Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 18. kapitola

24.05.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 892×

18. kapitola

Rachell

Byl první den prázdnin a já musela dodržet svůj slib ohledně nákupního šílenství. Vracely jsme se právě společně s Alice ze Seattlu, kde mu mě důkladně podrobila. Nákupy s ní mě vždy hrozně bavily a proč tak nestrávit jeden ze svých prázdninových dnů, ale pořád mě ještě pobolívalo zraněné koleno, takže jsem toho moc nenachodila a Alice už mé naříkání přestávalo bavit, takže dnes byly ty nákupy celkem krátké. Ovšem to nic neměnilo na tom, že její auto praskalo ve švech, protože bylo až po střechu narvané novými hadříky a krásnými doplňky, které by byl, podle Alice, hřích nekoupit.

Jely jsme přes malé městečko jménem Forks. Bylo o něco menší než Cashall, alespoň se mi to tak jevilo, a v podstatě ani nebylo ničím zajímavé. Tedy alespoň pro mě. U Alice jsem totéž říci nemohla, protože když jsme míjely jeden z domů, které jsem si díky rychlosti auta ani nestihla pořádně prohlédnout, se v jejích očích objevil podivný záblesk bolesti, kterou jsem tak docela nechápala a vlastně ani nikdy předtím neviděla. Alice byla vždycky hrozně veselá, ale právě teď se tvářila jako boží umučení…

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí hlasem plným obav.

„Nic,“ řekla ledabylým tónem, ale bylo znát, že mi tak docela neříká pravdu.

Utěšovala jsem se tím, že pro to má jistě své vlastní důvody a kdyby mi to říct chtěla, tak by to udělala a nechala jsem ji.

Abych jí poskytla alespoň iluzi soukromí, vyklonila jsem se z okýnka a nechala si ovívat obličej vzduchem z venku.

Náhle jsem zahlédla dívku se světle hnědými vlasy, která jela po krajnici opačným směrem než my. Tu dívku jsem neznala, ale to kolo ano.

„Hele, to je ta holka, co do mě narazila před knihovnou,“ řekla jsem směrem k Alice, která se na ni se zájmem zadívala do zpětného zrcátka.

Já se vyklonila z auta ještě víc a zahlédla, jak dívka společně s kolem zajíždí právě k tomu domu, který v Alice probudil ty zvláštní a smutné pocity.

„Znáš ji?“ zeptala jsem se, protože mi to prostě nedalo.

„Ne, v životě jsem ji neviděla,“ řekla, ale vypadala vyplašeně. Jako bych přišla na něco, na co jsem rozhodně přijít neměla.

„Co se děje a proč mi lžeš?“ chtěla jsem vědět.

„Já ti ale nelžu,“ ohradila se ublíženě.

„No, tak teda ne, no,“ rezignovala jsem dotčeně a složila si ruce na hrudi v umanutém gestu.

Fakt neuvěřitelné, stěžovala jsem si v duchu a využila tak toho, že tu není nikdo, kdo by mi četl myšlenky.

***

Přijely jsme domů a já netoužila po ničem jiném než chvilce klidu. Ano, já chtěla klid. Ale to, že se z ničeho nic všichni sebrali a odebrali se na jakousi tajnou rodinou poradu, aniž bych se jí směla účastnit, určitě nebylo kvůli tomu, že já bych uvítala trochu toho klidu.

O co tu jde? Poslední dobou se chovají divně. Vlastně se tak chovají už od chvíle, kdy jsme se sem přistěhovali, ale nikdy to nebylo až v takovéhle míře, takže jsem to ignorovala, ale to, jak se bavili pouze v myšlenkách, nebo si špitali tak, aby to mé lidské uši nezaznamenaly, bylo prostě divné a do očí vyloženě bijící.

Posadila jsem se na sedací soupravu v obýváku, zapnula si televizi a čekala, až se zase všichni vrátí a budou dělat, jako že se nic nestalo, ale stalo!

Trvalo to jen několik minut, než se vrátili, ale mně to připadalo přímo nekonečně dlouhé.

Emmett se vedle mě hned posadil a začal dělat, jakože ho hrozně zajímá na co se dívám.

„Vy si asi myslíte, že jsem úplně blbá, co?“ optala jsem se místo toho.

„Ne, proč si něco takového myslíš?“ dělal nechápavého Emmett.

„Já vím, že se tu něco děje, jen jsem zatím nepřišla na to co,“ řekla jsem a pozorně sledovala jeho reakci na má slova.

„Odkdy trpíš paranoiou?“ zasmál se.

„Bezva, takže se budeme dál tvářit, že se nic neděje,“ urazila jsem se.

„Vždyť se taky nic neděje,“ hrál to na mě dál.

Nabroušeně jsem vstala a odběhla do svého pokoje, kde jsem za sebou hlasitě práskla dveřmi. Samozřejmě jsem se nezapomenula zamknout, protože vážně nestojím o to, aby mě sem zase běžel někdo utěšovat a přesvědčovat, že se vážně nic neděje.

Pokrytci!!!

Jo, tohle jsem chtěla, aby slyšel hlavně Edward, ale neslyšel to, protože se vrátili všichni až na něj. Zajímalo by mě, kam se vytratil, protože na lov určitě ne. 

***

Kolem půlnoci jsem se probudila a šla se podívat po ostatních, ale doma nikdo nebyl.

Připadala jsem si docela divně, jak jsem tam tak stála, uprostřed tohohle velikanánského domu plného sladké vůně Cullenových a byla úplně sama.

Dokud jsme byli na ostrově Esmé a jezdili pouze na výlety, nikdy jsem si nepřipadala divně, že jsem v téhle rodině jako jediná člověk. Byla jsem jim hrozně vděčná, že se mě ujali a milovala jsem je, ale teď, když jsem se směla stýkat s lidmi, začínala jsem si pomalu ale jistě uvědomovat, jak moc se od nich Cullenovi vlastně liší.

Za normálních okolností by mi to nevadilo, ale pomalu přicházím na to, jak moc se od nich liším i já. Mně na všechno nezbývá mraky času, protože jsem člověk. Jednou umřu, a to bude konec.

Je mi sice patnáct, a tudíž bych se tím zatím ještě nemusela trápit, ale včera mě na kole srazila ta holka a byla to jen nehoda, ale mohla skončit hůř než jen rozbitým kolenem a částečně odřeným loktem. Mohla pro mě znamenat i konec, protože jsem hrozně křehká. Vždycky jsem byla.

Když jsem byla menší, nechápala jsem, že já nemůžu běhat tak rychle jako oni, ani že toho neuzvednu tak jako oni. Jednou jsem dokonce vyskočila z okna, protože to tak dělali oni, ale kdyby mě tenkrát Edward s Alice včas nechytili, těžko říct, jak bych dopadla.

Vím, že tohle všechno jsou děsně depresivní myšlenky, ale najednou jim nějak nedokážu zabránit. Připadám si v tomhle domě taková malá a naprosto bezvýznamná.

Nedávno jsem dokonce byla u Michelle doma, měly jsme takový ten mejdan s přespáním a všechno bylo super, ale když došlo na večeři s jejími rodiči, její mladší sestrou a starším bratrem, pochopila jsem, v čem přesně jsou Cullenovi tak odlišní.

Nešlo o to, že jsou upíři, ale jejich celkový přístup k životu, který jsem uznávala a milovala, ale také jsem si uvědomovala, že to prostě nestačí.

Nerada přemýšlím o své minulosti, protože mi to připomíná, co všechno jsem ztratila, ale já v podstatě netuším, o co jsem přišla, protože ty sny, co se mi občas zdají, jsou všechno, co mám. Netuším, kdo byli moji rodiče. Vím, jen to, co mi řekli, ale to mi prostě nestačilo. Chtěla jsem toho o svých kořenech vědět mnohem víc.

Jediné, co je depresivnější, než má minulost, jsou myšlenky na mou budoucnost. Celá má rodina bude žít navždy, navždy budou mladí a krásní. Na vysokou ještě můžou jít se mnou, ale co pak? Co se stane, až budu vypadat jako jejich máma? Jak se mám vůbec s někým seznámit a někomu důvěřovat, když nevím, jak zareaguje na jejich tajemství?

Svou budoucnost řeším opravdu nerada, navíc nic není pevně dané, ale to je asi normální. Vždyť, co jsem? Puberťák a to je tak nějak definice zmatku a nejistot sama o sobě. Ale to hlavní je, že nevím, co od života chci, ani kde je mé místo, a to si teda pište, že to vědět chci, ale všechny ty pochybnosti, které cítím, mi v tom zrovna dvakrát nepomáhají…

Vzhledem ke všem těmhle depresivním myšlenkám, které zahltily mou mysl, není žádný div, že se mi tu noc opět zdál jeden z těch mých hnusných snů o nehodě, jež se pro mé rodiče stala osudnou.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 18. kapitola: