Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 27. kapitola

30.06.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 893×

27. kapitola

Edward

Celé dny jsem přemýšlel, jak to uděláme, aby se už Rachell a Tess nesetkaly, ale byl to děs. Musím pořád dokola hlídat člověka, kterého miluji a omezovat ho. Rachell nesnáší, když jí něco zakazujeme a já se tomu ani moc nedivím. Nikdy jsme si na zákazy moc nepotrpěli, a proto to teď svědčí proti nám. Není na takovéto chování zvyklá a proto na to tak špatně reaguje.

Rád bych Jacobovi věřil, že na Tess dohlédne a nebude ji pouštět do Cashall, ale moc dobře vím, že se na něj v tomto ohledu spolehnout nemůžu. Vlastně se na něj nemohu spolehnout v žádném ohledu, protože už toho má dost a naší rodinu nemůže vystát.

Hlídám Rachell myšlenky prakticky neustále, ale už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem kolem ní prošel a slyšel něco jiného, než jakési duc, duc, duc, které mělo k hudbě velice daleko. Něco přede mnou tají a skrývá, ale nevím co to je. Alice je taky pořád nějak mimo. Nejspíš proto, že sleduje její budoucnost, ale ani tím si nemohu být tak docela jistý. Zdá se, že ona je jediná, kdo alespoň částečně ví, co se s Rachell děje, ale nic mi nepoví.

Dnes ráno jsme se dokonce dost ošklivě chytili, protože už zase jely nakupovat a já jim tak docela nevěřil, že opravdu jedou do Port Angeles. Dokonce jsem je sledoval. Bylo to tak ponižující, ale už jsem nevěděl, jak tomu jinak přijít na kloub.

Mnohem horší byl ale fakt, že skutečně jenom nakupovaly. Jedna z mých teorií dokonce byla, že má Rachell přítele a nechce nám o něm nic povědět, ale to by se přece vědělo, nebo ne? Vždyť před tou její kamarádkou Michelle se snad ani nic utajit nedá. Obzvláště pak, pokud by chodil do stejné školy.

Byl už konec prázdnin a já se místo sledování toho, jak s Alice poletují z jednoho obchodu do druhého jako splašené, rozhodl vyrazit na pořádný lov. Musím být opět při síle a držet své chuťové pohárky na uzdě, aby se náhodou nestala nějaká nehoda. Na krev a vůni Rachell jsem byl zvyklý, vlastně jsem jí byl na blízku neustále, ale pořád byla člověk a proti vyhladovělému upírovi, který je navíc posedlý žárlivostí byla naprosto bezbranná a náš další střet by nemusel skončit dobře.

Byl jsem až u hranic s Kanadou a ulovil si tam párek opravdu krásných pum. Byl to skvělý pocit, když jsem se mohl zakousnout do srstí porostlého krku a nechat sebou prostupovat tu lahodnou tekutinu. Nejspíš mě to nikdy neomrzí, ale když už jsem se vracel domů, ucítil jsem vůni, jakou jsem ještě nikdy necítil, ale přitom mi připadala zvláštně povědomá.

Následoval jsem ji. Šel jsem za ní a ani si neuvědomil, že jsem se náhle ocitl na mýtině, kam jsem kdysi vodíval Bellu a kam jsem nevkročil už spoustu let. Bál jsem se toho tu být. Tohle místo bylo živou připomínkou všeho, co jsem s ní prožil. Vzpomínkou na lásku, jíž jsem nebyl hoden.

V dálce jsem ale zaslechl i něco jiného, než typické zvuky lesa, a vítr ke mně zanesl vlčí pach. Rozběhl jsem se k tomu pachu a zároveň si dával dobrý pozor, abych zůstal na své straně hranice. Velmi brzy jsem zaslechl myšlenky Jacoba Blacka, který se tu ve vlčí podobě proháněl. Měl protiupíří hlídku, jak tomu s oblibou říkávali.

I on mě už musel cítit, ale nadšený z toho rozhodně nebyl. Zastavil jsem se a koukal na něj, jak na mě ze své strany hranice vrčí jako šílený.

„Ahoj, Jakeu,“ pozdravil jsem ho.

„Cullene.“ Kývl hlavou.

„Taky jsi cítil tu nezvyklou vůni?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála a on jen znovu kývl.

„Tess,“ blesklo mu hlavou.

„Tess?“ otázal jsem se překvapeně, ačkoliv to dávalo smysl. „Jak dlouho už si takhle chodí po lese, aniž bys o tom ty věděl?“

„Má prázdniny, já pracuji. Nemohu ji neustále hlídat,“ zavrčel podrážděně.

„Ale měl bys,“ řekl jsem jen a raději se vydal domů zkontrolovat Rachell.

***

Doma se zdálo všechno při starém. Emmett hrál šachy s Jasperem a prohrával, což bude velmi brzy znamenat, že budeme muset koupit novou šachovnici. Alice si přerovnávala oblečení v šatně a rovnala je podle data koupení, ale to jsem vážně řešit nehodlal, přestože mi to připadalo naprosto absurdní. Carlisle si četl v pracovně dokumentaci k nějakému případu a Esmé právě servírovala večeři, zatímco Rose se hrabala ve svém autě v garáži.

Sotva jsem vkročil do kuchyně, opět jsem zaslechl ono známé duc, duc, duc, které se ozývalo z myšlenek Rachell, která seděla u stolu a čekala na večeři. Esmé jí připravila lasagne a daly jí opravdu hodně práce, jenže to Rachell neocenila.

Poděkovala jí sice, to jo, ale tak nějak chladně. Vzala si talíř, chopila se vidličky a začala se v tom nimrat, jako by to bylo otrávené. Esmé to zklamaně pozorovala a v duchu si znovu procházela recept. Bála se, že něco zvorala, ale i já si byl vědom toho, že to tak není.

Ta chyba je v Rachell a ne v jejím jídle. Kéž bych tak věděl, co ji trápí. Esmé se o ni samozřejmě bála a rozhodně nebyla sama, jenže ona nereagovala naprosto na nic. Nehodlala se s námi bavit víc, než bylo nutné. Pohybovala se na hranici slušnosti, ale už nám neříkala, co za celý den prožila, ani se nám s ničím nesvěřovala. Dokonce jsme už ani neplánovali žádné společné aktivity, protože kdykoliv jsme se o něco takového byť jen pokusili, nereagovala právě nejlépe.

Pořád byla tak hrozně tichá - až děsivě tichá. Jenže co s ní máme dělat, když o naši společnost evidentně nestojí a spíše ji obtěžuje. Myslím, že jí vadí i to, že vůbec musí vylézat z pokoje kvůli jídlu.

„Zítra byste mohli po škole zajet nakupovat, už toho tady moc nemáme,“ upozornila nás Esmé. „Takže, kdo se hlásí?“

„Já tam zajedu,“ vyhrkla hned Rachell, div, že jí nezaskočilo.

To mě zaujalo, ale nemohl jsem to na sobě dát znát. Nevím proč, ale nákupy, přesněji tedy nákupy s Alice, jsou to jediné, co Rachell nějakým způsobem nadchne. Už i Jasper je z jejích pocitů zmatený, občas se mu dokonce zdá, jako by se nám odcizila. Možná je to tím, že teď už nejsme na ostrově Esmé. Jsme v Cashall a ona už si plně uvědomuje, jak velký je rozdíl mezi námi a lidmi. Jsme jiný živočišný druh, možná v tom je ten problém…

„Jo, my tam s Rachell zajedeme,“ řekl jsem okamžitě.

„My?“ zarazila se a její nálada značně opadla.

„Máš s tím snad nějaký problém?“

„Ne,“ kuňkla rychle, ale už zase vypadala sklesle.

Dokonce do sebe začala to své jídlo házet mnohem rychleji, než doposud. I když jsem z její mysli neslyšel víc, než jen duc, duc, duc, bylo mi jasné, že už se nemůže dočkat, až se zase zavře do svého pokoje.

„Neboj, určitě si to užijeme,“ sliboval jsem. 

„Hm,“ ušklíbla se jen a odsunula od sebe prázdný talíř.

„Tak já vám napíšu seznam,“ prohlásila Esmé, sebrala prázdný talíř a šla ho dát do myčky.

Rachell vyskočila ze židle a došla k umyvadlu, kde si umyla ruce. Pak si je usušila, formálně se rozloučila, poděkovala za večeři a s tím, že je už moc unavená se vydala ke schodišti.

Čekal jsem, až se za ní zavřou dveře a vydal jsem se za Alice. Ta kmitala po ložnici a pečlivě ukládala do skříně komínky s oblečením.

Opřel jsem se o futra u dveří a chvíli ji zamyšleně pozoroval. Zkoušel jsem se jí nabourat do hlavy, ale ona myslela jen na to, co právě dělala a na jména různých módních návrhářů.

„Ahoj, Edwarde,“ houkla, aniž by se na mě otočila.

„Ahoj,“ oplatil jsem jí pozdrav. „Jak jste se dneska měly v Port Angeles?“

„A to nevíš? Byl jsi tam přeci taky, ty můj malý slídile,“ zasmála se.

„No ha-ha,“ zaškaredil jsem se.

„Teď vážně Edwarde, cos tam dělal?“ zeptala se a usedla na postel.

„Ani nevím,“ připustil jsem. „Asi jsem doufal, že zjistím, proč se Rachell chová tak divně.“

„Já vím, taky mi to dělá starosti,“ přiznala a složila si ruce do klína. 

„Co s tím budeme dělat?“ chtěl jsem vědět.

„Nic, snad se to brzy spraví samo.“

„To máme jen nečině sedět, čekat a sledovat, jak se nám vzdaluje?“ nechápal jsem.

„Napadá tě snad jiné řešení?“

„Ne,“ rezignoval jsem a chtěl odejít, ale pak mi došlo, že přede mnou Alice už zase něco zatlouká a tak jsem se zarazil. „Alice, co přede mnou s Rachell schováváte, že pořád přemýšlíte o blbostech?“

„My nic, bráško. Co bychom měly skrývat?“ zeptala se udiveně, ale moc upřímně mi to neznělo.

„To já nevím, ale přijdu na to,“ prorokoval jsem pro změnu já jí a posléze raději odešel.

Tak co myslíte, přijde na to Edward sám, jak se ostatně taky kasá, nebo mu to někdo vyzradí? 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 27. kapitola: