Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 45. kapitola

S napětím jsem očekávala, až se za mnou vrátí Rachell, nebo Bella a poví mi, jak ten jejich rozhovor vlastně dopadl, ale uplynula už skoro hodina a ony stále nikde. Naštvaně jsem se schoulila pod peřinu a asi jsem na chvíli usnula, protože když jsem se z pod ní následně zase vyhrabala, vedle mě na židli seděl Jacob. 

Rozespale jsem se posadila a pokoušela se trochu upravit. No, moc jsem toho nezmohla, ale alespoň jsem si upravila culík, který se mi ve spánku uvolnil a z gumičky mi tak trčely ven vlasy všemi směry. 

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho s mírným úsměvem, který mi ale vzápětí ztuhl, jak jsem si uvědomila, že vlastně nastal ten okamžik, kdy musím Jakovi říci o svých citech, protože jsem to slíbila Rachell. 

Nevěděla jsem jistě, jak probíhal rozhovor mých bláznivých sestřiček, ale doufala jsem, že dobře. No, vlastně jsem spíš doufala, že Rachell Bellu přemluvila, aby tu zůstala, než aby ji vzala s sebou do San Francisca a já tak přišla o obě své sestry naráz, ale jeden nemůže mít všechno, takže ať už se rozhodnou jakkoli, budu to plně respektovat. 

„Ty, Jakeu?“ oslavila jsem ho znovu a lehce do něj drkla, protože se mi zdálo, že taky spí. 

„Ano?“ zamumlal rozespale, zvednul hlavu ze svých dlaní a pohlédl na mě. 

„Vypadáš unaveně,“ konstatovala jsem. 

„Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale ani odejít a asi jsem tady usnul. Poslední dobou toho mám moc. Dokonce jsem si myslel, že za tebou ani nestihnu přijít, než skončí návštěvy a pak to takhle prospím. Promiň,“ omlouval se bezustání dokola. 

„V poho, já taky spala,“ ujistila jsem ho a pomalu se odhodlávala k našemu velkému rozhovoru. „Pozítří mě už ale pustí.“ 

„Vážně?“ podivil se. „Tak to jsem rád a až se to dozví Billy, pravděpodobně mě přinutí vyzdobit celý obývák balónkami.“ 

„Jo, to je celý on,“ zasmála jsem se. 

„Koukám, že si dneska měla spoustu návštěv,“ poznamenal při pohledu na vázu a plyšového medvídka se srdíčkem v tlapkách. 

„To je od Rachell,“ řekla jsem jen a o Edwardovi se raději nezmiňovala. „Těším se domů.“ 

„Chybíš nám tam,“ povzdechl si a pohladil mě po tváři. 

Zůstala jsem na něj koukat jako zhypnotizovaná. Byl tak pěkný. Dokonce i teď, když vypadal tak unaveně… 

„Víš, chtěla jsem si s tebou promluvit,“ vyhrkla jsem dříve, než zase ztratím odvahu. 

„Už jsem ti říkal, že o Belle a Rachell si promluvíme, až budeš doma,“ začal opět namítat. 

„To jsem nemyslela,“ upozornila jsem ho a raději ihned pokračovala. „Chtěla jsem mluvit o té puse.“ 

„Cože?“ nechápal zřejmě. 

„Vlastně se k tomu odhodlávám už docela dlouho, ale nevěděla jsem, jak začít. Teď bych ti to už říct chtěla,“ dostávala jsem se k tomu opravdu šnečím tempem, v tomhle se Rachell nepletla ani náhodou. 

„Říct co?“ ptal se s vystrašeným výrazem. 

„No prostě, co k tobě cítím a taky ti chci říct, že je to v naprostém pořádku, jestli ty mé city neopětuješ, takže…“ 

„Tess, zadrž,“ požádal mě a mně se skoro ulevilo, protože mě každé slovo stálo značnou námahu vyslovit jej nahlas. Připadala jsem si přímo neskutečně trapně, ale myslela jsem to všechno vážně… 

„Co?“ zeptala jsem se a snažila se zakrýt obavy z jeho odpovědi. 

„Taky tě miluji,“ řekl jen a pravdivost jeho slov se mu odrážela v očích. 

„Vážně?“ zeptala jsem se překvapeně, protože jsem vážně nečekala, že řekne právě tohle. 

Monitor zaznamenal můj zvýšený srdeční rytmus a prozradil tak mou radost pomocí hlasitého pípání. Tentokrát mi to ale bylo jedno. Na celém světě pro mě momentálně neexistoval nikdo jiný, než Jacob a ta tři nádherná slůvka, která pronesl… 

„Smrtelně vážně. Proč si asi tak myslíš, že tě u mě Bella nechala?“ zeptal se tiše, jako by mi právě odhaloval nějaké velké tajemství. 

„Jak s tím tohle souvisí?“ nechápala jsem. 

„Otisknul jsem se do tebe už ten den, kdy tě k nám poprvé přivezli a ty víš, co otisk znamená, ne?“ 

„Ovšem, že vím, co znamená, ale nikdy jsi mi neřekl, že ses už otiskl, natož, že právě do mě,“ zamumlala jsem pisklavým hláskem, který ke mně vůbec nepasoval. 

„Nechtěl jsem, abys to věděla, protože jsem nechtěl, aby ses kvůli tomu cítila špatně, nebo že na tebe nějak tlačím nebo tak,“ vysvětlil mi. 

„No, asi bych se vážně cítila trochu divně, kdybych s tím vědomím vyrůstala,“ připustila jsem po chvíli. „Ale to asi znamená, že jsme si vážně souzeni.“ 

„Asi,“ potvrdil se smíchem, protože jej pobavilo mé upřímné nadšení z celé věci. 

„A dáš mi zase pusu?“ zeptala jsem se směle. 

„Dám ti jich tolik, kolik budeš chtít, ale až se uzdravíš,“ slíbil mi.  

No, nebyla jsem z téhle jeho odpovědi právě nadšená, ale když vezmu v úvahu, jak dlouho už tu ležím a momentální absenci zubního kartáčku, jsem docela ráda, že alespoň jeden z nás dvou měl rozum… 

Ještě nám ale zbývalo vyřešit jednu věc. Jistě, byla to právě ta věc, o které předtím mluvit nechtěl, ale vyjasnit jsme si to museli. Nač to odkládat, když už konečně vím, co mu chci říci… 

„Víš, taky chci, abys věděl, že mi pořád vadí to, cos udělal a že jsi přede mnou mou sestru tajil, ale nechci se v tom plácat jako Bella s Rachell. Chci jít dál, zapomenout na to a užívat si přítomnost a to že jsme zase všichni spolu,“ vysvětlila jsem mu svůj přístup. 

„Rozumím ti a ani ve snu jsem nedoufal, že mi to takhle snadno odpustíš,“ říkal mi a snad u toho i plakal, nebo se mi to jen zdálo? 

„No, zase tak snadné to pro mě taky nebylo, ale miluju tě a to všechny ty ostatní věci tak nějak vyřešilo za mě,“ odporovala jsem mu, aby si zase chlapeček nemyslel, že to pro mě bylo až tak jednoduché. 

„Nikdy tě nepřestanu milovat a nikdy ti přestanu být vděčný za to, že si mi poskytla druhou šanci to všechno napravit,“ děkoval mi a sliboval věčnou lásku jedním dechem. 

Věřila jsem mu každičké slovo, ale on ještě nevěděl, co plánuji, pokud se Rachell podaří přesvědčit Bellu, aby zůstala tady… 

„To ti možná ještě někdy připomenu,“ přislíbila jsem mu a kmitla pohledem k obálce na svém nemocničním stolku, které si Jacob nějakým zázrakem vůbec nevšiml. 

Alespoň s jedním párečkem to začíná vypadat slibně, že? Moc prosím o komentáře s vašimi názory... Chloe