Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v zahradách - 1. kapitola

21.06.2012 (17:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4619×

Býval jsem velmi arogantní a uzavřený -  až se divím, jak jsem mohl těch sto padesát let takto žít – ale to, kým jsem teď, je jen díky jedné jediné dívce, která … - asi začnu od začátku. Tedy pokud to chcete slyšet.

Můj příběh začíná někdy v roce 1848, už si to nějak moc dobře nepamatuji, ale tu noc jsem poznal svůj osud.

Bylo mi devatenáct a nedbal jsem na morálku, kterou po mně pořád rodiče vyžadovali. Chtěli, abych se oženil a staral se o rodinné sídlo, abych zanechal šarvátek a zapomněl na lehká děvčata, která při pohledu na mě směle nabízela svou náruč. Matka se mi pořád snažila domluvit a otec mi po několikrát i hrozil vyděděním, ale dobře jsem věděl, že ač hrozil sebevíc, nikdy by tak neučinil. Sourozence jsem neměl, a díky tomu, že mě měli rodiče až v pozdějším věku, tak ani moc příbuzných již nebylo na světě.

Jedné letní noci jsem opět šel do jedné krčmy v zapadlé ulici, kam by se žádný správný gentleman neměl podle mamá odvážit. Ale já toužil po dobrodružství, a když jsem se tedy nesměl toulat po světě a bojovat ve válce, tak jsem alespoň poslouchal vyprávění anglických vojáků, kteří se vrátili z války z Francie.

Tu noc však bylo všechno jinak. Když jsem vešel do hospody, neslyšel jsem vůbec žádný křik či smích, jen hrobové ticho a jakmile jsem spatřil ženu nebo spíše dívku u zapadlého stolu, kam směřovaly všechny pohledy, i hned jsem pochopil.

Nejdříve jsem si sednul k baru, kde jsem chvíli rozjímal nad ušmudlanou sklenkou zakyslé whisky, jestli ji mám oslovit, ale přesvědčilo mě to, že když jsem se otočil, abych zase spatřil její tvář, tak se mi dívala přímo do očí. Najednou jsem už stál u jejího stolu a v ruce držel dvě skleničky.

Chvíli si mě její tmavé oči nedůvěřivě prohlížely, ale nakonec vstala a skleničku určenou pro ni mi vzala z ruky, aniž by se mě sebemenším kouskem kůže dotkla.

Chvíli jsem postával nervózně u stolu, než mě zmohla netrpělivost.

„Mohu se posadit?“ zeptal jsem se dívky. Nepatrně vzhlédla přes svoje dlouhé černé řasy a s doprovodem šibalského úsměvu, který mi věnovala, se mi zrychlil puls.

„Jsem slušně vychovaná dáma, a tak vám bohužel nemohu kladně odpovědět,“ řekla a ohrnula spodní ret.

„A mohu mít ještě tolik drzosti, abych věděl proč?“ zkusil jsem to znovu. Dívka se zasmála.

„Jste neoblomný, pane. Nu dobrá. Nemůžete si přisednout, jelikož mě vždy vychovávali k tomu, abych znala jméno svého nápadníka.“

Když vyslovila slovo „nápadníka“ moje srdce si již razilo cestu přímo k ní, ale i přes to jsem se posbíral zase zpátky dohromady a oprášil lekce dobrého chování, i když jsem si nikdy nemyslel, že to budu potřebovat.

„Omluvte moji neomalenost. Při pohledu na vaši krásu jsem zapomněl, kdo vlastně jsem…“ chtěl jsem pokračovat, ale ona mě zastavila.

„Ale to je mrzuté.“

„A proč pak?“

„Protože jestli jste při pohledu na mě zapomněl, kdo vlastně jste, nikdy nebudu znát jméno muže, který mě už svým prvním pohledem oslnil, a s kterým bych chtěla sdílet alespoň pár krátkých okamžiků.“

„Naštěstí mám pro vás dobrou zprávu.“

„No to jsem ráda, a jakou šťastnou novinu mi přinese tato zpráva?“

„Že jsem si díky vám opět vzpomenul na svoje jméno.“

„A to zní?“ ptala se nadšeně, popravdě mě tato hra už také začínala bavit, ale mnohem více jsem toužil znát i její jméno, a tak jsem se nepatrně poklonil.

„Edward Anthony Masen a bylo by mi potěšením, kdybych si mohl přisednout a znát také vaše jméno.“

„Pokud si přisednete, pane Masene, budu jedině polichocena,“ řekla a mávla rukou k židli, o kterou jsem tu celou dobu bojoval, „ale myslela jsem si, že jste starší.“

„To si mne dozajista pletete s mým otcem, je obchodníkem.“

„Ach, asi ano.“

„No a kdy se dočkám já vašeho jména?“ zeptal jsem se nedočkavě.

Dívka ke mně natáhla bělostnou ručku.

„Iris Avital Arningová.“ Jakmile jsem se dotkl rty její ruky, projel mnou chlad, třes a vzrušení dosud nepoznané intenzity.

„Iris Avital? To není příliš anglické jméno,“ poznamenal jsem, když už mi mozek zase fungoval.

„Ne spolu se setrou a služebnou jsme se přestěhovaly z evropských břehů, když vypukla válka a zabili nám oba rodiče.“

„To je mi líto.“

„Ani nemusí, s Freyou si samy vystačíme a Aya je ta nejlepší komorná, kterou kdo jen může mít.“

Dlouhou dobu jsme si povídali, až dokud nezačaly jitřní paprsky prolamovat okenní tabulky. Za tu dobu co jsme zde seděli, jsem dokázal poznat Iris tak dokonale, že bych si mohl ihned vzít. Když však viděla jak se okenní parapet červená v přicházejícím rozbřesku, povzdechla si a se smutnýma očima se na mě podívala.

„Edwarde, ráda jsem tě poznala, ale asi bych už měla jít, sestra na mě již netrpělivě čeká a nechtěla bych ji nějak poplašit.“

„Dobře, velmi rád tě doprovodím,“ řekl jsem, když jsem jí pomáhal do kabátu.

„To nebude třeba, bydlím kousek odtud, to zvládnu i bez mužské péče.“

„Iris, nenech mě přemlouvat tě dvakrát.“

Iris se zasmála, ale nakonec přece jenom svolila. Když jsem pak poznal, kde Iris bydlí, chodíval jsem za ní každičký den. Sice jsme za celé léto nevylezli ven z domu, ale za to jsem ji poznal ještě hlouběji, pomalu mi odkrývala celý svůj život. Poznal jsem její sestru Freyu Glorii a i Ayu, která byla na svůj věk až přespříliš znalá ve všech možných bylinách a kořeních. Když už léto pomalu odeznívalo do podzimu a ve vzduchu se proháněly stříbřité pavučinky, donutil jsem Iris, aby se mnou šla ven. Až po dlouhém přemlouvání nakonec svolila, ale stejně jsme museli jít na odlehlé místo do lesů. A právě zde jsem poznal skutečnou pravdu o Iris a tam si mě také našel můj osud.

Když jsem se probudil v Irisině domě uprostřed noci po třech dnech šílené bolesti, u mé postele klečela jindy zamlklá Aya. Nejdříve mi chtěla vyprávět, co se stalo, a že Iris za chvíli přijde, ale když mi to povídala, zároveň jako by jiný její hlas říkal pravdu, a tak jsem zjistil, co se ze mě stalo díky mé dvouměsíční vražedné známosti.

Po nejdivočejším roce mého života, kdy se mě Aya snažila umírnit, odešla, a tak jsem zůstal sám. Vrátil jsem se zpátky domů a znovu se usadil v našem rodinném sídle, které už bylo přes půl roku opuštěné, jelikož mí rodiče znenadání opustili tento svět – když jsem se je pokusil navštívit.

A zde jsem žil po dlouhá léta, i když jsem si někdy na pár let skočil do světa, a pokoušel jsem se najít Iris. Sice jsem věděl, proč mě opustila, ale zároveň jsem také chtěl slyšet pravdu z jejích úst.

Ale po čase jsem i Iris přestal hledat, a jen sledoval svět přes okna mého domu. Zaměstnával jsem pouze služebnou Chloe a komorníka Ericha, kteří po čase také poznali moje tajemství a už jen kvůli svému životu ho střežili jako oko v hlavě.

Kolem mě se míhaly války a bitvy o trůny, o země, o dobitá území, o ženy, o mír, o svobodu a další nesmysly, kterých si beztak lidé okolo nevážili. Ale i tyto boje se zmírnily a pro většinu zemí začínala období prosperity.

A právě v těchto letech mi nabídla pomoc krásná dívka. Její rodiče ji měli stejně jako mě, v pozdějším věku, a protože ani nepočítali, že nějaké děti mít budou, tak neměla peníze na školu a musela si vydělávat přes čas, kdy nemusela být ve škole.

V některých ohledech mi bohužel až moc připomínala Iris. Ale na rozdíl od Iris byla Isabella mnohem citlivější, nemotornější a musím říci, že - ač jsem ji většinou viděl pouze v ušmudlaných šatech, nebo s červenajícími tvářemi, nebo jinak až odpudivě vypadající – se mi zdála také mnohem svůdnější než Iris. Možná to také bylo proto, že Isabella nepoužívala tolik podlosti a lstí, aby dosáhla svého, protože sama skoro nic nevyžadovala. Ono ostatně o ni také moc lidí nestálo, obzvláště potom, co se rozneslo, že je její matka alkoholička a otec proutník.

Ale abyste poznali celý příběh tak vám ho musím vyprávět od začátku, tak jak ho moje paměť zaznamenala.

Bylo prvního červencového dne a dnes měla poprvé nastoupit pracovní síla, která by pomohla Chloe obstarat to, co už sama kvůli stáří nezvládne. Sám jsem o tom člověku moc nevěděl, akorát že je to dívka, potřebuje si vydělat na školu a bude u nás přes celé školní prázdniny bydlet, ale ani to mě nezajímalo.

Právě mojí postel opouštěla nějaká další dívka, jejíž jméno jsem ani nepostřehl a uslyšel jsem vábivý zpěv něčího srdce, které hnalo jako splašené. Pokoušel jsem si vybavit, kdo by to mohl být, když to není ta rozladěná dívka, která na sebe rve šaty, které zatím, pro lidské uši neslyšitelně, praskají.

Když dívka praštila dveřmi mé ložnice a utíkala, jak splašená po schodech, zaslechl jsem dvě srdce. To jedno jsem poznal okamžitě Chloe – dívka, která se do mě bezhlavě zamilovala a odmítala odejít, tak jsem ji nechal, ať si alespoň užívá mojí přítomnosti, i když mě nikdy nemůže mít - ale doprovázelo ji zase to okouzlující srdce, které se rozbilo jak na poplach, když kolem něj prolétla rozběsněná saň v podobě mé noční přítelkyně.

„Nemusíš se bát, Bello. To bylo asi jen další zhrzené ženské srdce, které pan Masen zlomil,“ uklidňovala ji Chloe.

„To se stává často?“ zeptala se Bella.

„Ano, prakticky každý den,“ prohodila jen tak mimochodem Chloe, ale pak zvážněla. „Ale tobě se to nikdy nestane, protože do pánova křídla ani očkem nezabrousíš. Je ti to jasné? To by tady taky veškerá práce mohla skončit,“ pohrozila Chloe, ale to už otvírala dveře od mého pokoje.

Rychle jsem si navlékl kalhoty a přehodil si alespoň košili přes ramena, aby se mně ta dívka hned první den nevylekala, ale když jsem ji spatřil, tak jsem se spíše vylekal já.

V celém svém smrtelném či nesmrtelném životě jsem neviděl nic krásnějšího. Dokonce ani upírky  -s kterými jsem také již mnohokrát sdílel lože - nebyly tak atraktivní jako tato dívka.

Než jsem se ale stačil vynadívat, sklopila hlavu a začala se červenat. To mě sice donutilo začít si zapínat košili, ale přesto jsem se dál kochal pohledem alespoň na její tělo, které bylo až příliš zahaleno, a ještě k tomu v takových odpudivých hadrech.

Když jsem si dopnul poslední knoflíček na košili, ozvala se s nespokojeným povzdechem Chloe, když jsem se po ní podíval, zjistil jsem, s jakým zbožným pohledem sledoval moji hruď, věnoval jsem jí jeden svůdný úsměv a její tep se velice zrychlil. Zavřela oči, usmála se, zhluboka se nadechla, a pak zase oči otevřela, aby vyhledala opět ty mé.

„Pane Edwarde?“ zeptala se, aby se ujistila, že ji vnímám.

„Hm?“ kývnul jsem směrem k ní, ale opět se pohledem vrátil k Isabelle, která stále očima provrtávala podlahu.

„Dovolte mi, abych vám představila Isabellu, naši novou pomocnou sílu.“

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny v zahradách - 1. kapitola: