tom, kolik zabijí lidí, možná bych se i zasmál.

„Dobře, tak já jdu někoho sehnat.“

Asi za dvě hodiny jsem uslyšel jedenáct blížících se srdcí. Já jsem si mezitím stačil vypít dvě lahve krve, ale jak to tak vidím, tak si asi budu muset dojít pro další.

„Nevypadá to, že by se tady měla konat nějaká párty,“ řekl hlas mladé dívky.

„Je ještě brzo a navíc je to soukromá párty,“ poučila ji Renata. „Jane, Carlosi, Thomasi, Iris Avital, máme návštěvu!“ zakřičela Renta trochu moc nahlas na to, že jsou všichni upíři, a všichni už čekali připravení ve vedlejší místnosti. Vyšel jsem ze svého pokoje, abych si skočil do kuchyně pro pár lahví krve, protože za chvíli tady bude strašný masakr. Bohužel jsem se musel zákonitě střetnout s ostatními a i s průvodem mladých slečen.

„Kdo to je?“ zeptala se pro ni tichým šepotem jedna dívka Renaty. Ta po mně po očku mrkla.

„To je Edward Masen, náš vegetarián a abstinent,“ zasmála se svému vtipu společně s ostatními vedle. Dívky ji však ignorovaly a všechny mě hypnotizovaly pohledem, až mi to začínalo být nepříjemné. Sice se mi některé líbily a řekl bych, že by možná i mohly se mnou strávit noc, ale když jsem si vzápětí vzpomenul, jaký je čeká osud, nemohl jsem se ani nadechnout, natož vykouzlit oslňující úsměv. Proto jsem zvládl tak lehce ignorovat i myšlenky většiny dívek, které si nás představovaly nahé v různých postelových scénách, nebo mě přinejmenším svlékaly očima. Ale byla tu dokonce i taková, která se spíše než pohledem na mě kochala pohledem na Renatu, přesněji na její skvělý zadek, a musel jsem pochválit dívčin vkus, protože Renatin zadek by mohl klidně vyhrávat soutěže krásy.

„Já jsem Clarrise,“ představila se mi s širokým úsměvem jedna z odvážnějších dívek vpředu. Šlehl jsem po ní úsměvem. Tak co? Stejně budou za chvíli mrtvé. Sám jsem si nadával za takové myšlenky, ale zrovna v tuto chvíli jsem si vzpomněl, jak jsme tenkrát žili společně s Jasperem. Jak jsme sice uctívali lidský život, ale zároveň jsme se krmili kráskami vzdychající naše jména, teda alespoň já. Byl jsi sluha krve! napovídala mi jedna moje polovina. Ale jaké krve! Nevím jak, ale najednou jsem líbal vrch Clarrisiny ruky a házel po ní svůdné pohledy, jako když lovím v baru do postele. Najednou jsem to však nemohl ovládnout jako normálně. Úplně se mi to vymklo kontrole.

Nesváděj to jídlo! křičela po mně Renata v myšlenkách, ale dobře jsem poznal, že více žárlí, než se stará o jídlo. A to mě ještě více popohnalo.

„No slyšíte to? Když to nemůže jíst, tak to aspoň vohne!“ protestoval Carlos.

„Tady je rozdíl mezi vegetariánem a normálním upírem. Jemu už z těch štěňátek začalo hrabat,“ přizvukoval mu Thomas. Protože byli ve vedlejší místnosti, tak je dívky neslyšely, ale zato Renata se neubránila širokému úsměvu. Ale pak ji v hlavě bleskla myšlenka, které jsem se ihned chytil.

„Holky, tak se rozdělte do dvou skupinek, jedna půjde se mnou a druhá tady s Renatou.“ Vůbec jsem nechápal, co právě teď dělám, ale pak už bylo pozdě.

Dívky se poslušně rozřadily a čekaly na další povely jak krávy na porážku, no, vlastně jsem nebyl daleko od pravdy. Clarrise byla samozřejmě ve skupině, která měla být druhou várkou. Spolu s ní tam byly její další tři kamarádky Jane, Jenna a Sarah a pak další dvě mladší dívky, které se bály, co se stane. Jo, tak to už je trochu pozdě, holky. Rychle jsem odvedl dívky nahoru, aby se mezitím garda s Iris nakrmily na dalších čtyřech mladších studentkách. Postupně jsem s holkami procházel první patro, vymýšlel si nějaké povídání o rodinné historii a zároveň jsem se pokoušel ignorovat vábivý pach lidské krve, který se teď nacházel všude okolo mě a již úplně prosytil celý dům. Už aby byl konec. Jak postupně upíři v přízemí dopíjeli, musel jsem odesílat i dívky dolů a už u Sarah mi docházely výmluvy.

Jane nenávistně vytýkala Renatě, že jí nepřivedla ještě kluka a že tak nemohla vypít zamilovaný pár. Renata však veškeré nenávistné pohledy ze strany Jane ignorovala a pomalými doušky pila. Všichni už pili svoji druhou oběť a na mě řvaly jejich myšlenky omámené čerstvou krví. Clarrise bylo úplně jedno, kam zmizely ostatní dívky, dokonce nepohřešovala ani svoje kamarádky a byla ještě ráda za jejich absenci, protože už v myšlenkách od příchodu do domu plánovala, jak se mě pokusí svést. Normálně bych se nad tím zasmál a nechal bych ji, ale teď jsem vůbec netušil, jestli to je dobrý nápad. Už jsem jí neměl co ukazovat a nevím proč, ale zavedl jsem ji k sobě do pokoje. Clarrise mě chvíli pozorovala a až po chvíli se rozhoupala, a tak když jsem jí něco vyprávěl – sám si ani už nepamatuji co -, tak se ke mně přiblížila kočičí chůzí – nástup za jedna – a neohrabaně se mi vrhla na rty, chvíli trvalo, než si zvykla na jejich tvrdost, ale i pak jsem si stejně pořád připadal jako s pusou v rybníku. Raději jsem ji od sebe odtrhl. Ona si to ale vyložila jinak a okamžitě ze sebe stáhla tričko a skopla sukni. Sám jsem se divil, jak dokáže být člověk rychlý. Carlos zaznamenal v myšlenkách, že se u mě v pokoji něco děje, ale naštěstí byl až příliš zaměstnaný Jenninou krví, že nad tím nestačil dlouho uvažovat. Clarrise už taky odmítla čekat, znovu ke mně přistoupila, začala mě mokře líbat a zároveň se potýkala s přezkou mého pásku. Najednou moje nadržená část explodovala a já jsem už vnímal jen okrajově, jak s Clarrise házím o postel a jak se strašně zrychluje srdce po tom, co objeví pramínek krve, který jí teče z temene hlavy.

Její krev mě doslova pohltila. Něčemu takovému jsem nikdy nemusel vzdorovat, nic takového jsem totiž v životě nepotkal. Ta krev mě úplně ovládla. Ne jako s Isabellou, kdy mě ovládne ona sama, tohle bylo něco naprosto jiného. Clarrise by mě k ničemu nedonutila, ale její krev pro mě zpívala nádherně tajemnou melodii, kterou jsem se mohl naučit jednoduše a při tom tak složitě. Vypít ji. Červená clona mě obepnula tak silně, že jsem už ani neslyšel něčí myšlenky, jen mělký dech a rychlý tlukot srdce… mojí oběti. Probudil jsem se, až když jsem ležel na mrtvém těla Clarrise. Její tělo bylo už nehybné a chladné jako to moje, to její se už nikdy neprobudí k životu. Protože to já jsem mu ten život z těla vysál. Sám jsem cítil, jak veškerá Clarrisina krev teď zpívá ve mně, ale teď už ta melodie nebyla tak krásná jako předtím, teď byla vskutku děsivá, chladná a bolestivá.

Když jsem se konečně trochu uklidnil a soustředil jsem se na myšlenky gardy a Iris, kteří se o mém úletu už určitě dozvěděli, zaslechl jsem Renatiny soucitné myšlenky a až teď si uvědomil, že již značnou chvilku stojí ve dveřích a pozoruje mě. Nevím, kde se v ní vzalo tolik citu, ale skoro úplně odhadla veškeré moje pocity.

„Proto jsi přivedla jedenáctou?“ zeptal jsem se potichu Renaty, jako bych snad ještě mohl zbudit Clarrino tělo z posmrtného spánku, kdybych nahlas promluvil. Clarrise se sice nepohnula, ale zato Renata ano. Opatrně ke mně zezadu přistoupila a objala mě kolem pasu.

„Je mi to tak líto. Myslela jsem, že ji někdo vypije a že ty odoláš. Ale nečekala jsem, že ti podlomí sebeovládání.“

„Její krev byla jiná,“ šeptal jsem potichu a sám jsem se styděl za to, co teď říkám. Neměl bych nad jejím tělem mluvit o její krvi, jako by nestačilo, že to já ji mám v sobě.

„Krásnější?“ zeptala se stejně potichu Renata a já se zmohl jen na přikývnutí.

„Třeba jsi potkal svoji la tua cantante,“ uvažovala Renata.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.

„Zbavují se těl, a pokud se chceš zeptat na to, jestli si tě všimli, když jsi pil, tak bych sama řekla, že ne. Byl jsi opravdu hodně potichu a vzhledem k tomu, že je celý dům prosycen pachem krve, tak si nikdo ani nemohl všimnout, že je o jeden pach více. A k tomu byli, ještě když odcházeli, docela omámení novou krví, řekla bych, že se mi tentokrát výběr zadařil.“ Přikývl jsem, ale při tom jen mlhavě vnímal, co právě povídala. Zabil jsi! Znovu! Promrhal jsi jeden lidský život jenom kvůli tomu, že jsi podlehl! Doléhaly na mě oprávněně výčitky a já se tak nemohl déle zdržet v místnosti, kde byla zároveň i moje poslední oběť.

„Mám ji odklidit?“ zavolala ještě po mně Renata, když jsem se skloněnou hlavou odcházel. Nezvládal jsem více než jen kývat hlavou, ale Renata naštěstí nic víc ani nepožadovala. Rychle jsem seběhl do kuchyně a tam na jeden lok vypil celou lahev zvířecí krve. Bylo to odporné, ale dal jsem si ještě dvě, abych smyl z patra tu příchuť Clarrise. Když jsem se pak podíval do zrcadla, moje oči měly nazrzlý odstín, ale někdo nezasvěcený by snad jen těžko poznal, že se mi před chvílí zhroutilo sebeovládání.

Když se vrátili ostatní, Jane zavelela, že se půjde za Cullenovými, protože u nich prý jistě naleznou něco hodně důležitého. Znovu mě zaplavila vlna strachu. Ale místo toho, abych se bál o přátele, kteří mi jsou rodinou, tak jsem měl strach jen o jedinou bytost, kterou ale znám jen chvíli. Isabellu.

Bohužel Alice zřejmě podcenila volterrské schopnosti a Jane společně s Thomasem našli chatu během pár hodin. Pevně jsem doufal, že to byl jen chyták a Alice všechny bezpečně schovala, ale když jsem v domě zaslechl bijící srdce a přitom žádné myšlenky, pocítil jsem novou sílu strachu. Vletěl jsem do domu, abych se přesvědčil na vlastní oči. Za malou chvíli už přede mnou stála Isabella, i když jsem byl nesmírně naštvaný, že ji Alice nevzala s sebou a v duchu jsem všechny Cullenovy proklínal, nemohl jsem se nabažit Isabellina pohledu. Byla tak křehká. Z velké dálky jsem zaslechl Aliciny myšlenky. Uvědomuji si, že jsi teď naštvaný, že jsme ji nevzali s sebou, ale bylo to jediné možné řešení. Bella by se neměla jako jediná ve Volteře podřeknout a nikdo by se tak neměl dozvědět o tom, že lidé vědí o existenci upírů. Závisí na tom jak život Belly, tak i Chloe a Ericha. Aro by z tebe tak či tak ucítil silný pach člověka a navíc garda byla v tvém domě, takže sami by mohli dosvědčit dlouhodobý pach. Neber Bellu jako oběť, nic by se jí nemělo stát. Hlavně ji, prosím, nějak naznač, aby celou dobu mlčela. A byla bych ti vděčná, kdybys jí o tom, že jsme ji tady nechali schválně, pomlčel, chci jí to říct sama. Pak se ozvaly i Jasperovy myšlenky. Hlavně nepomáhej Iris, všechno by se tím pokazilo a nemuseli byste z toho vylézt živí.

Ti venku se dohodli na tom, že ať je se mnou kdokoliv, vezmou ho s sebou, a tak čekali, kdy s onou osobou vyjdu, pak mi i rozkazovali v myšlenkách, ale já jsem nebyl schopný pohybu. Renata to už nevydržela a rozhodla se mě popohnat. Vzal jsem Bellu do náručí a rozhodl jsem se ji nepustit z očí, dokud nebudeme zase doma. Ani Bella se nijak nezdráhala a i přes všechny nebojácné výrazy, které si zkoušela nasadit, se třásla strachy jako osika. Alespoň byli tak ochotní, že kvůli Belle použili auto. Když jsme pak nasedali do soukromého letadla, posadil jsem se automaticky k Belle. Naštěstí si sedli ostatní před nás a nemohli tak vůbec nic postřehnout. Držel jsem Bellu za ruku, ale místo koleček jsem jí kreslil písmena a doufal, že mě pochopí. Za chvíli se ke mně Bella natáhla, aby se mi opřela o rameno, a najednou zakývala hlavou. Nechtěla znát důvod, prostě mi věřila. A já věřil jí. Objal jsem ji kolem ramen a více si ji k sobě natiskl. Bella najednou chytila moji ruku, a taky začala kreslit písmena.

Miluju tě.

Nejdříve jsem nevěděl, jestli jsem pochopil správně, ale když se na mě otočila s úsměvem, a to samé mi naznačila také rty, tak jsem myslel, že začnu skákat deset metrů do vzduchu, nebo brečet, vzhledem k naší současné situaci. Naklonil jsem se pro polibek úplně ignorujíc dalších pět upírů, z toho minimálně dva chtějící nás oba zabít. Bella nejdříve zaváhala, ale pak mi vyhověla. Přitiskl jsem si ji blíže a zhluboka se nadechl její omamné vůně.

Když jsme doletěli do Volterry, Bella už dávno spala, a tak jsem ji opatrně nosil na rukou. Bohužel jsem ji ale musel za chvíli probudit, protože Aro nehodlal čekat, až se probudí, a rozhodl se nás vyslechnout hned.

„Isabello, vstávej,“ zašeptal jsem jí do ucha. Trochu se zamrvila, ale pak okamžitě otevřela oči a vystrašeně se přitiskla blíže ke mně, ani se jí nedivím, když se probudila v místnosti plné upírů.

„Edward Anthony Masen!“ řekl nadšeně Aro. „Tak dlouho jsem toužil po tom, abych tě potkal. Bytost, která popírá svou podstatu a přitom každou noc spí s jiným člověkem. Ale koukám, jaká se to stala změna!“ ukázal směrem na Bellu, kterou jsem si díky tomu ještě blíže přitiskl, „Edwarde, znáš Cullenovy? Příjemná rodina, stravují se podobně jako ty.“

„Díky nim se takto stravuji, potkal jsem je díky Jasperovi a Alice. Dlouhou dobu jsem pak u Cullenových žil a vypadá to, že se k nim zase brzo vrátím,“ prozradil jsem Arovi možná až moc.

V místnosti bylo kromě bratří asi deset upírů a mezi nimi se mi zdála jedna tvář velice povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Ten upír mě jistě také poznal, protože na mě nejdříve překvapeně vyvalil oči a pak se podíval na Ara. Já jsem také rychle stočil pohled zpět k Arovi, protože ten až nebezpečně skenoval očima Bellu.

„Edwarde, představíš nás?“ zeptal se Aro. Mezitím chytil za ruku Jane a Carlose. Postavil jsem Bellu na vlastní nohy, ale nedokázal jsem se vzdát jejího kontaktu, a tak jsem ji alespoň držel za ruku.

„To je Isabella Swanová.“ Bella očima hypnotizovala podlahu a zarytě mlčela, ani nevzhlédla.

„Těší mě, Isabell. Jmenuji se Aro. Můžu mít jednu drobnou otázku?“ Bella se na něj nedůvěřivě podívala, ale nakonec přikývla. „Mohla bys mi podat ruku?“ Bella se na mě se strachem a důvěrou podívala a já jsem jí souhlasně přikývl. Ona se tak odhodlala a svoji křehkou roztřesenou ručku vložila do té Arovy. On se chvíli pokoušel značně soustředit, ale nakonec zjistil, že nic neslyší ani nevidí. „Děkuji,“ zamumlal naštvaně a políbil Bellinu ruku na hřbet. „Barbaro?“

„Ano, pane?“

„Mohla bys tady Isabellu odvést do nějakého blízkého pokoje? Musíme tady ještě něco dořešit.“

Nechtěl jsem Bellu pustit, ale bylo mi jasné, že když to neudělám, mohlo by se stát něco mnohem horšího, než že ji na pár hodin neuvidím. Barbara tudíž šla před Bellou a vedla ji ze sálu, když se opět ozvala Bellina vrtkavá štěstěna. Bella zakopla o jedinou vyčnívající dlaždici, co v místnosti byla, a letěla přesně proti žulové lavičce. Naštěstí se včas chytila, takže jsem vůbec nemusel zasahovat, ale když Bella vstávala, neubránila se tomu, aby přejela rukou po skoro dokonale opracovaném kameni a bříškem prstu zavadila o tu nejostřejší část celé lavičky.

„Au,“ zanaříkala a chytila se za prst, na kterém mezitím už vyrašila první krůpěje krve.


Asi se teď možná na mě trochu zlobíte, ale prostě pravidla jsou pravidla a ta říkají, že musím skončit v desáté kapitole, a kdyby se toto nestalo, možná bych už potom nenašla odvahu. Proto vás prosím abyste, mě neukamenovali.=o)

A stejně to vypadá, že všechno dopadne úplně jinak, než to teď vypadá.=oDD


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 8. kapitola:

 1
5. Lucka
10.08.2012 [1:00]

skvělá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.08.2012 [21:47]

AnizekNo hele, to bylo jako hnusný. Takhle mě napínat. Moc se těším an další kapitolku a máš to naprosto skvělé. Tak jen tak dál, protože tento skvost bych mohla číst neustále dokola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2012 [21:32]

1ajjka1ty kokso Emoticon Emoticon ten koniec Emoticon Emoticon Emoticon úžasná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS
07.08.2012 [16:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2012 [14:30]

eMCullenAhoj, článek jsem ti opravila, i když jsi v něm měla opravdu hromadu chyb. Příště se při opravě zaměř především na níže vypsané chyby. Děkuji.

+ čárky (!)
+ shoda podmětu s přísudkem
+ vyjmenovaná slova
+ ji/jí - krátce ve 4. pádu
+ chybějící slova
+ překlepy
+ malá/velká písmena
+ Voltera -> Volterra
+ přímá řeč

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!