Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 22. kapitola

01.12.2011 (19:00) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3414×

Bella

Po celou dobu, co jsem jela svým náklaďáčkem směrem domů, jsem nemohla dostat z hlavy odpověď Edwarda, když se ho Alice zeptala na nákupy. On je tak... Hrozný! To si nemohl vymyslet nějakou lepší výmluvu? Musel použít zrovna tu, kterou jsem měla přichystanou já? No jo, vím, že to nemohl tušit, ale tak já za to určitě nemůžu. A navíc... Měl si vymyslet jinou odpověď!

Jakmile jsem dojela domů, ani jsem se neobtěžovala pozdravit Charlieho, který byl mimochodem už doma, a zalezla rovnou do pokoje, kde na mě už čekal Scotty. S úsměvem jsem si k němu sedla na postel. Vím, že to bude znít divně, ale vyprávěla jsem mu, co vše se dnes ve škole dělo, ale především jsem mu vyprávěla o Edwardovi, jelikož jsem na něj měla stále vztek. A abych se uklidnila, vzala jsem Scottyho na vodítko a vyšla si s ním, zase, na procházku, abych si nějak uspořádala myšlenky. Jistě, stačilo na to přestat myslet, ale já vím, že i kdybych se snažila, stejně bych na něj stále myslela. To je ten můj problém, na idioty myslím v jednom kuse.

„Bello, počkej!“ ozval se ještě Charlie, když už jsem málem zavřela dveře od domu. Pootočila jsem se na něj a čekala, co bude chtít, ale neviděla jsem ho, až po chvíli se objevil v předsíni s pepřákem v ruce.

„Ale tati...“ snažila jsem se prostestovat, protože jsem pepřák po kapsách opravdu nosit nechtěla. Stejně mi ho vtisknul do ruky, i přes moje protesty a snahy mu ho vrátit zpátky do ruky.

„Žádný ale. Možná o tom ještě nevíš, ale tam venku teď něco nebo někdo řádí a já nechci, aby se ti něco stalo,“ dořekl, nečekal na mou odpověď a odešel, pravděpodobně do své ložnice. Povzdychla jsem si, ještě jednou se podívala na tu hroznou věc, kterou jsem si musela vzít s sebou. No počkat! Vždyť mám Scottyho, tak čeho bych se měla bát?

„Tati?“ zavolala jsem ještě směrem do ložnice, ale neozýval se. Opatrně, aby to Charlie nějak neslyšel, jsem pepřák položila na poličku vedle botníku a vyrazila na procházku. Okamžitě jsem šla rychleji, abych ještě nemusela poslouchat Charlieho, že si mám ten pepřák přeci jen vzít. Kdo by tak chtěl nosit s sebou pepřák? Někde po kapsách nebo rovnou v ruce? To určitě nechci a věřím, že ani nikdo jiný.

Nevím, jak dlouho jsem se procházela, ale vím, že se už začalo stmívat, proto jsem se už pomalu začala vracet tou cestou, kterou jsem sem přišla. Byla jsem asi někde v lese, protože kolem mě byly jen stromy, nic jiného. Ale mě to nevadilo, nevadilo mi ani, že Scotty skoro leží na zemi, jak je unavený. Procházku jsme potřebovali oba, jak Scotty kvůli vzduchu, tak i já kvůli utřídění myšlenek. A naštěstí se mi to docela podařilo. Do doby, kdy jsem nedošla domů a uviděla Charlieho s pepřákem v ruce.

„Isabello, co to má znamenat?!“ okřiknul mě okamžitě, co jsem za sebou zavřela dveře. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se otočila na zuřícího Charlieho.

„Promiň?“ zašeptala jsem skoro neslyšně, takže si nejsem jistá, jestli mě slyšel. Jeho obličej nabral ještě červěnější barvu než předtím, takže jsem už stoprocentně věděla, že mě určitě slyšel.

„Promiň?! Ty si myslíš, že když se omluvíš, že budu dělat, jako by se nic nestalo?!“ ozval se znovu, tentorkát ještě naštvaněji než před pouhou minutkou.

„Ale vždyť se nic nestalo! Tak proč se o mě pořád bojíš? Nejsem žádná malá holka, kterou bys musel pořád chránit před celým světem! Tati, už je mi sedmnáct let! Nemusíš se o mě bát jako o nějakou malou, pětiletou holku!“ rozkřikla jsem se na něj a jasně jsem viděla, jak se zarazil. Sice mi ho bylo líto, ale nemohla jsem to nechat jen tak. Přeci už se o sebe umím starat sama, tak nemusí kontrolovat každý můj krok, abych náhodou někde nezakopla a neodřela si náhodou koleno.

***

Charlie mě tak naštval, že jsem už na nic dneska neměla náladu, takže na Pronudu.cz jsem ani nepomyslela. Scotty hned usnul, takže jsem se jenom šla vysprchovat, abych se krapet uklidnila. Když jsem poté vyšla z koupelny, Charlie stál přede dveřmi se sklopeným pohledem.

„Promiň, Bells,“ zvednul hlavu a díval se mi do očí, „nevím, co to do mě vjelo. Opravdu nechci, aby se ti něco stalo. Teď, když zemřel můj blízký kamarád, o tebe mám velký strach. Podle informací, které mám, ho někdo zavraždil... Krutě...“ přiznal okamžitě, až jsem si začala nadávat, proč jsem se na něj předtím tak rozkřičela.

„To já se omlouvám,“ šeptla jsem pouze a obejmula ho, aby byl v pořádku. Ještě chvíli jsme byli spolu, ale chvilku potom jsem si šla už lehnout do postele, abych zítra ve škole náhodou neusla. To bych opravdu nerada. Než jsem usnula, má poslední myšlenka byla opravdu šťastná. Nemusím do školy nosit pepřák!

***

Ráno jsem si nebyla plně jistá, jestli už jsem ve škole, nebo jsem ještě pořád doma v posteli a spím. Protože to, co se dělo s Jessicou, nebylo normální. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale celý den se se mnou stále baví a co hůř, dokonce mě už neignoruje. A to je to nejhorší, co se kdy mohlo stát. Nebýt ignorovaná Jessicou je to stejné, jako být středem pozornosti. Takže je to vlastně docela zábava... Vždy ignorovaná Bella Swanová je najednou středem pozornosti.

Obzvláště na obědě se se mnou živě bavila, jako bychom byly nejlepší kamarádky už od dětsví. Přitom se známe docela krátkou dobu. Je pravda, že možná jsme se spolu bavily i jako malé, ale to já si už nepamatuji... Z dětství si pamatuji jen to, že jsem každou chvilkou byla někde jinde. Jednou zde, ve Forks, jindy s mámou ve Phoenixu. Opravdu skvělé vzpomínky...

Když už byl konečně konec obědu, moc šťastná z toho, že mám mít teď hodinu s Edwardem, jsem zrovna nebyla, ale je to o hodně lepší, než být znovu středem pozornosti po boku s Jessikou.

„Tak zatím,“ rozloučila jsem se přede dveřmi do počítačové učebny. Dneska jsme měli jít sem, nechápu proč. Rozhlédla jsem se po celé učebně a uviděla poslední volné místo vedle Edwarda. Mám to já ale dneska štěstí.

„Dobrý den, třído... Myslím, že bude nejlepší, když si budete dělat, co chcete,“ oznámil nám profesor a dál se věnoval svému notýsku před sebou. Celá třída začala okamžitě jásat a začali chodit na ty své stránky, jako Facobook, Twitter, ICQ... Jenže já šla někam úplně jinam...

Během chvilky jsem už byla na stránce Pronudu.cz a najížděla na chat. Překvapení mě čekalo, když tam byl i Drákula... Ale to mi nevadí, alespoň budu moct opustit myšlenky o mém spolužákovi, který sedí celý šťastný ze školy vedle mě.

Ahoj. Zřejmě nečekal na nic, protože mi ihned napsal. Pousmála jsem se a rozhodla se trošku si udělat srandu.

Ahoj, upíre, napsala jsem mu okamžitě a čekala, co odepíše, ale od Edwarda jsem uslyšela uchechtnuní.

„Co je?“ zeptala jsem se ho podezřele, prorože tohle nemohlo být normální... Podívala jsem se k němu a pak jsem si to uvědomila...

„Do pytle!“ vykřikla jsem přes celou učebnu, takže se všechna pozornost přesunula na mě. Okamžitě jsem sklopila pohled, ale stále jsem těkala pohledem z obrazovky na Edwarda. Tohle nemohla být pravda... Prosím, ať se teď probudím a zjistím, že tohle je jen noční můra, ze které se hned probudím.

„Děje se něco, slečno Swanová?“ ozval se hlas profesora od stolu, tak jsem rychle přemýšlela, co si vymyslet.

„No... Víte... Něco se mi tu asi seklo,“ vykoktala jsem ze sebe, jak jsem se snažila vymyslet nějakou lež. Profesor tomu uvěřil, takže si to namířil okamžitě ke mně. Vyděšeně jsem přemýšlela, co mám teď udělat.

„Vždyť vám to jede, slečno,“ okomentoval to profesor, jakmile ke mně přišel.

„Asi už je to v pořádku?“ navrhla jsem mu a čekala, jestli mi na to skočí.

„No tak dobře, příště už se prosím vyjadřujte trochu potišeji,“ poprosil mě ještě a poté se obrátil a vrátil se ke svému notýsku.

„Ehm... Můžu si ještě odskočit na záchod?“ zeptala jsem se pohotově a chválila se za to, že jsem na to přišla. Edwardova pohledu jsem si raději nevšímala, nechtěla jsem vidět, jak se tváří, a po profesorově přikývnutí jsem se odebrala na záchodky. U zrdcadla jsem se zastavila, rukama se opřela o umyvadlo a upřeně jsem se dívala na svůj vyděšený odraz. Jestli je to opravdu on... Jestli je to on, tak jsem v háji... Pěkně hlubokém.

Ještě asi pět minut jsem vydýchávala, co jsem se před chvíli dozvěděla, když mi to doklaplo. On... Já jsem mu psala o tom idiotovi... Nebo ne? Prosím, ať jsem mu nic takového nikdy nepsala.

Jakmile jsem se už docela uklidnila, tak jsem se vrátila zpátky do učebny, aby to nevypadalo podezřele. Okamžitě, co jsem si dosedla, jsem si všimla na obrazovce nové zprávy, hned několik. Od koho jiného, než od Drákuly.

Jak se máš?

Afrodito?

Jsi tu?

Tupě jsem zírala na obrazovku a nemohla tomu uvěřit... Mu to ještě nedoklaplo?! To je opravdu takový... Idiot? Panenko skákavá... Já se z toho snad zblázním... Štěstím! Začala jsem se smát tak nahlas, až se na mě profesor podíval stylem: „Ještě jednou a vyhodím vás!“. Omluvně jsem se na něj usmála a podívala se po Edwardovi, který se na mě mračil. Copak mu to opravdu nedošlo? Nechápavě jsem s úsměvem na rtech zakroutila hlavou a rozhodla se nechat Edward alias Drákulu, aby ještě chvilku potrápil svůj mozek. Tedy jestli tam nějaký ještě má.

Promiň, musela jsem si... Odskočit, přiznala jsem a čekala, jestli mu to už dojde. Nedošlo. Vedle mě se Edwardovi prsty rozběhly po klávesnici a chvilku poté mi přišla odpověď.

To je v pořádku. Jak se máš? zeptal se znovu. Jak se cítím? Teď?

Báječně! Co ty?

Co se stalo tak dobrého, že se máš báječně? přišlo mi okamžitě. Mám mu napovědět? Nebo ne? Ne! Koutkem oka jsem sledovala Edwarda, který sledoval mé prsty a čekal, až se rozběhnou po klávesnici. Tak co, má už podezření, chlapeček?

Ale nic, jen mám dneska docela štěstí... odepsala jsem mu a nechala větu nedokončenou. Edwardův pohled stále vysel na mých prstech, které teď klidně ležely na klávesnici.

Jo, taky si říkám... On má štěstí?

***

Až do konce hodiny jsme si psali a jak jsem zjistila, možná to není až tak hrozné zjištění. Třeba to bude teď lepší, když vím, že ten úžasný človíček, který mě vždy vyslechne, se mnou chodí do stejné školy a dokonce na stejnou hodinu.

Když nám profesor řekl, abychom to už vypnuli, oba dva zároveň jsme se odhlásili, ale on si toho zřejmě nevšiml. Pak jsem na to přišla... Co kdybych ho takhle... Trápila? Jo, to je skvělý nápad. Než na to přijde, tak uběhne opravdu dlouhá doba, tomu věřím. Ale to jsem se pravděpodobně spletla, protože přede dveřmi mě zastavila jeho slova.

„Uvidíme se zítra, Afordito,“ zašeptal jen pro mé uši, prošel kolem mě a zmizel mezi ostatními spolužáky, kteří se snažili usilovně dostat na parkoviště.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 22. kapitola: