Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 25. kapitola

Sesterská pouta 25. kapitolaNyní se podíváme na to, jak pravdu nese Rachell. Rozhodně to pro ni není jednoduché - hlavně tedy v přítomnosti Cullenových. Alice se jí pokusí pomoct, protože nechce, aby ostatní věděli, že pravdu zná, tedy prozatím, ale celou věc samozřejmě komplikuje Edward a tak není divu, že mezi nimi dojde ke konfliktu. Užijte si to. Vaše chloe.

25. kapitola

Rachell

Že tu dívku prostě musím najít jsem se rozhodla už včera. Taky proto jsem kvůli tomu v noci oka nezamhouřila. Vyhledat si na internetu adresu Billyho Blacka z rezervace La Push byl ovšem ten nejmenší problém. Mnohem obtížnější pro mě bylo odhodlat se skutečně nasednout do auta a rozjet se tam. Když jsem se na tu cestu připravovala a oblékala se, téměř jsem ani nevnímala, co si beru na sebe.

Alice se mi raději klidila z cesty a byla celá taková zamlklá. Takhle se opravdu normálně nechovala a mně to nahánělo husí kůži. I tak jsem to ale prostě musela udělat.

Když jsem stanula před malým dřevěným domečkem natřeným na červeno, u kterého byla garáž téměř stejně velká jako samotný dům, skoro jsem nemohla uvěřit, že takhle může někdo žít. Viděla jsem různé fotky domů v rezervaci a byla jsem i v jejím centru, ale tohle místo bylo přímo neuvěřitelně malebné. Připadala jsem si tu s tím Aliciným žluťáskem dost nepatřičně.

Vystoupila jsem z auta a se srdcem až v krku jsem se odhodlala vstoupit na malou verandičku a zaklepat na dveře, ale to už jsem nestihla, protože je někdo právě otevřel. Vlastně to nebyl jen tak někdo. Byla to ta druhá dívka, co se zřejmě jmenovala Tess.

Koukala jsem na tu holku s pusou dokořán a ona na mě taky. Podle toho, jak vypadala, byla úplně stejně v šoku jako já. Či spíše v ještě větším, protože já jsem přece očekávala, že tu najdu svou dvojnici, přestože jsem nečekala až takhle detailní kopii.

Akorát měla dlouhé, místy lehce vlnící se vlasy světlounce hnědé barvy a její oči byly modré. Jinak jsme byly vážně k nerozeznání. Prohlížely jsme se navzájem a tvářily se šokovaně.

Byla ze mě stejně nervózní jako já z ní, což mi trochu pomohlo, abych se rozpovídala, ale i tak mě to zpočátku stálo spoustu úsilí.

Mluvily jsme společně o ledasčem. Je zajímavé, jak rozdílné máme úvahy i rodinné zázemí. Co mi ale opravdu vyrazilo dech byla informace, že máme ještě jednu sestru. Věděla jsem, že jsem z dvojčat, ale o žádné starší sestře jsem nikdy neslyšela. I když, to že ji vlastně vychovávají měniči byla také naprostá novinka. Na druhou stranu už chápu, proč si nás Cullenovi nemohli vzít obě.

Byla jsem vážně ráda, že jsem ji našla, nebo spíš, že jsem v sobě vůbec nalezla odvahu za ní zajet, ale doma jsem to nesměls nikomu říct, jinak by to bylo velmi špatné. Nevím přesně proč, ale myslím si to. Vlastně se docela dost bojím i toho, že by mě odsud mohli i odvézt, jakmile se o ní dozví, a to je to poslední, co bych momentálně chtěla.

Celou cestu domů jsem mlčela a přemýšlela, co budu dělat dál. Mé myšlenky byly hrozně zmatené, a hlavně jsem ani nevěděla, co si mám o tom všem vlastně myslet. Celá ta záležitost ohledně toho, jak se mě Cullenovi ujali… Prostě jsem cítila, že je za tím mnohem víc, než se na první pohled zdá. Jenom jsem nevěděla, co přesně.

Když jsem přijela domů, šla jsem rovnou za Alice, abych z ní vytáhla další informace. Stále se nacházela na tomtéž místě, jako když jsem odsud odjížděla. Dokonce bych přísahala, že se nepohnula ani o centimetr, což bylo samozřejmě klidně možné.

Posadila jsem se vedle ní v obýváku na pohovku a čekala až mi dá nějak najevo, že mě vnímá. Neměla se k tomu, přestože o mně musela vědět hned, jak jsem se k domu vůbec přiblížila.

„Byla jsem u Blackových,“ začala jsem a Alice zavřela oči, jakože rozumí, a tak jsem vzápětí pokračovala.

„Vážně jsme úplně stejné, a i to málo, co jste mi o rodičích vyprávěli, se s jejím příběhem shoduje. Přesto bych ale ráda věděla jistě, že je to má sestra a pokud je, tak bych ráda věděla, proč jste nás rozdělili.“

Čekala jsem na její odpověď a opravdu doufala, že mi vážně odpoví a dá mi alespoň za pravdu. Tím mi přece nevyzradí tajemství, tudíž ani neporuší svůj slib. Chci jen, aby mi to potvrdila, abych měla stoprocentní jistotu, přestože ji už nyní skoro mám.

„Ano, je to tvá sestra, ale jestli chceš slyšet, jak to tenkrát bylo – myslím celý příběh – budeš se na to muset zeptat někoho jiného. Já ti můžu jen zopakovat to, co už dávno víš,“ řekla, aniž by se na mě podívala.

Docela se mi ulevilo, že je to vážně pravda a Tess je moje sestra, ale to už jsem vlastně věděla. Zprvu mě to napadlo kvůli naší vzájemné podobě, ale když jsem byla u ní a mluvila s ní, říkalo mi to i mé srdce. Je to skoro jako by nás vázalo jakési neviditelné pouto, které nás k sobě táhne, přestože se prakticky neznáme.

„A zopakuješ mi to tedy, prosím?“ požádala jsem ji. „A tentokrát nevynechej Tess.“

„Dobře. Edward byl poblíž, když se vaši rodiče vybourali. Dorazil tam ale pozdě. Oba dva byli mrtví a ten řidič v bezvědomí. Utrhl dveře a vynesl tě i se sedačkou do bezpečí. Když se chtěl vrátit pro Tess, ten řidič už byl vzhůru a nesl ji pryč. Edward zavolal pomoc a nahlásil nehodu. Chvíli na to auto explodovalo a když o tu druhou holčičku bylo postaráno, vzal tě Edward k nám domů, aby tě prohlédl Carlisle, jestli ti nic není. Byla jsi naprosto úžasná a my jsme se do tebe zamilovali. Nikdo nevěděl, že žiješ a my jsme se rozhodli, že si tě necháme a vychováme tě, zatímco Tess šla k Blackovým, stáčí?“ otázala se.

„Jak to, že se mé tělo našlo?“ vyzvídala jsem dál.

„Carlisle pracoval ve Forkské nemocnici, kam odvezli Tess i to, co zbylo z vašich rodičů a zařídil to, ale to jsou detaily, kterými tě nebudu zatěžovat.“

„Jasně a vy jste mou rodinu znali, nebo teda ne? Protože pokud ano, tak dost dobře nechápu, proč jste mě nepředali Belle, nebo mému kmotrovi?“ To byly otázky, které mi opravdu vrtaly hlavou.

„Tvé rodiče jsme znali… zběžně,“ odpověděla mi zvláštně vyhýbavým tónem.

„Aha, takže jste o Belle nevěděli? Nebo vám to bylo prostě jedno?“ dožadovala jsem se stále více a více informací.

„Znali jsme je zběžně,“ zopakovala, což zřejmě znamenalo, že mi k tomu už víc nepoví, ale možná to je všechno. Koneckonců – Bella tu v té době ani nežila. Pravděpodobně o ní Cullenovi prostě nevěděli, protože si nikdy moc nevšímali lidí okolo sebe.

„S tím dokážu žít,“ připustila jsem.

I když jsem neschvalovala to, co udělali, dokázala jsem se smířit s tím, že si mě prostě zamilovali a nechtěli, abych vyrůstala někde v ústavu a byla jsem jim za to vděčná, ale všechno to zatajování a lži, to už bylo něco zcela jiného. Byla jsem z nich zklamaná a vlastně mi z představy, že se sem všichni už brzy vrátí, dělá nevolno. Nedokáži určit, proč tomu tak je. Pere se ve mně hnedle několik protichůdných pocitů a skoro závidím Tess, že jí nikdo nelhal, protože to Blackovi prostě nevěděli.

„Asi bys měla vědět, že to zatím nechci nikomu říkat, ale taky se s ní nechci přestat vídat,“ oznámila jsem jí své oficiální stanovisko k celé věci.

„Budeš si muset před Edwardem pečlivě střežit myšlenky, aby se o tom nedozvěděl. Troufáš si na to?“ ujišťovala se a připomenula mi tak tu jeho otravnou schopnost, kvůli které bylo téměř nemožné mít před ním jakékoliv tajemství.

Jedno už před ním ale tajím a prozatím úspěšně, tak bych to mohla nějak zvládnout, tedy pokud se mi povede přesvědčit Alice, aby mi s tím pomohla…

„A pomůžeš mi?“ poprosila jsem ji sladkým hláskem a štěněčím kukučem ve tváři.

Chvíli se zdálo, že nad tím v duchu přemýšlí a zvažuje všechna pro a proti. Nakonec se zřejmě rozhodla pro to mi pomoct, protože na mě začala chrlit informace rychlostí blesku a můj mozek to tak tak stíhal všechno vstřebat, ale chápala jsem, že musíme spěchat, protože pokud někdo ví, kolik máme času, než se vrátí ostatní, je to právě Alice.

Evidentně pro mě měla pochopení, slíbila mi i to, že to nikomu neřekne, a dokonce mi poradila pár tipů, jak obalamutit Edwarda. Jenže počítání kvadratických rovnic a překládání naší americké hymny do češtiny pro mě bylo něčím, co v životě nezvládnu, protože můj obyčejný lidský mozeček toho zkrátka není schopen.

 

***

 

Když se vrátili ostatní, okamžitě jsem běžela do svého pokoje, ze kterého jsem nevylezla až do večeře, aniž bych je pozdravila.

Bylo mi hrozně. Neustále jsem si do hlavy pouštěla nějaké písničky a snažila jsem se, aby to bylo opravdu hodně nahlas. Snažila jsem si neustále v duchu opakovat, abych nemyslela na nic jiného než na texty písniček, které mi doslova duněly v hlavě.

Jestli to takhle půjde dál, brzy ohluchnu…

Ani jsem neslyšela, když mi do pokoje vešel Edward, a to on obvykle klepe.

„Zdá se mi to, nebo se nám vyhýbáš?“ otázal se.

„Nevyhýbám se vám,“ zalhala jsem.

„Lžeš,“ konstatoval.

„Tak teda jo, ale teď o tom nechci mluvit, tak to tak prosím nechej,“ žádala jsem ho, ale to by prostě nebyl Edward, aby ze mě dál netahal rozumy.

„No, tak. Svěř se mi,“ pobízel mě a posadil se vedle mě na postel.

Bylo to, jako by do mě uhodil blesk a já téměř okamžitě vyskočila z postele, abych se od něj ocitla, co nejdál. Sama jsem si to nedovedla dost dobře vysvětlit – asi jsem si myslela, že když od něj budu dál, tak hůř uslyší, ale takhle to prostě nefunguje.

„Tak povíš mi už, co se děje? Tváříš se jako boží umučení, bolí tě hlava, a přesto si do uší neustále něco pouštíš a teď ještě přede mnou utíkáš, takže se mi nesnaž nalhat, že se tu nic neděje. Udělaly jste si něco s Alice, nebo co se děje?“

„Fajn, tak já ti to teda povím. Chtěla jsem jet za Michelle do Cashall a ona mě tam zase nechtěla pustit. Takže, nechcete mi spíš říct vy, co se tady děje?“ vyjela jsem na něj už čistě z toho důvodu, že nejlepší obrana je přece útok.

„No, pokud ti to Alice nedovolila, jistě k tomu měla dobrý důvod,“ obrátil náhle.

„Skoro to vypadá, že se ti ulevilo, Edwarde,“ konstatovala jsem a zkoumavě si ho prohlížela, protože tohle vážně nebylo moc normální.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptal se.

„To mi pověz ty, co já si myslím. Určitě to totiž už dávno víš, tak se tak blbě neptej,“ provokovala jsem ho.

„Vážně nevím, o co ti jde,“ stěžoval si a nechápavě u toho zavrtěl hlavou.

„Že bych si vážně uměla alespoň trochu ohlídat své myšlenky?“ napadlo mě, ale Edward na to hned zareagoval.

„Nefandi si tak, holčičko. To se budeš muset ještě hodně učit, abys přede mnou dokázala něco důležitého zatajit,“ naparoval se, čímž mě tak rozčílil, že jsem se prostě neudržela.

„Ha! Vážně? A jsi si tím opravdu jistý, Edwarde?“ vysmívala jsem se mu.

„Co mi tajíš?“ zpozorněl.

„No já nevím. Tobě přece nic neunikne, ne? Tak, co ty víš. Třeba prostě jen blafuji, ale pokud ne, jistě tě to bude vnitřně užírat, že?“ šila jsem do něj s lítostivým výrazem ve tváři.  

„Rachell, tohle není žádná legrace,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Ne, to teda fakticky není,“ souhlasila jsem. „Vážně si myslíš, že mě to, jak pořád všechno slyšíš a do všeho rýpeš, baví? Protože nebaví. Děsně mi to leze na nervy!“

Pohoršeně zalapal po dechu a vůbec se tvářil jako bych ho snad uhodila, nebo co. Přitom jsem přece zase tak moc neřekla, nebo jo? Vždyť komu by se líbilo, že je neustále v jedné místnosti s někým, kdo slyší každičkou vaši myšlenku. Dokonce i takovou, kterou vy sami sotva postřehnete. Kdybych byla upír, možná by mi to tolik nevadilo, ale pro mě, jakožto pro člověka, je to naprosto nesnesitelná představa.

„Máš dole večeři a omlouvám se, že ti tak strašně vadím, že nedokážeš snést mou přítomnost ani na pár minut,“ zavrčel a už běžel dolů ze schodů.

Koukala jsem za ním, jak odchází a bylo mi ho celkem líto. Možná bych se mu měla jít omluvit, ale vzhledem k tomu, že se urazil hlavně kvůli tomu, co vyčetl z mých myšlenek, jsem to udělat rozhodně nemínila. Mé myšlenky by měly zůstat jen mé, ale to s ním prostě nejde. A teď, když mám tajemství, je pro mě lepší, když se na mě zlobí, než aby poznal pravý důvod toho všeho.

 


Děkuji za pozornost a prosím o vaše názory...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 25. kapitola:

 1
12.06.2018 [20:13]

chloeI kdyz nevim, co presne si myslis, ze ti unika, v prvnich dilech jen ctes to, o cem se tu vlastne celou tu dobu dokola hovori, takze nehodu Charlieho a Renee, jak se Edward ujima Rachell a jak Bella sveruje Tess Blackovym, taky celou tu dohodu o mlcenlivosti mezi Edwardem a Jacobem, tedy kdo byl pro a leckdy i proc. Myslim, ze jejich tehdejsi pohled na vec se od toho soucasneho dost lisi, ale tak urcite je to zajimave vedet, nebo si to teda aspon myslim...

12.06.2018 [20:09]

chloeJako takhle, ja osobne bych rekla, ze provedli neco zcela neodpustitelneho, jak Edward, tak ale i Jacob a ostatni, co to kryli, ale i kdyz to bylo zle, v konecnem dusledku jde ted hlavne o to, zda se v tom hodlaji dlouze babrat a nenavidet se vsichni navzajem, nebo to proste brat jako holy fakt a zaridit se podle toho. Tess je hlavne rada, ze sestra zije, takze ta urcite v tomhle ohledu nikomu nic vycitat nebude, ale ani nijak nezlehcuje co udelali, pac to by ani neslo. Pak je tu Bella, to je problem, protoze jejich spolecna minulost samozrejme ovlivnuje vsechno. To proc to udelali a i to, proc se tak bali toho, az se o tom dozvi. Rozhodujici pro nasledujici dej je tedy hlavne to, jak se k tomu postavi ona. No a pak je tu Rachell ktera cely zivot necemu verila, myslela si ze budoucnost ma naplanovanou do nejmensiho detailu a ze se zkratka stane tim cim jsou i Cullenovi, protoze to pro ni bylo normalni, ale nahle se dozvida o sve lidske rodine a ze ostatni jsou jen lhari. Vlastne ani nema moznost se s tim nejak vyrovnat a zpracovat to, protoze ani jeji myslenky nejsou v teto prazvlastni rodine soukrome a tak si zacne pripadat jako by bylo obklopena neprateli, coz se samozrejme projevi na jejim chovani i rozhodnutich, ktere nasledne ucini. Porad je to ale jen patnactileta holka, hlavni slovo ma Bella. Takze jsme zase u toho, co asi udela ona... To je totiz pro pribeh zcela rozhodujici...

1. Petronela admin
12.06.2018 [7:58]

PetronelaStále si říkám, že bych si měla přečíst i první kapitoly téhle povídky, protože mi něco malinko uniká. Ale i tak - vůbec se mi nelíbí, jak se Cullenovi po té nehodě zachovali. Já osobně bych měla docela problém s tím, chovat se k nim jako k rodině, kdybych zjistila to, co zjistila Rachell...
A k tomu ten Edwarde... To jeho čtení myšlenek musí jednoho pořádně štvát, proto se vůbec nedivím té hádce...
Uvidíme, co dál nás v téhle povídce čeká.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!