Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 8. kapitola

10.06.2012 (11:45) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3409×

„Je to Jessicy?“ vydechl, když už byl skoro na schodech k terase. Zadívala jsem se na to, vykulila oči, a potom už jenom přesvědčeně kývla na souhlas a rozběhla se k němu…

Den se vystřídal se dnem, noc s nocí, týden s týdnem a než jsem se nadála, byl to měsíc, potom dva…

Seděla jsem v parku u nás před domem a snažila se věnovat svoji pozornost jen Renesmé, přestože to byl v této situaci takřka nadlidský úkol. Div ne nadupíří.

Jessica, ptáte se? No, ta beze stop zmizela. Nikdo o ní nic neví, nikde nebyla viděna, na té bundě Carlisle ani po sebedůkladnějším prozkoumáním nenašel nějaký pach. Upíří dar se vrátil jen Jasperovi. Čich tedy postupem času všem – koneckonců se jim ani neztratil, jen zhoršil - ale ten moc nepomáhá – prostě nic, co by nasvědčovalo, že je Jess někde na sever, na východ, na západ…

„Bello, neříkám, že máš ztrácet naději, říkám, že když se budeš sama ničit, nic  tím nevyřešíš,“ přesvědčoval mě, přičemž s opravdu velkou námahou krotil svou žízeň, bylo to vidět.

„Nic nevíš, Edwarde,“ odsekla jsem mu tiše, hlavu naklonila doprava, abych přerušila náš oční kontakt, a tělem mi přejel nepříjemný pocit. Jako když dostanete mírnou ránu elektrickým proudem…

„Možná, ale vím, že tohle k ničemu nevede.“ Nechtěla jsem přestat, ale prostě mi ten kapesní nožík vypadl z pravé ruky, a se zacinkáním se dotkl země. Po snad nekonečné době jeho přemlouvání jsem se podívala na své levé zápěstí, které zdobila červená tekutina. A ta tekutina se nazývala krev. Respektive moje krev.

Ano, to se stalo krátce nato, co mě Renesmé přiměla, abychom já, Edward a ona šli do pasáže. Byl to asi pátý den po tom, co Jasper našel tu bundu.

S Edwardem jsme se mezitím dali docela do řeči – on mě utěšoval, já se nechala. Bůhví, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem neměla sílu ho odmítnout, nebo se mi to líbilo. On se snažil - nebo je to vskutku výtečný herec - mi pomoct, ale to se hned po otevření dveří do pasáže minulo účinkem. Ness někam odběhla a Edward za ní.

Mně jen tak náhodou pohled spočinul na výloze, za kterou byl kabát, jenž měla i Jess, a už to jelo – v trafice jsem šlohla nožík, rychlým krokem si to namířila na dámy, kde nikdo nebyl, a zabouchla se v kabince… Modlila jsem se, aby mě někdo nevyrušil, když vtom…

Nessie čekala v bufetu před toaletami, takže si samozřejmě nemohla odpustit nevyřídit Tanye, že šel Edward za mnou na záchody. Ta se naštvala, jelikož Ness neřekla celou pravdu, neboť o ní vlastně ani nevěděla – jen, že mě navštívil na wc.

Cítím se trošku špatně, protože jim svým způsobem ničím rodinu, ale Edwardovi ty hysterické show, co Tanya předvádí, jaksi nevadí a ostatní to ignorují – asi nemají Tanyu příliš v lásce - a Ness vždycky odvádím někam pryč, aby její výlevy nemusela poslouchat.

„Bello!“ zavýskala Renesmé. To mě vrátilo zpátky do reality a já uviděla, že byla posazená na houpačce, a čekala, kdy si někdo sedne na druhé sedátko. Jenže v parčíku jsme se nacházely jen my dvě, a navíc bylo ve vzduchu cítit mokro – bude pršet - a naznačovala tomu i šedá obloha.

„Nessie, půjdeme domů,“ zakřičela jsem na ni zpět.

 (…)

Seděla jsem na židli ve svém pokoji a koukala se z okna. Lilo jako z konve, sem tam uhodil blesk. Zažila jsem i hezčí dny.

„To tě tak baví pozorovat déšť?“ uslyšela jsem za sebou Edwarda. Jindy bych se pravděpodobně lekla – objevil se tu jako duch – ale teď mě víc děsily jiné věci.

„Ne, přemýšlím o Jessice,“ odpověděla jsem nevzrušeně.

„No, Bello, je sice moc pěkný, že na ni pořád myslíš, ale co takhle trochu…“

„…zapomenout chceš říct?“ vtrhla jsem mu do řeči a věnovala mu výhružný pohled. Nebo spíš pokus o výhružný pohled…

„Ne, to bych nikdy neřek'. Ale tím, že na ni budeš pořád myslet a trápit se, jí nepomůžeš. Přemýšlej o tom.“

„Jo?“ zasmála jsem se tiše – ale i tak hystericky. „A co mám podle tebe jako teda dělat, hm?“ Prudce jsem vstala a ruce si zkřížila na prsou. „Přemýšlet o tom, jak si mě tenkrát opustil, jo?“ Co – jsem – to – řekla?!

Pohled Edwarda:

Válel jsem se na gauči a četl si nějakou knížku, ačkoli jsem nevnímal její obsah. V domě zrovna nikdo nebyl – všichni si pláchli na lov a Bella s Renesmé si hrály v parku… Stěží se dá uvěřit tomu, že ji zase vidím. Je to jako dar, který jsem si nezasloužil. Ostatně - já si nic z toho, co mám, nezasloužím.

Když mě tenkrát Carlisle přeměnil, utekl jsem od něho a zabíjel nevinné. Jen pro krev.

Oni měli rodinu, zaměstnání, kamarády… A stačilo, aby se ukázali na nepravém místě v nesprávný čas… To se pak další den v každé ulici povídalo o tom, co se stalo minulou noc. Kdo toho dotyčného zabil – kdo toho dotyčného zabil tak krvelačným, brutálním a ohavným způsobem.

Po pár letech se ve mně hnulo svědomí a já se vrátil za tím, kdo mi v oné době pomoh'.

Jsem si jist, že když se ke Carlisleovi dostalo, že se ve městě, které bylo vzdálené od jeho domu jen pár kilometrů, zabíjí, věděl, že ten vrah, díky kterému bylo vždy tělo oběti studené, bez špetky krve, jsem já. Avšak on nezasáhl – jestli jsem chtěl žít dál tímto způsobem, jsem si musel rozhodnout sám – to taky věděl, přestože ho určitě muselo bolet každé oznámení o smrti člověka. Člověka, který opustil tento svět díky mé neuhasitelné žízni.

Se srdcem v krku jsem tehdy zaklepal na dveře. Carlisle a nějaká žena, jenž byla jeho manželkou – Esmé – mi všechno prominuli. Pořád mi v hlavě zvoní to, co mi pověděl: Já tě trestat nebudu, věř mi, bude tě to ještě hodně mrzet – tím se potrestáš sám.

A taky že jo.

Ale to bych nebyl já, kdyby se mi nezačalo po černém období stýskat. Však tentokrát jsem nevraždil – vraždil jsem jen city. V sousední vesničce si najít nějakou slepičku, která bude skákat tak, jak zapískám – jé. Největší srandou bylo, když jsem jí oznámil, co jsem to zač. Buď ta pipinka omdlela, zdrhla, či se rozesmála.

Když jsem ji opouštěl, komedie to taky byla slušná, ale ne zas taková. Občas se ke mně dostalo, že to ta holka někomu vyžvanila. Nikdo jí nevěřil. Jestli si správně pamatuju, Lilianne skončila v blázinci. Dorothy se oběsila, zůstal po ní jen dopis na rozloučenou, kde bylo psáno: Nemůžu bez něj žít… A pak ještě něco, ale nikdo mě nebude nutit, abych si vzpomněl. A fešanda Agnes, která byla tak dobrá v posteli… Hm, jop, ta se zastřelila puškou svýho táty.

Naše rodina se poměrně dost rozrůstala. Dokonce jsem si uvědomil rovnici. Další „adoptované dítě“ se rovná další osoba, co mě nenávidí. Nyní se tomu ani nedivím…

Těch deset roků uplynulo jako voda a my se stěhovali do Forks. Nové město, nové požitky, žádný stereotyp – vyhovující.

Bella byla od prvního okamžiku jiná, poté, co jsem s ní začal chodit, jsem se neubránil zvědavosti na její reakci a řekl jsem jí, s kým se to denně chytá za ruku. K mému překvapení se nekonala žádná scéna, oživovat jsem ji taky nemusel, chechotu jsme se taktéž vyhnuli.

Po prvním polibku mi naznačila, že by klidně šla i dál, ale já se bál, jelikož při mém štěstí by byla právě ona ta, které bych něco udělal.

A při tom předpokladu jsem si uvědomil, že mi na ní záleží. Že ji miluju! Představa, že bych žil ve stereotypu, že bych byl jen s ní, mě přímo děsila. A láska neláska, odstěhovali jsme se do Seattlu.

Tam na mě dopadla tíha myšlenek a já si to večer namířil do nejbližšího baru, kde jsem narazil na Tanyu.

„Jsem Tanya,“ představila se mi a napila se whisky. Z jejích myšlenek jsem vyčetl, že jí zrovna umřeli rodiče, jinak by nikdy nepila.

„Já Edward.“

„Pěkný jméno.“

„Budeme tenhle bezcílný rozhovor táhnout ještě dlouho?“

„Jak chceš ty.“           

Samozřejmě jsme nezůstali u tance. Za pět minut jsem už ležel v posteli vedle ní, a jelikož jsem se výjimečně nechránil (jindy ano – už jen z principu), skončilo to tím, že se konala svatba – kterou si žádala ona, neboť chtěla takto uctít památku své matky, která byla proti nemanželským dětem – a že se k nám nastěhovala, protože pod srdcem nosila moje dítě, které teď trpí za moje chyby.

Odlišná, nechtěná a navíc jeho dcera – takhle nad Renesmé každý přemýšlí. Tedy – asi nad ní každý takto přemýšlí. Od jejího narození si všichni kryjí myšlenky – a proč asi - a kdyby teď ne, stejně je neslyším.

A já se jim ani nepodivuju, avšak vinu by měli přičítat mně, ne jí. A jako otec jsem taky selhal. Prostě se nedokážu koukat na to, jak je Renesmé „odháněna“. A proto dělám to, co oni. Protože kdybych to nedělal, ještě víc to bude bolet. Mě. A takhle strádá ona…

Jediné, co jsem udělal správně, bylo, že jsem se za Nessie ve Volteře dokázal přimluvit. Díky tomu, co jsem pověděl, žije. Ostatní se taky snažili, ale z nich to lezlo jak z chlupaté deky – já lhal, jako když tiskne, přičemž jsem v duchu doufal, aby mi ten nahoře na moment odpustil všechny hříchy a Aro se mi nepodíval do hlavy. Asi se zbláznil, opravdu zůstal sedět, jen kejval hlavou, že rozumí a chápe.

„Tati!“ zasmála se Renesmé, vyběhla z předsíně a cestou ke mně odhodila na zem šálu a svetr.

„Bavila ses?“ zeptal jsem se jí, i když jiskřičky v jejích očích prozrazovaly, že rozhodně ano. Ba ne – s Bellou se baví vždycky.

„No, to jo, ale potom se park vylidnil, tak byla nuda. Cestou domů mi Bella vyprávěla nějaké pověsti, tak tím se to docela vyrovnalo,“ usmála se. Krátce na to do obýváku přišla i Bella. Vypadala – jako vždy – perfektně. No, perfektně je slabé slovo. Byl jsem slušnej pitomec, když jsem od ní odešel.

„Nenechte se rušit, trochu mě pobolívá hlava, tak si půjdu lehnout, ano?“ kladla otázku, i když nečekala na odpověď a rychle vyběhla schody.

„Můžu?“ optala se mě Nessie a poukázala na knihu.

„Jo.“ Knížku si vzala do ruky a sedla si do křesla, ve kterém si začala číst. Vypadala sladce – holčička, která se jeví jako pětiletá, sedí v křesle, co je desetkrát větší než ona, a prokousává se knížkou tlustou jako bible.

Tohle je poprvé, kdy jsem se na ni takhle podíval. Podíval tímto způsobem… Bral jsem ji tak, jako ostatní, přestože oni k tomu měli jakž takž důvod. Ale já ne. A teď to vidím. Proč až teď?

„Přineseš mi z pokojíčku tu žlutou knížku, co mám na pracovním stolku? Chci porovnat počet listů,“ zamumlala, i když neodlepila zrak od stránky.

„Jistě.“ Vyšel jsem schody a směřoval k její ložnici. Už už jsem vzal za kliku, ale zvědavost ve mně vyhrála – otočil jsem se na patě a neslyšně otevřel dveře do pokoje Belly. Rychlostí blesku jsem se přemístil za ni – za tu židli, na které seděla  - a chvíli ji pozoroval. No, hlava ji bolí rozhodně…

„To tě tak baví pozorovat déšť?“ rýpnul jsem si do ní. Asi to ale nebyl nejlepší nápad. Vždyť se jí ztratila kamarádka… Ovšem já jsem empatií nikdy netrpěl… Jess jsem hledal jen kvůli Bells, pro mě to byla prostě nepotřebná služebná.

„Ne, přemýšlím o Jessice.“ Z jejího hlasu nebylo slyšet nic – žádné emoce, přestože ji to uvnitř muselo sžírat. To na ní poznám, vždyť jsem s ní byl dost dlouho – a pak si odkráčel. Největší chyba mého života. Utekl před láskou – zní to komicky, ale je to tragický.

„No, Bello, je sice moc pěkný, že na ni pořád myslíš, ale co takhle trochu…“

„…zapomenout chceš říct?“ dokončila místo mě a zoufale se na mě podívala. To jsem ale nechtěl zmínit. Mě akorát zabíjelo vidět ji takhle.

„Ne, to bych nikdy neřek'. Ale tím, že na ni budeš pořád myslet a trápit se, jí nepomůžeš. Přemýšlej o tom.“

„Jo? A co mám podle tebe jako teda dělat, hm?“ Vstala a ruce si zkřížila na prsou. Její postoj mi dával najevo, že jsem si to hezky posral. „Přemýšlet o tom, jak si mě tenkrát opustil, jo?“

„Víš, že lidé chybují? To jsem asi lidštější, než jsem se domníval.“ A odešel jsem…

Věnováno LeahClearwatterCullen. Moc děkuju, že komentuješ, děláš mi tím radost, i když to určitě víš. :-)

K chování Belly v pasáži... Když se všechno sype, tak se to sype, a začnete hledat nejrůznější řešení. A tohle je jedno z nich, které sice nic neřeší, ale člověku se uleví. Vím, znám, zažila jsem si...

Kapitola je děsná, divná, hnusná... Ale prostě taková je a já jsem moc líná to přepsat. Za posuny v čase se omlouvám, už další nebudou, slibuju. Přece jen - za cca šest kapitol bude ten vysněný konec, na který se, upřímně řečeno, opravdu těším... Povídka totiž půjde na smazání až po úplném skončení.

A to nejpodstatnější: Moc děkuju za komenty. To je něco, co mě žene vpřed a hučí do mě, že se ta povídka někomu líbí (když už mě ne), a já jsem za ně moc vděčná - neumíte si představit, co pro mě znamenají. A já nelžu. Snad se k tomu přenádhernému počtu přiblížíme i teď...

P.S.: Doufám, že si pamatujete Tiffany. Bude mít hodně velkou roli. Kevin taktéž.

Miniaplikace

(Vím, jak to skončit, ale zajímá mě Váš názor.)

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 8. kapitola: