Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 3. kapitola

03.07.2012 (15:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2780×

Jakmile si Bella všimla, že ji pozoruji, podívala se také na telefon. Zrychlil se jí tep a zkrátil dech, ale nevěděl jsem jestli vztekem nebo smutkem.

„Bello,“ řekl jsem a chytil ji za rameno, když se začala odtahovat z mojí blízkosti.

„Ne, pane Masene!“ ohradila se na mě s přimhouřenýma očima. Naštvalo mě, že má vůbec tu drzost na mě vykřikovat, jen jsem jí chtěl pomoct, a neměl jsem chuť poslouchat, jak tady někdo řve přes celý dům. Ještě k tomu všemu na mě!

Bella si rychle všimla mojí změny nálady a opatrně ustupovala. Věděla proč, protože už jsem začínal mírně vibrovat nezastavitelným vrčením.

„Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala,“ zašeptala vyděšeně a v tu chvíli jsem měl pocit, že by se ve mně krve nedořezal. Podíval jsem se Isabelle do očí a tam spatřil jedině strach a nic jiného. Proto jsem se raději otočil a odešel. Ovšem teď už jsem nezvládl jít na schůzku s nějakou holkou, takže jsem se raději vrátil zpátky k sobě.

Vzal jsem si knihu a asi za půl hodiny na moje dveře zaklepal Erich a bez vyčkání vstoupil, protože nečekal, že budu doma.

„Ach, Edwarde, co tady děláte?“ zeptal hned. „Je vám dobře? Vypadáte jako na smrt nemocný.“

Zasmál jsem se.

„Jsem jako rybička, i přesto, že již dávno mrtvý jsem, ale díky za optání, Erichu.“

„Ach, omlouvám se, Edwarde, neuvědomil jsem si…,“ začal se omlouvat Erich, ale já ho přerušil.

„To je v pořádku, Erichu.“

Seděl jsem v křesle, zatímco Erich uklízel pokoj a poslouchal jsem, co se v domě děje.

Isabella přestala plakat a před chvílí se přemístila ke Chloe, která uklízela kuchyň.

„Nemohu vám pomoci, Chloe?“ zeptala se Isabella.

„Jistě, zlato, aspoň to bude rychleji,“ odpověděla Chloe, otočila se na Isabellu a všimla si, že má zarudlé oči od pláče. Viděl jsem v jejích myšlenkách Isabellu a znovu jsem zatoužil ji obejmout a nepustit. Chloe se nechtěla ptát, co se Isabelle stalo. A ač přímo prahla po odpovědi, jestli nebyla se mnou, tak to překousla a raději přešla do neutrální zóny.

„Líbí se ti tady, děvenko?“

„Ano.“

„Byla jsi někdy v takovém domě?“

„Ano.“ Další jednoslovná odpověď Chloe naštvala, ale nedala to na sobě znát.

„Opravdu? A kde?“ Chloe se zpět podívala na Isabellu, a ač na ni žárlila, tak k ní pocítila mateřský soucit. „Omluvám se ti jestli působím vlezle, jen tady není živé duše, se kterou bych si promluvila. Erich skoro nemluví a Edwarda vidím jenom, když večer odchází na další schůzku.“

„Ne, to je v pořádku. Víte, když mi bylo osm, tak jsme byli s rodiči na prázdninách u otcovy kamarádky. Měla nádherný dům na pláži. Byli jsme tam asi týden, a pak máma přišla za mnou, celá uplakaná a řekla, že jedeme domů. Ale ač ta dovolená zapříčinila všechno špatné v mém životě, tak jsem tam strávila nádherný týden.“ Isabelle unikla jedna neposedná slza, a i když ji kvapem utřela, Chloe si jí stejně všimla.

„Moc ti to tady připomíná ten dům tatínkovy kamarádky?“

„Ano, a bojím se, že se to ještě více tady zhorší, ale teď už nemám nikoho. Ani mámu,“ řekla Isabella a nanovo se rozplakala. Chloe nechala všechno ležet a spolu s Isabellou v objetí si sedla na lavici ke stolu.

„Neboj, kdybys potřebovala, tak stačí říct. Kdykoliv ti pomůžu, nemusíš se bát, já už tě nenechám víc trpět.“

Chloe Isabelle utřela slzy.

„Edwarde, mohu se zeptat, proč jste vůbec dnes večer doma?“ zeptal se Erich.

„Jedním slovem, Isabella.“

„Děje se s ní něco? Vadí vám?“

„Ne, a to mi je proti srsti.“

„Nechápu vás, Edwarde.“

„Když ji vidím tak…,“ odmlčel jsem se a zavrtěl hlavou.

„A nezamiloval jste se nám do ní?“ zasmál se Erich. Střelil jsem po něm naštvaným pohledem. „A nebo taky ne,“ dodal.

„Jsi hotov?“ zeptal jsem se ho a on bez zbytečných průtahů odešel. Zatímco jsem se věnoval Erichovi, tak Chloe spolu s Isabellou uklidily kuchyni.

Najednou jsem vcházel do dveří kuchyně, až obě nadskočily.

„Edwarde, co tady děláte?“ divila se Chloe.

„Jsem ve svém domě, to nesmím?“ vyjel jsem po ní bezdůvodně.

„Omlouvám se, pane,“ zašeptala Chloe a vstala. Isabella chtěla vstát taky, ale Chloe jí zatlačila na ramena, aby zůstala sedět. Došla k lednici a vyndala mísu jahod, které postavila před Isabellu.

„Dej si,“ zašeptala k ní.

„Ne, děkuju. Mám na ně alergii.“

Chloe tedy vzala jahody k sobě, podívala se na mě, a když se mě myšlenkou zeptala, jestli má odejít, tak jsem kývl a ona odešla.

Posadil jsem se vedle Isabelly a ona se nepatrně odklonila a začala se třást.

„Omlouvám se za to…“

Isabella vyskočila ze sedu a než jsem stačil cokoliv říct, držela už kliku.

„Měla bych jít za paní Chloe, myslím, že říkala, že by potřebovala s něčím pomoci.“

„To počká.“

„Ale…“

„Bello, prosím…“

„Pane Edwarde…“

„Neříkej mi pane Edwarde.“

„A jak vám mám říkat?“

„Edwarde a nevykej mi. Připadám si pak o sto let starší,“ zasmál jsem se.

„Dobře.“ Isabella konečně svolila a posadila se zpět vedle mě. Chvíli jsme oba mlčeli.

„Chtěla bych vám…“ Podíval jsem se na ni se zvednutým obočím a ona se opravila. „Chtěla bych ti poděkovat za to, že jsi mi před tím chtěl pomoct…“

„Ale moc se mi to nepovedlo,“ dodal jsem.

„Ne, já jsem neměla křičet. Jsi můj zaměstnavatel a nikdo by si neměl dovolit křičet na někoho, kdo ho živí.“

„Bello, já být na tvém místě, tak bych si nafackoval.“

„Ale stejně se ti omlouvám.“

„I když nemáš vůbec důvod se mi omlouvat.“ Čekal jsem, kdy někdo z nás nakousne to téma, že za všechno může můj mobil.

„Víš, já bych stejně měla jít, nejsem tady od toho, abych mluvila.“

Asi jsem byl zabrán do Isabelly a jejích dokonalých čokoládových očí, protože jinak nedokážu vysvětlit, jak jsem mohl přeslechnout příchod Ericha. Nepatrně zaklepal a pootevřel dveře.

„Co se děje?“ zeptal jsem se automaticky, i když jsem všechno dopředu znal už z jeho myšlenek. Vůbec jsem si nevšiml toho, že na mě jeho myšlenky už přes pět minut křičí.

Je tady. Po sto padesáti letech je zase tady. Když jsem konečně v pořádku a už mě nezajímá, tak se vrátí!

Isabella určitě nechápala, co se děje, protože Erich ani nestačil nic říct a já s ním už odcházel. Chloe stála hned za Erichem a s napětím pozorovala, co udělám.

Doufám, že tu čůzu vyhodí. Už takhle mu způsobila tolik problémů, že to není možné. Doufám, že ji nepřijme, jako by se nic nedělo, myslela si Chloe, pak zpozorovala, jak se na ni s pozvednutým obočím a koutky dívám. Nebyl jsem zvyklý na to, aby si něco takového Chloe myslela. Obyčejně žárlila na moje společnice na jednu noc a někdy, když si myslela, že ji neposlouchám, tak si dokonce přála, aby mohla být zase jednou na jejich místě. Ale teď to byly spíše ochranitelské myšlenky. Takové… mateřské. Omlouvám se, Edwarde, poslala mi v myšlenkách.

„V pořádku.“

Erich byl zvyklý na některé myšlenkové pochody, které jeden z nich neslyšel a já na ně odpovídal, takže se ani nijak nedivil.

„Edwarde, čeká na vás venku. Nepozval jsem ji dovnitř, protože jsem nevěděl, jestli s ní chcete mluvit.“

„Erichu, ať mi udělala cokoliv, pořád jsem gentleman, takže zakázat dámě vstup a nechat ji čekat přede dveřmi je velice neslušné,“ pokáral jsem Ericha, který sklonil hlavu. „Ale děkuji, že jsi ji nepustil dovnitř. Udělám s ní rychlý proces.“

V tu chvíli k nám dorazila Isabella.

„Co se děje?“ zašeptala pro lidské ucho skoro neslyšitelně ke Chloe.

„Nic. Za chvíli bude zase všechno v pořádku. Jen musí Edward něco zařídit.“ Podívala se na mě.

Přeji vám s ní hodně štěstí.

Vydal jsem se ke dveřím a prudce je otevřel. Seděla na vrchním schodu, jakmile jsem otevřel, otočila mým směrem hlavu. Kde jí zářily dva krvavé diamanty místo očí.

Je krásný, proběhlo jí jako první hlavou.

Neměla jsem odcházet. Vstala, přišla ke mně naší přirozenou rychlostí a opřela se jednou rukou o rám dveří, o který jsem se také opíral. Najednou se napětí dalo krájet.

„Ahoj, Edwarde,“ zašeptala a vydechla na mě tak její úžasnou, sladkou vůni. Nadechl jsem se a přivřel oči, pak jsem všechen obsah svých plic zase vydechl.

„Ahoj, Iris.“

Chtěla jsem Edwarda trochu víc arogantního, ale nějak mi to nejde. Chci to ještě zkusit, tak snad se mi to povede. Doufám, že na vás moc nespěchám, když už teď přijde Iris. Ale musím říct, že mám asi štěstí, nebo že by to byla kompezace za druhou podmínku, ale jednoduše řečeno, ze čtvrté podmínky mám strašnou radost.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 3. kapitola: