Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 37. kapitola

Sesterská pouta 37. kapitolaPrvní skutečný rozhovor Belly a Rachell, na jehož konci nás čeká jedna skvělá zpráva :-)Prosím o komentáře a přeji vám, abyste si čtení této povídky užívali minimálně tak jako já její psaní :-)

37. kapitola

Bella

Když jsem vyřídila všechny potřebné záležitosti okolo připravované operace Tess, která co nevidět začne, vrátila jsem se zpátky za ostatními do čekárny před operační sál, kam je přesunula sestřička.

„Už jsme viděli, jak ji vezou na sál. Určitě bude v pořádku,“ řekla Emily a pohladila mě konejšivě po ruce.

Na ní bylo téměř nemožné se zlobit. Vím, že to Sam musel vědět, protože tajemství ve smečce prostě neexistují, ale oni nebyli ti, na které jsem se zlobila. Pravdu mi tu měl totiž říct někdo docela jiný.

Byla jsem rozpolcená mezi hněvem na své okolí a starostí o Tess, ale jen s jednou věcí jsem mohla něco učinit…

„Vy!“ křikla jsem s pohledem upřeným na Cullenovy. „Okamžitě odsud vypadněte. Všichni! A hlavně ty, Jaspere. Víš přeci, že se neumíš ovládat a já vás tu prostě nechci.“

„Ale, Bello. My o ni přeci taky máme starost,“ namítala Alice.

„Bello, uklidni se. Promluvíme si o tom,“ žádal mě Edward naléhavým hlasem.

„Teď na rozhovor s vámi zkrátka nemám. Prostě odsud vypadněte. Tess je moje sestra, moje starost, můj problém a vy s ní nemáte absolutně nic společného, je to jasný?“

„Dobře, jak si přeješ,“ řekl Jasper, vzal Alice okolo pasu a společně s ní odešel. Emmett jim byl v patách, takže jediný, kdo se nehnul z místa, byl Edward a Rachell.

„Mohl bys prosím respektovat mé rozhodnutí?“ žádala jsem ho.

„A Jacob tu jako může zůstat?“ chtěl vědět.

„Víš, co? Máš pravdu. Jděte pryč všichni,“ pokynula jsem jim a ustoupila stranou, aby mohli odejít, aniž by se kolem mě museli složitě protahovat.

„Ale Bello,“ spustil okamžitě Jacob.

„Když bude něco nového tak ti zavolám,“ slíbila jsem mu a stále čekala, až odsud odejde.

Bylo mi jasné, že nemocniční budovu opustit nemíní, ale když už nic jiného, chtěla jsem mít pro sebe alespoň tuhle čekárnu. Potřebovala jsem být sama a strávit příval všech těch nových informací a k tomu jsem zkrátka potřebovala býti sama.

Naštěstí se se mnou už více nedohadovali a skutečně všichni respektovali mé přání, aby odešli z čekárny.

Hleděla jsem na Edwarda, který vzal Rachell za ruku a i přesto, že bylo vidět, že se jí odtud příliš nechce, s ním odešla také. Ještě předtím, než se za nimi zavřely výtahové dveře, jsem si ale všimla, jak po mně bezustání zvědavě pokukuje.

Nevím, co se to se mnou děje, ale nedokázala jsem se na ni podívat, natož si s ní promluvit, i když musí být stejně překvapená jako já, nebo snad ne? Vypadala tak… Smutně a nešťastně, ale za celou tu dobu neřekla půl slova.

Usedla jsem na jednu ze sedaček a čekala. Hlavou se mi honily myšlenky na Tess, na Rachell, Jakea, Cullenovy a především na moje rodiče…

 

***

 

Uběhlo několik hodin a já neustále visela očima na zelených dveřích vedoucích na sál…

Všechny svaly jsem měla napnuté a stejně tak nervy. Nemohla jsem přestat počítat tikání hodinových ručiček visících nade dveřmi na sál. Každá sekunda mi připadala přímo nekonečně dlouhá…

Nervózně jsem si podupávala nohou, ale ani to mi nepomohlo. Nedokázala jsem v hlavě zplodit byť jen jedinou srozumitelnou myšlenku. Jediné, co jsem věděla s jistotou je to, že Tess se jednoduše musí uzdravit. Ona zkrátka musí žít! Co bych dala za to, abych byla na jejím místě. Mé malé sestřičce se přece nemůže nic stát…

Dávala se do mě pomalu ale jistě panika, ale nedokázala jsem s tím udělat naprosto nic. A ta bezmoc byla přímo šílená.

Náhle se ozvalo cinknutí výtahových dveří, vyskočila jsem na nohy a doufala, že v nich bude stát někdo, kdo mi bude moci dát nějaké informace, ale byla to Rachell.

„Ahoj,“ řekla jen a váhavě se na mě pousmála.

Zhluboka jsem se nadechla a zvažovala, co bych jí asi tak mohla říci, ale na nic jsem nepřišla. Její první dojem ze mě musel být zřejmě fakt zážitek a pravda - nezvládla jsem situaci právě nejlépe, ale kdo by mohl? Jak by vůbec bylo správné v takové situaci reagovat?

Každopádně jsem ji ale na rozdíl od ostatních neměla v plánu odsud vyhodit, protože ona měla stejná práva tu být jako já.

„Ehm, napadlo mě, že by se ti hodilo kafe a mám tu taky sendvič. Doufám, že nevadí, že je s tuňákem. V tuhle dobu už totiž jiný neměli,“ řekla a stále postávala u výtahu, jako by váhala, zda tu má zůstat či odejít.

„Vlastně mám tuňáka celkem ráda,“ vypadlo ze mě nakonec.

Nejradši bych si nafackovala za to, že jsem na nic lepšího nepřišla, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Vlastně vypadala celkem potěšeně.

„Neznám moc lidí, kteří ho mají rádi, ale já ho zbožňuji,“ přiznala se, přistoupila ke mně a podala mi jak krabičku se sendvičem tak kávu.

„Díky,“ řekla jsem jen a stále si připadala jako v nějaké podivuhodné bublině.

„Víš, Tess mi o tobě vyprávěla. Už jsme se totiž nějakou dobu vídaly, aniž by o tom Cullenovi a Blackovi věděli. Byla jsem s ní i v okamžiku kdy se to stalo a… Chci říct, že mě to opravdu moc mrzí.“

„Nemůžeš za to,“ ujistila jsem ji automaticky, i když jsem vlastně ani neznala všechny okolnosti jejího zranění a znala jsem jen oficiální verzi, kterou nahlásili na zdejší recepci.

„Vím, ale stejně se cítím provinile. Zrovna tak se to mohlo stát mě a…“

„Takhle na to prostě nesmíš myslet. Je to tak, jak to je a ona to určitě zvládne.“ Nevěděla jsem, zda utěšuji sebe či ji, ale zdálo se, že alespoň u ní to trochu zabralo, protože vypadala o něco klidněji.

„Už víš něco nového?“ zajímala se.

„Ne,“ povzdechla jsem si a spíš ze slušnosti jsem rozbalila onen sendvič a zakousla se do něj.

Teprve, když jsem tak učinila, si mé tělo uvědomilo, že má vlastně hlad. Od té doby, kdy jsem přijala hovor od Jakea, už uplynula spousta času a já na to vůbec neměla myšlenky. I káva přišla vhod, protože jsem z toho všeho byla tak nějak na dně a dočista vyčerpaná.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se.

„V hale. I když jsi je vyhodila, nechtěli odejít. Záleží jim na ní. Hlavně Jakeovi,“ poznamenala až moc jakoby mimochodem.

„Zastáváš se jich?“ podivila jsem se.

„Ne, jen…“ Teď se zdálo, že znejistěla.

„Podívej, já, Edward i Jacob máme společnou minulost a mě by ani ve snu nenapadlo, že mi někdy provedou něco takového, ale pro tebe a Tess to musí být složité úplně stejně. Vím, že se neznáme a že musíš mít spousty otázek, ale jsme přece setry. Prostě chci, abys věděla, že tu pro tebe vždycky budu, kdyby sis třeba potřebovala promluvit nebo tak,“ ujistila jsem ji, aniž bych tušila, kde jsem v sobě našla tu sílu něco takového vypustit z úst.

„Toho si vážím, ale ještě jsem se nerozhodla, co udělám. Teď je stejně nejdůležitější to, aby se Tess uzdravila,“ řekla a já si uvědomila, že vlastně nevím, kam tím míří.

Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale to už znovu cinknul výtah a vyhrnula se z něj banda doktorů v bílých pláštích a několik sester.

„Co… Co se děje? Proč nám to nikdo nechcete říct?“ rozkřikla jsem se na ně.

„Prosím vás, nezdržujte nás, ano?“ žádala mě jedna ze sester. „Došlo ke komplikacím a vaše sestra má zástavu, to je to jediné, co vím. Až se dozvím víc, přijdu vám říct, to slibuji.“

„Dobře,“ zamumlala jsem otupěle a nechala sestru jít.

„Nemůžu si dovolit ztratit ji. Nikdo jiný už mi nezbyl,“ povzdechla jsem si se slzami v očích, aniž bych si uvědomovala přítomnost Rachell.

„Promiň, tak jsem to nemyslela,“ začala jsem omluvně, když mi došlo, jak to asi vyznělo, ale ona mě přerušila.

„To je v pohodě. Asi se ale zajdu podívat dolů za ostatními. Měli by vědět, že nastaly problémy,“ řekla jen a pak se vydala pryč.

Jen co se za ní zavřely výtahové dveře, zhroutila jsem se zpátky na sedačku, byla jsem si dobře vědoma toho, že jsem to zvorala, ale Tess byla má jediná příbuzná tak dlouhou dobu a k tomu všemu tenhle zmatek…

 

***

 

Rachell se už za mnou nevrátila a já nebyla sto se rozhodnout, zda je to dobře, či nikoliv.

Z operačního sálu právě vyšel doktor Newman v zeleném úboru. Na hlavě měl čapku a v rukách držel bílou roušku, která se při operacích dává přes ústa.

„Slečno Swanová,“ oslovil mě.

„Ano?“ řekla jsem, ale znělo to spíš jako vzlyk.

„Operace dopadla úspěšně. Následujících dvacet čtyři hodin bude rozhodujících, ale vypadá to dobře,“ oznámil mi.

Téměř jsem mohla slyšet tu ránu kamene padajícího z mého srdce…

„Smím ji vidět?“

„Je mi líto. Slečna Swanová byla převezena na pooperační, ale nebojte. Budeme ji monitorovat, a pokud půjde všechno jak má, ujišťuji vás, že bude žít,“ řekl s lehkým pousmáním.

„A bude to mít nějaké následky?“ zajímalo mě.

„Při úrazech hlavy nelze nic přesnějšího určit, dokud pacient nenabude vědomí…“

„Což bude kdy?“ 

„Dáme vám vědět,“ slíbil mi s povzdechem a odešel zpátky do dveří, které vedly na operační sály a kam mohli jen zaměstnanci. Za těmi dveřmi byla i Tess. Vedla si dobře. Je to vážně statečná holka, ale přesto nezbývá než doufat, že to všechno dobře dopadne.

Nevím, čím to bylo, možná radostí z toho, že operace byla úspěšná a možná jsem to prostě jen potřebovala někomu sdělit, ale opustila jsem tuhle proklatou čekárnu a vydala se do haly za ostatními, abych se s nimi podělila o novinky.

Všichni byli shromážděni v hale. Jediný, kdo skutečně odešel, byl Jasper. Možná nedokázal snášet tlak všech těch emocí, které tu kolem proudily, ale možná se ho jen dotklo, co jsem mu řekla ohledně jeho sebeovládání, na čemž vlastně není nic divného, protože to byla pravda. A i to mohlo být důvodem jeho odchodu.

„Už je po operaci. Ta dopadla dobře, ale musíme počkat, až se probudí, aby mohli vyloučit případné poškození mozku a trvalé následky,“ oznámila jsem jim, jakmile se na mě zvědavě upřely pohledy všech přítomných.

Připadala jsem si divně. Tohle všechno přeci byli kdysi moji přátele, téměř rodina a přesto, když se na ně teď dívám, připadají mi náhle tak strašně cizí.

Je to mnou? Tou dobou, co už uplynula? Tím co udělali? Vážně nevím, ale vracet se sem by asi nebyl nejlepší nápad…


Tak jak? Myslíte si, že chování Belly je adekvátní vzhledem k situaci? Sama nevím, jak bych se zachovala, ale na druhou stranu se domnívám, že tu nejde tak úplně o realitu… 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 37. kapitola:

 1
3. Petronela admin
03.09.2018 [9:22]

PetronelaTak dalo se čekat, že to mezi Bellou a Rachell bude podivné, ale... No, jsem zvědavá, jak to bude dál a jestli se jejich vztah podaří nějak dát dohromady. Byla by velká škoda, kdyby to nešlo, ale myslím si, že Tess se zapřičiní aby to klaplo, jen co se probere. Emoticon

03.09.2018 [8:19]

Těším se na další :) a doufám že vše dopadne dobře :) tak doufám že bude brzy :D

1. Babča.S
02.09.2018 [21:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!