Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 15. kapitola

22.08.2011 (16:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3488×

Koukal jsem, jak vešla do kanceláře. Tím, že zmizela za dveřmi a neměl jsem ji na očích, mi pomohla. Sice jsem ji měl pořád v hlavě, ale vůně nebyla tak intenzivní a neměl jsem výhled na její štíhlý krk. Víčka jsem stiskl těsně k sobě a zhluboka polkl. Snažil jsem se potlačit škrábání v krku a trochu se to podařilo. Vzápětí Jasper povolil svůj stisk.

„Zvládneš to?“ Malý skřítek v podobě mé sestry se mě ptal na otázku, na kterou jsem nemohl odpovědět… Zvládnu to? Ublížím jí nebo se udržím a neublížím jí? Co je vlastně zač? Jak to, že jsem neslyšel její myšlenky? Třeba na nic nemyslela… Blbost! Každý vždy na něco myslí, i když si to neuvědomuje…

„Neslyšel jsem ji…“

„Co?“ Jako první zareagoval Jasper a hned po něm jeho žena.

„Jak to myslíš?“

„Neslyším ji… Její myšlenky. Prostě ticho!“

Pomalu se ve mně vzbouzel vztek. Proč ji neslyším? Je něco se mnou nebo s ní? Poprvé ve svém upírském životě jsem pocítil bezmoc vůči nějakému člověku…

„To nic, zlato… Hezky půjdeme na hodinu. Až se vrátíme, tak to probereme s Carlislem,“ s milým úsměvem řekla Tanya. Snad kdyby to nebyla ona, tak je to milé. Kdybych jí nečetl myšlenky, tak bych si myslel, že se mě snaží utěšit… Však je to ona a vím, že to dělá jenom proto, aby všem ukázala, že jsem její.

„Hm,“ zabručel jsem nazpět a vydal se ke škole.

Čím víc jsem se blížil, tím čistší byl vzduch. Žádná hnědovláska a její krásná a hlavně dráždivá vůně. Užíval jsem si to. Zhluboka jsem dýchal. Ta volnost… Na tváři se mi vytvořil šťastný a spokojený úsměv. Podle myšlenek ostatních spolužáků jsem si něco šlehnul, nebo jsem se něčeho několikaprocentního napil. Pár přihlížejících mužské části se dokonce radovalo. Chystalo se jít za nejbližším učitelem, nebo dokonce se rozběhnout za ředitelem.

Ignoroval jsem jejich myšlenky a zabočil do třídy. První hodina byla biologie. Pro mě nudný, ale přesto poutavý předmět. Za posledních sto let se objevuje pořád něco nového. Navíc jeden z mála předmětů, kde jsem seděl sám. Kluci si ke mně sednout odmítali a holky jsem se snažil co nejemněji vyhodit… Nejvíce to zamrzelo Jessicu Stanleyovou. Ta se mě snaží dostat už od prvního dne, co jsme se sem přestěhovali… Upír by si řekl, že ji to během pár let přejde… a ono nic!

„Tak, třído…“ vyrušil mě z úvah přicházející učitel. Po těchto slovech se odmlčel, přešel ke katedře a položil si na ni své věci. Hned na to se do třídy vyřítila dívka. Stoupla si k učiteli, omluvila se za pozdní příchod a otočila se směrem ke mně. Upírala na mě svá hnědá, čokoládová očka. Poznal jsem v nich zmatenost a… radost? Nechal jsem to být a rozhodl se pokračovat v průzkumu… Tváře měla lehce načervenalé. Asi z té zimy? Nebo utíkala? Pousmál jsem se a stále ji hypnotizoval pohledem. Lehce si kousala spodní ret. Působila zmateně, ale naprosto kouzelně. Měl jsem pocit, že se mi točí hlava…

„Na co čekáte? Běžte si sednout, slečno Swanová,“ vyzval ji učitel.

„J-jistě. Omlouvám se.“ Přestože zareagovala téměř okamžitě, tak se jí dostalo posměšné uchechnutí od Lauren. Nikdy mi ta holka nebyla sympatická a teď? Nikdo se nebude smát tomuto andělovi!

Její kroky směřovaly k mé lavici. Trochu jsem se posunul a udělal jí víc místa.

„Děkuji,“ pípla.

Nadechl jsem se k odpovědi, ale to jsem neměl… Mou mysl omámila její nádherná vůně. Oči jsem musel mít černé jako úhel a krk mi spalovaly tíživé plameny. Cítil jsem netrpělivý jed v mých ústech. Zatoužil jsem ochutnat alespoň jednu kapku krve… Neslyšně, pro lidské ucho, jsem zavrčel a pootevřel pusu.

„Dobrý den, pane učiteli. Já jdu pro Edwarda. Doma se něco stalo a s panem ředitelem jsem mluvila… Můžeme odejít.“ Alice nečekala na jeho odpověď, rychle běžela k naší lavici, popadla mě za ruku a doslova mě táhla za třídy.

Trochu jsem sebou cukal. Nechtěl jsem jít. Chtěl jsem konečně ochutnat. Když jednou podlehnu svému démonu a rozhodnu se znovu ochutnat lidskou, tak sladkou krev, tak se přiřítí má sestra a vše zkazí! Cítil jsem v sobě vztek… Jen, co se za námi zavřely dveře, tak jsem ji přitlačil ke stěně a zavrčel.

„Edwarde!“ vykřikla vyděšeně. Na to jsem znovu zavrčel.

„Uklidni se… Přeci bys ji nechtěl zabít.“ V jejích očích jsem spatřil zděšení. Neměla by šanci se mi ubránit. Stačilo by pouze…

„Ne!“ Ocitl jsem se na druhém konci chodby. Ihned se přede mnou objevil Emmett. Rozhlídl jsem se a uviděl toho, díky komu ležím na zemi – Jaspera. Držel Alice v náruči a slabě jsem slyšel slova útěchy a urážky na mou osobu. V tu chvíli jakoby do mě uhodil blesk. Co jsem to udělal?! Ona se mi snažila pomoct… Ona mě zachránila a já? Já na ni zaútočil… Jsem zrůda!

Rychle jsem vstal a tentokrát jsem se zděšeně koukal já. Ustoupil jsem o krok do zadu, ale do něčeho jsem vrazil. Rychle jsem uskočil, ale tím vyvolal reakci u mých sourozenců. Všichni se obraně přikrčili a Jasper kryl i Alice. Ta však ustoupila a udělala krok ke mně.

„Už je to dobrý… Pojď, Edwarde, půjdeme na lov, jo?“

Je toto možné? Já na ni zaútočím, chystal jsem se ji zranit a ona je na mě milá? Svým způsobem se mě zastává před sourozenci… Neměla by mi věřit, vždyť…

„Rychle, než skončí hodina. Byl by malér, kdyby se všichni vyřítili na chodbu s ní v čele…“ Rychle mě popadla za ruku a táhla mě ven. Byl jsem rád za její důvěru, i když jsem ji vůbec nechápal.

„Díky…,“ zašeptal jsem potichu. Za námi jsem slyšel kroky ostatních. Podle myšlenek se k nám přidala i Tanya a to do ní jsem na chodbě vrazil. Připadal jsem si jako naprostý idiot…

Na lov jsem šel jen já a Alice. Jasperovi se to moc nelíbilo, ale Alice slíbila, že bude koukat do budoucnosti a hlídat to, co budu chtít udělat. Já jsem zase slíbil, že nebudu agresivní a k mojí sestřičce se budu chovat slušně.

Dlouhou dobu jsme pouze utíkali. Alice nechtěla nic říkat do doby, než budeme dostatečně daleko od civilizace, od naší rodiny a až budu mít v sobě aspoň trochu zvířecí krve.

Zastavil jsem se u stromu a koukal na odpočívající pumu. Ležela na kameni a vyhřívala se na slunci. Přesně jsem věděl, kdy zjistila, že je něco v nepořádku… Nastražila uši a rozhlížela se kolem. Pomalu se zvedala a vypadala, že bude chtít utéct. Vyskočil jsem k ní a koukal jsem jí do očí. Přikrčila se a zavrčela. Napodobil jsem její gesto. Vyskočila proti mně a já ji chytil do náruče. Vzpínala se… Položil jsem ji na zem a lehce na ni dolehl.

„Dnes budeš má, krásko,“ zašeptal jsem. Poté jsem otevřel svá ústa, vycenil zuby a zakousl se jí do krku. Konečně jsem zahnal toho démona…

Jen, co jsem pumu vysál do poslední kapky, tak jsem vykopal jámu a zahrabal ji.

„Už si můžeme promluvit?“ Může se upír leknout? Jestli ne, tak jsem asi vážně divný…

„Jasně. O čem?“ Myšlenky si perfektně kryla, takže jsem neměl ani tušení, o čem si chce promluvit.

„Víš… Jde o Bellu…“

„Bellu?“ přerušil jsem ji.

„Tu dívku, kterou jsi dnes málem zabil. Je to dcera policejního náčelníka Swana. Přestěhovala se sem pouze na krátkou dobu, protože její mamka na pár týdnů odjela a ona nemohla zůstat doma sama,“ vysvětlovala mi.

„Co je s ní?“

„Víš… Raději se podívej,“ bezradně práskla s rukama a odhalila mi svou mysl.

Běžel jsem po boku Belly. Běželi jsme společně, ruku v ruce, v lese. Hned mě upoutali její zlaté…

„Zlaté! Její oči jsou přeci hnědé!“

„Uklidni se, Edwarde… Víš, že mé vize nejsou stoprocentní..“

„Ale?“

„Ale nemůžu si nevšimnout, jak ses na ni koukal, než jsi ucítil její vůni,“ usmála se.

„Je krásná, ale je to člověk! Vědět o nás, tak uteče, a navíc bych riskoval naše prozrazení a životy!“

„Dobře. Jen si to promysli, jo?“

„Dobře.“

Tím se ukončila naše debata a každý si ulovil ještě nějaké zvíře. Poté jsme se vydali domů, kde nás čekalo překvapení. Tanya se chystala zabít Rose, ta se pouze smála. Jasper se snažil obě uklidnit, Emmett se, jako vždy, smál a Esmé s Carlislem pouze udiveně přihlíželi.

„Co se to tu děje?“ ptal jsem se.

„Ona… Ona!“ Tanya ukazovala prstem na smějící se Rose, která si hned začala přehrávat, co se tu dělo…

„Tanyo? Nechceš něco podniknout?“ ptal se Emmett mé snoubenky.

„Já? To jako fakt?“

Rose si četla nějaký módní časopis, ale jakmile uviděla, že se její muž baví s ní, tak zpozorněla. Koukala se na její překvapený a šťastný obličej.

„No jasně, švagrová!“ Na to hned Tanya zareagovala zběsilým kýváním hlavy nahoru a dolů. Aniž by ji někdo četl myšlenky, tak věděl, že to oslovení se jí až moc líbilo a teď by mu splnila snad každé přání…

„Super!“ radoval se Emm. „Víš, napadlo mě, co je na spaní v rakvích…“

Celá rodina na něj koukala s otevřenými ústy. Jak ho tohle jenom mohlo napadnout?!

„C-co?“ odpověděla mu šokovaná Tanya.

„No… Každý, kdo umře, tak skončí v rakvi, ne? No a my už jsme vlastně mrtví a o tuhle zkušenost jsme přišli. V garáži mám dvě… Co takhle se vsadit, kdo tam vydrží déle?“

„To jako myslíš vážně?“ nevěřícně se ho ptala.

Něco na jeho slovech bylo, ale zase… O tuhle zkušenost ne každý stojí. Který normální člověk by lezl do rakve?

„No jasně! Bude to zábava! Někdo nás přikryje a bude to!“ radoval se.

„Tak… tak jo?“

„Jupí!“ začalo se radovat dítě v upířím a prý dospělém těle. Popadl ji do náruče a jednou se s ní zatočil kolem dokola.

„Tak jo… Rose? Přikryješ nás?“ zeptal se jí nadšeně Emm.

„S radostí.“ Její ďábelský úsměv a jiskřičky v očích nešlo přehlédnout. Bylo jasné, že něco chystá, ale nikoho nenapadlo, co.

Celé znění jsem sledoval z několika pohledů. Něco od Emma, Jaspera, Tanyi, ale Rose si své vyprávění nechala až na konec.

Šla jsem za svým manželem a tou blonďatou mrchou. Když jsme došli do garáže, tak tam opravdu byly dvě rakve. Víka byla odklopena a opřena o zeď pár metrů od rakví. Sledovala jsem, jak si oba dva pomalu lehali, a já se pomalu vydala k víkům. Chtěla jsem vzít první do ruky, když jsem si všimla Super lepidla v plechovce kousek ode mě. Byl v něm i štětec, tak jsem neváhala. Vzala jsem štětec a jedno víko potřela lepidlem. Vzala jsem ho a pořádně nasadila na Tanyinu rakev. Pak jsem došla pro druhé a přikryla Emmettka.

Jen, co jsem svou práci splnila, tak jsem se odebrala zpět do obýváku a opět si prohlížela časopis…

Pak se všechny myšlenky shodovaly. Tanye zazvonil mobil a chtěla odklopit víko, ale to bylo pevně přilepené. Jelikož ji byla rakev malá, tak se nemohla pohnout a z rakve se dostat ven. Začala křičet o pomoc, ale jediná reagující byla Rose. Rychlostí blesku vykopala na dvorku obrovskou jámu, uchopila rakev a chtěla ji dát do díry. Však ji tam nešikovně dávala, rakev ji vypadla, rozbila se a Tanya se konečně dostala ven…

Tato vzpomínka vyvolala u Rose ještě větší a hlasitější smích.

„Já tě zabiju!“ hystericky na ni křičela.

„Ale no tak, Tanyo. Vždyť se zas tolik nestalo…“ snažil jsem se ji uklidnit, ale sám jsem měl co dělat, abych se nezačal smát.

Zato Alice… Ta to viděla ve své vizi těsně před naším rozhovorem… Ale já? Jak mám uklidnit rozzuřenou upírku, když mně samotnému to přijde jako dobrý vtip?

„Nestalo? Nestalo?!“ pištěla vysokým tónem. „Tvá sestra mě málem pohřbila za živa a ty…“

„Zaživa? Vždyť jsi mrtvá a ty se mají pohřbívat… Je to slušnost a úcta,“ vysmívala se jí opět Rose a to se neudržel i Carlisle s Esmé. Všichni jsme se smáli a koukali, jak naštvaná Tanya kráčí do pokoje.

Já jsem se po chvilce odebral ke klavíru a hrál jsem podle sebe. Nehrál jsem podle not. Nechal jsem prsty klouzat po klávesách. Samotného mě překvapilo, že se vytvářela nějaká melodie. Ostatní pouze přihlíželi a obdivovali skladbu.

„Ta je nová?“ ptala se mě neslyšně Esmé. Jen jsem na souhlas přikývl.

Jediné, komu momentálně patřily myšlenky, byla Bella. Nikdy jsem neviděl někoho krásnějšího. Kam se na ni hrabou ostatní ženy nebo upírky? A ta její vůně…

„Edwarde… Hraješ už celou noc…“ promluvila ke mně Alice a já si všiml, že do domu proniká denní světlo.

Vstal jsem a namířil si to rovnou do koupelny. Rychle jsem se oblékl a když jsem zjistil, že mám ještě čas, tak jsem vyskočil z okna a šel si pro jistotu ulovit ještě jednu srnku. Běžel jsem rovnou na lesní cestu, která vede k domu. Tam na mě čekalo stříbrné Volvo, ale na mém místu řidiče seděla Alice. Nechal jsem ji a doufal, že dnes to půjde ve škole lépe než včera.

14. kapitola <-> 16. kapitola

Kika57 x patulka13

Snažila jsem se o delší kapitolu, ale aby byla co nejdřív. Takže tady ji máte. Co na to říkáte?

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 15. kapitola: