Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 10. kapitola

20.06.2012 (07:00) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 4356×

„Je to lepší než se pořád přetvařovat,“ ozvalo se za mnou společně se zapínáním zipu u kufru. Takže si nahoře byla sbalit...

 „Měj se,“ špitla ještě. Pak prostě odešla…

 …

 Bella:

„Najedla ses dosyta?“ otázala jsem se Nessie a nastartovala. Je to už pár let, co jsem za volant nesedla, tak doufám, že se nenabourám.

V restauraci jsme strávily asi dvě hodiny, takže se skutečně nedivím, že se opět rozpršelo. Navíc byla i v autě docela zima a já samozřejmě netuším, kde se tady ukrývá topení.

„Jo, zítra už nechci vidět jídlo.“ A já už nikdy nechci vidět toto auto. Budu mít nehodu, to vím…

„Bello, tak už jeď,“ napomenula mě Nessie. Rozpačitě jsem svůj zrak odlepila od čelního skla a bezradně se koukla na palubní desku. Ať bůh stojí při mně…

„Jsi zapásovaná?“ optala jsem se Renesmé, poněvadž mi moje zmražené tělo – kdo ví, jestli od podrážděnosti nebo od chladna – nepovolovalo se otočit.

„Ano,“ vzdychla Renesmé. Patrně jí už docházela trpělivost, co se týče mého strachu.

S upocenýma rukama, srdcem v krku a pevně skousnutými zuby jsem vyjela z parkoviště, přičemž jsem nespouštěla oči od čelního skla a krajinou prostoupenou přítmím před ním.

Nejen, že jsem se bála, že na vlhké silnici dostanu smyk a nafičím to do domu, ale taky jsem měla panickou hrůzu z toho, že někoho srazím. Lidí bylo všude habaděj, aut taky a nedá se tvrdit, že by byla třeba jen jedna skupina jmenovaných alespoň maličko ohleduplná.

Nakonec jsem to celé vzdala a sklesle zajela ke krajnici. Jakmile jsem vypla motor, Renesmé si odkašlala.

„Ano, Nessie?“ přeslazeně jsem se na ni usmála, což způsobilo, že se zašklebila.

„Proč nejedeme dál?“

„Protože se bojím,“ neskrývala jsem pravdu. Řízení je těžší než vypadá, obzvlášť, když nejsem v autě sama.

„To není ani pořádný důvod. Když jsem šla poprvé do školky, taky jsem měla strach, jenže potom jsem tam našla kamarády, a babičce jsem byla moc vděčná, že ji to napadlo. Později jsem už ale měla začít nepravidelně růst, tak sešlo z mateřské i té normální školy…,“ posmutněla. „Štěstí, že jsem je v oné době přemluvila, abych měla chůvičku,“ usmála se. Tak takhle to s tou chůvou tedy bylo. Asi by ji vždy „vyměnili", kdyby Renesmé nějak moc povyrostla.

„Nessie, ehm, to děkuju, ale ona se školka nedá srovnávat s řízením.“

„Vím, ale aby řeč nestála.“

„To jo… Ale domů dojdeme pěšky.“

„Když ono prší…,“ kňukla Ness dost podstatný fakt, ovšem ono je lepší zmoknout a dostat angínu než riskovat život v autě, které řídím já.

„Vezmeme to přes les, Nessie. To bude rychlejší.“

Jak jsem řekla, tak se stalo. Netrvalo to dlouho a my byly skoro doma. Nessie si v lese různě běhala, koukala do korun stromů a sem tam skočila do kaluže, kterých postupně ubývalo, jelikož déšť ustával, až skončil úplně.

Rozhodně se Nessie tahle procházka líbila víc než trčet na zadním sedadle, avšak já na tom stejně nebyla. Celá jsem se třásla, drkotala jsem zuby a cítila, že na mě leze nějaká ta chřipka.

Objala jsem si hrudník a přivřela oči, abych v tom šeru lépe viděla, a usilovala se zaostřit na Nessie. Jít tudy zřejmě nebyl nejlepší nápad. Třeba tu je i ten někdo, kdo unesl Jessicu… Při tom předpokladu mi tělem prošel otřes…

„Nessie?“ zařvala jsem a odezvou mi bylo ostré: „Tadý, Bello!“ Ness stála asi čtyři metry přede mnou a po tom vykřiknutí se chystala přeběhnout ulici do lesíka naproti.

„Stůj!“ zaječela jsem na ni, rychlostí blesku ji doběhla a chytla ji za rameno.

„Ach, Bello…,“ posteskla si Ness a protočila oči, ačkoliv se jí vzápětí tvářička nanovo rozjasnila: „Tam bylo nějaké malé zvířátko!“ zajásala nadšeně a ukázala na les naproti nám. Svojí pozornost jsem teda začla věnovat na místo, kam ukazovala, což jsem neměla dělat, jelikož jsem pod dlaní, kterou jsem měla ještě před chvílí na jejím rameni, ucítila vzduch.

„Nessie!“ zaječela jsem na ni.

„Ano?!“ otočila se na mě.

„Ne, ne, ne, pokračuj v cestě,“ popoháněla jsem ji, a abych svým slovům přidala na pádnosti, mírně jsem se naklonila dopředu a kroutila zápěstím. „Jsi na vozovce, může jet nějaká kára a…,“ zasekla jsem se. Na něco takového nechci ani pomyslet.

„Dobře,“ odsouhlasila mi a vesele si odskákala na druhou stranu.

Poté, co konečně stála na půdě protějšího lesa pod smrkem, jsem si oddychla a vydala se za ní.

Když jsem byla za půlkou silnice, uslyšela jsem hřmotné zatroubení, za kterým jsem otočila hlavu, a neprodleně ztuhla.

Ze zatáčky vyjel náklaďák… a rovnou na mě. V krku jsem pocítila směsku všeho možného a z pootevřených rtů se mi vydral výkřik, jenž ovšem nepřebil hlasité troubení a volání mého jména dětským hláskem. Světla toho vozu se přibližovala a přibližovala a já chtěla uhnout, ale nešlo to. Vůbec ne. Nepodařilo se mi ani pohnout prstem, ani se nadechnout, a když jsem se těch světel mohla skoro dotknout, okolím se rozeznělo poslední, co jsem mohla zaslechnout: „Bello, prchej!“ A na to…

Nikdo:

Na to se ozvala rána. A zakletí. A žalostivý, usedavý a bolestný pláč malého dítě, jenž společně s houkáním sanitky přerušoval smrtící ticho…

Korekce: WhiteTie...

Trochu kratší kapitola, ale což.  Tady jsem to prostě potřebovala „uříznout“. Nebo taky ukončit.   

Víte, já klidně napíšu pokračování, ale nejsem si jím jistá. Ruku na srdce - nikomu nedává všechno v životě úplně smysl a ne vždy je k Vám život spravedlivý.   A tak by to měla i Bella, i když jí přeju i ten jiný konec.

Je to čistě na na Vás, tak se v takovém pěkném políčku dole pod článkem můžete vyjádřit, popř. poradit či hádat, co bude dál (pokud nějaké dál bude :D). Za každý komentář moc děkuju...  

A jestli má být toto opravdu konec, tak máte (bez povídky Sperenza a mých výlevů :D) za sebou zhruba 16 364 slov fontem Verdana, velikosti 12, což činí 46 stran ve wordu.  Díky!

 EDIT: Rozhodla jsem se napsat pokračování. :)

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 10. kapitola: