Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 55. kapitola

04.02.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 841×

EDIT: Článek neprošel korekcí

55. kapitola

Tess

Vřítila jsem se do našeho malého domku v rezervaci s Rachell v těsném závěsu. Jacob už tradičně nebyl doma a Billy seděl na gauči a sledoval v televizi box.

Naznačila jsem Rachell, aby byla potichu, a po špičkách jsem si to namířila až ke strejdovi, který ke mně byl v ten moment zády. Počínala jsem si velice opatrně. Došla jsem až k němu a než mohl kdokoli cokoli udělat, hupsla jsem za ním na gauč s náležitým pokřikem.

„Ahoj, strejdo!“ volala jsem a hulákala na celý dům.

„Tess, drahoušku, ty přece dobře víš, že jsem tě slyšel už ode dveří,“ smál se.

„A já tě chtěla překvapit,“ postěžovala jsem si zklamaně.

„Jsem překvapený,“ odporoval mi.

„To jistě,“ ušklíbla jsem se a v duchu proklínala jeho zbylé vlčí instinkty.

„Vidím, že sis přivedla posilu,“ okomentoval to, když uviděl, jak Rachell stále nervózně těká očima po místnosti a přešlapuje u vstupu do předsíně.

„Nepotřebuji posilu, na tebe stačím sama a propó, kdo myslíš, že vyhraje?“ zavedla jsem řeč na box, abych dala Rachell trochu čas se rozkoukat.

Pohodlněji jsem se vedle něj uvelebila a zahleděla se na obrazovku. Chvíli jsem přemítala nad tím, kde se asi toulá Jacob a taky kde se zasekla Bella, ale bylo domluveno, že jsme tu jen na skok a tak nebylo od věci strávit nějaký ten čas se svým strýčkem.

„Pět babek na Patersona,“ vyzval mě.

„Ty jsi nepoučitelnej, strejdo,“ lamentovala jsem. „Vždyť víš, že nikdy nic nevyhrál.“

„Právě. Jednou se mu to musí povést,“ trval si na svém.

„Dobře, tu sázku beru,“ souhlasila jsem.

Asi o deset minut později už bylo zcela jasné, že Peterson nevyhraje ani tentokrát. Vítězně jsem se zazubila a už jsem se viděla o pár babek bohatší, ale všimla jsem si, jak Rachell stále celá nesvá postává u dveří. Už měla dostatek času se aklimatizovat, takže mi to nepřipadalo moc normální a začínala jsem o ni mít starost.

„Tak, strejdo. Máš přímo obrovské štěstí, že tu dneska nejsem sama a musím si ještě sbalit pár věcí, než odjedeme, protože jinak bych tě musela zinkasovat i o poslední drobák,“ zasmála jsem se a vydala se za Rachell.

„Jasně, jsem klikař,“ ušklíbl se jen a dál sledoval zápas.

Zašly jsme s Rachel do mého pokoje, kde bylo více soukromí a tak jsem doufala, že se třeba trochu uvolní.

Posadila se na postel a stále působila poněkud zaraženě.

„Co je? Děje se něco?“ nechápala jsem.

„Nic, jen… Takováhle atmosféra tu byla vždycky?“ sondovala.

„No jasně. Strejda je moc fajn, ale to poznáš,“ ujistila jsem ji a doufala, že jí to trochu zvedne náladu.

„Hm,“ zamručela jen a vzápětí změnila téma. „Zítra je škola, takže co si oblečeme?“

„A není to jedno?“ Pokrčila jsem rameny.

„Ne, to tedy není. První dojem je velice důležitý, takže, co si zítra vezmeme na sebe?“ zopakovala svou otázku tentokrát však o něco důrazněji.

„Nevím, asi podle nálady. Uvidíme.“ Krčila jsem rameny dál. „Pochybuji, že mi tričko rychleji najde kamarády, navíc mám tebe a to mi pro začátek stačí.“

„Máš pravdu. Už zním jako Alice,“ posteskla si.

„Jo, tu jsi celkem vystihla,“ souhlasila jsem pobaveně a dál se přehrabovala v šuplících s učebnicemi.

Hleděla jsem kamsi pod sebe, takže jsem si ani nevšimla, že Rachell nejen, že nežertuje, ale navíc ještě brečí. Všimla jsem si toho, až když vzlykla nahlas.

„Ale no tak, Rachell,“ chlácholila jsem ji a šla se vedle ní posadit.

„Jak mě mohli takhle zradit. Proč mi tak strašně ublížili. Copak vážně neumí nic jiného, než mi lhát? Jsem jimi tak poznamenaná, že už ani nemůžu zapadnout mezi normální lidi,“ vzlykala mi do ramene a ronila slzy.

„Podívej, já i Bella se na ně přeci taky zlobíme. I mně Jake lhal a občas jsem na něj tak naštvaná, že se mi taky chce brečet, ale nemůžu, protože mi to všechno připadá tak strašně neskutečný a přesto přese všechno, já ho miluju a to je důležitější. I ty je máš ráda, nebo ne?“

„Ne, neměla bych je mít ráda. Je špatné je mít ráda. Po tom všem… Jak jim můžu věřit?“ ptala se mě zoufale. „Jak jim to můžeš odpustit?“

„Stalo se to už tak dávno, Rachell. Bylo to jedno špatné rozhodnutí, které nás hodně ovlivnilo, ale to Edward nevěděl. Určitě pro tebe celá ta léta dělali jen to nejlepší a chtěli pro tebe jen to nejlepší…“

„Ale oni nevědí, co je pro mě nejlepší,“ vykřikla, ale vzápětí se její hlas zase změnil téměř v šepot. „Vždyť kdyby to věděli, nemohli by mi vás tajit.“

„Já ti přeci rozumím víc, než kdokoliv jiný, ale ty se prostě musíš vzchopit. A musíš jim odpustit, to ti pomůže. Věř mi,“ naléhala jsem na ni.

„Ne, ani ty mi nerozumíš. Jake ti sice neřekl, že žiji, ale aspoň jsi věděla, kdo ve skutečnosti jsi. Odkud pocházíš a kdo je tvá skutečná rodina. Mě od vás odtrhli a lhali mi. Pokaždé, když jsem se ptala na své rodiče, když jsem o nich chtěla něco vědět…“

„A kdo je podle tebe lepší, ten co lže, nebo ten co neříká pravdu?“ zeptala jsem se, abych jí dala najevo, že v tom není až takový rozdíl, jak ona si myslí.

„Měli tolik příležitostí říct mi pravdu, proč jen to neudělali?“

„Nevím, ale myslím, že jakmile zalžeš v jedné věci, musíš navykládat spoustu dalších lží, abys tu původní lež zakryl a než se naděješ, jsi v tom až po uši a už prostě nemůžeš přestat lhát, protože je to jeden velký domeček z karet. Teď je jen potřeba vyrovnat se s následky a nalézt řešení, které ti bude vyhovovat,“ domlouvala jsem jí a doufala, že to co jí tu říkám, dává alespoň nějaký smysl.

„Správně. Domeček z karet. Celý můj život byl jen křehký domeček z karet, který se ale právě teď zbortil a nezbylo z něj už nic. Nic co by se dalo spravit…“

„Takhle nesmíš mluvit,“ mírnila jsem ji. „Máš přece nás, ne?“

„Jo to jo.“ Přikývla. „Ale jak dlouho potrvá, než mě opustíte? Ty máš Jacoba, Bella si co nevidět založí rodinu. Kdykoliv může znovu odjet a co zůstane mně?“

„Vždycky budeme sestry, rozumíš? To se nikdy nezmění. Ani kdyby se Bella znovu odstěhovala.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Když jsou mezi lidmi tak pevná pouta, jaké jsou mezi námi sestrami, nic je nerozdělí. Ani velká vzdálenost ne. Já o tom přeci musím něco vědět,“ pousmála jsem se na ni a doufala, že se aspoň trochu uklidní.

„Snad máš pravdu, protože kromě vás už nikoho nemám.“

„Nebuď tak zatvrzelá. Samozřejmě, že já tu pro tebe vždycky budu, ale Cullenovi jsou taky tvá rodina, i když si to stále nechceš připustit. Odpusť jim a bude ti líp. Aspoň tu možnost zvaž,“ prosila jsem ji.

„Dobře,“ souhlasila nakonec, ale pochybuji, že jsem ji přesvědčila. Na to je až moc zatvrzelá. „Necháš mě tu chvíli?“

„Jistě, ale slib mi, že neuděláš nějakou pitomost,“ požádala jsem ji.

„Ne, jen se chci trochu uklidnit. Nechci, aby mě viděli takhle, celou uplakanou,“ vysvětlila mi. „Potřebuji se uklidnit, nic víc.“

Ještě chvíli jsem sice váhala, protože se mi ji nechtělo opouštět, když je na tom takhle, ale nenašla jsem jediný důvod, proč jí nevyhovět.

A tak jsem odešla…

***

Byla jsem z toho celá rozhozená. Ani trochu mě netěšilo ji takhle vidět. Soucítila jsem s ní a trápilo mě to, takhle ji vidět. Nejhorší ze všech těch pocitů, ale byla bezmoc.

Nevěděla jsem, co dalšího bych jí mohla říci, abych jí ulevila a hlavně mi přišlo, že cokoliv jí povím, je špatně a jen tak přilívám olej do ohně. Předpokládám, že Bella je na tom podobně.

Musela jsem na vzduch, takže jsem prošla přes obývák a vyšla na malou verandičku před domkem.

Vzduch byl ledově chladný, ale přesně to jsem momentálně potřebovala. Jenže, jako by toho všeho už nebylo dost, spatřila jsem Jacoba s Bellou, jak přicházejí po cestě, která vedla na pláž. Bylo mi tedy celkem jasné, kde celou tu dobu byli.

Nebylo to poprvé, co jsem je viděla pohromadě, jak se něčemu smějí a vzájemně si vyměňují důvěrná gesta, ale bylo to poprvé od doby, co jsem zjistila, že spolu něco měli.

Od chvíle, co se provalilo to ohledně mě a Rachell na sebe byli buďto jako pes a kočka, nebo se zdvořile ignorovali kvůli nám, respektive kvůli mně. Asi bych měla být ráda, že si k sobě znovu našli cestu i oni dva, ale nebylo tomu tak. Nebo jo, ale jen částečně.

Nevím, co to se mnou bylo, ale najednou mi každé jejich gesto a každý úsměv, který si vyměnili, přímo nehorázně vadil. Že bych žárlila? Možná, tedy spíše asi ano, ale copak je to normální? Takhle se k sobě přeci chovali vždycky a změnilo se jen to, že teď už jsou mi známy jistá fakta, která bych pravděpodobně mnohem raději nevěděla.

Minulý týden jsme se s Jakem viděli jen asi dvakrát. Trávila jsem totiž většinu času tím, že jsme se s Rachell dohadovaly na zařízení společného pokoje. S Jakem jsme ale řešili hlavně teoretickou stránku našeho eventuálního vztahu, protože jsme se nevím proč, oba dva báli učinit další krok, přestože jsme už věděli, že se milujeme.

Asi je to hloupý, ale já o vztazích s kluky nic nevím a Jake moc zkušeností taky nepobral. Co jsem tak pochopila, tak Bella byla jediná, koho před tím otiskem, který ho ke mně navždy uvázal, miloval.

Úplně nejzvláštnější je na tom tedy to, že díky otisku mám v podstatě zaručeno, že mě Jacob bude vždycky milovat víc, než kohokoliv jiného na tomto světě, ale já mám i přesto potřebu žárlit na Bellu. Proto myslím, že hloupá nakonec nebude tahle situace, ale já.

Byla jsem tak mimo, že jsem ani neslyšela, že už se nachází jen kousek ode mě. Vypadalo to, že už se budou pomalu loučit, ale stejně jsem si tu stále připadala tak nějak navíc.

„Ahoj, Tess,“ pozdravil mě Jacob, protože jsme se dneska ještě neviděli.

„Čau,“ zamumlala jsem a snažila se na ně dívat, co nejméně to šlo.

Mému zraku ovšem neuniklo to, jak si vzájemně vyměnili zmatené pohledy plné úzkosti. Asi si mysleli, že mi přeskočilo, ale tak to rozhodně nebylo.

„Kde je Rachell?“ zajímala se Bella.

„U mě v pokoji, ale nechoď za ní. Chtěla být chvíli sama a já to chci vlastně taky,“ povzdechla jsem si a chtěla se kolem nich protáhnout a vyrazit třeba někam do lesa nebo tak.

„A to vážně nechceš společnost?“ zalaškoval Jacob, zatímco Bella se na něj jen varovně podívala. Zřejmě vytušila, že nejsem v tom správném rozpoložení.

„Proč, když se vy dva tak skvěle bavíte spolu,“ neodpustila jsem si a rázným krokem si to namířila pryč od nich.

I tak jsem ovšem vnímala jejich vyjevené pohledy. Podle zavrzání dřevěné podlahy jsem usoudila, že se za mnou chtěl Jake okamžitě rozběhnout, ale Bella ho zřejmě zarazila.

Já jsem ale pitomá, nadávala jsem si a štrádovala si to kamsi na pláž.

Teprve až po pár metrech jsem si uvědomila, že mě někdo následuje. Nebyl to Jake, ale Bella. Měla ten svůj typicky ustaraný výraz, ale já jsem nechtěla, aby věděla, že jsem jedna z těch ubožaček, co dělá žárlivé scény svému příteli. Krom toho, vážně spolu s Jacobem chodíme? Tohle je vztah? Vždyť se ani nelíbáme…

„Tess, zastav se prosím a pověz mi, co tě žere,“ žádala mě po pár metrech.

„Co mě žere? Jako vážně?“

„No, ano. Nevím, co ti přelítlo přes nos, čekala bych, že budeš mít radost, že jsme se s Jakem usmířili,“ nechápala stále.

„Ale já mám radost, jenže… Je to teď jiný, když vím, že jste byly pár. Tak nějak,“ přiznala jsem a zastavila se.

„Takže se od něj mám držet dál?“ zeptala se mě netrpělivě.

„Ne, totiž. Nevím, je to pro mě prostě zvláštní…“

„Myslela jsem, že jsme o tom spolu už mluvily a že je to dobrý,“ lamentovala.

„Jo, taky jsem myslela, že mi to nevadí, ale asi vadí,“ trvala jsem si na svém. „A vím, jak je to pitomý, takže to mi fakt říkat nemusíš.“

„Není to až tak pitomý,“ odporovala mi.

„Co?“ vyhrkla jsem překvapeně, protože tohle bych tedy nečekala.

„Víš, tehdy jsem byla postavena před jasnou volbu. Bylo to buď Edward, nebo Jacob, ale já si nedokázala zvolit. Nemohla jsem být ani s jedním z nich, protože jsem oba dva milovala přímo neskutečným způsobem a ničilo mě, že když jsem byla s Jakem, tak Edward hrozně trpěl a naopak.“

„Tys je opravdu milovala oba, že?“ dovtípila jsem se.

„Ano, ale i když to, co k nim teď cítím, není láska, tak nás stejně váže velice silný cit. Já to stále cítím i Edward a Jacob jistě taky. Takže tvé pocity nejsou zase tak úplně iracionální. Nemiluju je, ale položila bych za ně život, kdyby to bylo nutné.“

„Vážně?“ podivila jsem se.

„Naprosto vážně. Známe se spoustu let a není nic, co bych jim nedokázala odpustit. Což je svým způsobem hrozně svazující, vzhledem k okolnostem, ale je to tak. Jsou rodina.“

„Myslím, že ti rozumím. Tak trochu. Tak silný cit jen tak nezanikne. Vždycky tam něco zůstane,“ řekla jsem spíš proto, aby nemluvila pořád jen ona, než že by to bylo třeba.

„Ano, ale ty přeci musíš vědět, že Jake miluje jenom tebe. Poznám to na něm a ty jistě taky.“

Pousmála se na mě a já taky, ale když jsem se přistihla, raději jsem rty našpulila. Musela jsem ale uznat, že po tomhle rozhovoru s Bellou už se na to dívám jinak.

„Aspoň už vím, že nejsem úplně paranoidní,“ zažertovala jsem.

„Nejsi,“ ujistila mě. „A pokud si to budeš přát, tak se od něj budu držet dál.“

„Ne, to nechci. Jsem prostě pitomá a vy dva byste za to platit neměli. Já to překonám, smířím se s tím,“ ujistila jsem ji.

„Víš to jistě?“ ujišťovala se starostlivě.

„Ano a vlastně víš, co? Myslím, že s Patrickem Newmanem jsme si také velice blízcí, to víš všechny ty dny v nemocnici, jen my dva a lůžkové oddělení… Romantika, jak dělaná.“

„Teď si doufám děláš legraci, protože si nezletilá a to by bylo vážně trochu…“

„Jasně, že jo,“ ujistila jsem ji a rozesmála se.

„To nebylo vtipné,“ odporovala mi, ale i tak jí v koutcích úst cukal úsměv.

„Ale jo bylo,“ smála jsem se dál, dokud se ke mně nepřipojila.

Pokračovaly jsme společně dál po pláži, kde jsme si sedly na vyplavený kmen a ještě chvíli si povídaly. Bylo to příjemné. Jako by se mezi námi totiž opět pročistil vzduch…

***

Na pláži jsme byly ještě asi hodinu, ale pak už jsme se musely vrátit zpátky. Měla jsem strach o Rachell, ale ten se ukázal naprosto zbytečným, protože v mém pokoji usnula. Rozhodli jsme se ji nebudit, alespoň ne do té doby, než nám Bella připraví něco dobrého k jídlu. No, původně jsem jí s tím měla pomáhat, ale mnohem raději jsem se spolu s Jacobem vytratila ven.

Zdál se překvapený, že jsem něco takového udělala, ale bylo mi to jedno. Nezáleželo na tom, protože jsem během rozhovoru s Bellou došla k jistému poznání…

Dotáhla jsem ho za ruku až do garáže a teprve tam jsem ho pustila.

„Smím vědět, co děláš?“ zajímal se.

„Myslím, že už vím v čem je náš problém,“ začala jsem rozjařeně, poněvadž jsem měla skvělý pocit z toho, že jsem na to konečně kápla.

„Prosím nezačínej zase mluvit o Belle, já se tady přeci nebudu stále ospravedlňovat za to, co se stalo před patnácti lety,“ protestoval okamžitě, protože jsme spolu právě na tomhle bodu už párkrát ztroskotali.

„Nejde mi o Bellu, jde mi o nás,“ ujistila jsem ho.

„Tak to vysyp,“ pobídl mě netrpělivě.

„Jsme Tess a Jacob. Jacob a Tess…“

„Řekni mi něco, co nevím,“ vyzval mě, ale já ho ignorovala.

„Milujeme se, ale pořád děláme ty stejné věci, jako když jsme byli jen sourozenci. Chtělo by to nějakou změnu. Co vlastně dělají páry? Kam chodí na rande a o čem si povídají?“ ptala jsem se ho.

„Myslím, že se prostě jen navzájem poznávají, ale to my nemusíme. Známe se dokonale,“ zauvažoval nahlas, ale stále si nebyl jistý, kam to celé směřuje.

„To sice jo, ale taky se jeden o druhého snaží a my… Vážně, Jacobe, jak vůbec můžeme mít normální a plnohodnotný vztah, když nemáme žádné základy?“ naléhala jsem na něj, ale on jen protočil oči.

„A co se takhle smířit s tím, že my dva prostě nejsme normální pár? Koneckonců jsem vlkodlak, ne?“ navrhoval zase on a zřejmě si myslel, že to moc řeším.

„A já člověk,“ řekla jsem jako by to vše vysvětlovalo.

„Smím tě políbit?“ zvážněl náhle a okouzleně hleděl do mých očí.

Asi je divné, že jsem si právě v takovouto chvíli vzpomněla na Bellu, ale musela jsem jí dát za pravdu. On mě skutečně miloval a já to věděla, tak jistě jako ještě nikdy.

„Ne, Jacobe. Ty mě musíš políbit,“ usmála jsem se a přitáhla si ho k sobě.

Tentokrát, už jsem věděla, co dělám. Tentokrát, už jsem se nemusela bát následků a mohla jsem si to jen užívat. Neboť on miloval mě a já milovala jeho…

Pane jo. Já sice tuhle povídku zamýšlela jako takové drama, ale musím říct, že mě ty romantický konce začínají opravdu dostávat, takže se vás zeptám raději na jinou věc. Co byste dělali na místě Rachell? Jak byste se cítili? A jak byste jednali? Samozřejmě se můžete zmínit i o Tess, nebo Belle, i když mám za to, že ty jsou mnohem více v pohodě oproti Rachell, ač ani to není úplně pohádka…

Každopádně děkuji za všechny případné komentáře a opravy. Jste skvělý. :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 55. kapitola: