Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 19. kapitola

03.09.2012 (13:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4671×

19. kapitola – Návrat

(pohled Belly)

Druhý den ráno jsem se probudila s příšernou bolestí hlavy.

„Bože!“ zamručela jsem, když jsem se pomalu zvedla na nohy a hned se svezla k zemi. Chvíli jsem tam jenom tak seděla a hodlala počkat, než se se mnou ta zatracená místnost přestane točit.

„Bello?“ ozvalo se za dveřmi a někdo bez zaklepání vešel. Asi slyšel tu ránu, jak jsem spadla.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Stefan, který vešel dovnitř, a bylo na něm vidět, že neví, jestli se má smát, nebo se tvářit káravě.

„Budu, když na mě nebudeš tak řvát,“ zamručela jsem a opatrně se znova zvedla.

„Vlastně mluvím docela potichu,“ zacukaly Stefanovi koutky.

„Vážně? A nemohl bys jít potichu někam jinam?“ navrhla jsem mu.

„To samé už mi navrhla i Elena a Jeremy. Asi holt půjdu vylepšovat auto. Vyštvou mě z vlastního domu. To je strašný,“ mrmlal, když se rozešel k mému oknu, otevřel ho a vyskočil ven. Chvíli jsem se přihlouple koukala na to otevřené okno a otřásla se, když ke mně dorazil studený vzduch.

„A zavírat bude kdo?“ zabručela jsem

Potom jsem zavřela okno a opatrně se vydala dolů, kde jsem se rozhodla najít někde v kuchyni aspirin.

Nebyla jsem zrovna překvapená, když jsem viděla Jeremyho, jak se opírá o linku a tupě zírá na skleničku, ve které se mu už rozpouštěl prášek. Asi měl stejný nápad.

Místo pozdravu jsem na něj raději jenom kývla a sedla si vedle něj na stoličku. Jeremy kývnul zpět a přišoupl ke mně plato s prášky.

„Kde je Elena?“ zeptala jsem se velice potichu, snažíc se moc nerozdráždit ty permoníčky v mojí hlavě.

„Šla si do sklepa pro nějakou krev,“ zamumlal Jer a potom se chytl za hlavu.

„S jejím sluchem si ten bolehlav neumím představit,“ zamračila jsem se a šla si nalít vodu, kam jsem potom hodila prášek.

„Já taky ne. Pokud mě omluvíš, půjdu trpět k sobě,“ zamručel Jeremy a odplazil se pryč. Já tam ještě chvilku zůstala sedět, potom vypila svůj lék a taky vyrazila nahoru. A tam na mě v pokoji čekalo překvapení.

„Copak jsem to okno nezavřela?“ ptala jsem se sama sebe, když mě znovu ovál studený vítr. „Příště zkus použít dveře, Stefane, protože já vím, že tohle slyšíš.“

„Bráška tu byl na návštěvě?“ ozvalo se mi najednou u ucha, jak jsem zavírala okno. A málem jsem z něj vypadla, jak jsem se lekla.

„Damone! Tohle mi nedělej!“ vyhrkla jsem a chytla se za srdce, když jsem se na něj otočila. A najednou mi přišla na mysl další věc.

„Co tady děláš? Jak to, že ses neozval?“ vytkla jsem mu hned, jakmile jsem se trochu vzpamatovala a dřív, než si mě stačil přitáhnout k sobě pro polibek, k čemuž se chystal.

„Já ti ale volal,“ zamračil se. „Ty si to nepamatuješ?“

„To tedy nepamatuju.“

„Díky bohu,“ zamumlal a vděčně se zadíval na strop. Chvilku jsem na něj zírala a nevěděla, co si o tom mám myslet.

„O čem jsme mluvili? A kdy jsi mi vůbec volal?“

„Včera v noci. Byla jsi na mol. A nechtěj vědět, o čem všem jsme si povídali. Ty si to vážně nepamatuješ?“ zadíval se na mě zpytavě. Já se pokusila vybavit si, o čem jsme se to bavili, ale marně.

„Nemám páru. Doufám, že jsem zase plácla něco chytrého,“ zamumlala jsem a jímala mě hrůza při pomyšlení, co všechno jsem mu mohla vyžvanit. A pak jsem se zase chytla za hlavu. Pitomej chlast!

„Ani nechci vědět, jak se teď cítíš,“ usmál se provokativně.

„Myslím, že ten pocit dobře znáš,“ ušklíbla jsem se a pomalu se vydala ke skříni.

„Takže ta sprcha bude?“ ozval se zase těsně za mnou.

„Neřvi mi do ucha! A jaká sprcha?“ nechápala jsem.

„Včera jsi mi nabídla, že se se mnou vysprchuješ – aby ti bylo líp,“ usmál se svůdně.

„Já jsem fakt byla hodně mimo,“ uznala jsem zděšeně a Damon se zamračil. Ups. Asi jsem ho právě urazila.

„Omlouvám se, to si vyřiď s mým nalitým já. Střízlivé by tohle neřeklo,“ omluvila jsem se částečně.

„Myslel jsem si to,“ povzdechl si.

„Za chvíli jsem zpět. Pak mi všechno řekneš, ale teď potřebuju pár minut pro sebe. Počkáš tu?“ zeptala jsem se.

„Ne, půjdu čekat na jinou holku, která mě právě odmítla,“ odsekl. Tomu jsem se musela usmát.

„Deset minut,“ řekla jsem a zalezla i s věcmi do koupelny.

Po většinu té doby, co jsem se sprchovala, mi šlo hlavou, jak dlouho mi tohle vlastně bude procházet. Odmítat ho? Jasně, mám ho ráda. Líbí se mi. Strašně, strašně moc. Ale skočit s ním hned do postele? Tak to asi ne.

Otázka je, jak dlouho to jeho bude bavit. Většinou neměl problém dostat holku přesně tam, kam chtěl. Se mnou to má opravdu o hodně složitější. Což mě přivádí zpět k tomu, proč mě vůbec chce. Nechápu ho. Ale ne, že by mi to snad vadilo.

Ovšem na moji obranu – zná mě. Podle mě věděl, že s něčím takovým bude muset počítat. Tak uvidíme, kolik toho vydrží. Nebo kolik toho vydržím já…

*     *     *

„Tak. Dozvíme se konečně, jak to s Beliným otcem dopadlo?“ zeptala se Elena, když Damona přivítala. I ona už vypadala, že se z té opice už docela probrala.

„Jasně, povídej,“ přidala jsem se a sledovala ho, jak si jde sednout na opěradlo mého křesla. Teprve když si sednul, všechny nás přejel pohledem a začal vyprávět

„Otce Belly jsem napřed nemohl nikde najít. Zkoušel jsem to ve Forks, Seattlu i Port Angeles. Problém byl v tom, že on zase hledal mě a tak nějak jsme se asi den míjeli. Všude, kam jsem přišel a kde on byl a ptal se po mně, jsem musel lidem vymazat vzpomínky, protože by z toho mohl být malér.

Ale včera večer se mi ho podařilo najít v jedné menší hospodě, kam se stavil na večeři. Zašel jsem za ním a představil se mu. Vypadal, že kdyby tam nebyla hromada svědků, nejraději by mě na místě zastřelil. Musel jsem ho ovlivnit, aby mi tam neudělal scénu.“

„Jo, to je celý on,“ zamumlala jsem. Elena se uchechtla a hned mi věnovala omluvný pohled.

Damon chvilku počkal a pokračoval.

„No, nakonec jsem ho přemluvil, aby si se mnou šel promluvit jinam. Vytáhl jsem ho ven a tam mu vymazal vzpomínky úplně. Taky jsem si od něj vzal ten mobil a namluvil mu, že jeho dcera je zkrátka mrtvá a nic s tím už nenadělá,“ vyprávěl dál a já mu věnovala nehezký pohled. On jakoby mi pohledem naznačil: Jinak to nešlo.

„Potom jsem ho dovezl zpátky do Forks a ještě zařídil, aby si vzal na pár dnů v práci dovolenou a dal si od všeho oddech. Vypadal, že to bude potřebovat. Nakonec jsem ho nechal zapomenout i na celý ten výlet a na mě,“ zakončil vyprávění a já si konečně oddechla.

„Chudák Charlie,“ politovala jsem ho.

„Je to tak pro něj nejlepší,“ pokusil se mě povzbudit Stefan.

„Já vím. A neříkám, že s tím nesouhlasím. Jen je mi ho líto. I když myslím, že dlouho sám nebude,“ pokrčila jsem rameny.

„Jak to?“ zeptala se Elena.

„Mám dojem, že někoho potkal,“ řekla jsem zkrácenou verzi. Nějak se mi nechtělo to vysvětlovat do detailů.

„Takže na to nebude sám,“ pousmála se.

„Ne, to nebude.“

Chvíli bylo ticho, než se Damon otočil na Stefana a zeptal se: „A co tady? Nedělo se nic zvláštního?“

„Nic kromě toho, že ti moje žena, švagr a kamarádka vykradli bar,“ ušklíbl se Stefan.

„To jste neudělali,“ vrhl po nás Damon vyčítavý pohled. Teda spíš jen na mě a Elenu, Jeremyho přímo vraždil pohledem.

„Bohužel jo,“ zamručela jsem a otřásla se při vzpomínce na to hrozné ráno.

„Bez obav, viníci se potrestali sami,“ zasmál se Stefan, ale nechal toho, když na něj Elena vrhla nepříliš milý pohled. Teď jsem se úsměvu neubránila já.

„No, jestli už jsme probrali všechno důležité, snad mě omluvíte, když vyrazím ven,“ ozval se najednou Jeremy.

„Sám?“ zeptala se Elena.

„Ne, přijede pro mě Matt s Tylerem. Tyler mi psal, že už jsou na cestě. Mimochodem, dneska už mě nečekejte,“ oznámil nám.

„Dávej na sebe pozor!“ zakřičela na něj, když už si bral bundu.

„Jasně, jasně,“ zavolal zpět a pak už bylo jenom slyšet bouchnutí dveří.

„On tu jako den a půl nebude?“ zeptal se téměř ohromeně Damon.

„Už to tak vypadá,“ přikývl Stefan. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že oběma se v očích zračí jistá naděje a snad i radost. A nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.

„Teda, pánové, mohli byste se aspoň snažit zakrýt tu radost. Je to můj bratr,“ založila si Elena ruce na hrudi.

„Ano a je neuvěřitelně otravný. To už jsem někdy zmínil?“ přimhouřil Damon oči a dělal, jakože přemýšlí.

„Nic si z toho nedělej, Eleno. Jeremy je fajn,“ uklidňovala jsem ji honem, jinak by snad po Damonovi skočila. A to by se mi rozhodně nelíbilo.

Elena si povzdechla. Damon se zamračil.

„Aspoň někdo je na mojí straně,“ usmála se na mě.

„Holky musí držet spolu,“ vrátila jsem jí to, zvedla se a přešla k jejich obrovské knihovně.

„Ty si teď půjdeš číst?“ nechápal Damon. Já už si mezitím vybrala knížku a vytáhla ji z police.

„A co jiného bych měla dělat?“

„Já Bellu chápu. Někdy je fajn vzít si knížku a zmizet na chvíli ve smyšlené realitě. Neřešit tu vlastní,“ zastal se mě Stefan.

„Víš, bráško, nechci se hádat, ale myslím, že z nás dvou jsem to já, kdo tady víc čte. Takže mě nepoučuj, ano?“ zavrčel Damon.

„Klídek, vy dva, ano?“ vložila se do toho Elena, když po něm Stefan šlehl vraždícím pohledem.

„No, já asi půjdu k sobě,“ povzdechla jsem si a rozešla se do svého pokoje.

„To není špatný nápad, co říkáš?“ slyšela jsem ještě říct Stefana a taky to, jak Damon hlasitě zaskučel. Je fajn mít tak bláznivou rodinu.

*    *    *

V pokoji jsem si lehla na postel a pustila si obrovskou televizi, kde jsem naladila MTV a pustila ho docela nahlas. Přála jsem si vyhnat z hlavy myšlenky na tátu, které se do ní neustále vtíraly.

Byla jsem strašně ráda, že byl naživu, ale nechtěla jsem na něj vzpomínat, protože mě mrzelo, že jsem ho musela opustit a způsobila mu tolik trápení. I když kdo ví, třeba si se Sue pořídí další dítě a na mě jednou zapomene. Jednou…

S povzdechem jsem se překulila na druhý bok a zaposlouchala se do hudby. Zrovna ještě hrála taková depresivní písnička.

Raději jsem přepnula na MTV2 a otevřela knížku. Moc jsem si dneska nepočetla, i když jsem to měla původně v plánu. No, nebyla příležitost.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a četla si, než jsem ucítila, jak se postel zhoupla. Docela jsem se lekla a knížka se zaklapla.

„Super. Teď ani nevím, kde jsem skončila,“ zamručela jsem a vrhla na něj vyčítavý pohled.

„Čekal jsem teda trošku jiné uvítání – teď, když už jsi to zase ty,“ naoko se urazil, vzal knihu a otevřel mi ji tam, kdy jsem přestala číst.

Pomalu jsem si ji od něj vzala, pečlivě ji založila a odložila ji na postel vedle nás.

„Vítej doma,“ řekla jsem. Damon se zamračil ještě víc.

„A to je celé?“

„Co by sis představoval?“ nadzvedla jsem obočí. Nebezpečně se mu zalesklo v očích a já věděla, že jsem v háji.

V mžiku překonal vzdálenost mezi námi a už jsem byla u něj v náruči a on mě líbal. Nevzpírala jsem se. Vlastně jsem zjistila, že to potřebuju. Cítit ho u sebe. Nějak mi nedocházelo, jak jsem mohla ty dva dny přežít.

Když se snad po pár minutách odtáhl, řekl: „Tohle jsem si představoval.“

Pokrčila jsem rameny a provokativně se usmála: „Když ti to udělá radost.“

Místo odpovědi zavrčel a už mě zase líbal. Opět se mi začínala motat hlava a byla jsem přesvědčená, že odpadnu, když opět ukončil polibek a o další už se nepokusil. Zmateně jsem se na něj zadívala.

„Elena má podezření,“ zašeptal.

„Elena to ví. I Stefan. Slyšeli nás. Jediný, kdo to ještě neví, je Jeremy,“ zavrtěla jsem hlavou, trochu se natočila a opřela se o něj. On si opřel hlavu o moje rameno a objímal mě. Chtěla jsem myslet na starosti, ale když mě takhle držel, prostě nepřicházely. Jeho náruč byla to nejbezpečnější místo na světě a nedovolovala mi myslet na něco jiného.

Ale přesto jsem se musela zeptat.

„Katherine už nám nemůže udělat nic horšího, ne? Odteď si všichni přece dáváme pozor, tak čeho bychom se měli bát? Nerozdělujeme se a neriskujeme. Nemůže nám přece i tak ublížit, nebo ano?“ přesvědčovala jsem jeho i sebe.

„Ona na něco přijde,“ odpověděl a sevřel mě pevněji.

„Tak jí to překazíme,“ odvětila jsem pohotově.

„Nechápu, jak si tím můžeš být tak jistá,“ řekl.

„Teď jsi byl pryč dva dny, ne? A nepřišla na to. Neví o všem,“ podělila jsem se s ním o svůj názor.

„Možná,“ přisvědčil a řekla bych, že se mu vrátila stará nálada, protože mě začal líbat na krku. Jeho rty neuvěřitelně studily, až mi z toho šel mráz po zádech. Prosti své vůli jsem se zachvěla a on si povzdechl.

„Takže se tu opravdu nedělo nic převratného?“ zeptal se.

„Nic, když nepočítáš to, že jsme tě celou dobu pomlouvali,“ utahovala jsem si z něho.

„Vsadím se, že nejvíc mě pomlouval Jeremy,“ zaškaredil se.

„Jak jsi to uhádl?“

„To je snadný. Mám něco, co chce,“ pousmál se. Nechápavě jsem k němu vzhlédla a on naklonil hlavu na stranu, jakoby mi to snad mělo být jasné.

„Nejrychlejší auto na světě?“ zkusila jsem to a on zvedl oči v sloup.

„To taky. Ale hlavně mám tebe,“ dodal.

Nevím proč, ale to jak to řekl, se mi moc líbilo. Líbilo se mi, že prohlásil, že jsem jeho, i když byl trošku majetnický. No dobře, trošku hodně.

„A jsi si tím tak jistý?“ zasmála jsem se a otočila se na něj. Místo odpovědi mě znova políbil a já mu málem zkolabovala v náručí.

„Celkem jo,“ přikývl a uličnicky se na mě usmál.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 19. kapitola: