Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 16. kapitola

Pronudu.cz - 16. kapitolaJsem tu s další kapitolou nudy. Doufám, že se na mě nezlobíte, že mi to tak dlouho trvalo, ale nějak to vyšlo tak, že je to opravdu dlouhé. Bella se jede projet a druhý den jde do školy. Dopadne škola v pořádku, nebo se Belle něco stane? Jedině uvnitř... Prosím o komentáře :) patulka13

Bella

Vešla jsem do kanceláře, papír podala ženě za stolkem a vyrazila na svou první hodinu... Biologii.

Ani jsem moc nespěchala, ale to jsem asi měla. Na chodbě už nikdo nebyl, žádní žáci, ani učitelé. A teď ještě horší zpráva... Kde je moje učebna? To mi bude trvat, než ji najdu. V budově B... A já jsem v budově A. Tak to snad nebude daleko. Už zvonilo, takže když jsem vešla do učebny, naštěstí té správné, učitel už tam byl. Rychle jsem přešla k němu, abych se mu omluvila za pozdní příchod, a otočila jsem se směrem ke třídě. Jediné volné místo... Vedle anděla. Byla jsem ráda, ale zároveň nervózní. To si mám sednout k němu? Proč zrovna k němu? Lehce jsem se začervenala, když jsem si všimla, že mě také pozoruje. Ty jeho oči mě opravdu přitahovaly. Lehce jsem si skousla spodní ret... Vždyť jsem tu první den! Tohle přeci...

„Na co čekáte? Běžte si sednout, slečno Swanová,“ přerušil mé myšlenky učitel. Začervenala jsem se ještě víc.

„J-jistě. Omlouvám se,“ zareagovala jsem rychle a vydala se, teď už k naší, lavici. Po cestě jsem slyšela nějaké uchechtnutí, ale bylo mi to jedno. Jediné, co mě teď zajímalo, byl on... Najednou se posunul víc na svou část a já jsem nechápala... Pak jsem si uvědomila, že mi udělal víc místa.

„Děkuji,“ pípla jsem a snažila se dělat, že neexistuji. Proč zrovna já? Viděla jsem, jak se nadechl, ale nic neříkal. Raději jsem se na něj nedívala, nepotřebovala jsem být ještě víc červená. Koutkem oka jsem viděla, jak pootevřel ústa a najednou se do třídy vřítila malá dívka přibližně ve stejném věku jako já.

„Dobrý den, pane učiteli. Já jdu pro Edwarda. Doma se něco stalo a s panem ředitelem jsem mluvila... Můžeme odejít,“ vyhrkla, nečekala na jeho odpověď a říkala se k naší lavici. Chytla anděla – Edwarda – za ruku a beze slova odešla i s ním pryč. Všimla jsem si ještě něčeho na jeho očích... Černé jako uhel. Učitel na to nic neříkal a dál se věnoval výuce. Ale mě to zajímalo... Co se stalo? A jak je možné, že to té dívce prošlo? A kdo to vůbec je? Sakra! Proč mě to vůbec zajímá? Nějakým způsobem jsem chtěla vědět víc... Kdo byla ta dívka? Je možné, že by to byla jeho sestra? Nebo přítelkyně? Mě to nemá co zajímat! Ale stejně mé myšlenky pracovaly, co nejvíc to vůbec šlo, aby našly nějakou přijatelnou odpověď, která by mi sedla.

Po hodině biologie následovaly další hodiny, jako například trigonometrie, dějiny, tělocvik... A poté už konečně oběd. Jessica chtěla, abych si s ní sedla k jejich stolu. Mimochodem... Jessicu jsem potkala na hodině trigonometrie a na hodině dějin jsem potkala Angelu. Takovou milou dívku, která se nesnaží být výstřední a ve středu pozornosti... Jako Jessica.

Na obědě jsem si vzala tác s jídlem a šla za Jessicou, která směřovala směrem k přeplněnému stolu. To jsem zrovna nechtěla... Být středem pozornosti. Prosebně jsem se otočila dozadu na Angelu, ale ta se na mě povzbudivě usmála a nic neřekla. Ona mi nepomůže? Já nechci být středem celé pozornosti. A jako bych to neříkala, když jsme byly kousek od stolu, všichni u něj se podívali na nás. Přesněji řečeno na mě. Kluci se na mě dívali s obdivem a holky? Ty by mě nejraději zavraždily pouhým pohledem.

Jako by mi nestačilo, že už včera jsem byla ta hlavní atrakce na celé škole. Kluci se mě stále ptali, jestli bych s nimi někam nezašla, ale já jsem je šetrně odmítala. Neměla jsem náladu s nikým nikam chodit, teď jsem se chtěla soustředit na školu. Když už jsem na nové škole, tak ať nemám nějaké problémy.

Sedly jsme si ke stolu a stůl se dal zase do plného dění. Neochotně jsem odpovídala na další pozvání na rande nebo jen procházku od kluků, ale oni to stejně nevzdávali. Že prý ještě počkají, kdybych si to náhodou rozmyslela... Jestli se mě takhle budou ptát každý den, nevím, jestli bych to tu vydržela. Se zájmem jsem se podívala na jeden prázdný stůl, který nebyl plný ani včera... To tam nikdy nikdo nesedává? Otočila jsem se na Angelu a ta, jakoby mi četla myšlenky, mi odpověděla.

„Tam sedávají Cullenovi. Nevím, co na nich všichni vidí... Podle mě jsou jako ostatní, jen se straní,“ vysvětlila mi, ale já stále nechápala.

„Cullenovi? Kdo?“ zeptala jsem se a teď už se zájmem. Jessica zřejmě uslyšela náš rozhovor a zmateně se na mě podívala.

„Ty neznáš Cullenovy?“ Vykulila na mě oči a dokonce jsem si myslela, že by jí mohly i vypadnout... Neměla by se tak divit, jsem tu teprve druhý den.

„Ne, neznám. Nejsem tu tak dlouho jako ty,“ odvětila jsem jí a čekala, kdy se jedna z nich dá do vysvětlování. Jessica zakroutila hlavou, otočila se zase k ostatním a začala se s nimi o něčem bavit. Podívala jsem se tedy na Angelu a ta mi ochotně začala vysvětlovat.

„Jsou to adoptované děti doktora Cullena a jeho ženy. Přistěhovali se před dvěma lety, ale nikdy si nikoho nevšímali. Od všech se straní a ostatní tak odrazují. Nebaví se s ostatními a ostatní je považují za divné,“ vysvětlila a já jsem začala chápat. Takže jsou jiní... „A Jessicy si nevšímej, Edward ji totiž už třikrát odmítl,“ pošeptala mi ještě, ale tak, aby to ona neslyšela.

„Kdo?“ zeptala jsem se znovu. Jenže pak jsem si to asi uvědomila... Edward? Tak se jmenoval ten anděl... Angela si povzdechla a zakroutila nade mnou hlavou... Já za to nemůžu!

„Edward Cullen. Toho bys asi nepřehlédla. A myslím, že podle toho, co tu Lauren říká,“ poukázala na Lauren šeptající něco Jessice, „jsi s ním seděla na hodině biologie,“ dořekla a mě tím potvrdila mou domněnku. Je to ten můj soused... Anděl a idiot v jednom. Protože jak jsem si uvědomila, tak ten idiot, co řídil to auto na parkovišti, ten co na mě troubil, je právě on. Opravdu vražedná kombinace. Může se tohle stát někomu jinému, než mě? Asi ne...

Po škole jsem už jela domů a přemýšlela, co teď budu dělat. Napadlo mě, že bych se mohla podívat na chat...Třeba už tam Drákula bude.

Když jsem dojela domů, bylo mi horko, protože se hodně oteplilo. Sice nesvítilo slunce, ale i přesto bylo teplo, vítr skoro nefoukal. Otevřela jsem dveře a hned se lekla. Scotty na mě skočil a já jsem to právě nečekala. Jak je to možné?  Vítá mě takhle pokaždé, takže se divím, že jsem si ještě nezvykla.

Chvíli jsem si s ním hrála, aby nebyl tak sám a pak jsem se vydala po schodech nahoru, do svého pokoje. Hm... Venku je tak krásně, zajedu si na pláž... To je dobrý nápad! Ale ještě ten chat...

Zapnula jsem počítač, co byl na stole, a čekala, až najede. Po dlouhém čekání už konečně načetl, tak jsem se hned podívala na chat. Doufala jsem, že tam bude a... Nebyl. Zklamaně jsem chat zase vypnula a následně i celý počítač. Scottyho jsem ještě pohladila, dala mu vše, co potřebuje – vodu a granule –  a sedla si do auta. No počkat... Je tu vůbec někde pláž? Něco mi říká, že ano... Vždyť jsem tam jako malá s tátou chodila... Jo! La Push! Oddechla jsem si, když jsem si vzpomněla, kde to vůbec je, a rozjela se tím směrem.

Asi po deseti minutách jsem dorazila na pláž a byla okouzlena... zrovna byl západ slunce, ani nevím, jak rychle to mohlo uběhnout, ale byla to nádhera... Ta nejhezčí věc, co jsem kdy viděla... Spokojeně jsem si sednula do písku a opřela se o lokty. Zadívala jsem se na slunce, jak se pomalu a opatrně posouvá níž a níž... Přemýšlela jsem o Edwardovi. Nějak zvláštně mě to k němu přitahovalo, ale zároveň jsem ho nenáviděla. Tohle já nechápu... Jak mohu člověka mít ráda, ale zároveň ho nenávidět? Já jsem opravdu divná...

Krásně se mi odpočívalo, slunce už bylo za obzorem, hvězdy už pomalu vykukovaly zpoza mraků, voda krásně šuměla, ptáci zpívali, kroky se přibližovaly ke mně. Prostě nádherně strávený podvečer... No počkat. Kroky?

Rychle jsem se otočila a uviděla nějakou postavu, co se ke mně přibližovala. Lekla jsem se, kdo to je, a mé srdce běželo maraton. Myšlenky se snažily vymyslet nějaký způsob jak utéct, nebo cokoliv udělat... Jen zjistit, co po mně ta postava chce. Vyskočila jsem na nohy a začala couvat, jenže kousek za mnou byla voda, takže jsem dál nemohla. Moc daleko bych neutekla, protože je jasné, že já bych zakopla, ještě než bych se vůbec stačila rozběhnout.

Co teď? Postava se ještě víc přibližovala a já jsem zjistila, že je to nějaký muž... Nebyl ani mladý, ale ani starý. Čím víc se ke mně přibližoval, tím víc jsem couvala, až jsem narazila na vodu. Myslela jsem si, že mé srdce už takový nápor nesnese a prostě přestane pracovat, ale mýlila jsem se... Tlouklo ještě rychleji, než dřív.

„Neboj se mě, zlatíčko,“ promluvil ten muž... Měl docela příjemný hlas. Ale na to jsem hned zapomněla, protože se stále víc přibližoval a v ruce něco třímal. Lekla jsem se, že je to nůž, tak jsem začala stále víc couvat, voda mi smáčela nohy, ale mně to nevadilo... Chtěla jsem odtud utéct... Jak mě vůbec napadlo, jít sem v tuhle dobu, když se stmívá?

„Prosím, nechte mě,“ šeptala jsem vystrašeně, ale ten muž na to nedbal a ještě víc se přibližoval. Byl už v mé blízkosti, takže jsem poznala, co to měl v ruce, a oddechla si. Jenom baterka, nic víc. Taky už byla noc, takže se nedivím. Noc? Charlie bude mít strach!

Muž baterku rozsvítil a namířil mi ji přímo do očí a hýbal s ní od jednoho oka k druhému. Jako by mi je prohlížel, jestli jsem v pořádku... Ale to by bylo divné. Voda se stále zvedala a já jsem se začala opravdu bát. Sice mi ten muž – možná – nic nechce udělat, ale i přesto... A ještě k tomu mi začala být zima, protože jsem na sobě měla jen slabé tričko. Muž došel až ke mně a baterkou mi svítil těsně u očí, mě z toho bolela hlava, tak jsem se snažila jakkoliv uhnout, ale jako by mi někdo tu hlavu držel, to nešlo. Na chvíli jsem zavřela oči, a když jsem je otevřela, ležela jsem na zemi.

Nade mnou nebylo nic jiného, než jen nebe zaseté hvězdami. Viditelně jsem si oddechla, že to vše se mi jen a jen zdálo,  i když tedy dobrý sny. Chlápek, co jde ke mně s baterkou v ruce, mi začne svítit do očí. To jsem nějak nepochopila...

Byla nádherná noc a mě se to tu nechtělo opouštět, ale už jsem opravdu musela domů. Táta se po mně bude shánět, a když mě nenajde, nebo se mi nedovolá, tak bude opravdu na nervy vyděšený, co se mnou je. Protože jak jsem později zjistila, mám od něj pět zmeškaných hovorů. Copak já mohu za to, že mám tak tvrdý spánek?

Pomalu jsem se zvedla z písku a neochotně se naposledy podívala na hvězdy a jejich odlesky ve vodě. Byl to opravdu nejhezčí pohled... Zítra se tu musím zase vrátit. Vzala jsem si boty, co jsem měla kousek od sebe a následně se vydala ke svému autu. Ještě chvíli jsem se dívala na hvězdy, ale hned na to jsem se rozjela směrem domů.

Když jsem dojela domů, Charlie byl v obýváku u televize a díval se asi na fotbal. Jenže jakmile slyšel bouchnout dveře, okamžitě se otočil mým směrem a začalo přesně to, v co jsem čekala.

„Isabello! Kdes byla?!“ začal okamžitě s otázkami.

„Promiň, jela jsem na pláž a tam jsem na chvilku usnula. A když jsem se probudila, byla už noc, tak jsem jela zase domů,“ odpovídala jsem mu automaticky svou nacvičenou řeč, co mu řeknu. Charlie si mě chvíli nedůvěřivě měřil, ale poté mi to odkýval a šel zase do obýváku.

„Tak to bylo lehký,“ zamumlala jsem si pro sebe a doufala, že on to už neslyšel. Marně.

„Slyšel jsem to, a jestli chceš, klidně tě ještě mohu zpovídat,“ odvětil, sednul si na gauč a už plně se věnoval televizi. Nevědomky jsem protočila oči a vydala se k sobě do pokoje, kde jsem se převlékla a hned vlezla do koupelny. Jediný, co jsem teď potřebovala, byla teplá sprcha... Ta mě dokáže uklidnit, protože ten sen... Nevím, co po mně ten muž chtěl, ale stejně se mi to ani za nic nelíbilo.

Během sprchy jsem nechala své myšlenky volně poletovat, nechtěla jsem teď na nic myslet, jen si užívat ten krásný pocit pod sprchou. Jenže myšlenky v mé hlavě si samy utvářely různé otázky, takže jsem o nich začala přemýšlet. A to jsem zrovna nechtěla, chtěla jsem mít do konce tohoto dne klid.

Vylezla jsem ze sprchy, obmotala si kolem těla ručník a vydala se zase do pokoje, kde jsem si na sebe oblékla své pyžamo a zalehla hned do postele. Scotty už ležel u postele, takže jsem mohla v klidu usnout. Snažila jsem se uvolnit svůj mozek, aby přestal pracovat, a povedlo se mi to. Konečně jsem začala usínat s prázdnou hlavou, bez otázek, jenže sekundu před usnutím, jsem si vzpomněla na Edwarda a bylo to. Mé sny patřily jen a jen jemu...

Ráno jsem se probudila celkem brzo, protože venku byla stále tma. A důvod, proč jsem se probudila? Scotty... začal vedle mě štěkat. To musí vstávat tak brzo? Ospale jsem nahmatala lampička a rozsvítila ji, abych se podívala, kolik je. Super, čtyři hodiny ráno. Takže to mám ještě... Tři a půl hodiny čas? Co budu celou dobu dělat?

Vstala jsem a sešla dolů se Scottym v patách. Nabrala jsem mu do misky granule, do druhé misky mu nalila vodu a vyšla schody do koupelny. Když jsem se uviděla v zrcadle, zhrozila jsem se... tohle jsem já? No tak to mám štěstí, že mám tolik času se sebou něco udělat. Ta... Ani dívka se to nedalo nazvat. Vypadala jsem opravdu hrozně, ale snad s tím něco udělám.

Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, načesala si je a bylo vidět, že je mám lehce vlnité. Vzala jsem si natáčky a přemýšlela, jestli by mi to opravdu slušelo... Usoudila jsem, že by mi změna jedině prospěla, tak jsem si je nandala a mezitím si nějak upravila obličej. Na víčka jsem si nanesla lehké modré stíny, k tomu si dala černou tužku na oči, řasenku jsem nepotřebovala. Řasy mám už od malička husté a tmavé a problém mi to nikdy nedělalo. Akorát jsem byla ráda, že nemusím používat řasenku.

Natáčky jsem si z vlasů sundala a nějak si je upravila, aby to nevypadalo divně. Po usilovném snažení se mi to konečně povedlo a já se spokojeně znovu podívala do zrcadla. Dalo mi to práci, ale jak jsem si myslela, opravdu mi změna neuškodila. Tenhle účes bych si mohla dělat častěji, hodně se mi líbil.

Poté jsem se vydala do pokoje a zpozorněla… Dole v obýváku jsem slyšela nějaké šramocení a lekla jsem se, že je to nějaký zloděj. Jenže jak jsem následně zjistila, byl to už Charlie a chystal se do práce. Bylo půl šesté ráno, takže trochu času už mám zabitého. Co s tím zbytkem? Ještě stále mi zbývají dvě hodiny času.

Chvíli jsem si povídala s Charliem, ale když odjel do práce, šla jsem zpátky do pokoje, kde jsem si sednula na postel a přemýšlela, co teď. Sledovala jsem své ruce a stále na nic nemohla přijít... Co kdybych si nalakovala nehty? Ale ne, to by bylo divné... Ale zas... Proč by ne? Otevřela jsem si šuplík, kde jsem měla naskládané nějaké laky na nehty a přemýšlela. Červený? Ten je moc sytý. Růžový? Moc holčičí. Černý? Moc tmavý. Zelený? Ten je zas divný. Světle modrý? Hm... Ten by už možná šel.

Seděla jsem na posteli a dívala se na tu věc, co si mám právě natřít na své nehty. Opravdu to mám udělat? Co když budu vypadat divně? Kašlu na to, když změna, tak ať je aspoň pořádná! Otevřela jsem lahvičku s lakem a dramaticky pomalu se štětečkem jela k jenom nehtu... Opatrně jsem ten jeden nehet natřela a raději se na to ani nechtěla podívat. Ale rozhodla jsem se, že pokud se mi to bude líbit, nebudu váhat a natřu si všechny nehty. Podívala jsem se lehce jedním okem, pak i druhým okem a rozhodla se... Je to krásná barva, je rozhodnuto, a tak jsem si nalakovala i zbytek nehtů.

Když jsem už konečně skončila, nechala jsem to zaschnout, abych si to ještě někde nesetřela, a pak se na to podívala. A musela jsem uznat, že to není až tak divný, jak jsem si ze začátku myslela. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je už sedm hodin, takže jsem se odebrala ke své skříni, kde jsem si vybrala nějaké oblečení.

Když jsem se později podívala, co jsem si to vůbec vzala, udivilo mě, když jsem na sobě měla modré šaty. Teď? Šaty? Co se to se mnou děje? Venku je tady – podívala jsem se z okna – asi dvacet stupňů a já si vezmu šaty. Sice nesvítí slunce, je dokonce hezky, ale i tak... já a šaty? To je vražedná kombinace. Zvláště u mě. Snad to nebude tak špatný... Jak už jsem se rozhodla. Když změna, tak přeci pořádná!

Když jsem v půl osmé vyšla z domu už nachystaná, ani jsem se raději na sebe nedívala, jak vypadám. Vlasy kudrnaté, oči namalované, nehty nalakované na modro, modré šaty a k tomu to nejhorší... Boty na podpatku. Nechápu, jak jsem si na sebe něco takového mohla vůbec někdy vzít. Snad se mi ve škole nic nestane a já v pořádku dojedu domů.

Jakmile jsem dojela na školní parkoviště, naposledy jsem se zhluboka nadechla a vystoupila z auta. Zrovna v tuhle chvíli jsem se proklínala za to, že jsem se sebou vůbec něco udělala. Proč jsem vše nenechala při starém? Nemusela jsem být středem pozornosti... A to od všech. Kluci se na mě dívali s otevřenými ústy, div jim neodkapávaly sliny, a holky mě chtěly jako vždy zabít pohledem.

Snažila jsem se ty jejich pohledy nevnímat a šla rovnou do třídy, zrovna jsem měla dějiny. Seděla jsem s Angelou, jedinou holkou, co se mě nesnažila jakkoliv zabít. Tu jsem měla opravdu ráda. Šla jsem pomalu, hlavně abych nezakopla, s podpatky mi to zrovna nejlépe nikdy nešlo.

Naštěstí v pořádku jsem došla na svou hodinu, aniž by se mi něco stalo. Jen co jsem vešla do třídy, všechny pohledy se stočily zase na koho jiného než na mě. Dosedla jsem do své lavice, kde už seděla i Angela, a jen očekávala, kdy se ty jejich pohledy konečně budou věnovat někomu nebo něčemu jinému než mně samotné.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Angelu vedle sebe, která mě také sledovala. „Angee?“ zeptala jsem se jí opatrně, když stále neodpovídala.

„Promiň, ahoj. Já jen... Jsi to opravdu ty?“ žasla nade mnou a mě to ani neudivovalo. Pro příště vím, že nic takového si do školy už brát nebudu. A z těch bot mě budou pěkně bolet nohy...

„Jo, bohužel, jsem to já. To víš, ráno jsem měla hodně času a neměla jsem co dělat... A dopadlo to takhle.“ Poukázala jsem na sebe a u toho se zakřenila.

„Ale sluší ti to,“ poznamenala Angee a hned na to vešel do třídy učitel.

Až do konce hodiny jsem se nezbavila otravných pohledů mých spolužáků a věřte tomu, nebo ne, ale dokonce i učitel mě sledoval. A to nebylo zrovna příjemné zjištění...

Po hodině jsem se odebrala na svou další hodinu, biologii. Ale moc se mi tam opravdu nechtělo... Představa, že bych spadla díky podpatkům přímo u naší lavice... A před Edwardem. Bohužel jsem opravdu na tu hodinu musela, a tak jsem, až neochotně, došla do třídy. Naštěstí tam ještě skoro nikdo nebyl, tak jsem si sedla na své místo a čekala, až zazvoní.

Asi po pěti minutách už byla třída plná, až na mého souseda, který přišel jako mezi posledními. A jeho reakce? Jako u každého... Dlouhé zírání. Jak já to nesnáším! Dosedl si vedle mě na své místo a stále se na mě díval, a aby to nestačilo, mé tváře začínaly nabírat rudou barvu... Ostatně, jako vždy u mě.

Po celou hodinu mě jen sledoval a nevím, zda se mi to jen zdálo, ale měl čím dál tmavší oči. Na konci hodiny jsem to už nevydržela, a když se nám učitel moc nevěnoval, otočila jsem se na něj.

„Je něco, co se ti na mně nelíbí?“ přešla jsem rovnou k věci, neměla jsem na nic náladu. Zřejmě to ode mě nečekal, protože se neklidně zavrtěl na židli.

„Ne, proč?“ zeptal se nazpátek a čekal, co odpovím.

„No, že mě celou hodinu sleduješ!“ oplatila jsem mu a ve mně to opravdu vřelo. Teď jsem měla obličej rudý od toho vzteku, co jsem od rána v sobě udržovala.

„Pokud sis ještě nevšimla, sleduje tě celá třída,“ sdělil mi klidně s připitomělým úsměvem na tváři. Vzápětí mu ale ten jeho úsměv zmizel, když uviděl můj obličej, jak se můj obličej čím dál víc červenal, pokud to ještě víc šlo.

„Všimla jsem si toho, ale nemám zapotřebí, abys na mě zíral ty!“ vykřikla jsem do tiché třídy, protože všichni poslouchali náš rozhovor. Učitel si do toho teď nevšímal, ale po té mé větě už zareagoval.

„A dost! Jestli máte problémy, vyřiď te si je spolu o přestávce!“ ukončil naše dohadování, otočil se k tabuli a očekával, že všichni budou už dávat pozor, včetně nás dvou. Ale to se spletl, protože já jsem to jen tak nechat nechtěla. A zbytek třídy nás stejně dál pozoroval, přesněji řečeno sledovali mě.

„A proč ti ode mě vadí?“ ptal se dál a vztek uvnitř mě rostl ještě víc.

„Protože mi to prostě vadí!“ vztekle jsem se na něj ohradila a snažila se nevnímat jeho pohledy. Ale něco mě na něm udivovalo... Nedíval se na mě stejně jako ostatní, díval se na mě jako kdyby mě... Uznával. Vím, zní to šíleně, ale mě to tak prostě přišlo.

Do konce hodiny jsem se o tom už bavit nechtěla, tak jsem sledovala učitele, ale stejně mi to nepomohlo, protože jsem ho plně vnímala. Po hodině jsem hned co nejrychleji vylítla ze třídy, samozřejmě mezi prvními.

Další hodiny probíhaly stejně jako ta první a já jsem si jen přála, kdy už budu moct jen domů. Jenže ještě tu byl malý zádrhel... Oběd... Jídelna... Plná místnost lidí. No co, nějak to snad zvládnu.

Nastal čas oběda a zároveň i ta nejhorší část dne. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do jídelny, naštěstí už se na mě všichni tak moc nedívali, spíš jen polovina jídelny, převážně kluci. Vzala jsem si tác se svým jídlem a šla směrem ke stolu, kde sedělo nejvíc lidí, ale nakonec jsem to ještě otočila a sedla si k prázdnému stolu. Snad nevadí, že dneska chci sedět sama. Angela šla hned směrem ke mně, ale záporně jsem kývala hlavou, aby nechodila, tak si sedla k Jessice. Pustila jsem se do svého jídla, když se přede mě postavila nějaká blondýna. Tázavě jsem se na ni podívala.

„Dovolíš?“ zeptala se naštvaně, ale já jsem to ignorovala. „Tady sedíme my,“ dořekla a poukázala na svou rodinu, která šla směrem sem.

„Tak tady sedíte, dneska tu sedím já,“ odpálkovala jsem ji s úsměvem a dál se věnovala svému jídlu.

„Cože? Asi jsem ti nerozuměla.“ Vypadala opravdu naštvaně, ale bylo mi to opravdu jedno.

„Slyšela jsi dobře, dneska tu sedím já,“ zopakovala jsem jí svou odpověď.

„Ta holka se mi líbí!“ ozval se nějaký hromotluk kousek za ní a za to od ní dostal pohlavek. Zakřenila jsem se na něj a dál si jich nevšímala... Jenže ta blondýna to asi tak nechtěla nechat.

„Fajn, chtěla jsem ti to říct po dobrém, ale když to nejde,“ začala a očekávala, že se snad budu bát a odejdu. Když viděla, že nehodlám jen tak odejít, pokračovala. „Vypadni, tady sedíme my!“ vřeštěla na mě a já jsem měla co dělat, abych se nezačala smát. Skrývala jsem úsměv, ale stejně to nešlo.

„Jak už jsem řekla, dneska tu sedím já.“ Usmála jsem se na ni sladce a ignorovala ji. Stále se snažila mě jakkoliv vyhodit, ale prostě jsem se nedala. Nějaká malá dívka, ta, co Edwarda včera odvlekla z hodiny pryč, se ji snažila klidnit. Pak přišla ke mně.

„Hele, nechtěj Rose opravdu naštvat,“ varovala mě, ale zároveň se na mě usmívala.

„Myslíš tu blondýnu támhle?“ Ukázala jsem za její záda na Rose, která mě vraždila pohledem.

„Jo, přesně tuhle. Mimochodem, jsem Alice,“ představila se mi a já se jenom divila... jedna mě chce vyhodit, druhá se mi představuje... Nějaký divný.

„Jo, já Bella.“ Podala jsem jí ruku a usmála se na ni.

„A opravdu ti to sluší, kdo ti s tím pomáhal?“ ptala se hned na moje oblečení a vše k tomu. Kdo mi s tím pomáhal? To si myslí, že bych tohle nedokázala sama?

„Nikdo mi s tím nepomáhal, všechno jsem si vybrala sama. A pokud mě omluvíš, už musím jít.“ Zvedla jsem se od stolu, prosmýkla se kolem ní a přešla k té blondýně a sladce se na ni zase usmála.

„Už máš volný stůl, blondýno,“ řekla jsem jí, zakřenila se na toho hromotluka za ní a odešla pryč z jídelny. Sednula jsem si do auta a hned vyjela domů, kde jsem si mohla konečně sundat ty prokleté podpatky.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 16. kapitola:

 1 2 3   Další »
26.04.2012 [14:22]

VerCullenPání... Tahle kapitola byla (a stále je :D) skutečně perfektní! Emoticon Emoticon
Hodně mě okouzlila ta délka, já bych asi nikdy nic tak dlouhého nenapsala. Zpracování bylo taky fajn, Belliny úvahy nad laky na nehty, to byl zážitek! Emoticon Emoticon Emoticon
Moc holčičí, moc tmavý, moc divný... Emoticon Jestli si nepamatujete, tak tohly byly některé její myšlenky, co se těch laků týká, abyste si nemyslely, že to je moje hodnocení kapitoly. Emoticon Emoticon
Bella v jídelně jako docela jela. Emoticon
A ten sen na pláži... Chlap měl baterku a svítil mi sní do očí, ou ou, jak já se jen bála, že mi ta baterka sežehne duši... Emoticon
Jdu na další kapitolu, jen mi je líto, že tu není odkaz. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. Wera
12.04.2012 [9:17]

Wera Emoticon Emoticon

23. TonQa
25.11.2011 [21:14]

TonQa Emoticon Emoticon Emoticon

22. Ace
10.11.2011 [22:08]

AceAhoj, skvěla kapitola, skvělá povídka. Ale nejvíc mě pobavila scénka u stolu v jídelně. Ale víc by se líbila Tanya, která chce vyhodit Bellu od stolu a Rosalie se jí zastane, bylo by to ještě větší vzrušení, dvě bohyně o jednoho boha.

21. mňamka
01.10.2011 [10:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. lelus
22.09.2011 [21:16]

neviem sa dočkat dalšej kapitoly:D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2011 [1:14]

AfroditaAliceCullenTak to bylo dokonalý, hned se mi půjde líp do školy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon už aby byli spolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. NissiBell
01.09.2011 [21:03]

dokonalost! Do něj Bello!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.09.2011 [14:57]

MatikEsmeCullenTak toto nemalo chybu.... Kapitolu som si prečítala na mobile, ale nedalo mi to dať iba taký obyčajný komentár typu: Krásne, vážne sa ti to podarilo... A blá blá blá ...
Tak som teraz tu na počítači, aby som ti vyjadrila svoj názor.
1. Kapitola bezchybná !!! (Nemám na mysli pravopis, v tom sa ja nevynááám, ale myslím, že to bolo aj z toho hľadiska)
2. Tomu jej snu som nejako nerozumela, tak ako ona Emoticon Už som čakala že tam príde Jacob alebo niekto s La Push, ale som rada že to bol len sen, a nezamotal sa tam nikto zo smečky alebo niekto od nich Emoticon Emoticon Emoticon
3. To ako Bella vyletela na Edwarda v triede bolo super ... Vadi jej čumenie od neho Emoticon Emoticon
4. ROSALIE !!! No SUPER ... Tu sedíme mi ... No ale dnes tu sedím ja !!! Ja som mala dosť ... Som to čítala večer a som sa bála, že normálne rodičov zobudím a to by bolo zle ...
5. Dúfam, že s Alice a Belli budú kamarátky Emoticon Už sa predstavili, len aby to tak pokračovalo Emoticon Emoticon
6. Kapitola ---> Krááásna Krááásna Krááásna Emoticon Emoticon Emoticon

Upsss ... Som sa tu nejako rozpísala ... No čo už ... Už končííím ... A ešte raz opakujem, aby si nezabudla, bolo to kráásne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. BellaEdward
01.09.2011 [10:37]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!