Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 20. kapitola

28.10.2011 (16:15) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3460×

Bella

Do školy jsem přišla mezi prvními, takže jsem si v klidu sedla do lavice a pozorovala, co se děje za oknem. Jenže poté, co jsem uviděla přijíždět jeho, jsem svůj pohled od okna odvrátila a sledovala své prsty, které projížděly po lavici v různých obrazcích.

„Dobrý den, pane Cullene. Nejste tu nějak brzy?“ ozval se hlas profesora, ale stejně jsem hlavu nepozvedla. Neměla jsem náladu se na něj dívat, dneska opravdu ne. Ale... Co když není až tak špatný? Co když se chce jenom spřátelit, protože jsem tu nová? To je také možnost, tak proč mu to neusnadnit?

„A co vy? Taky se vás neptám, co tu děláte!“ odsekl mu naštvaně hrubý hlas, který vždy býval... Jemný. Je to vůbec on? Nemýlím se? Nemá dneska nějakou špatnou náladu, kvůli které se mnou konečně nebude mluvit?

„Ahoj,“ pípla jsem a vzápětí toho litovala. Co to dělám? Proč ho tu vůbec zdravím?! Jsem normální?

„Ahoj, máš se?“ zeptal se pohotově zase tím milým hlasem a moje myšlenky byly hned pryč. Byla jsem zase zpátky... Ta Bella, co se s ním pořád hádala, se zase vrátila zpátky.

„Teď už špatně!“ vyjela jsem na něj a nechtěla ani vědět, jak zareaguje.

„Co jsem, do háje, udělal?“ oplatil mi stejně a to už jsem k němu byla otočená celým tělem.

„Co? To čekáš, že ti ihned padnu kolem krku nebo co?“ křikla jsem na něj, nehledě na to, jestli nás někdo poslouchá. Nevydržela jsem to v sobě pořád dusit, potřebovala jsem se už konečně vykřičet.

„Ne! Jen jsem chtěl, abychom byli kamarádi, jestli ti to slovo něco říká!“ Tak kamarádi... To jako fakt? Dělá si ze mě srandu?! On se chce kamarádit se mnou? Tomu tak budu věřit! Už jsem mu chtěla odpovědět, ale někdo mě vyrušil.

„Edwarde?“ ozval se za námi strašně pisklavý hlas, který byl... Nesnesitelný. Otočila jsem se dozadu, abych si prohlédla tu osobu, co mi právě skočila do řeči, a vzápětí si uvědomila, že jsem ji už někde viděla... Ano... Včera na obědě, když jsem se hádala s tou druhou blondýnou. Tázavě jsem se na ni dívala a čekala, co z ní ještě vypadne, ale ona na mě nebrala ohled. Všímala si jenom toho pana dokonalého, který si myslí, že mu hned každá skočí kolem krku.

„Děje se něco, brouku?“ zeptala se ho, ale ten sledoval zase mě. Proč si z něj nevystřelit?

„Ano... Děje se něco, miláčku?“ oslovila jsem ho naoko mile, a tak přesládle, že musel každý poznat, že to myslím ironicky. Ale na tváři se mi usadil ten nejmilejší výraz, který jsem kdy dokázala vytvořit.

„Miláčku?!“ vykřikla na mě ta ženská a vypadala, že by mě nejraději odkopla někam na hodně vzdálenou planetu. S úsměvem jsem se na ni otočila.

„Ano. Vadí ti na tom snad něco?“ zeptala jsem se úplně v klidu, jako by se před chvílí nic nedělo. Její obličej se začal měnit... Její oči... Byly najednou černé... Nebo se mi to jen zdálo? Párkrát jsem raději zamrkala, abych ten pocit zahnala. Když jsem se na ni znovu podívala, její oči byly zase medové.

„Víš co, mě je to vlastně jedno,“ rezignovala jsem po chvíli... Nemám náladu se tu hádat s nějakou blbkou, když mám lepší věci na práci... Třeba... Třeba... No, teď nevím, ale určitě na ni nemám čas.

„Co si myslíš, že děláš?“ slyšela jsem jejího brouka, ale nevěnovala tomu nejmenší pozornost. Jejich rozhovor jsem slyšet nepotřebovala, to ať si řeší někde sami.

Po zbytek hodiny, když jsem se svým sousedem vůbec nepromluvila, se mé myšlenky usadily zase na jednom místě. Místě, jménem „Co když není tak špatný?“. Nemínila jsem ale na něj promluvit, protože to by se potom vrátila ta pravá Bella, která se mi líbí čím dál víc.

...

Když jsem došla na oběd, vzala jsem si tác s jídlem a šla si sednout k jedinému volnému stolu. Za chvíli jsem ucítila lehké poklepání na levé rameno. Pootočila jsem tím směrem hlavu, abych se mohla podívat, kdo mě to zase otravuje, ale vzápětí jsem se pousmála.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem svou novou... kamarádku. Ano, dá se to tak říct. Proč tak milá nemůže být i ta její protivná ségra?

„Bello... Je mi to blbé tě vyhazovat, ale nemohla by sis...“ začala, ale zarazila se a chvíli hleděla z okna. „Musím jít, za chvíli se uvidíme!“ rozloučila se a hned byla pryč. Chvíli jsem se dívala na dveře, kudy tak rychle utekla, ale poté jsem se zase věnovala jídlu.

Není nad to se jen tak zamyslet a nevnímat okolí. Poslední dobou jsem moc klidu neměla, takže jsem si ani nemohla odpočinout. Maximálně na chatu s Drákulou... Co teď asi dělá? Je taky ve škole, nebo už je touhle dobou dávno doma? Možná bych se tam večer mohla zase stavit, když jsem mu to včera slíbila... Páni... To je mi pěkné zjištění... Chybí mi. A to se mi často nestává, aby mi někdo vůbec chyběl. Nebo bych si mohla... Kdo mě zase otravuje?!

„Ano?!“ Prudce jsem se otočila, abych uviděla tu osobu, co mě vytrhla z myšlenek.

„Mohla by sis laskavě odsednout?“ Přede mnou stála ta blondýna ze včerejška, díky které jsem se pořádně pobavila. Měla lehce pozvednuté obočí, ruce zkřížené na hrudi a čekala, až se uráčím odejít. Jenže byla na omylu. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.

„Ne,“ odpověděla jsem, jako včera, klidně a očekávala její rozčílenou reakci. A dočkala jsem se.

„Ty náno jedna! Už včera jsem se kvůli tobě vytočila, nechtěj, abych ti něco udělala!“ zakřičela přes celou jídelnu, ale Alice ji zarazila dřív, než ke mně vůbec stihla udělat jeden krok.

„Nech ji, dneska bude sedět s námi,“ snažila se ji uklidnit, ale spíš to mělo opačný účinek.

„Ale -“

„Ne, Rosalie! Chci, aby dneska seděla s námi, tak to, prosím, respektuj,“ uzemnila ji a se svým tácem si sedla vedle mě. Rosalie se na mě nenávistivě dívala, jako by mě chtěla na místě zabít. Tohle nemám zapotřebí... Odvrátila jsem od ní pohled, vzala svůj tác a pomalu se zvedala, abych si sednula někam jinam. Zarazila mě Alicina ruka.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě zmateně, její oči jasně vyzařovaly smutek. Víte, jak vypadá psí pohled? Stačí se podívat na tu malou mršku Alice a už to víte.

„Pryč, tady nepotřebuji být,“ odpověděla bez špetky citu, otočila se a chtěla odejít.

„Proč bys nezůstala, zlatíčko?“ ozval se zase ten pisklavý hlas, který už nenávidím. S nenávistí jsem se na nic otočila a rozhodla se... Co bych pro tu milou dámu neudělala.

Sedla jsem si zpátky vedle Alice a nenápadně na ni mrkla. Když už jsem si ráno zkazila den, tak proč si ho alespoň teď nezlepšit? Ostatní si posedali na volná místa a celý stůl byl hned zaplněný. Začali se o něčem bavit, ale nevnímala jsem je... Stále jsem se dívala do očí nenáviděné osobě s pisklavým hlasem – nevím, jak se jmenuje – a nemínila uhnout. Ale stejně mě jejich rozhovor zaujal... Alespoň na chvíli.

„Edwarde, co budeš dneska odpoledne dělat?“ zeptala se ho Alice.

„No... Ještě nevím, proč?“ oplatil jí otázkou a Alice se zasmála.

„Nákupy!“ vykřikla se smíchem a celý stůl byl ihned zticha. Jenom Alice se stále smála.

„Já nemůžu, s Emmettem budeme... v lese,“ odpověděla vzápětí Rosalie a zmiňovaný Emmett ihned přitakal.

„Zlato, byli jsme tam včera,“ přesvědčoval ji... Asi její přítel.

„Jazzi, ty se mnou půjdeš vždycky,“ odpověděla mu rázně Alice a otočila se na zbývající pár... Edwarda a tu druhou blondýnu. Mě nepočítám...

„Já nemůžu, v televizi pojede... Romantický film...?“ sebrala odvahu blondýna a konec zvedla do otázky.

„Edwarde?“ zeptala se nadějně Alice, že alespoň on půjde.

„Promiň, jsem už na něco domluvený... Na počítači,“ dodal, když na něj všichni nechápavě koukali. Na počítači? Co by tam měl domluvený? Zatímco se na něj všichni nechápavě koukali, já jsem ho vraždila pohledem... Jak na počítači? To si nemůže najít vhodnější výmluvu?!

„A co ty, Bello? Ty bys nechtěla jít nakupovat?“ Usmívala se na mě jako sluníčko a málem jsem jí odpověděla ano, ale vzpomněla jsem si na Drákulu.

„Alice, ráda bych,“ začala jsem a její obličej se ještě víc rozzářil, „ale jsem s někým domluvená na internetu,“ dopověděla jsem, zamračila se na Edwarda, zvedla se od stolu, odnesla svůj tác a následně odešla na parkoviště. Jejich stolu jsem ještě věnovala poslední pohled a zachytila vystrašený pohled Edwarda... Co mu je?

Nasedla jsem do auta a hned vyjela domů, abych už měla konečně klid. Proč já se musím vždycky tak pobavit s tou rodinkou? Vykašlala jsem se na všechny myšlenky, co mi říkaly, abych se vrátila zpátky do té jídelny. Jasně, vrátím se tam a co pak? Budu poslouchat, jak jsem blbá, že si s někým píšu přes internetovou stránku, kde nikoho neznám? Že tam všude můžou být jen úchylové? To opravdu slyšet nepotřebuji.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 20. kapitola: