Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 26. kapitola

27.06.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 966×

26. kapitola

 Tess

Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a my se s Rachell scházely čím dál tím častěji. Hodně jsme si povídaly a snažily se navzájem se poznat. Hlavně jsme si hodně povídaly o tom, co máme rády, nebo zase naopak nerady a také o Belle a našich rodičích.

Jediná, kdo o nás dvou věděla, byla Alice. Na to, že byla upírkou a o těch se u nás doma nemluvilo právě nejlíp, jsem si ji docela rychle oblíbila. Dělala nám totiž zeď. Cullenovi měli za to, že spolu jezdí na nákupy, ale ve skutečnosti byla se mnou.

Scházely jsme se na jedné malé louce poblíž Quiletské hranice. Alice ji tam vždy vysadila, jela nakupovat a my jsme tak měly čas na sebe.

Co se Jacoba a Billyho týká, ti neměli žádné podezření. Nepoznali, že se něco děje. Jake měl spoustu práce a byl rád, že nevysedávám doma nebo v kanceláři. Měl za to, že si prostě jen užívám prázdnin – což po mně vlastně celou tu dobu chtěl – tak si nemohl stěžovat, ani kdyby chtěl.

Dnes jsem se opět vypravila na schůzku s Rachell. Nabalila jsem sebou kupu jídla a deku, abychom si tam mohly udělat piknik, ale přestože už jsem měla všechno nachystané, Rachell pořád nikde. 

Doufala jsem, že jí Cullenovi neodhalili nedělají jí žádné problémy, protože chce jít ven, jako tomu bývávalo dříve. Rachell si asi myslí, že jsem si toho nevšimla, ale pokaždé, když na ně zavedu řeč, okamžitě změní téma a mě úplně odbude.

Nechápala jsem, proč to dělá. Já jí o vlkodlačí smečce pověděla všechno, co vím, ale ona mi o upírech neřekla ani slovo. Jasně, základní fakta znám od Jakea, ale o tom, jací jsou ti, jež ji celá léta vychovávali, nevím nic. Možná si myslí, že mě to nezajímá, ale opak je pravdou.

Chci o nich vědět co nejvíce. Ráda bych si na ně udělala nějaký obrázek, protože jednou jim přece musíme říci pravdu. Přijde den, kdy se zase budou chtít posunout o dům dál, aby nebyli tak nápadní a co potom my? Prostě jim to říct musíme.

V tomhle ohledu se mnou Rachell moc nesouhlasí. Byla by nejradši, kdyby o tom nevěděla ani Alice. Netuším, proč tomu tak je, ale pochopila jsem, že to teď doma nemá zrovna nejjednodušší.

Ani já si neumím představit, že všichni v domě slyší a ví o každičkém mém pohybu. Ano, Jake má trochu vyvinutější smysly dokonce i v lidské podobě, ale ta představa, že jsem v celém domě jediná, kdo používá toaletu je pro mě strašná.

Nemluvě o tom, že jí ten Edward, který ji kdysi zachránil, může číst myšlenky. Vlastně by je nejspíš mohl číst i mě, a to je velice stresující představa. U nich jsou na to už možná zvyklí, koneckonců s tím vědomím žijí už spoustu let, ale já bych to s ním asi nevydržela.

Mám ráda, že si mohu uchovat nějaké to tajemství. Při představě, že by něco takového uměl Jake a dozvěděl by se o citech, které k němu chovám, se mi dělalo nevolno. Nemám prostě nervy na to mu to říci. Vždyť, kdybych to skutečně udělala, všechno by to zničilo.

On mě bere jen jako svou mladší sestru, a i když mi polibek oplatil, neznamená to, že ke mně cítí něco víc. Nejspíš byl překvapený, že jsem něco takového udělala, takže se nezmohl na odpor. Ani já nevím, proč jsem to vlastně udělala.

Tedy, vím proč, ale nevím, proč právě tehdy. Měla jsem se raději ovládnout a nedělat to, protože teď se cítím jinak a jsem zmatenější než předtím.

Jedna věc je o něčem fantazírovat a snít, ale druhá je to skutečně udělat a vědět jaké to je. Zesiluje to totiž chuť zopakovat to, ale nad tím bych teď přemýšlet neměla a vlastně bych nad tím neměla přemýšlet vůbec.

Rachell měla už opravdu hodně velké zpoždění a do mě se začínala dávat zima. Nalila jsem si z termosky čaj a pomalu ho usrkávala, abych se zahřála.

Zvažovala jsem, zda jí nemám zavolat nebo tak, ale to nešlo, protože kdyby mi to vzala, mohli by ji slyšet. Domlouvaly jsme se výhradně pomocí esemesek a ona mi dnešní setkání potvrdila, takže vůbec nechápu, kde vězí.

Vylovila jsem si telefon z kapsy u mikiny a koukala, zda nemám nějaké zprávy od Rachell nebo Alice, ale ne. Jediné, čeho jsem si všimla byl zmeškaný hovor od Belly. Už několik dní jsem s ní nemluvila. Sbírala jsem totiž odvahu jí to říci, ale nemyslela jsem si, že by to bylo po telefonu vhodné.

Navíc Bella vždycky poznala, že se něco děje a také to, že lžu. Nedělala jsem to často, ale vždy to poznala. Bála jsem se, že to pozná i tentokrát a bude se mě vyptávat, načež budu muset lhát, vytáčet se a vymýšlet si. 

Myslím ale, že právě nastal čas se jí konečně ozvat. Přece jí hned nemusím říkat, co se děje. Stačí, když ji požádám, aby přijela. Má hodně práce, ale když o něco jde, a to tentokrát opravdu jde, tak by mohla přijet. Jenže se obávám její reakce.

Rachell ji chce hlavně poznat, ale jestliže se ona bojí Cullenových, tak já se obávám Belly. I ona ví o upírech a vlkodlacích všechno a nemyslím si, že by se jí líbilo, kdyby se dozvěděla, že jedna z jejích sester u nich žije.

Vlkodlaci nikomu neubližují, v podstatě lidi chrání, ale upíři? No, nevím, jestli vůbec bude schopná pochopit, že mezi nimi existují i vegetariáni. Nemluvě o tom, že vůbec netuší, že Rachell žije.

Ráda bych řekla, že věřím tomu, že bude stejně ráda jako já, ale něco mi v tom brání. Je to jakási nevysvětlitelná předtucha, kterou cítím, aniž by se zakládala na nějakém reálném základě.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych si dodala odvahu a vytočila její telefonní číslo. Tak trochu jsem doufala, že to nevezme, ale takové štěstí jsem neměla.

„No, né! Ty taky žiješ, sestřičko?“ dobírala si mě užasle.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila jsem ji a do té debaty raději dál nezabředávala. Bylo mi totiž jasné, že by byla nekonečná.

„Podívej, ty víš, že nemám ráda kázání, ale poslední dobou mi nebereš telefon a jediný s kým můžu mluvit a díky komu vím, že vůbec žiješ, je Jacob, a to se mi nelíbí. Hlavně to vůbec nechápu, takže to vybal. Co se děje?“ spustila.

„Ehm nic. Vážně, já jen…“ Zaváhala jsem.

„Tess, ty přece víš, že mi můžeš říci cokoliv, takže se mi svěř,“ žádala mě.

„Jsem v pořádku, jen se mi stýská a napadlo mě, že by sis mohla vzít volno a přijet,“ zkusila jsem to. 

„Nevím, mám toho teď v práci docela dost, ale… Vážně se nic neděje?“ ujišťovala se.

„Všechno se už brzy dozvíš, to slibuji, ale vážně potřebuji, abys sem přijela,“ naléhala jsem.

„Vždyť víš, že si šetřím dovolenou na prázdniny, jestli chceš, tak je tentokrát můžeme strávit u vás, pokud bude Jake s Billim souhlasit, ale dříve to vážně nejde, obzvláště pokud mi nedáš žádný důvod,“ snažila se mi vysvětlit.

„Dobře, tak ale v létě určitě přijedeš, že jo?“ ptala jsem se a chvíli trvalo, než mi opověděla.

„Ano, v létě určitě,“ řekla.

„Tak jsme domluvené,“ zaradovala jsem se a mezi stromy zahlédla právě přicházející Rachell s Alice.

To bylo divné, protože Alice ji pokaždé vysadila u silnice a zbytek cesty už šla Rachell pěšky, aby nezanechala žádnou pachovou stopu, která by u smečky vzbudila podezření.

„Hele, Bells, tak já se ti ještě ozvu, ale teď už musím běžet. Mám tě ráda, pá,“ řekla jsem a než mi stačila říci cokoliv dalšího, položila jsem telefon a zastrčila si ho zpátky do kapsy.

„Promiň, že jdeme pozdě, ale Edward chtěl jet s námi. Asi už něco tuší, dalo nám pořádnou práci přesvědčit ho, aby s námi nejezdil,“ omlouvala se smutným hlasem Rachell a posadila se vedle mě na deku.

„Aha, ale jak je to možné?“ nechápala jsem. „Co tak najednou, vždyť jste tak opatrné.“

„Budeme si muset vymyslet jinou záminku, proč odcházet z domu, navíc začíná škola a už nebude tolik času,“ přidala se k ní Alice.

„Je vážně šílenej, kdybys viděla, jak vyváděl, a dokonce nás sledoval až do Port Angeles,“ rozčilovala se a uzmula si jeden kousek nakrájené papriky z piknikového koše.

„Vy jste teď byly v Port Angeles?“ ptala jsem se udiveně.

„Jo,“ potvrdila mi.

„A něco jsme ti přivezly,“ zatrylkovala Alice a hodila po mně jakousi nákupní tašku.

Zvědavě jsem do ní nakoukla a zjistila, že je v ní oblečení. Nechtěla jsem se vyptávat, proč mi ho koupila, koneckonců se to zřejmě stalo jejím novým zvykem. Pokaždé mi něco přivezla a vždy přesně trefila mou velikost, ale byly to věci ze samých značkových obchodů a ani Jacob není takový ignorant, aby to nepoznal. Nemluvě o tom, že já už jsem odsud nevytáhla paty celkem dlouho a ani v Cashall, ani ve Forks, žádné takovéto obchody nejsou.

„Jake se už začíná vyptávat, kde to oblečení beru. Vymlouvám se, že je od kamarádek, že už je nechtějí a já je jen recykluju, ale tolik jich zase nemám a on není hloupej,“ upozornila jsem ji a doufala, že z toho jasně pochopí, že mi už nic nosit nemá.

„No, Edward nás sledoval, takže jsme něco koupit musely, ale beru to na vědomí,“ zazubila se a posadila se vedle nás. 

Chvíli jsem ji zaraženě pozorovala, protože to nikdy předtím neudělala. Připadalo mi to zvláštní ocitnout se takhle blízko u ní. Cítila jsem její sladkou vůni i chlad, který z ní vycházel, ale snažila jsem se nedat na sobě znát, že jsem z ní nervózní. Stejně by to ničemu nepomohlo a já se jí nechtěla nijak dotknout. 

„Tos mluvila s Bellou,“ otázala se mě náhle, ale její hlas, ačkoli se snažila, aby vyzněl ledabyle, zněl napjatě.

„Jo,“ potvrdila jsem její domněnku.

„A přijede?“ vyzvídala okamžitě Rachell, zatímco Alice jen provinile sklopila oči.

Co se to s ní děje? Vůbec jsem to nepobrala. Nejprve se na ni sama zeptá a pak je jí nepříjemné, že o ní mluvíme, ale vždyť to ona s tímhle tématem začala…

„Asi až v létě. Nevím proč, ale Bella to tu nemá moc ráda,“ přiznala jsem.

„Asi špatné vzpomínky,“ povzdechla si Alice.

„Ale i ty dobré, ne?“ namítala Rachell a také si ji začala zmateně prohlížet, což mě jen utvrdilo v tom, že tohle vážně není její typické chování.

„Hm,“ zamručela jen a vyhnula se pohledu do mých očí.

Zkoumavě jsem na ni hleděla, protože mi její reakce připadala zvláštní. Rachell si ničeho nevšimla a spokojeně si dál chroupala papriku. Zdá se, že přinést občerstvení se ukázalo jako dobrý nápad.

„Co ten Edward?“ změnila jsem téma.

„Nevím, ale myslím, že mu už asi definitivně hráblo. Jiné vysvětlení prostě nemám,“ stěžovala si.

„Jen se bojí, že se s tebou něco děje, koneckonců důvodů má k tomu celkem dost,“ řekla Alice.

„Jak to myslíš?“ zakoulela nevině očima, ale asi moc dobře věděla, na co Alice naráží.

„Jde o to, že se nás hrozně straníš – i mně. Nebýt toho, že ti pomáhám, nejspíš bys se mnou taky ani nepromluvila,“ urazila se.

„Tak to není, teda možná to tak trochu je, ale to jen proto, že jste mi tak dlouho lhali. Vy všichni. A to celý můj život. Vážně nevím, jak se mi vůbec dokážete podívat do očí. Zachránili jste mě, ale taky jste mě o ledacos připravili,“ sypala ze sebe.

Nebylo příjemné sledovat, jak se s Alice dohaduje. Viděla jsem, jak moc ji její slova vlastně bolí, ale pravda je taková, že nevím, jak bych na to reagovala já. Byla jsem s Blackovými ráda, ale kdybych zjistila, že přede mnou tajili mé rodiče, či dokonce Bellu, asi bych si taky připadala zrazená a ublížená.

„A nepřeháníš to trochu? I když nechceš, tak nám to dáváš solidně sežrat, a i když si to zasloužíme, není fér, že zapomínáš na všechny ty roky s námi,“ domlouvala jí.

Obě měly pravdu. Nemohla jsem se postavit ani na jednu stranu a ony mě o to ani nežádaly. Přesto mi tohle vážně nepřipadalo vhodné. Vlastně jsem si tu připadala dost navíc, ale vypadalo to, že to mezi nimi vřelo už nějakou dobu.

„Myslím, že tohle není vhodná doba a ani místo na takovýto rozhovor, navíc máte pravdu obě,“ zkusila jsem to nakonec přeci jen a zahrála si tak na smírčího soudce.

„Máš pravdu,“ povzdechla si Rachell. „Musíme jen vymyslet nějakou jinou záminku, abychom se mohly vídat.“

„No, já žádnou záminku nepotřebuji. Jacob mě moc nehlídá a věří mi, že se chovám správně a neprovádím žádné hlouposti.“

„Něco vymyslíme,“ ujistila nás Alice. „Ale už bychom měly jet, nebo nás už zase půjde hledat.“

„To je blb,“ stěžovala si Rachell a už zase protáčela panenky.

„A kdy se teda uvidíme? Dneska jsme vůbec neměly čas si promluvit,“ posteskla jsem si.

„To nevím, ale snad brzy,“ slíbila Alice.

„Díky, že nám pomáháš,“ řekla jsem, protože mi to připadalo vhodné a podle toho, co tu spolu před chvílí předvedly se obávám, že to Rachell doposud neudělala.

„Dlužíme vám to,“ zamumlala jen a znovu odvrátila tvář.

Nic už jsem jí na to nepověděla, pouze jsem se postavila a začala pomalu sklízet všechny ty věci, které jsem sem navozila. Zbylé jídlo, deku i termosku jsem narvala do košíku a ten zahákla za řídítka na svém opodál stojícím kole.

„To asi znamená, že už se vážně musíme vrátit, že?“ zeptala se mě Rachell smutně.

„Ano,“ odpověděla jí Alice místo mě.

„Neboj, zítra je už zase škola a určitě se brzy uvidíme,“ utěšovala jsem ji a pěvně ji objala na rozloučenou.

Obětí mi oplatila, a to velmi-velmi pevně. Skoro to zabolelo, ale zřejmě potřebovala podporu a já jí momentálně nemohla nabídnout víc než to obětí, takže ať si poslouží.

Tak ráda bych pro ni totiž udělala víc a mrzí mě, že nemůžu…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 26. kapitola: