Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 24. kapitola

20.06.2018 (10:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 865×

24. kapitola

Tess

Bylo sice už ráno a venku bylo světlo, ale já stále ležela zachumlaná ve své posteli a nějak se mi z ní vůbec nechtělo. Což by nebylo tak divné, vzhledem k tomu, že jsem šla včera spát docela pozdě, ale Jacob už mě měl dávno budit, abychom spolu jeli do práce.

Zvedla jsem se na loktech, prohrábla si své rozcuchané vlasy a pomalu se rozkoukávala.

Měla jsem za sebou docela náročné dny. Nejprve se Embrymu porouchá auto, když mě veze domů, pak mě seřve nějaká nána na prázdné silnici a včera to nebylo o moc lepší.

Byla jsem v servisu celý den a domů jsme se s Jacobem vrátili až kolem desáté večer, protože jim na poslední chvíli přijel zákazník, co chtěl opravit hnedle tři svá auta. Přijel půl hodinky před zavíračkou a nedal jinak, než že je dnes ráno musí mít opravené a zkontrolované. Všichni jsme dělali přesčas, aby se to stihlo a bylo to hlavně proto, že ten muž Jacobovi slíbil, že za to dostane dvojnásobek.

Stihli jsme to, ale měli jsme toho všichni plný zuby. Dokonce i já a to jsem jenom připravovala faktury. Musela jsem to tentokrát udělat sama, protože Leah musela jet domů za svým otcem. Zdá se, že mu v posledních dnech nebývá právě nejlépe.

Konečně jsem se přemluvila k tomu, abych vylezla z postele. Bylo mi chladno, ale i tak jsem pouze bosky a stále ještě v pyžamu a celá rozcuchaná vešla do kuchyně. Nikde nikdo nebyl. Dokonce ani Billy a to jsem nakoukla i do jeho ložnice.

„To je divný,“ povzdychla jsem si a posadila se za stůl, na kterém jsem měla připravenou snídani.

Za puntíkatým hrnečkem plným tmavého kakaa, které vychladlo už před docela dlouhou dobou, jsem nalezla lísteček se vzkazem.

Dobré ráno, Tess.

Už jsem jel do práce. Po včerejšku si zasloužíš trochu oddech, takže si vezmi den volna. Billyho jsem odvezl ke Clearwaterovým. Chtěl se podívat na Harryho. Vrátíme se kolem šesté. Ty si zatím hezky v klidu odpočiň, ať z těch prázdnin taky něco máš.

S přáním hezkého dne Jacob.

„To je takovej….“ Zanadávala jsem, zamačkala papír a rozběhla se do pokoje pro svůj telefon.

Naštvaně jsem vyťukávala jeho číslo a nemohla se dočkat, až mu to vytmavím. Přece jsem mu říkala, že nechci žádný pitomý den volna, ani prázdniny. Nechci se nudit a nemít co dělat, obzvláště teď, když tu není Mon.

„Jacobe Blacku, ty jsi takový podrazák, jak jsi mě tu mohl jenom tak nechat?“ spustila jsem na něj ihned, jakmile mi telefon zvednul.

„Tess, zklidni se, ano? I Leah má dneska volno. Kancelář je prostě dneska zavřená. Vím jistě, že to pro jednou přežijeme a ty si volno opravdu zasloužíš,“ mírnil mě.

„To je mi jedno. Já si prostě vezmu kolo a dojedu si tam sama. O všechno se postarám, nemusíte to tam zavírat, zvládnu to,“ trvala jsem si na svém.

„To jistě, ale předpokládal jsem to a sundal ti z kola řetěz, takže si zase hezky sedni a dopapej snídani. My to tu už nějak zvládneme. A jestli se nudíš, tak nám připrav něco dobrého k večeři,“ řekl a zavěsil.

„No to ale -,“ snažila jsem se namítnout, ale nemělo to cenu, protože telefon už byl hluchý.

V duchu jsem ho zasypávala všemožnými urážkami a přitom se oblékala. Naštěstí už nebyla taková zima, takže jsem si mohla vzít jedny ze svých oblíbených aladinek a černé tričko s dlouhými rukávy. Přes krk jsem si ještě dala svůj medailonek a pak už jsem se jen obula do tenisek a běžela do garáže, abych zkontrolovala stav svého kola.

„Jestli mi z něj ten řetěz vážně sundal, tak mu k večeři udělám leda tak špenát,“ nadávala jsem a vrhla se ke vchodovým dveřím.

Jenže jakmile jsem je otevřela, strnula jsem na prahu a oněměle zůstala zírat na dívku před sebou. Měla na sobě upnuté bílé džíny, částečně zasunuté do béžových kozaček pokrytých kožíškem a bílou bundu s příčným zapínáním. To, co mě ale zarazilo, nebylo její oblečení, ale tvář.

Měla tmavší hnědé vlasy do půli zad, které se jí divoce vlnily, ale jinak byla prostě na chlup stejná jako já. Až na oči, ty měla hnědé a jen o několik odstínů světlejší, než měla Bella. Koukat se na ni bylo stejné, jako se dívat na svůj vlastní odraz v zrcadle. Přesto jsem si byla jistá, že jsem ji nikdy v životě neviděla.

Její tvář byla stejná do nejmenšího detailu, dokonce se tvářila i stejně polekaně jako já. Měla zvednutou dlaň, jako by se chystala zaklepat, ale já jsem ji svým prudkým otevřením dveří zřejmě zarazila. Na rozdíl ode mě, ale nebyla zase tak překvapená, že vidí někoho, kdo se jí tak moc podobá, nebo se mi to jenom zdálo?

Chtěla jsem něco říci. Opravdu chtěla, ale najednou jako bych netušila, kde jsou anebo k čemu vůbec mé hlasivky slouží, a i kdybych se nějakým zázrakem vzpamatovala, co bych jí vlastně řekla? Nakonec to ticho prolomila ona…

„Promluvíme si?“ otázala se, zatímco já na ni stále jen nechápavě zírala. „Víš, já tě hledala, protože mi jedna má kamarádka vyprávěla, jak je mi nějaká holka z La Push hrozně podobná a taky, jak jsi s nimi jednala, ale to sem nepatří. Jde o to, že ty opravdu vypadáš úplně stejně jako já a mám pár otázek,“ vysvětlovala mi lehce zmateně, když jsem se stále k ničemu neměla.

„Michelle,“ dovtípila jsem se.

„Jo, to je ona. Jsem si jistá, že byla vážně hodně milá, takže si určitě zasloužila cokoliv, cos jí pověděla,“ ujistila mě.

„Tak to ti děkuji,“ dostala jsem ze sebe a vůbec nechápala, proč tu řešíme nějakou fiflenu místo toho, bychom řešily to, co je skutečně podstatné. Totiž nás.

„Mohla bych se tě teď na pár věcí zeptat?“

„Jasně, tak si sedni,“ pokynula jsem jí ke dvěma proutěným křeslům a malému stolečku na naší verandě, kde jsme vždycky rádi sedávali a hráli karty, když třeba pršelo a nemohli jsme ven. 

Dívka si je pochybovačně změřila. No, vzhledem k jejich polorozpadlému stavu se jí moc nedivím, už podle jejího oblečení jsem si mohla domyslet, že náš malý domeček pro ni musí být něco malebného, do čeho by, ale za normálních okolností nikdy nevkročila.

„Dáš si něco k pití, nebo tak?“ nabídla jsem jí.

„Možná sklenici vody,“ požádala mě.

„Dobře,“ přikývla jsem a na kratičký okamžik zmizela v domě.

Natočila jsem dvě sklenice vody a naplnila je až po okraj. Také jsem si opláchla obličej, abych se trochu vzpamatovala z toho šoku. Teprve poté jsem se vrátila na verandu.

Postavila jsem sklenice na malý stoleček a snažila se nevnímat své rozklepané ruce. Schoulila jsem se do křesla naproti ní, kolena jsem si přitáhla k tělu a zabalila se do deky, aby mi nebyla zima.

Druhá dívka seděla rovně jako pravítko na krajíčku svého křesla a roztěkaně se rozhlížela po okolí. Pokud jí byla zima, nedávala to na sobě nijak znát. Když jsem se ale posadila, sklouzla ke mně pohledem a zarazila se na mém dekoltu.

Následovala jsem směr jejího pohledu a byla jsem lehce zmatená, protože mi vůbec nedošlo, proč mi zírá právě tam, ale všimla jsem si medailonku na svém krku, který se mi zřejmě nějakým nedopatřením otevřel.

„Je dělaný na zakázku. Mám v něm fotky svých rodičů a své sestry,“ objasnila jsem jí. „Umřeli při autonehodě, když jsem byla ještě hodně malá.“

„Já vím,“ povzdechla si s pohledem stále upřeným na medailonek.

„Jak?“ nechápala jsem.

„Od pana Simonse. Mluvila jsem s ním, když jsem tě hledala a on mi pověděl tvůj příběh a o té nehodě. Je hodně podobný tomu mému, nemluvě o tom, že se taky jmenuji Rachell. Jenže Cullenová a v tom je myslím ten problém,“ řekla se slzami na krajíčku.

„Jak to myslíš podobný?“

„No, celá má rodina taky umřela při autonehodě, ale Cullenovi, totiž ti, co se mě potom ujali, o tom neradi mluví. Vlastně spíš zastávají názor, že když o nich nic nevím, je to pro mě lepší, ale já si to nemyslím. Krom toho, my dvě jsme si tak podobné, že to přeci nemůže být náhoda, ne?“

„Ne, to asi ne, ale jak je to možné? Všichni mi tvrdili, že je má sestra mrtvá, dokonce se prý našlo i tělo. Přiznávám, že jsem měla jisté pochybnosti o tom, zda to tak skutečně bylo, ale tohle je přece naprosto šílený,“ sypala jsem ze sebe na jedno nadechnutí.

„Zase tak šílené to není, ona totiž naše rodina není tak úplně normální a za peníze lidé udělají téměř cokoliv. Má rodina si asi myslela, že mi s nimi bude lépe, než v dětském domově, kam bych po smrti rodičů jistě šla, protože nemohli tušit, že mám ještě kmotra, ale o tobě určitě věděli. Neřekli mi, že žiješ, ale snažili se mi zbránit v tom, abychom se my dvě setkaly, což se jim asi moc nepodařilo vzhledem k tomu, že tu teď takhle sedíme. Nemluvě o tom, žes mě nejspíš srazila na kole.“

„To jsi byla ty?“ podivila jsem se.

„Jo,“ potvrdila mi. „Ale spojila jsem si to až nyní.“

„Aha, tak promiň,“ pípla jsem provinile.

„V pohodě,“ odmávla to a napila se vody. Zřejmě jí z toho vyprávění vyschlo v hrdle.

„No, mě z toho auta zachránil pan Simons a pak mě policie odvezla přímo k Billymu, aby se o mě postaral, než přijede Bella, takže mě by si nemohli jen tak odnést a svévolně osvojit, nebo jak to teda bylo, ale někdo prý volal záchranku, hasiče i policii, takže na místě nehody byl ještě někdo. Musel být, ale neřekl své jméno, takže neexistoval způsob, jak zjistit, kdo to byl.“

„Edward. Vytáhl mě z toho auta a odnesl k nám domů, alespoň tak mi to řekli, ale poslední dobou si nejsem moc jistá, kolik z toho jim vlastně můžu věřit,“ přiznala.

„Chápu. Musí to být hrozně divné, když jsi vlastně vůbec nic nevěděla. To já o svých rodičích vím všechno. Billy byl tátův nejlepší přítel a taky mám Bellu, takže…“

„Kdo je Bella?“ vyhrkla a přerušila mě tak.

„Naše sestra,“ objasnila jsem jí.

„Máme ještě jednu sestru?“ divila se.

„Ano. Jmenuje se Isabella, je starší než my a žije v San Franciscu. Tehdy s námi v tom autě nebyla, chtěla si mě vzít k sobě, ale v té době ještě sama studovala a tak se s Billym dohodli, že bude lepší, když zůstanu tady a pak už jsem si tu tak zvykla, že už jsem ani nechtěla odejít. Ale vídáme se. Jezdí sem kdykoliv může a o letních prázdninách jezdím zase já za ní.“

„To jsem vážně netušila,“ připustila, ale rty se jí zničehožnic roztáhly do úsměvu.

„Co?“ nechápala jsem.

„Nic, jen… Myslela jsem, že už nikoho nemám a nakonec se dozvím, že mám vlastně ještě sestru a ne jednu. Připadá mi to neuvěřitelné, ale musí to tak být. Ta naše podoba se jinak vysvětlit ani nedá,“ objasnila mi.

„Ne, to asi nedá,“ souhlasila jsem a také se na ni usmála, protože i pro mě je to úžasné, že má sestra opravdu žije.

Vlastně ani nevím, co mě k tomu vedlo, protože jsem si vždycky připadala jako nahá, když jsem svůj medailonek neměla u sebe, ale přetáhla jsem si ho přes hlavu a podala jí ho. Byly v něm schované dvě fotky. Na jedné z nich byla Bella s rodiči a na druhé jsme byly my dvě ještě v dupačkách.

„Asi by sis ho měla vzít,“ nabídla jsem jí.

„Ne, to nemůžu,“ odporovala mi.

„Ale jo. Můžeš,“ ujistila jsem ji.

„Dobrá, ale jen si ho půjčím,“ ustoupila alespoň částečně.

„S tím souhlasím,“ přikývla jsem. „A mimochodem, jsem Tess.“

„Já vím,“ řekla a dojatě si prohlížela zlatý medailonek, který pevně svírala mezi svými prsty.

„A kde ty vlastně žiješ? Co jsou zač ti Cullenovi?“ vyzvídala jsem a chtěla ji trochu rozptýlit, než se tu rozbrečí.

„Bydlím v Cashall, ale ne moc dlouho. Až do střední jsem se učila doma, takže jsme mohli hodně cestovat, ale převážně jsme žili na jednom ostrově poblíž Ria v Brazílii,“ odpověděla mi.

„Taky bych si odsud někdy přála odjet někam hodně daleko, ale Billy s Jakem by o to nestáli. Nechápej mě špatně. Všichni mě tu mají rádi, ale neustále mi tu nešťastnou nehodu připomínají. Kamkoliv jdu, jde to se mnou. Pořád mě tu mají za tu malou holčičku, co přišla o rodiče. Někdy je to vysilující,“ přiznala jsem.

„Pro Cullenovi je jediným způsobem, jak jít dál, neohlížet se, ale pro mě ne. Já chci znát svoje kořeny a vědět odkud pocházím. To snad není tak moc, ne?“

„Jistě, že ne. Neumím si představit, jaké to je, když máš otázky a nikoho, kdo by ti na ně odpověděl. Taky jsem je měla, a proto jsem šla k Simonsnovým a vyptávala se na tu nehodu. Bella ale vždycky říká, že i když jsme o rodiče přišly, nikdy nejsme samy, protože ti, co jsme ztratily, jsou stále s námi. V našich srdcích a to vědomí mi vždycky dost pomáhalo. Třeba to pomůže i tobě,“ poradila jsem jí.

„Možná,“ připustila. „Ale stejně. Nemáš někdy pocit, že tvůj život měl vypadat jinak?“

„Nevím. Když jsem byla malá a čekala jsem, než mě Jacob vyzvedne ze školy, občas jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby nezemřeli. Kdybychom žili ve Forks a byli rodina. Jaká bych asi byla? Stejná anebo jiná? Líbilo by se jim, co jsem zač? Byla bych šťastnější? Nevím. Neznám na to odpověď, ale nemám se zase tak špatně. Chybí mi, to ano, ale už ne tolik jako dřív. Dokonce jsem si někdy představovala, že nejsou mrtvi a jen jedou pozdě, a když pak přijel Jake, plakala jsem a hodně, ale třeba to tak prostě mělo být…“

„To pochybuji. Nikdo by neměl vyrůstat s tím, že je celá jeho rodina po smrti,“ odporovala mi a tak trochu měla pravdu.

„Nemůžu se dočkat, až Jakeovi povím, že mé tušení bylo správné,“ zasmála jsem se.

„Neříkej mu to, prosím,“ žádala mě s takovou naléhavostí v hlase, že jsem se téměř okamžitě rozhodla, že to neudělám, ale nechápala jsem proč, takže jsem se na to také zeptala. „Protože s Cullenovými je to vážně složitější a prostě si myslím, že by to tak bylo lepší. Alespoň prozatím,“ odpověděla mi.

„Co je s nimi, že mi to nemůžeš říct?“ nechápala jsem.

„No, oni jsou… Totiž oni nejsou…“ Snažila se, ale zřejmě nevěděla, jak mi to něco má sdělit.

„Tak co?“ pobízela jsem ji.

„Nejsou tak úplně normální. Vlastně to nejsou tak docela lidé…“

„Aha a pomohlo by ti, kdybych ti řekla, že Jake se občas mění ve vlka?“ otázala jsem se, protože pokud Cullenovi skutečně nebyli tak úplně lidé a ona se mi to zdráhala přiznat, protože to bylo tajemstvím, tak by to třeba mohlo pomoci.

„Vážně? Tebe vychovávali ti měniči?“

Nemohla tomu uvěřit, zatímco já zase nemohla uvěřit, že o nich vlastně ví. Přesto jsem důrazně přikývla.

„Tak to je mazec, protože Cullenovi jsou zase upíři,“ oznámila mi a znatelně se jí ulevilo.

„Upíři? Jako fakt?“ ujišťovala jsem se, protože jsem o nich sice věděla skoro všechno, ale nic, co by svědčilo o tom, že by jen tak zachraňovali a vychovávali lidské děti.

„Fakt,“ potvrdila mi. „Ale jsou vegetariáni. Živí se pouze zvířecí krví, takže prosím neplaš a se zdejší smečkou prý mají nějakou dohodu, takže se pravděpodobně ani navzájem nevyhladí.“

„Dobrý vědět,“ zazubila jsem se.

Povídaly jsme ještě dlouho poté, ale pak se přiblížil čas Jakeova návratu a jelikož Rachell chtěla naše zjištění držet alespoň prozatím v tajnosti, musely jsme se rozloučit.

Byla jsem ráda, že jsme se tak nějak našly. Konečně se nebudu cítit tak osaměle jako doteď, ale neumím si představit, že budu před Jacobem tajit něco takového. Vždycky jsem mu říkala všechno. Samozřejmě krom toho, co k němu ve skutečnosti cítím, ale k tomu jsem měla opravdu dobré důvody.

Také mi vrtalo hlavou, co asi na tuhle novinku poví Bella. Určitě bude nadšená, až se o tom dozví.

No, jedno je ale jasné už teď. Rozhodně to bude ještě hodně zajímavé…

Takže, co si myslíte, že se stane dál? Pokud máte nějakou teorii, jsem jedno ucho... :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 24. kapitola: