Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 36. kapitola

27.08.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1077×

36. kapitola

Bella

Ani nevím, jak se to všechno vlastně stalo. Jacob mi zavolal, že Tess měla nehodu a je v nemocnici. I kdyby mě tam nepotřebovali kvůli podepsání souhlasu k operaci a případnému dárcovství krve, stejně bych se tam okamžitě rozjela, ale kdoví proč jsem měla pocit, že přede mnou tají ještě něco.

Nečekala jsem ale vůbec na nic, ani na další jeho vysvětlování toho, jak se to vlastně celé stalo a okamžitě si sbalila kufr. Hovor se šéfem jsem si stejně mohla vyřídit cestou. Zamluvila jsem si tedy letenku na nejbližší možný let a vyběhla na ulici, abych si chytila taxi na letiště.

***

Trvalo pár hodin, než mé letadlo konečně přistálo, ale nakonec jsem úspěšně dorazila na letiště v Port Angeles.

Vytlačila jsem se ven mezi prvními, vyzvedla jsem si své zavazadlo a na parkovišti před letištní halou jsem je konečně uviděla. Čekala tam na mě totiž Leah se Sethem přesně tak, jak jsme se s Jakem domluvili. Ihned jsem si to namířila, jak k nim, tak jejich vozu.

Krátce jsem se s nimi přivítala, hodila si zavazadlo do kufru a posadila se na zadní sedadlo. Chrlila jsem na ně příval svých otázek po celou do Forks, ale nic kloudného jsem z nich nedostala. Prý mi to Jacob všechno vysvětlí, až dorazíme na místo.

Rezignovala jsem tedy, schoulila se do sedadla a se slzami na krajíčku jsem sledovala okolní zeleň, která se mi při té rychlosti téměř míhala před očima. Snažila jsem se nevnímat své prudce bušící srdce a zmatené myšlenky plné obav. Ta nevědomost mě ubíjela a byla mnohem horší, než kdyby mi hned na rovinu pověděli, jak moc zlé to vlastně je…

O několik minut poději, jsme už parkovali před nemocnicí. Požádala jsem Leah se Sethem, aby mi kufr odvezli do rezervace do domu Blackových, koneckonců tam stejně měli namířeno, protože ačkoli byl Jacob mimo provoz, servis musel dál šlapat jako hodinky…

Vběhla jsem do budovy a na recepci se informovala o tom, na jakém oddělení Tess najdu. Běžela jsem na příslušné podlaží a cestou se snažila vyhýbat členům personálu, pacientům a návštěvníkům. Připadalo mi, že výtahy mě zbytečně zdržují, ale nakonec jsem se přeci jen probojovala na to správné místo.

Byli tam všichni. Jake, který si ukrýval obličej v dlaních a nervózně si poklepával nohou. Vedle něj byl Billy a Emily se Samem, kteří se ho snažili hlavně uklidnit.

Vykročila jsem směrem k němu, ale pohledem jsem zavadila o protější stranu chodby, kde postávali Cullenovi. Přesněji Alice, Emmett, Jasper a Edward.

„Co tady…“ Pokusila jsem se zeptat, ale byla jsem tak zmatená, že jsem se prostě zadrhla v půlce věty a jen na ně zůstala civět s pusou dokořán.

„No, my jsme vlastně,“ začala Alice, zatímco Edward se mému pohledu vyhýbal, jak čert kříži, ale nedořekla to, protože z výtahu za mými zády právě vyšla Tess s kouřícími kelímky kávy v dlaních a přerušila nás.

„Tak jo, mám tu černou kávu pro pana Blacka a pro Jakea s Emily kafe s mlékem a dvěma cukry,“ oznámila a podala všechny čtyři kelímky na plastovém držáčku Samovi, který jí byl nejblíže. Jeden z kelímků si vzala a zbytek si rozeprali již zmiňovaní, zřejmě velmi nevyspalí vlkodlaci. „Bylo to tak správně?“

„Ano, děvenko. Děkujeme,“ poděkoval jí Billy vděčně, ale současně zaraženě a podivně rezervovaným způsobem.

„Co je?“ nechápala a začala se rozhlížet po všech přítomných. „Už vám řekli něco nového?“ zajímala se a pohledem překvapeně ulpěla na mně, stejně jako ostatní.

„Tess,“ vydechla jsem s údivem a vrhla se k ní, abych ji objala. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku, měla jsem hrozný strach.“

Tess se ale tvářila, jako by nevěděla, o co jde, a tak jsem naše objetí přerušila a obrátila se k ostatním.

„Proč jste mi tvrdili, že se jí něco stalo? Víte vy vůbec, jak moc jsem se vyděsila?“ vyjela jsem na ně.

„Ale já nejsem Tess,“ řekla náhle. „Jsem Rachell.“

„Cože?“ nechápala jsem a udiveně se na ni opět podívala.

Vůbec jsem nechápala to, co se mi tu vlastně snaží říct, vždyť vypadá přesně jako Tess, jen má o něco tmavší vlasy a… hnědé oči, jen o málo světlejší, než byly ty moje.

„Rachell je přece mrtvá,“ odporovala jsem jim a umanutě zavrtěla hlavou. Vždyť tohle přece nebylo možné, nebo jo?

„Bello, asi by sis měla sednout,“ promluvil ke mně doposud tichý Jacob a přistoupil ke mně. „Tohle je totiž vážně Rachell, tvá druhá sestra.“

Začala jsem vrtět hlavou a ustrašeně před nimi couvat. Roztočila se mi z toho všeho hlava, najednou se mi zatmělo před očima a já se začala klátit směrem k zemi. Cítila jsem dotek ledových pažích na svém těle, které mě stačily zachytit, než jsem stihla dopadnout na zem, ale netušila jsem, komu přesně ze zde přítomných upírů vlastně patřily.

„No super, tohle nám vážně scházelo,“ slyšela jsem říkat Emmetta, ale znělo to jako z velké dálky.

„Alice, polož ji na sedačku, ale opatrně prosím,“ žádal ji Billy.

Ani nevím, jak se to stalo, ale dokázala jsem se udržet alespoň částečně při vědomí. I když mi to činilo opravdu obrovské obtíže…

„Jak? Jak je to možné?“ dostala jsem ze sebe trochu omámeně, ale byla jsem si už celkem jistá, že znovu neomdlím.

„Edward ji z toho auta tenkrát zachránil ještě před Tess,“ ujala se slova Alice.

„Ale… Ne, tak to určitě být nemohlo, vždyť se našlo její tělo, pohřbili jsme ji… Já tomu nerozumím,“ vzlykala jsem ještě stále trochu v šoku.

„Ne, nenašli, jen jsme chtěli, aby to tak vypadalo. Carlisle to zařídil. Udělali jsme to, protože…“ Alice se mi to snažila vysvětlit, ale já už ji nechtěla dál poslouchat, protože ve mně kypěl vztek.

„Ty jeden hajzle!“ vyjela jsem na Edwarda a kdyby mě Emmett nezadržel, nejspíš bych se na něj vrhla, a ještě si něco udělala.

„Bello, uklidni se,“ žádal mě Edward a přistoupil ke mně o něco blíž.

Nejspíš si myslel, že mi domluví, ale to si měl rozmyslet lépe, protože to poslední, o co jsem stála, byly jeho ubohé výmluvy. I tak jsem ale vlastně chtěla vědět, jak to všechno bylo, jen jsem se nedokázala přenést přes ten šok a nával zloby…

„Co sis sakra myslel, Edwarde?! Je to moje sestra a já celé ty roky žila s tím, že je mrtvá! Jak ses mohl opovážit? To mě tak strašně nenávidíš? Protože já to vážně nechápu. Jak by bylo tobě, kdyby se něco stalo třeba s Alice?“ ječela jsem na něj skrze Emmettovy paže, které mi stále zabraňovaly v tom, abych se ho pokusila minimálně zmlátit, což by samozřejmě stejně nešlo ani kdybych byla Schwarzenegger a to jsem teda rozhodně nebyla.

„Já… Bello, promiň. Asi jsem to nedomyslel,“ blebtal rozpolceně, a přitom mi chtěl vysvětlit nevysvětlitelné a sice, že si Rachell tak trochu adoptovali bez jakéhokoli svolení či mého vědomí.

„Oba víme, že sis mohl adoptovat kterékoliv dítě, tak proč zrovna moji sestru? Chceš mi říct, žes ani jednou za ty roky, cos ji měl u sebe a já si myslela, že je mrtvá, nepocítil škodolibou radost z toho, že trpím? Můžeš mi to tu odpřisáhnout?“

Edward se svou odpovědí docela dlouho váhal, ale nakonec ze sebe přeci jen něco vymáčkl.

„Dobře, já připouštím, že jsem v jedné své hodně zvrácené části, která tam hluboko uvnitř mě stále je, cítil přesně to, co mi tu teď vyčítáš, ale jen na začátku, pak už ne…“

„Ty jeden bezpáteřní šmejde! Řekl bys mi to vůbec někdy?“

„Ne,“ řekl a pro mě to byla jako tvrdá rána přímo do srdce a také něco jako poslední kapka.

„Proboha, když si pomyslím, kolikrát jsem litovala toho, jak to mezi námi dopadlo… Byla jsem tak hloupá. Co jsi to za zrůdu?“ úpěla jsem a nejradši bych si sama dala pořádnou facku za to, že jsem kdysi mohla milovat někoho jako on.

„Jo jasně, to Jacob by byla mnohem lepší volba, co?“ zavrčel mi v odpověď podrážděně a v dané situaci na to vůbec neměl nárok.

„Jacoba do toho nezatahuj, on by mi něco takového nikdy neudělal,“ trvala jsem si na svém a stále nemohla uvěřit tomu, že mi takhle ublížil a že se teď dokonce ohání Jacobem.

„Jacobe, nechceš Belle něco říct?“ zeptal se ho Emmett. 

Překvapeně jsem k němu kmitla pohledem a uvědomila si, že je celou tu dobu vážně nějak moc potichu, přitom jsem ho znala dost dobře na to, abych věděla, že si nenechá ujít jedinou příležitost se do Edwarda navézt.

„No, vlastně…,“ soukal ze sebe.

„Tys to věděl, že jo?“ došlo mi při pohledu na jeho provinilý výraz náhle. „Jak dlouho jsi to věděl?“

„Bello, já…“

„Jak dlouho se tě ptám?“ 

„Od začátku,“ přiznal se. „Řekli mi to hned ten den.“

„A tys celou tu dobu mlčel,“ uvědomila jsem si a teď už vážně neměla daleko k nervovému zhroucení.

Tohle ne, tohle přeci nemůže být pravda, opakovala jsem si v duchu bezustání, ale byla a nedalo se na tom už nic změnit…

„Byla jsem u vás za tu dobu tolikrát… Svěřila jsem ti Tess, důvěřovala ti! Jak jsi mi to mohl udělat?“ křičela jsem na něj zplna hrdla.

„Říkal jsem mu, že je to chyba, ale neposlouchal mě.“

„I tak jsi jí to mohl říct,“ konstatoval Edward a jenom tak přiléval olej do ohně.

„Chtěl jsem ti to už říct tolikrát, ale nakonec… Nemohl jsem ti to říct. Ne, po takové době,“ hájil se dál chabě Jacob.

„Vy dva si máte zrovna co vyčítat,“ konstatovala jsem. „No, jen si hezky podejte ruce, protože jste oba jeden větší sobec než druhej. Nemůžu uvěřit žes celou tu dobu věděl, že Rachell žije a je s ním.“

Podívala jsem se na Jakea s takovou nenávistí ve tváři, že sílu mého pohledu nevydržel a odvrátil se ode mě. Už-už jsem se nadechovala k dalšímu křiku, když ze dveří vyšel jakýsi doktor. Celkem rychle mi ale i přes moje rozrušení došlo, že je to ten doktor, který má na starosti Tess.

Všichni na něj totiž ulpěli napjatými pohledy plnými očekávání a naděje.

„Co je jí? Jak je na tom?“ vyhrkla jsem okamžitě a zbytek alespoň na čas odsunula do pozadí.

„Vy jste slečna Swanová?“ otázal se.

„Ano to jsem já. Tess je má sestra,“ potvrdila jsem jeho domněnku s důrazným přikývnutím.

„Dobře, teď se ale hlavně uklidněte. Panikou nikomu nepomůžete. Jsem doktor Newman. Vaše sestra utrpěla vážné zranění hlavy. Udělali jsme jí CT a několik dalších vyšetření, která prokázala akutní krvácení. Prozatím jsme ho pozastavili a je stabilizovaná, ale potřebujeme, abyste nám podepsala souhlas s další operací,“ řekl a zřejmě mé rozrušení přisuzoval jejímu stavu.

„Jistě, udělám cokoliv,“ ujistila jsem ho.

„Tak pojďte se mnou,“ pokynul mi rukou a já ho následovala, aniž bych se po někom z nich ohlédla.

Bylo mi hrozně, ale teď nebyla důležitá tahle dramata, která se vyřešit vlastně stejně ani nedají. Nejdůležitější byla Tess a její zdraví.

Jsem moc zvědavá na vaše reakce, tak prosím, komentujte. Děkuju :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 36. kapitola: