Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 44. kapitola

22.12.2019 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 834×

44. kapitola

Bella

„Ehm, Bello?“ oslovila mě Rachell, která mě našla, jak posedávám na chodbě před nemocničním pokojem Tess.

Odešla jsem, protože jsem se jim snažila poskytnout soukromí. Určitě si totiž nechtěly povídat právě se mnou. Ale chtěla jsem s Tess ještě jednou mluvit, než odsud doopravdy odejdu zpátky k Blackovým, proto jsem se taky nikterak daleko nevzdalovala.

„Ano?“ zeptala jsem se a tázavě na ni pohlédla.

„Myslíš, že bychom si spolu mohly promluvit?“ požádala mě. 

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem nervózním hlasem a jasně se zračící starostí ve tváři.

„Fajn,“ řekla a vypadala, že se jí ulevilo.

„Nezajdeme si třeba dolů do kantýny pro kávu, nebo tak?“ navrhla jsem, protože ať už jde o cokoli, nechtělo se mi to probírat tady na chodbě.

„Jo, kafe bude fajn,“ souhlasila. 

Nastoupily jsme tedy společně do výtahu a na obou byla jasně znát nervozita. Stále jsem nevěděla, jak se na to všechno vlastně dívá ona a kromě toho rozhovoru v čekárně, před operačními sály jsme spolu vlastně v podstatě nemluvily. Natož takhle o samotě.

Vešly jsme do malé, zeleně vymalované kantýny s několika bílými stolky. Rachell se k jednomu z nich usadila, zatímco já u pultu objednala dvě kávy a tuňákové sendviče. Koneckonců jí to ještě dlužím od minula, tak je jenom fér, že tentokrát zase pozvu na něco já ji. I když jde jen o nemocniční jídlo.

„Tak, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ začala jsem, sedla si naproti ní a přisunula jí podnos s kávou a sendvičem.

„Já… Chci se zeptat, ty Cullenovy znáš, že?“ začala váhavě a vzala do dlaní horký kelímek s kávou. Všimla jsem si, že nejen její hlas se chvěje, protože i ruka se jí nebezpečně třásla. Je s podivem, že se nepolila.

Na téma Cullenovy už jsme společně hovořily, ale asi ne dostatečně. Rozhodně jsem tehdy neměla náladu zabíhat to do detailů a pravdou je, že ani teď.

„No, máme tak říkajíc společnou minulost,“ vytáčela jsem se. „Proč se vlastně ptáš?“

„Protože jsi moje sestra, ne?“

„Ano, to jsem,“ potvrdila jsem jí přikývnutím. „Ale taky jsem pro tebe naprosto cizí člověk.“

„Já vím, ale o to právě jde. Já jsem o tobě s Tess sice mluvila, ale to není… Chtěla bych tě prostě poznat trochu víc,“ vyhrkla nakonec a mně tím zaskočila.

„No to já samozřejmě taky, ale…“ Zakabonila jsem se, protože tohle nejspíš tak úplně neklapne.

„Vracíš se do San Francisca,“ zamumlala se smutným povzdechem, protože nejspíš pochopila, co se jí chystám sdělit.

„Můj život, moje práce, zkrátka všechno je tam, takže ano. Brzy se tam budu muset vrátit. Nemůžu přeci pořád squotovat u Blackových a až Tess propustí z nemocnice, tak odjedu. Mrzí mě to,“ řekla jsem a vážně mě to mrzelo, ale to, že dříve, či později odsud budu muset odjet, byla taky pravda. Nač to tedy zastírat?

„A… Kdybych tě o to požádala, zůstala bys?“ zeptala se váhavým hlasem, ale přitom se mi upřeně zadívala do očí.

„Nevím, co na to říct,“ přiznala jsem po chvíli ticha. „Proč bys to vůbec dělala, vždyť za mnou můžete v létě obě dvě přijet a budeme mít dostatek času na to, abychom se poznaly, nebo ne?“

„Takže mě chceš nechat u Cullenových?“ otázala se a tentokrát to znělo docela naštvaně.

„Myslela jsem, že to je to, co chceš,“ hájila jsem se. „Vždyť tě vychovali.“

„Já vím,“ připustila a na chvíli se zatvářila lehce zahanbeně.

„Vím, že tohle jsi asi slyšet nechtěla, ale i když Cullenovi neměli právo udělat to, co udělali, věř mi, že si na tom s nimi byla určitě o moc líp, než kdybys bývala byla se mnou.“ Což byla taky pravda. Opravdu jsem nechápala, o co přesně jí jde.

„Ne, oni mě ukradli a v tom je rozdíl,“ začala se rozčilovat. 

„Ať tak, či tak. Edward ti tehdy zachránil život a já chápu, že jsou teď tvoje rodina oni, to je pochopitelné…“

„Ale ne. Ty to nechápeš. To vy jste moje rodina. Ty a Tess a já chci být s vámi, ne s nimi,“ prohlásila tvrdošíjně.

„Ale to…“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tu říká.

„Prosím, zůstaň,“ vyslovila ta dvě slova, ale zněla jako nářek.

„Nejde to. Musím se vrátit,“ odporovala jsem jí a vrtěla u toho hlavou.

„Tak mě vezmi s sebou,“ žádala mě sice stále v podstatě o totéž, ale změnila taktiku.

„Cože?“ vyhrkla jsem nyní už vyloženě šokovaně.

„Ano, vezmi mě s sebou. Já… Budu se snažit nebýt ti na obtíž, prosím,“ žadonila se slzami na krajíčku.

„No to bych si musela rozmyslet a taky nevím, co by na to řekli Cullenovi…“ namítala jsem bezustání, protože jsem zkrátka nevěřila tomu, že by to bylo možné.

„Oni ale nejsou moje rodina, to ty!“ zvýšila hlas natolik, že se po nás několik lidí otočilo.

„Dobře, tak já si to promyslím,“ slíbila jsem jí, ale vůbec jsem si tím nebyla jistá, protože tohle jsem vážně nečekala. Spíš jsem jí chtěla uklidnit, aby tu nedělala scény, protože celá tahle situace je dost hrozná i bez obecenstva.

Ano, je to má sestra. Sestra, pro kterou jsem tak strašně dlouho truchlila, ale já jsem pro ni cizí člověk a nikdo tuhle ublíženost nechápe víc než já, protože bych za to všechno Edwardovi nejraději utrhla hlavu, ale nic by to nevyřešilo a odvézt ji odsud do San Francisca? Nejsem přesvědčená, že právě tohle chce, i když se mi to tu snaží namluvit, protože je ublížená a cítí se podvedená, čemuž se teda ani trochu nedivím, ale nepřipadá mi to správné…

„Promiň, Rachell, ale tohle je opravdu důležitý krok a já si ho musím nejprve pořádně rozmyslet,“ hrála jsem o čas.

„Víc nežádám,“ řekla napjatě, nacpala si sendvič do kabelky a rozběhla se pryč.

„Rachell, počkej,“ volala jsem za ní, ale zbytečně. Už mě neslyšela, byla pryč…

S povzdechem jsem vzala do rukou sendvič, ale neměla jsem na něj chuť. Položila jsem ho tedy zpátky na tác a přisunula si k sobě alespoň kelímek s kávou. Bude se hodit, teď když mám před sebou tak důležité rozhodnutí…

***

Tohle přece nedokážu zvládnout. Vrátit se sem a žít tu, nebo se nehorázně rozhádat s Cullenovými a odvézt od nich Rachell do jiného státu. Tohle přeci nejde, na to já nemám…

Ani nevím, co jsem si myslela. Stačila jedna zbloudilá myšlenka a začala jsem panikařit. Vyběhla jsem z nemocniční kantýny, aniž bych zašla za Tess, jak jsem původně plánovala, nasedla jsem do auta a rozjela se směrem La Push.

Málem jsem přes slzy bezmoci a paniky neviděla na cestu, ale zvládla jsem dojet až do svého cíle. Nejela jsem však k Blackovým, ale někam úplně jinam.

Asi po deseti minutách zběsilé jízdy, jsem stanula na prahu domu Sama Uleyho, ale doufala jsem, že nebude doma, protože jsem tam nešla za ním…

„Promiň, že tě ruším, ale potřebovala jsem si nutně s někým promluvit a ne, že by mě nikdo jiný nenapadl, ale teď je všechno tak nějak komplikované a my jsme přece vždy byly kamarádky,“ spustila jsem na dotyčnou a z mého hlasu stále zaznívala panika.

„Jistě, Bello. Pojď dál,“ pobídla mě.

„Dobře, díky, Emily,“ řekla jsem vděčně, ale současně taky zadýchaně, jak jsem to ze sebe předtím vychrlila všechno naráz a vešla dovnitř.

Navedla mě přímo do obývacího pokoje. Snažila jsem se nevzpomínat na to, kolikrát jsme tu byli s Jacobem od té doby, co mi přiznal, že je vlkodlak a vlastně i mockrát předtím. Nechtěla jsem se tu zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné, protože i tohle místo bylo plné vzpomínek, co mě stále bolely, ale potřebovala jsem radu a Emily mi připadala jako dostatečně nezaujatá osoba, která byla zároveň plně kvalifikovaná k tomu, aby mi ji poskytla, protože samozřejmě o všem věděla.

„Tak jo. Přejdu rovnou k věci. Rachell po mně chce, abych si ji vzala k sobě, a já nevím, jak se mám zachovat. Nechci o ni přijít teď, když jsme se zase našly, ale ani nechci jít proti Cullenovým. Nejde totiž jen o Edwarda, ale je pravda, že je mi proti srsti se s ním hádat,“ nastínila jsem jí celou situaci.

„To chápu,“ řekla jen. „Milovala jsi ho.“

„Jo moc, ale o to tu teď nejde. Já si prostě nemyslím, že odvézt ji do San Francisca je dobrý nápad,“ přiznala jsem, kde skutečně vězí hlavní kámen úrazu.

„Neuraz se Bello, ale celá ta věc se San Franciscem… Chápu, že sis tam zařídila život a taky vím, že jsi tu nikdy nechtěla žít, ale i Tess z tvých hovorů poznala, jak smutný život to vlastně je.“

„Jo, jde v něm hlavně o práci,“ připustila jsem, ale současně mi nepřišlo, že by na mém životě bylo něco vyloženě špatně.

„Proč se sem prostě nevrátíš?“ zeptala se.

„Jako do La Push?“ nechápala jsem. „Jak by tohle mohlo někomu prospět?“

„Nemyslela jsem sem do La Push, ale do Forks. Je to stále neutrální půda a ty tam máš dům. Uvažuj nad tím, alespoň na čas. Holkám by to jistě prospělo a Jacob i Cullenovi by jim mohly být stále nablízku. Je to dobré řešení, jen se k tomu musíš odhodlat ty sama,“ domlouvala mi takovým tím mateřským tónem, který mi v uplynulých letech tolik scházel a který mě obměkčil a přinutil říct celou pravdu.

„Máš pravdu, Emily. Ten problém je ve mně. Dřív jsem se totiž nemusela bát, že někoho zklamu. Leda tak samu sebe, ale ta představa, že zklamu Tess, nebo Rachell je příliš děsivá,“ přiznala jsem sobě i jí.

„A není to lepší, než být sama?“ otázala se.

„To jo, ale být tu pro ně dvacet čtyři hodin denně, být jim vzorem, vychovávat je… Nevím, jestli to zvládnu. Já nejsem připravená na takovou zodpovědnost.“

„Ať chceš, nebo ne, jsi teď jejich jediná rodina a pokud se o ně nepostaráš ty, tak kdo? To, co Rachell s Tess nyní potřebují ze všeho nejvíc, jsi ty, Bello. Otázkou je, jestli na to máš.“

To je zatraceně dobrá otázka, uznala jsem alespoň v duchu, protože nahlas jsem ze sebe nedokázala dostat už ani jedno jediné slovo.

I zde vás prosím o komentáře a doufám, že se kapitolka líbila, i když má Bella trochu obavy, zda všechno zvládne. Co myslíte vy? Jak se rozhodne? Chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 44. kapitola: