Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 7. kapitola

Sny v Zahradách - 7. kapitolaTak schválně, jestli se Edwardovi a Iris podaří utéct.

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - jeden (nebo oba) hlavní hrdinové se musí vydat na výlet.

Díky AfrAC.

Isabella:

Všichni seděli u mě v pokoji a společně jsme se smáli vyprávění o Emmettových vtípcích. Dokonce i Erich nechal práce a připojil se k nám. Najednou Alice zkameněla a upřela pohled do dálky. Nevím, jestli si toho ostatní nevšimli, ale jedině já jsem Alice se strachem pozorovala. Když se vrátila duchem zpět do místnosti, než stihla svůj pohled ovládnout, všimla jsem si jejích vyděšených očí, které se snažila schovat za hraným úsměvem. Alice se jemně zapohybovaly rty a najednou veškerá veselá atmosféra v místnosti zmizela. Cullenovi byli najednou napjatí a dokonce i Emmettovi zmizel úsměv z tváře. Jistě jsem si toho nevšimla jediná, ale asi jsem svůj objev také nejhůře skrývala. Všichni na sebe ostražitě koukali a já už to nevydržela.

„Co se stane, Alice? Říkala jsi, že vidíš budoucnost, tak co jsi viděla?“ Cullenovi zmrzli ještě více.

„Jen mě napadlo, že pojedeme na nákupy,“ lhala Alice.

„Kecáš,“ vyštěkla jsem na ni podrážděně a bylo mi úplně jedno, že právě teď křičím na upíra.

„Ne, jen jsem viděla Emmettovu reakci na jedno Rosaliino prádlo a docela mě to vyděsilo, protože on si klidně roztrhal Victorii Secret! A to novou kolekci!“ řekla Alice a teď se mi teprve zdálo, že mluví pravdu. „Ale víš co? Nákupy jsou dobrý nápad!“ pokračovala dál a všichni najednou vydali jedno táhlé Nee! „Fajn, jak chcete, ale měli bychom někam vyrazit, alespoň na tři dny.“

„Teď jsme přijeli, Alice, a myslím, že by bylo nezdvořilé hned odcházet na třídenní výlet.“

„Ale já myslela, abychom se více poznali! Jeli by s námi Erich, Chloe i Bella.“

„A co Edward?“ vyletělo ze mě automaticky.

„Na toho čekat nebudeme, jako začátečník to ještě nevíš, ale lov se může někdy protáhnout někdy i na týden.“

„To má paní Alice pravdu a navíc Edward už nebyl na lovu něco přes čtrnáct dní a pil jenom krev z lahve.“

„On má krev v lahvi?“ chytal se ihned Emmett.

„No kdyby někdy třeba potřeboval a nemohl na lov.“

„Týý vado, tak to si taky někdy musím obstarat.“

„Ale musíme jít hned ráno kolem půl sedmé, protože pak nám vysvitne sluníčko a my se odsud nedostaneme.“

„To pojedeme už zítra?“ ptala jsem se vykuleně.

„Proč ne, čím dříve, tím lépe,“ přidala se Esme a chvíli nato všichni z mého pokoje zmizeli. Cullenovi šli vyzkoušet postel, nebo jak to Emmett říkal, Erich si šel lehnout a já jsem se také natáhla, ale spánek ne a ne přijít. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, že je Edward právě teď s tou Iris Avital a bůhví, co na něj zkouší. A navíc jsem se nějak nedokázala zbavit mínění, že je něco špatně. Jenže jsem nevěděla co.

 

Ráno mě probudil šustot u šatní skříně. Jak jinak než Alice. Napadlo mě ihned, ale když jsem vzhlédla k šatníku, stál u něj Emmett a prohlížel si všechno moje oblečení přes podprsenky, kalhotky a tílka, až po sukně a šaty, kterých jsem vlastnila poskromnu.

„Ach, Bello, Bello, co já si jen s tebou počnu,“ napodoboval Alicin soprán a kroutil při tom hlavou, jak by to určitě dělala Alice. „Jak chceš sbalit Edíka, když nemáš ani nic pořádného na sebe?! Budeme muset na nákupy, Paul Mauren má novou kolekci, a ta je pro tebe, jak stvořená. Už tě v ní vidím, určitě našeho Edíka naprosto oslníš, až tě uvidí citrónově červeném tílku s jemně vyšívaným krumplováním.“ Emmett se nad každým slovem tak rozplýval, že bych dokonce i věřila, že ví, co říká, ale opak byl pravdou. Protože Alice naštvaně vlítla do mého pokoje a začala do Emma bušit jak vzteklý nosorožec.

„Je to Ralph Lauren a nemá teď žádnou novou kolekci, neexistuje nic jako citrónově červená, nedělá tílka a nemůžeš mít tílko s jemně vyšívaným krumplováním!“ křičela Alice jak smyslů zbavená a pořád mlátila do Emmetta svými malými pěstičkami. Emmett před svojí sestrou utekl ke mně do postele, která zmučeně zavrzala, když na ní ten kolos skočil.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se, protože mi nepřipadalo ani šest ráno.

„No musíš vstávat!“ zakřičel mi Emmett ucha a strhl ze mě peřinu.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Jedeme na výýýlet!“ odpověděl mi hned zpátky a vyběhl z mého pokoje. Alice se za ním podívala a naštvaně zakroutila hlavou.

„No vidíš to? Má cenu uplatňovat na něj můj oděvní um, když všechno, co má na sobě, zesměšní jen tím, jak se chová?“

Zasmála jsem se a Alice už s úsměvem ke mně šla s kupičkou oblečení.

„Alice,“ zaprosila jsem a vlastně ani nevím proč.

„Hele, dovol mi tě obléci, a pak tě nebudu týden otravovat nakupováním.“

„Dobře,“ uvolila jsem nakonec.

„Fajn, tady máš oblečení,“ hodila mi hromádku na postel. „A rychle vstávej, čeká se už jenom na tebe!“ řekla mezi dveřmi.

„Vždyť jsem si ještě nezabalila!“ křikla jsem a ve dveřích se objevila Rose.

„Esme ti to už zabalila, ale nemusíš se bát, soukromí ctí jako nikdo jiný,“ uklidňovala mě.

„Dobře.“

„Jen se obleč a přijď za námi dolů.“

„Dobře,“ přitakala jsem znovu.

Když jsem se navlékla do Alicina kompletu – mělo mi být jasné, že to určitě nebude vybráno z mé skříně -, podívala jsem se do zrcadla a musela jsem uznat – i když jsem nechtěla -, že je to opravdu pěkné. Ozvalo se zaťukání, a jakmile jsem otevřela, Alice se mě hned ptala.

„Tak co na to říkáš?“ nedočkavě poskakovala, jak malé dítě před cukrárnou.

„No ujde to,“ zamumlala jsem, ale Alice to šíleně potěšilo.

„Fajn, tak půjdeme?“ řekla a táhla mě do přízemí.

Postavila jsem se doprostřed haly a kolem mě se shlukli Cullenovi, jen Esme a Carlisle chyběli, ale vysvětlovala jsem si to tím, že asi pomáhali Erichovi s Chloe. Emmett s Jasperem se potutelně usmívali, Alice svoje nadšení neskrývala a Rosalie mě pohledem litovala.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a ošila se z nechtěné pozornosti.

„Ne, nic,“ řekla rychle Alice, ale úsměv se jí rozšířil po tváři ještě více. Povzdechla jsem si.

„Tak co se stalo?“ Jasper se zasmál, ale přesto mi nic neřekl, ovšem Emmett si tu příležitost nenechal ujít.

„Měla jsi trošku živější sny.“

„Co?“ ptala jsem se okamžitě. Vím, že se mi občas stane, že vykřiknu, ale nikdy to nebylo nic konkrétního.

„No, říkalas, že jsi v zahradě, a pak si pořád vzdychala ‚Edwarde, ach, Edwarde!’“ napodoboval mě Emmett a div se s Jasperem smíchy neudusily.

„Nechte toho!“ okřikla je nevrle přicházející Esme. A všechny tím překvapila. I mně se zdálo, ač jsem ji dlouho neznala, že to pro ni není typické. „Musíme se připravit, za chvíli musíme být pryč.“

Za ní se objevil Carlisle a nesl ohromnou a určitě i velice těžkou krabici.

„Esme má pravdu, připravte se a uklidněte se.“ Zdá se mi to, nebo ten výlet berou nějak moc vážně? A proč to vypadá spíše jako stěhování?

Edward:

 

Spolu s Iris jsme se pokoušeli odprostit se od našich věznitelů, ale bylo to předem marné, a tak jsme se je alespoň pokoušeli zpomalit, snad to Alice uvidí včas a stačí vyhnat všechny z domu. Cullenovi by se o sebe nějak zvládli postarat, ale hlavně Isabella! Vůbec jsem nechápal, proč v takové chvíli myslím na Isabellu, když je to jenom člověk a při tom jde teď o život hlavně mě.

„To si říkáte upíři?“ ohradila se po nás naštvaně Jane. „Vždyť se vláčíte jako… lidi,“ odfrkla si opovržlivě.

„Kdybys jedla tu jeho odpornou stravu, tak bys pochopila,“ odpověděla jí Iris.

„Tak se nemáš nechat přemluvit,“ vrátila jí Jane.

„To je vidět, že jsi byla proměněná malá,“ řekla Renata a znovu přešla ke mně. Pohledem mi jezdila po nahé hrudi, po očích, po pažích, po nohách, až její pohled skončil zapíchnutý na mých kalhotách v místech pod páskem. Renata přešla ke mně a jemně obkreslila konturu mojí tváře, pak prstem obkroužila moje rty a kousla se do svých, nakonec zabořila ruku do mých vlasů, aby si mě mohla přitáhnout níže a dosáhla na mě. Jemně mě políbila chladnými rty do koutku úst. „Kdybys před proměnou poznala, co je to být ženou, nikdy bys nic takového neřekla, Jane,“ zašeptala potichu Renata. Jane se naštvaně otočila směrem k nám a Renata v tu ránu padla v křečích k zemi.

„Co si to dovoluješ?“ zavrčela malá Jane, ale Filip – jeden nízký gardista, co figuruje jako ochranka díky své síle – se postavil na ochranu Renaty, dobře věděl, že Jane nemůže svoje mučení používat na více než jednoho člověka najednou.

„Jane, víš, co řekl Aro. Žádné konflikty mezi sebou!“ Jane zlobně zavrčela, ale Renata hned přestala zrychleně dýchat a zase stála na nohách. Rozzlobeně zavrčela na Jane, která ji s chutí vrčení oplatila.

„Počkej ve Volteře,“ vyhrožovala Renata.

Všichni jsme sledovali Janin a Renatin konflikt, většině lítaly myšlenky kolem toho, jak Aro vynadá Renatě namísto Jane, protože té nechce říct křivého slova, ale jediná Iris kupodivu myslela na mě. Pane Bože, co se jí stalo, ještě chvilku a začne soucítit!

Chceš je pomoct zdržet, aby se mohli ti tvoji kamarádi upíři a tvoji služební přesunout někam jinam? Ozvalo se mi hlavou. Divil jsem se tomu, jak je ohleduplná, tedy pokud to jenom nehraje. Myslíš si, že jsem tak blbá a nevím, že přijela návštěva šesti divných upírů, jako jsi ty? Já ti pomůžu tady naše krasotinky chvíli zdržet a snad se povede těm tvým kamarádům nějak se odtamtud dostat. Podíval jsem se s překvapením na Iris. Tak co? Jo nebo ne? Neznatelně jsem přikývl. Dobře, takže když je budeme provokovat, bude jim chvíli trvat, než se srovnají a budeme moci pokračovat, takže se pokus do nich co nejvíce rýt. Překvapeně jsem se na ní podíval a přemýšlel, kde se v ní najednou vzalo tolik dobrosrdečnosti. Iris se potutelně usmála. Neboj, zlato, já si to později vyberu.

No jasně, to si mohl čekat, blbečku.

 

Isabella:

„Pojďte, ať jsme v chatě včas!“ zmatkovala Rosalie. Nevím proč, ale nepřipadalo mi to jako její obvyklé chování. Něco se určitě dělo a já nevěděla co.

„Já ti to vezmu,“ řekl vedle mě Emmett a sebral mi batoh z ruky.

„Jo… ehm… díky,“ vyblekotala jsem, ale už byl pryč. Zdálo se mi, jako když se všichni snaží přetvařovat a tvářit se normálně, ale nějak se jim to nedařilo.

„Bello, pojedeš s námi, nebo s Emmettem?“ zeptala se mě Alice.

„Je mi to jedno,“ řekla jsem klidně, ale vtom se mi u ucha objevil Jasperův hlas.

„Emm řeže mnohem víc zatáčky než já.“

„Jedu s vámi Alice!“ zakřičela jsem rychle a moje reakce rozesmála většinu rodiny až na Emmetta.

„No co, tak jedu trošku ostřeji no…“ řekl a sedl si do auta, „ale zase budeme rychleji v chatě, než ty!“

„Myslím, že by měl Erich s Chloe k vám, Jaspere. Nevím, jestli by přežili Emmetovu jízdu,“ řekla Esme.

„To je v pořádku, Esme, jsme zvyklí od Edwarda a myslím, že hůře jak on už nikdo jezdit nemůže,“ řekla Chloe.

„Hm, tak to jste ještě nikdy nejela se mnou, madam,“ řekl s širokým úsměvem Emmett.

„Já jsem zvyklí od narození jezdit s Edwardem, tak schválně jestli existuje někdo, kdo jezdí ještě nebezpečněji, ale pochybuji,“ připojil se Erich. Emmettovi zajiskřilo v očích.

„Tak dobře vsadíme se?“

„Emmette!“ okřikla ho Rose. Emm si znuděně povzdychl.

„Dobře. Tak mi aspoň řekněte, jestli jsem lepší nebo horší,“ řekl nadšeně Emm.

„Jsi jak malej,“ utrousila naštvaně Rosalie s nespokojeným kroucením hlavy a sedla si na sedadlo spolujezdce k Emmettovi.

„Co je malý, to je hezký,“ řekl Emmett s dětinským úsměvem a naklonil se k Rose pro polibek.

„A když je to hnusný, tak toho aspoň není moc,“ přidal Jasper, když už seděl na svém místě řidiče. Emmett rázem přerušil polibek a otočil se směrem k Jasperovi.

„Já vždycky říkal, že máš komplexy z toho, že jsem větší než ty.“ Jasper výhružně zavrčel, až mi přejel mráz po zádech.

„Já nemám komplexy!“ zaječel Jasper po Emmettovi. Emmett se rozesmál a dal k sobě palec a ukazovák, aby ukázal malou mezeru.

„Nepovídej, Jazzíku, ani malilinkatý?“ šišlal na něj. Už to vypadalo, že Jasper po Emmettovi vyletí, když je oba najednou okřikli jejich manželky sedící na vedlejších sedadlech. Alice pak chytila Jazze za ruku a dívala se podle mého do budoucnosti, pak cosi zamumlala a veškeré dění kolem mě se zrychlilo. Postřehla jsem jedině to, jak mě Alice doslova hodila do jejich auta, kde mě na zadním sedadle chytila Esme.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Carlisle pojede s Emmettem a Rosalie,“ řekla mile Esme, ale dobře věděla, že jsem myslela něco jiného.

„Proč?“

„Protože je v Jeepu více místa?“ řekla poplašeně Esme a otočila se k oknu. Alice mi skočila do řeči dříve, než jsem vůbec stačil zformulovat otázku.

„Bello, uklidni se, sedni si, užívej si jízdy a neboj se. Nic se neděje, takhle mi šílíme vždycky, když někam jedeme, akorát je jiné někam jezdit s lidmi, na to nejsme zvyklí, proto jsme takoví vyšokovaní.“ Podezřívavě jsem se na ní podívala a ona mi to vrátila veselým úsměvem do zrcátka. „Dobře?“

„Dobře,“ uznala jsem nakonec.

„Super,“ oddych si Jasper.

Další hodinu jsme všichni mlčeli. Jasper jel jako šílenec a občas si s Emmettem vyměnili vedoucí pozice na dálnici. Řekla bych, že kdybychom jeli normální povolenou rychlostí, tak se na místo dostaneme až tak za půl dne místo konečných dvou hodin. Musím přiznat, že jsem často zatínala prsty do sedačky a modlila se, abych tuhle jízdu přežila.

Když jsme konečně zastavili před velkou dřevěnou chatou, Emmett zničehonic stál před Jasperovým autem a Jazz se na něj jen potěšeně zubil.

„Tak to vypadá, že si někdo jiný bude chtít léčit komplexy.“

„Já bych ale vyhrál!“ upozornil Emm se vztyčeným prstem.

„A teď přijde to kdyby,“ zamumlal Jazz.

„Jo, já bych vyhrál… když… ale…“ snažil se Emmett, „kdybych – ksakru… Stoprocentně bych vyhrál, kdybych neměl na zadním sedadle lidi.“

„Já měl taky vzadu člověka,“ řekl Jasper.

„No jo, ale já měl dva a Bella celou cestu mlčela ani nepípla, ale tamti si ze mě jenom dělali srandu, jak jedu pomalu, nebo klábosili s Carlislem!“ stěžoval si Emmett.

„Hm, to máš blbý, měl si špatnou posádku,“ řekl výsměšně Jazz. „Zkrátka jsem vyhrál a už s tím nic neuděláš.“

„Nechte toho,“ zavrčela naštvaně Rose.

„Omlouvám se, Rosalie, ale tvůj manžel jednoduše nedokáže snést porážku,“ řekl Jasper se smíchem a rukou ukázal na naštvaného Emmetta.

„No počkej!“ zaječel za ním Emm, ale Jaspera už nebylo. Za chvíli už jsem jen slyšela zvuky z okolního lesa, jako bychom byli vedle pily. Už jsem se neudržela a musela se zasmát.

„To je u nich normální?“ zeptala jsem se Alice, která vzadu vykládala věci z kufru.

„Co? Že zmizelo jejich vychování z doby, kdy byli ještě lidmi a nejsou schopní pomoci dámě v nouzi, protože už nejsou žádní gentlemani?“ zaječela svým drobným hláskem do lesa a veškeré kácení stromů přestalo a za chvíli se na mýtině, kde dům stál, objevili potrhaní Emm s Jazzem. „Nebo to že se chovají jako malí kluci,“ dodala Alice a vytáhla jeden obrovský kufr jako by to bylo peříčko.

„Já to vezmu,“ nabízel se Jasper a chtěl Alice vzít kufr z rukou, ale ona mu ucukla rukou a i s kufrem zmizela a objevila se až na zápraží chaty.

„Teď už nechci, odnesu si ho sama,“ řekla a vyplázla na něj jazyk.

„Alice,“ zažebral Jasper sotva slyšitelně a nasadil štěněčí pohled, ona se jen zasmála a opět zmizela.

„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se a ukázala na Jasperovi potrhané kalhoty a skoro žádné tričko. Jasper se podíval na svoje oblečení a zaklel.

„Kruci, Ralp Lauren, Alice mě zabije,“ zašeptal sotva slyšitelně.

„To teda!“ ozval se Alicin křik z domu. Emmett se na schodech rozesmál.

„Podpantlofláku, za chvíli budeš chodit s Alice na nákupy dobrovolně.“

„Miláčku?“ ozvala se Rose od auta. Emmett okamžitě pustil veškeré tašky na verandě a už stál u Rosalie.

„Co se děje, lásko?“ Tomu se nedalo nesmát.

„Pak kdo je tady podpantoflák,“ zašeptal mi do ucha Jasper. Emmett se po nás otočil, ale Rosalie ho okamžitě usměrnila polibkem, z kterého šel Emm do kolen a my se tak s Jazzem beztrestně smáli, až jsme se skoro váleli po zemi. Když jsme se pak uklidnili, Jasper vyndal zbytek věcí z kufru a vydal se mnou do domu.

„A co se vám teda stalo?“ zeptala jsem se ho a znovu ukázala na jeho roztrhané tričko. Jasper se na něj ještě jednou s lítostí podíval. V tu chvíli se z mé levé strany objevil Emm, který si taky nesl dost kufrů.

„No říkejme tomu taková menší výměna názorů.“

„A to děláte často?“ zeptala jsem se jich překvapeně.

„Ne,“ zakroutil rychle Emmett hlavou, až mu vlasy lítali na všechny strany, „jen tak jednou dvakrát, maximálně třikrát… za den.“ Vykulila jsem oči, když jsem si představila, jak se spolu Jasper a Emmett perou a jak v pohodě trhají svoje oblečení na cáry a přitom ničí veškerou okolní floru, protože fauna už stačila utéct.

„Bacha, ať ti nevypadnou oči z důlků,“ varoval mě se smíchem Jasper.

„A to vás to nebolí?“ Jasper se narovnal a zapřemýšlel.

„Ne…“ S úsměvem se podíval na Emmetta a kývl jeho směrem. „Vždyť on nemá ani pořádnou ránu.“

„Co kecáš? V klice tě vždycky dám!“ hádal se s ním Emm.

„Promiň, oprava. On má jakžtakž dobrou ránu, ale mozek nemá žádný.“ Zasmál se Jasper.

„Bello, pojď si radši nahoru vybalit. Vypadá to, že se to za chvíli spustí nanovo,“ řekla Rose, která se zjevila přede mnou. Přikývla jsem a spolu s Rose vyšla po schodech až do druhého patra, tam jsme odbočili do boční uličky a konečně našli můj pokoj. No jestli se tomu ještě dalo říkat pokoj. Byl to spíše velký byt. Snad ještě větší než mám v Masenovic sídle.

„Líbí?“ zeptala se mě Esme za zády.

„Nemám slov,“ zašeptala jsem uneseně.

„A to je dobře nebo špatně?“ zeptala se ještě Esme.

„Rozhodně dobře,“ řekla potichu jako smyslů zbavená a pohladila tenounkou látku závěsu.

„Tak to jsem ráda, doufala jsem, že se ti tenhle pokoj bude líbit, ještě jsem měla v záloze tři další, ale tenhle byl podle mě pro tebe skvělý.“

„Je dokonalý, děkuji.“

„Nemáš zač,“ řekla nadšeně Esme a odešla z pokoje.

„Bello?“ připomněla se ještě Rosalie.

„Ano?“ otočila jsem se za ní, ale nikde jsem ji neviděla.

„Tady v šatně," vykoukla z jedněch dveří a mávla na mě, abych jí následovala.

„Páni, co to je?“ zeptala jsem se a nevěřícně se dívala do přeplněných polic, poliček, skříní a ramínek.

„To je překvapení ode mě a Rosalie,“ zasmála se veselá Alice a rozhodila rukama kolem sebe.

„Zbláznili jste se?“ řekla jsem překvapeně.

„Jen jsem tak nakoukla, když ti Esme balila a viděla jsem, že bys potřebovala trochu obměnit šatník, doufám, že se nezlobíš,“ obhajovala se Alice se štěněčím pohledem.

„Ne, nezlobím, i když něco bych si sama určitě nekoupila,“ řekla jsem při průzkumu pár kousků oblečení.

„No právě!“

„A kdy jste to vůbec stihli všechno koupit?“

„No, tak trošku jsem to už měla v záloze,“ přiznala Alice.

„A co teď s mým starým oblečením?“ zeptala jsem se a ukázala na kufr u dveří šatny.

„No, víš, Bello,“ kroutila se Rose.

„Co jste mi udělali s oblečením?“ Rose s Alice se na sebe bezradně podívaly. Alice chvíli zapřemýšlela.

„No, víš, jak jsem ti řekla, že ti Esme nechtěla příliš zasahovat do soukromí?“ Přikývla jsem. „No, tak to zahrnovalo žádné oblečení.“

„Cože?“

„No, ale máš tady spoustu jiného oblečení,“ obhajovala se Rose.

„Asi půjdeme, aby ses tady mohla zabydlet,“ řekla rychle Alice. Chytila Rose za ruku a už jich nebylo.

Po obědě jsme všichni seděli v obýváku. Emmett s Jasperem, Carlislem a Rose zmizeli už někdy kolem desáté na lov a Alice plánovala nákupy, protože samozřejmě chtěla využít příležitosti, že Chloe s Esme potřebovali nakoupit jídlo. A o Erichovi jsem od příjezdu neslyšela. Ještě jsme byli spolu s Alice a Esme venku a oni mi ukázali dokonalé místo ke kempování, kam se prý další den vypravíme. Když jsme pak přišli domů Esme se s Chloe chvíli hádali, kdo uvaří. Nakonec vyhrála spolupráce. Potom jsme se až do noci koukali na různé filmy, až jsme s Chloe odpadli.

Okolo deváté hodiny ráno se celý dům úplně vylidnil a já tak zůstala sama v tom bludišti chodeb a pokojů. Asi tři čtvrtě hodiny jsem strávila jen tím, že jsem procházela dům skrz na skrz.

Chvíli po tom co odbila třetí, jsem uslyšela otevírání vchodových dveří a pomalu jsem se šla přivítat s příchozími. Ovšem místo Alice jsem na chodbě potkala Edwarda.

„Co tady děláš?“ vyštěkl na mě naštvaně a já tak okamžitě utlumila příchod těch prokletých emocí.

„Jsem tady s ostatními.“

„Oni tě nevzali s sebou?“ ptal se zvláštně. „Proč?“

„Edwarde?“ ozvalo se před domem a najednou dveře otvírala krásná hnědovláska s červenýma očima.

„Ano, Renato.“

„Děje se něco?“ zeptala jsem se poplašeně, protože tady něco nesedělo. Vypadalo to, jako by se Edward té hnědovlásky bál, a že by se zrovna někdo jako Edward bál ženský? Edward se neměl k žádnému kroku, a tak Renata zřejmě zopakoval svoji předešlou prosbu.

„Mohl bys, prosím, slečnu vyvést ven? Určitě bude Ara velice zajímat, jakým druhem se obklopuješ.“

„Prosím, nechte ji jít.“

„Pojďme, Edwarde!“ rozkázala Renata.

„Promiň,“ naznačil mi rty Edward, když mi podal bundu a boty, pak mě chytil do náručí a vynesl mě ven. Tam na nás čekala Iris a ještě další dva muži a jedna malá blondýnka. Určitě byla upír, ale byla proměněna ve velmi malém věku, nemohlo jí být ani patnáct. Osobně bych tak řekla deset, jedenáct.

„Dobře, myslíš, že bude tvým přátelům vadit, když si půjčíme auto kvůli té tvé malé osůbce?“ řekla ta dívka tvrdým odměřeným hlasem.

„Vezmeme si Emmettův Jeep,“ řekl rozhodně Edward.

„Dobře. Carlosi, my půjdeme tady s naší Rumunkou. Jane pojede s Filipem, Edwardem a tady slečnou. Snad to jejich krky vydrží.“

Edward mě nepustil z rukou, a když mě posadil na zadní sedadlo a připoutal, okamžitě si sedl vedle mě. Srdce mi bilo i v krku a v ústech jsem cítila hořkou pachuť strachu. Kromě svého dechu jsem nic jiného neslyšela. Ta malá dívka, kterou oslovovali Jane a seděla na předním sedadle, se na mě otočila, pohoršěné se na mě podívala, a potom se výhružně podívala také na Edwarda. Ten se ke mně okamžitě sklonil, že jsem se ještě více vyděsila.

„Isabello, prosím tě, uklidni se. Nic se nestane, jen zhluboka dýchej a všechno bude v pořádku,“ zašeptal a políbil mě na spánek. Vyděšeně jsem přikývla. „Dobře,“ přitakal, a pak mě chlácholivě objal.

„Co se děje?“ zeptala jsem se neslyšitelně.

Chvíli bylo ticho a pak jsem z Edwardovy hrudi uslyšela hrůzostrašné vrčení. Strachem se mi znovu rozeběhlo srdce.

„Jane, mlč!“ zavrčel Edward nelidsky a chvíli na to paže, které měl do té doby obtočené kolem mě, povolily a Edward bolestně zasténal.

„A to byla jenom ochutnávka,“ řekla Jane potěšeně a otočila se zpátky na ubíhající silnici před sebou.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se už opět při smyslech Edwarda, který mě opět objímal. Jane se na mě opět s úšklebkem otočila ze sedadla spolujezdce.

„Do Volterry, zlato.“


Na dnešní kapitolu nejsem moc pyšná. Začátek byl v pohodě, ale konec jsem ze sebe musela tlačit a řekla bych, že je to dosti znát. Ještě k tomu jsem se nervovala s podmínkou, a pak jsem komplikovala výkend mým úžasným korektorkám. Snad to bude příště lepší. Tak a teď sypte popel na mojí hlavu...

AfrAC


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 7. kapitola:

 1
05.08.2012 [19:30]

AnizekBylo to moc hezké, ale nečekala jsem, že tam bude Voltera. No moc se těším an další dílek který si hnedle přečtu. jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.08.2012 [20:25]

ZEJBLIKbylo to uzasny ale mensi chybca pises pomalu Emoticon Emoticon

02.08.2012 [0:25]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. 1ajjka1
02.08.2012 [0:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2012 [18:28]

mispa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Lucka
01.08.2012 [16:48]

naprosto úžasný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS
01.08.2012 [16:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!