Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 9. kapitola

19.06.2012 (07:30) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3960×

„Jo?“ zasmála jsem se tiše – ale i tak hystericky. „A co mám podle tebe jako teda dělat, hm?“ Prudce jsem vstala a ruce si zkřížila na prsou. „Přemýšlet o tom, jak si mě tenkrát opustil, jo?“ Co – jsem – to – řekla?!

„Víš, že lidé chybují? To jsem asi lidštější, než jsem se domníval.“ Bez třeba jen jediné známky cítění odešel, zatímco já zůstala stát jak sloup – polila mě zima, polilo mě horko. Co tím myslel? To si ze mě zase dělá legraci? Co ho na tom baví?!

Pravda to být nemůže – vždyť má manželku a dceru. A ani mi to nevadí. Tak proč něco takového vyřknul? 

Zdlouhavě jsem se přes celou ložnici přešourala k posteli, na kterou jsem si sedla, nohu si dala přes nohu a ruce si složila do klína.

Přivřela jsem oči a hlasitě se nadechla, přičemž jsem pokrčila rameny – ne ne,  tímhle se vůbec nebudu zatěžovat. Ať si dělá srandu z koho chce, když z toho má radost… Proč jsem to ale vlastně vůbec řekla? Vždyť jsem byla naopak ráda, že se v tom nešťourá, a teď…

„Bello?“ rozezněl se znenadání celou místností ten známý hlásek - ten krásně vysoký sopránek, co je naplněný dětskou veselostí, zvědavostí a zejména radostí do života.

S předstíraným úsměvem jsem svou pozornost začala věnovat dveřím za mými zády, ve kterých se tak různě svíjela červenající se Renesmé. „Ano, Nessie?“

„Mám hlad…,“ špitla, jako by se přiznávala k zavraždění.

„A po čem tvoje bříško dychtí?“

„Po nějakém racionálním jídle – pizze,“ sdělila bez špetky humoru, což jsem nechápala – pizza a rozumné jídlo?

„No, tak když máš chuť?“ prohlásila jsem, přičemž jsem – bohužel - neudržela tón hlasu, a protáhla větu do otázky. Tuhle stravu jsem pro Renesmé neschvalovala, hlavně teď, když roste. Nebo by měla růst – ona je stále stejná.

Ness jen němě přikývla, já vstala z postele, vyšla z pokoje a po schodech si to namířila do obýváku, kde jsem našla Edwarda, který seděl na pohovce, a naprosto klidně si četl.

Při pohledu na něj se ve mně probudilo hotové tornádo pocitů a on na tom podle výrazu, co směřoval k novinám, nebyl jinak. Asi si přečetl nepovedený vtip – ale určitě to nebylo kvůli mně…

„Kde jsou ostatní?“ zajímala se Nessie, která se objevila za mnou.

Hledají? Naznačila jsem rty, přestože to Edward nemohl vidět – jen podlaha.

„Jsou v lese,“ zodpověděl ve stylu á la klídek, pohoda, tabáček Edward.

„A co tam dělají?“

„Snaží se najít stopy, Nessie,“ obeznámil Edward a konečně si odložil noviny na místo vedle sebe, tudíž jsme mu stály za podívanou. K mému překvapení neupřel svoje oči na svou dceru, nýbrž na mě – nic příjemného, tedy.

„Tak já jdu zavolat do pizzérky,“ uvedla jsem svou příští činnost a se zpocenýma rukama spěšně vběhla do předsíňky, zabouchla za sebou vrata a úlevně si oddychla.

Prakticky mi řekl, že to, že mě opustil, byla chyba. A v této chvíli si čte a nedivila bych se, kdyby si i prozpěvoval.

Co si o něm mám myslet?

Protočila jsem oči, natáhla ruku po sluchátku a v mysli si vyhledávala telefonní číslo. Jak to jen bylo? Pět, čtyři, osm, a pak dvakrát devítka… „Na konci dvakrát devítku,“ zopákla jsem si a konečně zmáčkla tlačítko pro hovor.

Po dobu pípání se mi před očima přehrála ta scénka před kinem:

„Pět, čtyři, osm a dvě devítky na konci,“ dořekla jsem Kevinovi. „Měj se.“

„Díky… Ty taky. A ty, Nessie,“ nahnul se do auta, „moc nezlob, jo?“ zasmál se a Nessie se jen jakoby dotčeně zašklebila. „Já nikdy nezlobím!“ opáčila.

Sakra! Já husa mu nakonec dala špatné číslo!

Ještě minutku jsem počkala, a pak to vzdala, a tipla. Ještě se sluchátkem u ucha jsem přes celý dům zařvala, že se pizza nekoná a se zaťatými pěstmi vešla do obýváku. Ten Kevin mě docela mrzí, ale což – stejně by nezavolal.

„Škoda,“ posmutněla Nessie a přivinula se k Edwardovi, který ji pohladil po vláskách, a s nadějí v hlase pronesl: „A co restaurace?“

„Jasné,“ pískla Ness, kvapně se zvednula z gauče, doběhla ke dveřím, kde mě s lehkostí odstrčila, a v předsíňce se poloupíří rychlostí oblékla do kabátku.

„A jdeme všichni!“ zakřičela za okamžik a dál se věnovala jen odrazu v zrcadlu.

Sice nevím, jestli se mi chce být s Edwardem v hostinci, ale vždyť tamto byl jen vtip – nepovedený. Edward je pro mě zkrátka velká neznámá, s tím se musím smířit. Ale já nechci!

„Bello,“ křikla Nessie, což mě probudilo z myšlenek. Poslední dny se mi toto stává docela často.

„Už pojď!“ Rozhlédla jsem se kolem sebe – ten Edward stihl odejít kdy?

Hodila jsem na sebe svetr, odešla do předsíně, kde jsem doupravila Nessie, a než jsem se nadála, byli jsme ve Volvu.

„Do jaké restaurace pojedeme, tati?“ otázala se Renesmé a zapásovala se.

„Uvidíš,“ šeptl Edward. „To máš fakt takovej hlad?“

„Jop, dám si řízek z tebe,“ zasmála se Nessie.

„Ze mě?“ nechápal.

„No, z pašíka,“ zachichotala se Nessie, a i když jsem sekundu na to učinila vlastní zakletí, zasmála jsem se taky. Jak se můžu chechtat? Vždyť moje nejlepší kamarádka je nezvěstná a já mám tu drzost se smát! Já se směju…

„Bello,“ broukl Edward, ale nic dalšího z něj nevypadlo, místo toho se rozjel a pustil nějakou písničku, která se mi jedním uchem dostávala do hlavy, druhým ven. Vůbec jsem ji neposlouchala, v hlavě se mi stále točily všechny „zážitky“, které jsem si za svůj poměrně krátký život zakusila…

„Bello, jsme tu,“ ozvalo se potichu zvenku a mou tvář ovinul mírný větřík.

„Co-o?“

„Uslas,“ vysvětlovala mi Nessie a napřáhla ke mně ruku, kterou jsem chytla, a ona mi pomohla z auta na parkoviště. Jen to bylo luxusní – pouliční lampy zářily v mírném přítmí a asfalt byl po dešti ještě černější než původně.

Nechci ani pomyslet na to, co mě čeká vevnitř. Bude patrně legrace – pro „vyšší vrstvu“. Za McDonald´s bych byla radši.

„Počkej ještě chvilku,“ reagovala jsem na Edwardovu výzvu, že půjdeme dovnitř… Není trochu divné jít se najíst do noblesní hospody, když moje kamarádka někde trpí? Když moje kamarádka možná ani není mezi námi?

Nejlepší by asi bylo, kdybych se odstěhovala k rodičům Jess, ti mě pochopí. Na sto procent mě pochopí… A až by byl čas odstěhovat se…

Bello, nařknula jsem se v hlavě. Takhle by ti přišlo divné už všechno! Edward má pravdu – pokud ti to síla dovoluje, žij, ale neztrácej naději. Otázka je: Dovoluje mi to síla? Mám ji?

„Bells,“ pípl Edward a vyčerpaně se opřel o kapotu auta.

„Mám hlad,“ dala mi opět na vědomí Nessie a zatahala mě za rukáv. Ach, bože…

Proti svojí vůli jsem hodila ty nepříčetné myšlenky pryč a společně s Renesmé a Edwardem vešla do restaurace.

Vonělo to tam těmi nejdražšími ingrediencemi a slyšitelné byly jenom zvuky příborů a tiché povídání mezi ostatními hosty. Nikdo na nikoho nekřičel, že mu v balíčku chybí brčko nebo co ho to obsluhuje za nemehlo, když neumí donést dvě bagety bez toho, aby se cestou nevyválely po zemi.

Odpadla ze mě veškerá nervozita, ten restaurant působil tak sličným dojmem, že ani nešlo být neklidná.

Náhle se u nás zjevil pán ve smokingu. „Máte rezervaci, pane?“ zeptal se Edwarda.

„Nemáme, však si jsem ale jist, že zde volný stůl nejdeme, ne?“

„Ovšem,“ přitakal smokinďák. „Rovně.“ Edward na něj jen uznale kývnul a my se přemístili ke stolu vzadu.

Zdobily ho zapálené svíčky a červený ubrus, přes který byl přehozený ještě bílý, akorát poněkud kratší. Samozřejmě nesměly chybět ani jídelní lístky, kde toho bylo tolik, že jsem si to ani nestihla přečíst, jelikož u nás hned byla mladá servírka s tím, co si dáme.

„Kafe. Je jedno jaký,“ poručil si Edward. „A malé vepřový řízek,“ zářivě se usmál.

„Ehm, bramboračku,“ vymáčkla jsem se.

„Dobře, hned vám to přinesu,“ ohlásila ta servírka – podle jmenovky Laura – a prošla přes uličku do kuchyně. Když jsme čekali na jídlo, hrály jsme si s Nessie Na co myslíš? a já se tu a tam koutkem oka podívala na Edwarda.

Sice jsem věděla, že má manželku – ale asi určitě s ní není šťastný – a jak moc mi ublížil, a že má dceru, nicméně jsem cítila, že ten pocit, který jsem k němu chovala před pár lety, se vrací. A ne jen nečekaně – ono to tak bylo furt… Jen jsem si to nepřipouštěla a to, co mi řekl v mé ložnici, mě v tom ještě víc uzavřelo – i když to byl žert.

„Je to nanuk,“ informovala jsem Nessie, neboť nemohla uhodnout, a znovu jsem se nenápadně podívala na Edwarda.

„Tady to je…,“ řekla ta servírka a položila nám jídlo na stůl. „Pane, omlouvám se, že to s tou kávou trvalo, chtěla jsem vám to donést zároveň,“ pousmála se.

Edward:

„Nevadí,“ ubezpečil jsem tu servírku a s nechutí se napil toho zázraku. Chutnalo to jako rozvařené těstoviny a ptačí zob, což mi náladu nezlepšilo - Bella se jen trápí a já se chovám jako idiot nejhoršího kalibru. Ale naproti tomu – každej jsme nějakej, ne?

Po pár minutách bezcílného tlachání s Bellou a Nessie – které jsem si opravdu užíval - se celou místností rozehrála písnička Sexy And I know it – moje vyzvánění. Kdo si na starého mládence Edwarda vzpomněl, co?

„Tanyo, potřebuješ něco?“ prohodil jsem znuděně do mobilu a bohužel se mi nedostalo mé vysněné odpovědi. „A co potřebuješ?“

„Přijď domů. Sám. A hned!!!“

„Proč?“

„Všechno se dozvíš, já potřebuju, abychom byli sami, a tady to povětšinou není možné, ale teď jsou všichni pryč, tak, prosím, přijď!“

Podíval jsem se na hodinky.

„Za deset minut jsem tam,“ vzdychl jsem a zavěsil. „Bello, Nessie, já už musím, uvidíme se doma, pá,“ rozloučil jsem se s nimi a s pachutí v ústech do sebe hodil poslední kapky kávy.

Na parkovišti jsem přemýšlel, jestli mám jet autem nebo tam prostě doběhnout, ale mohlo by zase pršet, takže bude lepší, když půjdu po svých, a Belle tu auto nechám - klíčky jsem jí dal.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jediná osoba, která by mě mohla spatřit, byla nějaká babička, co se zrovna plazila po zemi, a hledala brýle, takže dobrý.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhl. Míjel jsem lesy, potoky i lidi – ani jedno nebylo důležité… Potoky a lesy oči nemají a lidé si asi vynadali, že do té smaženice omylem přidali lysohlávky, jelikož viděli jen skvrnu.

…

Dveře do vily byly otevřené, tak jsem vešel a hned pokračoval do obýváku, jelikož právě odtud vycházelo neklidné poklepávání nohou, a těžké oddychování.

„Tanyo?“ zeptal jsem se ve dveřích. Seděla ve svém křesle a na klíně měla nějaké papíry. „Posaď se,“ přikázala mi a já, plný očekávání, si sedl.

„Edwarde,“ odmlčela se a nasucho polkla, „tohle rozhodnutí jsem si promyslela. Bella za to nemůže, ty asi taky ne a já už absolutně ne.“

„Oč jde?“

„Když jsem byla těhotná, pověděli jste mi, že jste upíři. Nevadilo mi to. Měla jsem vás ráda. Ty mě asi ne, ale já tě milovala,“ opět se zasekla a pohled sklopila ke svým rukám, které měla položené na těch papírech. Těžko říct, jestli se víc věnovala svým nehtům nebo těm listům.

„Nikomu do mě nic nebylo. Jen jste mi oznámili, že je dost velká pravděpodobnost, že nepřežiju porod. V hloubi duše jsem doufala, že mě třeba proměníte, když ne, tak se o to malé někdo postará. Potrat nepřipadal v úvahu – moje matka třikrát potratila. Když se zamyslím nad tím, jací by byli moji starší sourozenci… No, to je jiný příběh…“

Tanyo, vyžvejkni se.

„Stručně: Byla jsem vám ukradená. Krom Esmé a Carlislea, ti se o mě starali, a Carlisle mě i proměnil. Ale teď jsem zlhostejnila i jim a já se tomu kvůli té mýlce při proměně ani nepodivuju.“

Carlisle by se jí snad i věnoval, ovšem dělalo mu problém vidět, že nedokázal zachránit život, spíš ho ještě pokazil. Tak to vysvětlil Esmé, poslouchal–li jsem správně.

A ostatní na ni nemají nervy a předtím taky neměly, jelikož měla něco společného s mou maličkostí. A já ji měl jen jako zpestření… Koho by napadlo, že právě ji budu nazývat svou manželkou.

„A tak mám oboustranně vyhovující východisko.“ Podala mi papíry, které jsem jen letmo přečetl. „Žádost o rozvod?“ pravil jsem nevěřícně. Nemohl jsem uvěřit tomu, co tam bylo napsáno. Černé na bílém…

„Budu bydlet u Lotte – dokud to tedy půjde a nepostřehne, že nestárnu. Renesmé mě může kdykoli navštívit, i když asi nebude mít náladu.

„Tanyo…“

„Ne. Edwarde, miluj mě, nebo nemiluj – i když vím, kde pravda stojí – jednoduše odcházím.“

Po té větě se v místnosti vznášelo snad nekončící ticho. Já civěl na ni, ona na mě a bylo zcela jasné, že ona myslí na mě, stejně tak, jako já na ni. Nevadilo mi, že se rozvádíme – opačně. Těch, jako je ona, najdu na světě až příliš – ale mě teď (a nikdy tomu nebude jinak) zajímala jen Bella – a výčitky jsem taky nepociťoval. Se svou minulostí jsem se už vyrovnal a nad Tanyou taky nebudu dlouho dumat, navíc ona upírství bude umět využít plnými doušky – smysl pro rodinný život jí chyběl, ale vsadím se, že svých navždy dvacet čtyři let si užije. A neprozradí nás – na to se moc bojí, vždyť ji znám. Však oříšek tu je taky – jak o tom říci Nessie?

„Nebudu ti bránit. Podej mi propisku.“ Stačila mi nanosekunda a už ten papír zdobil můj podpis.

„Jo, má to tak být,“ uznala Tanya a nebýt mírného strčení do ramene, ani bych nevěděl, že kolem mě prošla. Ano, až tak jsem byl ztuhlý... Jak o tom povím Nessie? Sice Tanyu neměla moc v lásce, ale byla to její matka.

„Je to lepší, než se pořád přetvařovat,“ ozvalo se za mnou společně se zapínáním zipu u kufru. Takže si nahoře byla sbalit... „Měj se,“ špitla ještě. Pak prostě odešla…

Kapitola měla přes 2281 slov.  Na mě docela výkon.  Ale nedá se to číst, takže...  Jsem na sebe naštvaná.  Ale nic lepšího nezvládnu... :D

Jinak mi je opravdu líto, že minulou kapitolu ozdobilo devatenáct komentů. Vím, že každá povídka ztratí některé čtenářky, ale anketa mi ukázala, že povídku čte docela hodně lidí... Stačí kliknout na smajlíka, i ten potěší.  Víc nežádám - stačí mi smajl a budu šťastná. :D

A - další díl bude vystihovat toto: tma nebo smrt - to je totéž. Kdo si myslíte, že umře?  Hádejte, no, hádejte!  

Korekce: WhiteTie, které se omlouvám, že jsem na ni minule zapomněla. :D

A ještě něco! Pořád si pamatujte Tiffany a Kevina!

Miniaplikace

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 9. kapitola: