Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 23. kapitola

Sesterská pouta 23. kapitolaPoté, co se Rachell od své kamarádky dozví o setkání s Tess, se ocitá nebezpečně blízko ke zjištění pravdy a Alice je jediná, kdo jí v tom nijak bránit nehodlá, protože moc dobře chápe, že co se má stát se stane a nic a nikdo tomu nedokáže zabráni... Relativně dlouhá a taktéž zlomová kapitola, co si snad zaslouží nejen vaši pozornost, ale i nějakou tu reakci a komentář. Děkuji Chloe.

23. kapitola

 

Rachell

Druhý den ráno mě namísto vůně palačinek probudilo zvonění mého mobilu. Volala Michelle. Chtěla jsem vědět, co to, že volá tak brzy, ale při bližším zkoumání jsem zjistila, že ono vlastně není ani tak ráno jako spíš poledne.

Vůbec nechápu, jak jsem mohla tak dlouho spát. Jasně, mám prázdniny a tak mě Cullenovi zbytečně nebudili, ale copak to jde takhle chrnět? Včera jsem byla spíše naštvaná než unavená a tak, abych se trochu uklidnila, jsem si na notebooku pouštěla své oblíbené díly televizních sitcomů, ale asi jsem u toho nějak usnula.

„No?“ otázala jsem se celá rozespalá.

„Bezva, že to konečně taky bereš,“ ušklíbla se.

„Promiň, já jsem ještě spala,“ omlouvala jsem se jí. „Jak probíhal včerejšek?“

„Ani se neptej. Byl to děs. Všichni se pořád jenom vyptávali, kde jsi a tak celkově to byla dost nuda, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla…“

„Že ne? Tak o čem jsi se mnou tedy chtěla mluvit?“ otázala jsem se jí a posadila se. 

„Za prvé ti fakt moc děkuji, že jsi mi přišla pomoct s těmi věcmi. Jsi fakt kamarádka a za druhé…“

„Už jsem se ti za to omlouvala, já vážně nevím, co se to s nimi poslední dobou děje. Neustále mi něco přikazují a zakazují a já na to vážně nejsem zvyklá, protože předtím se ke mně takhle nikdy nechovali,“ stěžovala jsem si.

„Necháš mě už laskavě domluvit?“ otázala se.

„Jo, promiň. Už jsem způsobná,“ ujistila jsem ji a zmlkla.

„Super, protože mi neuvěříš, co se nám včera s holkami stalo. Vážně jsi včera nikde nebyla?“

„Ne, byla jsem zavřená doma a ve svém pokoji, protože jsem po Edwardovi hodila svou večeři za to, že mi zakázali jít za tebou,“ řekla jsem otráveně.

„Fakticky? Tak to mi budeš muset povyprávět, ale teď k věci. Potkali jsme jednu holku a přísahám bohu, že vypadala úplně stejně jako ty,“ líčila mi nadšeně.

„Cože?“ neudržela jsem se a vyhrkla.

„Vážně! Nejprve jsme ji jenom tak zahlédli, bylo to chvíli poté, cos mi poslala tu esemesku, že nemůžeš. Opravdu jsem tě chvíli podezřívala, žes mi lhala, ale když jsme pak tu holku potkali znovu cestou z té párty, tak…“

„Počkej, cože? Děláš si ze mě legraci?“ nevěřila jsem jí.

„Ovšem, že ne. Víš, jak se říká, že každý má někde na světě dvojníka? Tak ten tvůj je právě teď v La Push. Fakt hustý, že jo?“

„No to tedy,“ zamumlala jsem a to bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

„I když víš, co mě vážně zarazilo? Že ona je do nejmenšího detailu jako ty. Dokonce jsem si tě s ní i spletla, ale musím říct, že vychování máš ty teda rozhodně lepší než tahle...“

„A víš, jak se jmenuje, nebo kde bydlí?“ zeptala jsem se.

„Ne, to bohužel nevím. Nikdo jí tam neznal, ale byla tam s někým z místních. Asi v té rezervaci bydlí a jezdí na takovým příšerným starým kole…“

„Počkej - na kole?“ zarazila jsem se.

„Jo, proč? Je to snad nějak důležité?“ nechápala.

„Nevím, možná,“ povzdechla jsem si.

„No, ale musí být z rezervace, protože do školy s námi určitě nechodí, ale mohla by být i z Forks. Vážně nevím. Ty ji chceš snad najít?“ nechápala.

„Asi ne. Já nevím… Vážně je mi tak hrozně podobná?“ ujišťovala jsem se.

Jo. Vím, že mám sklony přehánět, ale jestli mi nevěříš, zavolej Hannah a Lauře. Taky ji viděly.“ Trvala si na svém.

„Těm volat nebudu, ale vlastně víš co? Asi se po té holce ve městě podívám…“

„Připomíná mi to ten první den školy, jak na tebe křičela ta servírka. Taky si tě s někým spletla a já jinak vážně nechápu, proč na tebe tenkrát tak vyjela, pokud by si tě ovšem nespletla s touhle.“

Pravda…

„Hele víš, co? Já ti zavolám později, jo?“

„Jak později? Musíme to přece pořešit, ne?“ divila se.

„Kašli na to. Určitě je to jen shoda náhod,“ odmávla jsem to.

„No, jak myslíš, ale být tebou, tak si to prověřím. Nikdy nevíš, co za škodu by mohla napáchat,“ varovala mě zlověstně.

Jo a přesně to mám taky v plánu, ale rozhodně ne s tebou v zádech, ušklíbla jsem se v duchu.

„Hele, tak zatím jo? Já tady vážně musím něco dodělat,“ vymlouvala jsem se.

„Neříkala jsi, žes spala?“ dotírala.

„A právě proto toho mám tolik, tak čau.“

„Fajn,“ odsekla a zavěsila.

Zřejmě čekala více nadšení…

Nevím, jestli jsem byla nadšená z toho, že mám v tomhle městě dvojnici, se kterou si mě lidé pletou, ale rozhodně jsem to chtěla prověřit a přijít tomu na kloub. Když nic jiného, alespoň zjistím, proč jsem byla seřvána neprávem. Někde tu ještě musím mít jmenovku té ženské, jenže kde?

 

***

 

Prohledala jsem skoro polovinu pokoje, ale nakonec jsem ji přeci jen našla.

Byla jsem dokonce tak dobrá, že jsem se u toho zvládla i obléknout. Sice jsem si vzala jen obyčejné džíny s velkou ozdobnou sponou na pásku a vínové tričko s dlouhým rukávem, ale lepší než nic.

Naházela jsem si do kabelky onu jmenovku a pár dalších drobností a teprve až potom jsem si uvědomila, že vlastně musím projít přes Cullenovi.

Po té naší včerejší výměně názorů se mi moc nechtělo vylézat z pokoje, ale co naplat. Jednou to přece přijít musí…

Jen doufám, že mě pustí, protože tentokrát už bych ztropila mnohem větší scénu. Copak to jde věznit mě neustále doma? To se přece nedá omluvit. Ani dobrým jídlem, natož dalším výletem bůh ví kam, což totiž byly jejich běžné způsoby žehlení. 

Pomalu jsem sešla schody a obezřetně se kolem sebe rozhlížela, ale zdálo se, že dům je prázdný.

Co to? Neříkali, že se někam chystají…

„Je tu někdo?“ zvolala jsem.

„Jsem tu jen já,“ řekla Alice a v tu ránu se ocitla přímo přede mnou.

„Aha a můžu ven, nebo se s tebou musím napřed pohádat?“ otázala jsem se a založila si ruce na prsou v umanutém gestu.

„Normálně bych asi řekla, že ne, protože se mi tvé plány moc nelíbí, ale vzhledem k tomu, že k tomu stejně jednou dojít musí, raději tě nechám jít,“ prohlásila zvláštně napjatým hlasem.

„K čemu musí dojít?“ nechápala jsem.

„Uvidíš,“ slíbila. „To, jak se poslední dobou hádáme, nedělá dobrotu. Ten včerejšek toho byl jasným důkazem. Nemůžeme tě pořád hlídat a vymýšlet si důvody, proč někam nesmíš. Budu mnohem raději, když už to všechno skončí. Hlavně ale nezapomeň, že tě všichni máme moc rádi.“

„Alice, ty mě děsíš. Kde jsou ostatní?“

„Pryč,“ povzdechla si. „Zařídila jsem, aby tu dneska nezacláněli, ale nemusíš se bát, zítra večer se zase vrátí.“

„Co se děje? O co jde? Já tě nějak nechápu,“ přiznala jsem a vyděšeně ji pozorovala.

„Už běž, máš přece své plány,“ připomenula mi, ale mně se najednou nikam nechtělo. „Rachell, jdi,“ pobídla mě, když jsem tam ještě dlouhou chvíli jenom ta stála a pozorovala ji.

„Tak, jo. Půjčím si Edwardovo Volvo, jestli tu je, můžu?“

Alice jen tiše a lehce smutně přikývla. Vážně byla nějaká divná a zaražená, ale nemohla jsem přijít na to, proč tomu tak je. Možná to bylo jen tím, že Jasper odsud taky odjel, ale možná ne a právě tato možnost mě uvnitř tak nějak drásala.

Když jsem odjížděla z garáže v Edwardově autě, najednou jsem si připadala strašně divně. Cítila jsem jako by už nikdy nic nemělo být tak jako předtím, ale nedávalo mi to žádný smysl…

 

***

 

Zaparkovala jsem přímo před onou kavárnou na zákazu zastavení, ale na to jsem nedbala. Vyskočila jsem z auta, vešla do kavárny a vytáhla si z kabelky jmenovku.

Rozhlédla jsem se po celé kavárně, ale tu ženu jsem nikde neviděla. Musela jsem si tedy poradit jinak…

„Dobrý den,“ pozdravila jsem muže za pultem u pokladny, kde se kupují nápoje sebou.

„Dáte si něco?“ otázal se mě.

„No víte, já tu vlastně někoho hledám,“ přiznala jsem se. „Nevíte, kde bych našla Margareth Simonsovou?“

„Marge? Ta tu dnes není, snad zítra. Mohu pro vás ještě něco udělat?“ zeptal se muž ochotně.

„Víte, potřebovala bych s ní nutně mluvit, Nemáte tu někde její adresu?“ ptala jsem se s nevinným kukučem.

„Takové informace nepodáváme, ale jestli chcete kafe, tak v tom vám můžu pomoct,“ vzal muž zpátečku. 

Fajn, tak na to půjdeme po Cullenovsku…

Vylovila jsem z kabelky peněženku a vytáhla z ní stodolarovku, kterou jsem mu strčila až pod nos.

„Prosím, já s ní opravdu musím mluvit,“ vysvětlila jsem mu naléhavým hlasem.

„Nakreslím vám mapku,“ prohlásil náhle, vzal si ode mě peníze, rychle si je schoval, aby ho nikdo neviděl a začal mi kreslit plánek na jednu z účtenek.

„Děkuji.“

„Není to odsud daleko, ale ode mě to nemáte, jasné?“ otázal se.

„Jasné,“ potvrdila jsem s úlevou a obrátila jsem se k odchodu.

Zvažovala jsem procházku, ale pak jsem si uvědomila, že nemůžu jen tak nechat auto na zákaze, protože náš dům není zrovna blízko a na pěší túru v případě, že by mi auto odtáhli, jsem se vážně necítila. Vrátila jsem se tedy zpátky do auta a nastartovala jej.

 

***

 

Bylo mi to hloupé, že jsem takový kousek jela autem, ale co nadělám. Malé předměstí s několika málo domky se nacházelo asi dvě ulice od kavárny. Našla jsem dům podle čísla domu, které mi muž napsal na papírek hned vedle namalovaného plánku cesty, a zaparkovala jsem před ním.

Připadala jsem si hloupě, když jsem tam tak stepovala před jejím domem a nebyla schopná se k domu přiblížit a zazvonit, ale jednoduše jsem nemohla.

Najednou z domu vyšel postarší pán s hůlkou. Pohyboval se poměrně pomalu, ale já i přesto poznala, že míří mým směrem.

Sakra, určitě mě odsud vyhodí s tím, že na mě už dávno zavolal policii, protože mé chování vážně není právě normální…

Téměř jsem chtěla utéct, znovu nasednout do auta a odjet pryč, jenže mi to prostě nedalo. Tohle celé začalo jako pátrání po někom, kdo vypadá přesně jako já. Bylo to spíše zajímavé, než cokoliv jiného, ale po rozhovoru s Alice jsem se cítila nějak divně. Jako by šlo o mnohem víc, než se původně zdálo, i když jsem ještě tak úplně netušila o co přesně.

„Zřejmě jste nedokázala nechat minulost minulostí, že?“ zeptal se muž s milým, ale podivně napjatým úsměvem ve tváři.

„Co?“ nechápala jsem, ale pak mi došlo, že si asi taky myslí, že jsem ta druhá dívka.

„Chápu, asi jste mi tenkrát, když jsem vám to říkal, nevěnovala příliš pozornost, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, jak jste musela být rozrušená,“ řekl chápavě.

„Ehm ne. Víte, vlastně jsem hledala paní Margareth Simonsovou,“ přiznala jsem.

„Mou ženu? Čekal bych, že se jí budete spíše vyhýbat, jak už jsem vám řekl tenkrát, ona to nemyslí zle jen o mě má starost,“ omlouval ji. 

No, ano. Myslím, že tenkrát říkala něco v tom smyslu, ať se držím dál od jejího muže, ale tenkrát jsem to nechápala a vlastně to nechápu ani teď. Asi spolu měli nějaký konflikt…

„A je teď doma?“ vyzvídala jsem.

„Ne, šla na nákup. Brzy se vrátí, takže nemáme moc času. Trápí vás ještě nějaké otázky, slečno Swanová?“ zeptal se a přitom se opíral o svou hůl.

Swanová? No, tak aspoň už znám její příjmení…

„Vlastně, já nejsem Swanová, ale přišla jsem se vás na ni zeptat. Vaši ženu jsem potkala náhodou a ona si mě s ní zřejmě také spletla, což by nebylo tak divné, pokud by se totéž nestalo i mým kamarádkám a vám. Vy jste ale zřejmě jediní, kdo znají jméno té dívky, a napadlo mě, jestli třeba nevíte, kde bych ji našla,“ sypala jsem ze sebe napjatě.

Během celého toho monologu na mě jen nevěřícně hleděl, ale když jsem skončila, usmál se. A já samozřejmě netušila proč. 

„A jak se jmenujete vy, slečno?“ zeptal se místo toho, aby mi odpověděl.

„Rachell Cullenová,“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Tak Rachell,“ zopakoval a hleděl na mě se směsicí obdivu a překvapení.

„Ano, pane,“ potvrdila jsem.

„Nuže dobrá tedy. Ta druhá dívka se jmenuje Tess Swanová a žije v La Push u svého kmotra Billyho Blacka. Jeho syn tam má servis, myslím, že je velmi pravděpodobné, že tam vám dají více informací,“ poradil mi.

„Proč žije u svého kmotra?“ zeptala jsem se téměř bez dechu.

„Protože její rodiče zahynuli při automobilové nehodě, když byla ještě velmi malá a pokud je mi známo, tak tam zahynula i její sestra,“ řekl a pozorně sledoval moji reakci, ale já se snažila nedat na sobě nic znát.

„Jaké nehodě? Kde a kdy se to stalo?“

„Pracoval jsem jako řidič kamionu a bylo to právě mé auto, které se s tím jejich srazilo. Tu holčičku jsem z auta vytáhl já těsně předtím, než explodovalo. Tu druhou dívenku jsem ale neviděl, přestože se pak psalo, že při té nehodě zemřela také. Už je to spoustu let a stalo se to kousek od Forks,“ odvětil.

„Aha.“

To bylo to jediné, na co jsem se zmohla, protože ačkoliv se Cullenovi většinou vyhýbali hovorům na tohle téma, tento příběh se tomu mému podobal až děsivě moc.

„Asi bych už měla jít, ale děkuji za pomoct,“ dostala jsem ze sebe ještě a začala před ním pomalu couvat zpět ke svému autu.

„Jistě, ale rád jsem vás poznal, slečno Cullenová,“ prohlásil s radostným úsměvem, jako by se mu snad ulevilo a nechal mě nastoupit.

Otupěle jsem si zapnula pásy a vložila klíčky do zapalování, když se ozvalo zaklepání na okýnko na straně spolujezdce. Zmáčkla jsem příslušné tlačítko a sklo se zasulo.

Pan Simons se o mé auto jemně opíral a tvářil se, jako že mi chce ještě něco říci. Naklonila jsem k němu s trpělivým výrazem, přestože jsem netušila, co mi ještě může chtít. Byla jsem zvědavá, to ano, ale měla jsem tak našponované nervy, že už toho asi víc ani nesnesu.

„V novinách se toho psalo dost, většina z toho byly blbosti, ale určitě není těžké získat o tom nějaké informace, pokud byste o to stála. Sem už ale raději nikdy nechoďte. Má žena umí být někdy vážně trochu pes,“ řekl.

„Chápu, ale nemusíte se bát. Už vás nebudu obtěžovat,“ ujistila jsem ho.

„Málem bych vám ještě zapomněl říci, že ta druhá dívenka, se také jmenovala Rachell. Zajímavá náhoda, že?“

Pan Simons se potutelně usmál a odstoupil od auta, abych mohla odjet, což jsem také okamžitě učinila.

„Ta druhá dívenka se také jmenovala Rachell. Zajímavá náhoda, že?“

Zněla mi neustále v uších jeho slova a opravdu jsem se obávala toho, že znamenají přesně to, co znamenají.

Sice jsem do té rezervace chtěla zajet ještě dneska, ale už jsem prostě nemohla. Musela jsem domů, promluvit si s Alice a snad i nabrat druhý dech. Koneckonců i zítra je den a na mě už toho bylo opravdu nějak moc….

 

***

 

Když jsem dorazila k domu, bála jsem se do něj vkročit. Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že je tam jen Alice a nikdo jiný. Tudíž mě nečeká žádný výslech od Edwarda a ani přetvařování se před Esmé, abych jí nepřidělala starosti.

Nakonec mi ale nezbylo nic jiného, než vjet s autem do garáže a vejít do domu. Všude bylo ticho jako v hrobě. Alice, co zcela tematicky vypadala jako oživlá mrtvola, co celá napjatá sedí na gauči, upírala oči na televizní obrazovku, ačkoliv neviděla nic z toho, co v ní běží.

„Ty, Alice? Než jsem odešla, říkala jsi spoustu divných věcí, které jsem nechápala, ale tys o té druhé dívce věděla, že?“

„Ano,“ ozvalo se z úst té mrtvoly sotva slyšitelně pro mé uši.

„A víš i co je zač?“ zeptala jsem se rozechvěle a pořád doufala, že je to všechno jenom podivná shoda náhod.

„Jedna věc je ti nebránit ve zjištění pravdy a druhá je ti to říct, takže promiň, ale kdysi jsem slíbila, že tak neučiním a svůj slib hodlám dodržet,“ řekla to takovým tónem, že mi došlo, že z ní už vážně nic dalšího nedostanu.

 


  Tak, jak se vám to líbilo, či naopak nelíbilo?

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 23. kapitola:

 1
1. Petronela admin
07.06.2018 [16:38]

PetronelaJsem ráda, že aspoň Alice má špetičku rozumu a nebrání Rachell v tom, aby trochu pátrala po své minulosti. Jediné, co nechápu je to, proč už nevyjde s pravdou na světlo, když už se to stejně Rachell co nevidět dozví... Je to vážně podivné. Alice by měla kapitulovat...
Na co jsem však zvědavá je to, jak se zachovají ostatní Cullenovi. Slízne si to Alice?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!